Plamínky/Stará píseň

Plamínky Jiří Mahen
Pro mou milou	Stará píseň	Láska

Údaje o textu
Titulek:	Stará píseň
Autor:	Jiří Mahen
Zdroj:	MAHEN, Jiří. Plamínky: verše. V Praze: Časopis pokrokového studentstva, 1907. s. 60-65 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1907
Licence:	PD old 70

Chci čekat — třeba na věky!
Jenom ať lidé mi z cesty jdou!
Mé štěstí málem zoufale prosí
za to tě každou minutou.

Chci čekat — tisíc nocí zlých!
Ať oči míjel závratný sen,
chci čekat tichý, krotký tvůj hoch
horečkou strašnou nezrazen.

Měj jenom dlaně, oči své
pro moje polibky tady,
měj svoji touhu a horoucí dech
pro život, život můj mladý!

Odvrať se od těch, kdo kupčit šli!
Přimkni se ke mně, ke mně již!
Žárlivost krutou píseň si hrá.
Ustává — začíná — neslyšíš?

•

Na moje rány a na moje žaly
   kdyby nepřísahali!
To srdce do krve, do krve drásá,
že nikdo nechápe, kde moje spása, —
Rány se líbí…

Prokletá sběř! A ruku ti stiskne
   chytře očima blýskne,
obchodně řekne: Tož za ránu — ranou,
s láskou si nehrat na schovávanou,
   že ano — pane?

Den ke dni horší je, noc družku škrtí.
   Jdeme vstříc smrti.
Obchodně zase: Mějme se rádi,
přítomný život když mumraji svádí,
ať žiji záludné sliby!

Proklatá sběř! Tvůj sen chvíli hýčká,
   pokud má heboučká líčka,
dokud dvě růžičky na tváři vidí,
lže — potom za chabý soucit se stydí,
   za viny nespáchané —

Pak přijde, žvatlá, by rozvahu vzala,
   aby se do očí potichu smála:
Ticho přec, ticho, prudká ty krvi!
Jednou tvá špína pole mi zmrví.
   Chachacha! Chacha!

•

Stojí dům v prostřed širokých polí.
   hospoda v přízemí, kasárna za ní.
Tam voják napilý po sedmém pivě
   začíná vyprávět o milování.

A k tomu hudba zní vesele — hoj!
   až líce rozkoší planou.
Potom se vypráví historka slušná:
   Jak panna bývala pannou.

Bubínky zařinčí, písnička zavýskne:
   Tak to už bývalo za stara!
Staří vždy bránili mladistvé vášni,
   mládež vždy bývala bujará.

Ty a já — my jsme dva… Pivo sem!
   Stěží jen prohledáš dým.
Jednou jsme chudáky bývali všichni.
   Prodej se, děvčátko, bohatým!

Hola hej! Pěstí bys udeřil v rám.
   Bubínky rachotí v divoký zpěv.
Konec té písničce! Konec už, konec!
   Chcete-li, ať teče krev — !

•

Anebo v neděli v hrozivé noci,
   když tak jdeš samoten alejí tou,
kudy jsi chodíval tuláček šťastný
   s růžičkou sotva rozvitou — !

Zem je tak smutna, jak v listopad bývá,
   tajemně hudba drátů zní nad tebou.
Těžkými kroky silnicí bláta
   obr se přesune zášklebou.

Zvony když ustaly nad kaplí plakat
   dusivé mlčení nářek tvůj zdusí.
Celičkým životem kdo pak kdy žil?
   Každičké štěstí se na konec zhnusí.

Netrpět nezoufat, nelhat — jen žít!
   Krutost — toť podmínka klidu je přední.
Můj obře, zastav se! Rychle! A kámen
   na hlavu moji zvedni už, zvedni!

•

Nebo tak v saloně o všedním blbství
   v slaďoučkých slovech hovořit!
A že jíš cizí chléb, že dýcháš cizí vzduch
   to stále v paměti mít,
      vědět, že smíchu jsi všem,
      ubohým vetřelcem!

Otřelé šaty má — a to ne schválně!
   Jak jeho umění chátrá…
Pán v skřipci divně se uklání,
   strojeně mluví, ne z patra —
      to že příliš tomu zvyk’,
      poslouchat jen dík a dík.

Prosil bys rukama sepjatýma:
To jenom z horečky je mi tak zima,
že zuby drkotám, neznám vás ani.
Mějte přec trošičku smilování!

Prosil bys, kdybys moh’, kdyby vztek
do všech se údů neroztek’:
Všichni tak sprostí a podlí a bídní.
Všickni jak přátelé ochotní, vlídní — !

Střez se jich! Mé prudké hněvy
   bouří zase rozeštvány.
O jednu jen bolest více
   a bít budu na vše strany.

Střez se jich! Má horká hlava
   na stou pomstu myslí právě.
Nevím sám, zda stá už prvá
   dopadne zas nekrvavě.

Střez se jich! Mé péro tupé
   hrozná slova chtělo psáti —
nejhezčí že píseň lásky
   každou o rým štěstí zkrátí.

•

Jak je náhle srdci lépe,
jak je náhle duši sladce!
Rudá krev se zachytila
na každičké téměř řádce…

Smích když mezi zuby syčí,
oči přivřu, aby lkaly,
píseň veselou když zpívám
v smutek ať se srdce halí!

Proč že každá žena slabá?
Časem láska mezí nemá.
Proč však věčně nemiluje?
Ústa má že chvíli něma —

Měl jsem jednou dobrou smyčku
rozpletly ji prsty její.
Dneska novou upletu si
sám svou hořkou beznadějí.

Žít jen chvíli — jak to láká!
Začít vůbec život nový?
Dravou všude sáhnout rukou?
Se starými hřešit slovy?

•

Zas nikdo nepřijde — ani ty.
Vojáček padnu ubitý
na poli slávy
   pro cizí čest.
Kříž jenom prostý chci na hrobě mít:
   Dokonáno jest.

Všem ženám odpustiv, tobě ne —
tři lilje nad sebou zlomené
v půlnoci hluché
   chci tě mít rád.
Přepaden na prahu — pro tebe u tebe
chtěl bych dnes umírat…