Plamínky/Solidarita

Plamínky Jiří Mahen
Podzimní	Solidarita	Ballada

Údaje o textu
Titulek:	Solidarita
Podtitulek:	A kameny promlouvat budou
Autor:	Jiří Mahen
Zdroj:	MAHEN, Jiří. Plamínky: verše. V Praze: Časopis pokrokového studentstva, 1907. s. 79-80 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1907
Licence:	PD old 70

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější
než v onen den, kdy duše trpěla.
Zas muka stará v srdce ulehla,
ač dávno trápit mne už neměla.
Zas refrain starý chtěl svou píseň celou,
chorou a štěstím dávným neveselou:
   V podivném tomto území
   království boží vzejde mi?

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější —
v něm staří bozi šli zas váhaví,
i paní šly, jež milovaly kdys
v čas mythickým jen sněním mlhavý —
jich očí zář můj refrain změnila…
(Ta píseň štěstím velkým nemilá!)
    I v tomhle uzoučkém území
    nějak má setba vzejde mi…

Však v zraky jak by odlesk moci sléť
a v paže jak by nová vzešla síla.
A pohan směje se, ač chrámu hrozí stín:
Jde čas, by doba bohy zaměnila!
Kdo trápíš se, jen sopkám pohleď nebe
a pro svou slabost nezapomeň sebe
   I v tomhle prokletém území
   radost jde s námi, se všemi.

A žebrák jde. A Galilejský s ním.
Vždy za dnem přijde smutná třeba noc.
A bídní jdou… Jde mimo celý svět.
Kdo nejvíc směje se, svou skrývá malomoc.
Hle, příteli! Lze sobě jenom žíti?
Krev bouří se a člověk chce se bíti.
   Lze jíti v míru se všemi
   v prokletém tomto území?

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější
než chvíle té, kdy o vše staré šlo.
Každému chodci málem hledím v tvář:
Ztemnělo náhle jasné zrcadlo!
Jak dlaň by širá život zakryla,
svou hrůzou mámila, svou tíhou vábila. —
   I v tomhle maličkém území
   leckdo svou úlohou oněmí…

Ten výkřik však! — Oh, snad se někdo smál,
že na psí štěknutí já v dlaně zatleskal!
— Muž v dlažbu opřel se, jde kára blíž a blíž,
nad koly praská naložená tíž —
však zvíře pomáhá a skoro vesele…
— Ven z chrámu teď, mé duše nesmělé!
   O víře nové po skepsi
   hovoří dneska tlama psí!