Plamínky/Dokrvácela

Plamínky Jiří Mahen
Je škoda milostí	Dokrvácela	Má úroda

Údaje o textu
Titulek:	Dokrvácela
Autor:	Jiří Mahen
Zdroj:	MAHEN, Jiří. Plamínky: verše. V Praze: Časopis pokrokového studentstva, 1907. s. 19-21 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1907
Licence:	PD old 70

(Pohádka)

To bylo již na třetí den
co v krvi ležela
a marně, marně čekala
na příchod anděla.

Šla slabá, útlá, v rozkvětu
za stromů hovoru.
Šla přes rokle a přes strže
tam — domů — nahoru…

Šla tklivá tak a oddaná
po cestách ztracených,
že neslyšela, v korunách
když vichr zlý se zdvih’ —

— To bylo juž na třetí den
co v krvi ležela
a horečnýma očima
do nebe hleděla…

—

Na srdci tíha zabíjí.
Strom ani nehne se.
Po bouři divé těžký klid
si uleh’ v pralese.

O, po stezičkách ztracených
k ní nikdo nezbloudil,
až teprv pozdě — třetí den,
kdy neměla již sil…

Byl tulák to a citlivý,
že nad ní zaplakal:
Já miloval tě dávno již
v samotě lesů, skal —

A pak ji zvolna vyprostil,
až úzkostí se třás’:
Můj život málo ceny měl,
proč tvůj tak náhle zhas’?

Slz tisíc měla ve zracích,
když bral ji v náruč svou
a zvolna na cestu se dal
s ní chůzí klátivou.

Zrak časem ještě utkvěl v nebi,
jež dávno zněmělo.
Umřela duše. Prudkou láskou
se tělo zachvělo…

—

A den se chýlil ke konci…
A dokrvácela.
Pod její hlavou marně hřála
má ruka rozchvělá.

Ty oči, oči nedočkavé
a smutně zoufalé!
Ne, nemohli jim porozumět
mí tvrdí horalé!

Byla již půlnoc. Nesvítili.
Jen měsíc v oknech plál.
Však nadarmo u dveří hrubých
jsem s břemenem svým stál.

Neb uvnitř báli se a báli,
snad v žití poprvé.
Na skalních hranách rozedřely
se ruce do krve.

Snad báli se i mého hlasu,
jenž hloubku smutku měl,
a puklý zvon poplachem marným
do jejich spánku zněl —

—

A zase lesy, lesy, lesy,
a přísná krása hor.
S hrobem a křížkem na něm prostým
se dávám v rozhovor.

O jedné touze srdci svaté,
jež štve a pohání.
A o cestičce k nebi zlaté,
kde číhá zklamání —