Pirandello přednášel

Údaje o textu
Titulek:	Pirandello přednášel
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 281–283. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 19. XII 1934
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Luigi Pirandello

Luigi Pirandello nepřišel do přeplněné „velké“ universitní posluchárny v pondělí dne 17. prosince po 18. hodině jako slavný muž, jenž právě přijal světovou cenu Nobelovu, nýbrž zcela jako jeden z nás, přátelský a blízký, který se vyznamenáním sám v sobě docela nic nezměnil a myslí toliko na to, aby nám při své zastávce v Praze pověděl něco hodně užitečného a cenného, čím by se nám zapsal do paměti. Mluvil zrovna jenom o námětu, jejž si vybral, nic o sobě, žádné „já“, a mluvil tiše, skromně, mírně, stále týmž měkkým, lahodným, teplým a světlým hlasem, jen postupně svůj výklad zrychloval, zvláště ke konci přednášky, když slyšel z chodby školní zvonec zvěstovat uplynutí hodiny. Levou ruku měl pro listy své přednášky, ale pravici nenechával odpočívat, brzy jí kreslil kruhy jako v Syrakusách Archimedes, nežli mu je římští vojáci rozšlapali, a brzy jí užíval k podtrhování, ke srovnáváni, k vyznačování protiv, k čarám směrů a spojování. Ruka je to důvěrná a duševní, stejně sbližující jako jeho střídmé, čiré, jasné vývody, které se věru shodují s esthetickým názorem Guyauovým, že umění je prostředkem společenského sdružování.

O čem všem by byl mohl povídat dramatik, jenž divadelními hrami a krásnou prózou dobyl celé Evropy! co všechno by byl mohl říci o svých tak četných dílech, o jejich zvláštnostech a záhadnostech, o podnětech a myšlenkách, z nichž k nim dospíval! Ale on místo všeho oslavil svého sicilského krajana Giovanniho Vergu, nezapomínaje na jeho vrstevníka Capuanu, a zvolil si ho, aby na něm ukázal jeden ze dvou základních proudů, z nichž se vyvíjí celá literatura italská. Nejsou jiné nežli u nás: na jedné straně řadí se k sobě a za sebou spisovatelé, kteří pěstují hlavně umné a kouzelné slovo, „sloh slovesný“, na druhé straně seskupují se ti, kterým jde vždycky jen o věc, o její vyslovení, o „sloh věcí“, aby jejich podstata správně, plně a se žádoucím účinkem vynikla. Roztřídil do těch dvou proudů Pirandello všecka slavná jména italské literatury a porozprávěl o hlavních znacích tvorby Vergovy právě jako dokonalý odborník, jenž vystudoval kdysi v Bonnu až k řádné filologické disertaci doktorské a jenž od té doby prokázal své důkladné filosofické a literární vzdělání také jinými knihami, osmi statěmi „Umění a vědy“, zevrubnou studií o humorismu. Vylíčil-li sicilské životní prostředí, z něhož Verga vyšel, vymezil-li jeho verismus, jeho uvědomělou snahu o věrnost k životní pravdě, třebas chudé a bědné, vyložil-li význam nářečí pro tvůrčí pohyb jazyka spisovného, pohovořil-li o jeho humoru, o všem rázu jeho pojímání, sestavovalo se z toho nutně už samo sebou také osobní literární kredo Pirandellovo, značně jiné, než jak se obyčejně předpokládá, mnohem více obrácené k dané životní skutečnosti. „Něco jiného jest, hledá-li spisovatel věc pro svůj určitý sloh, a něco zase jiného, hledá-li sloh pro určitou nazřenou, pojatou věc.“ Ano, osoby hledají autora a ne autor osoby.

Kdyby se přednáška Pirandellova mohla obšírně probírat, vyplynulo by z ní, že se musí znovu a znovu bedlivě opravovat běžný obraz, jenž se o něm příliš rychle udělal. Byla v těch výkladech místa schopenhauerovsky smutná a bolestná; není jistě nic hroznějšího, nežli že můžeme poznávat svět pouze tak, jak se nám jeví, a že dovedeme v nejlepším případě jen upřímně a přísně vyslovit své osobní poznání. Ale Pirandello umí na lidskou vůli v úkonech tvůrčích i životních položit důraz tak silný, že už tím osvobozuje, ulehčuje a dodává důvěry. Což je opravdu třeba něčeho víc než té rozhodné, odhodlané, odolávací, zdolávací a pořádací vůle v duchu pravého umění? Dýše ze všeho milého, mírného, hluboce duchovního zjevu Pirandellova, aby zvěstovala, že umění není nadarmo uměním a že z umělecké práce musí se jako tvůrčí živel přenášet do života.