Pippo Spano a jiné novely/Pippo Spano

Pippo Spano a jiné novely Heinrich Mann
	Pippo Spano	Kontesa

Údaje o textu
Titulek:	Pippo Spano
Autor:	Heinrich Mann
Krátký popis:	novela
Původní titulek:	Pippo Spano
Zdroj:	MANN, Heinrich: Pippo Spano a jiné novely. Praha: J. Otto, 1915. S. 3–66 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Alois WIESNER, knihtiskárna, Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Holeček
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Pippo Spano.

Semblable ces criminels d’autrefois,qui poursuivis par la justice, étaient sauvés s’ils atteignaient l’ombre d’un autel, il essayait de se glisser dans le sanctuaire de la vie.

(La Peau de Chagrin.^[1])

I.

Komedie.

„A neprozraďte mne,“ pravil Mario Malvolto dvěma svým přátelům. „Ponechte je v domněnce, že se vrátím.“

„A nepřijdeš?“

„Musím domů. Bolí mne hlava. Leč nikoli, chci se vám přiznati: musím být samoten.“

„Přemýšleti o svých triumfech. Dobrou noc, šťastný básníku.“

„Spáti bude sotva.“

„Kdož ví? Dobrou noc.“

Oba přátelé vrátili se dovnitř. Mario Malvolto postál ještě chvíli nahoře na schodišti. Za ním dozníval banket pořádaný ku jeho poctě. S leva i prava klaněli se mu hluboce dva sloužící plní zlatých šňůr. Neschýlil ni o vlas štíhlou, vzpřímenou svou postavu a kráčel dolů po bledém koberci, mezi pozlacenými zábradlími.

„Této ješitnosti musí býti využitkováno,“ myslil si při tom. „Uvnitř pracoval jsem přespříliš na své roli. Nyní ovládám příhodu.“

„Kam pojedeme, pane Malvolto?“ otázal se kočí.

„Do Settignana.“

„Proč pak se ptal? Domníval se, že pojedu ještě teď k Mimi? Ó, Mimi, ty vlající korouhvičko! Brzy třepotá se na hrdle toho, brzy onoho. Líbal jsem ji, kolikrát byla na mne řada, ba dokonce vetkal jsem v ni dobrodružství. Ano, Mimi, malá koketo s prchavými popudy, leč beze stopy velikosti ve své smyslnosti, vymyslil jsem na tebe vášně a nastavěl jsem je pro vlastní zadostiučinění, z ješitnosti, z touhy, podél celé dráhy tvého života jako loutky, jež tváří se velikými. Bylas jen holčičkou. Adieu, Mimi.

Přejeme si více, toužíme po silnějším. Něco takového jako Mimi dá se tak ještě milovati vedle jakés tragédie. Zaujímá to tak málo srdce. Moje tragedie zvítězila dnešního večera. Ano, budu silným. Ale to značí sprostiti se úplně všech těch drobných zadostiučinění, jež udržují v slabosti a jež zapovídá ten, jenž v mém pokoji vyzývá mne přes železné své rámě!“

Což tato těsná Florencie nebéře konce? Pojala jej pojednou touha po vzduchu jejích kopců, po vzduchu prozářeném matným leskem olivového listí a kořeněného vůní vavřínu, vzduchu, jenž celoval jej hořce a něžně v ústa. Ulice zněly posud noční svou ozvěnou. Stín koně a kočího míhal se po zdech vzhůru i dolů. Potom předměstské domy řidly. V prvé zahrady nořilo se světlo luny.

„Dobyl jsem tam v pozadí onoho pahorku, na němž stojí můj dům. A nikoli pouze toho — dobyl jsem všech kopců těchto.“

Jeho ruka opsala ve vzduchu polokruh; svezla se po vzdáleném obraze pahorku jako po ňadrech ženy.

„Musil jsem dobýti celé této země, všech jejích měst, každičkého domu až do posledního. Neboť nenáležel mi žádný. Nižádná z domácích polních cest v nižádném koutě této země nezná mne od mého počátku. Vzpomeň dnes toho. Narodil jsi se na moři, z matky cizího národa. Tvoje tragické umění zápolilo o tuto zemi, o každou její brázdu jako toužící poutník v osníři, jenž ze zanícení prolévá svou krev.

Nyní jsem se usadil. Každý v Itálii ví, v které vsi a na kterém stole leží list papíru, jejž pokrývám značkami. Dnešní noci poražení táhli kolem mne, celý divadelní sál, mnou podmaněný. Čeho mohu zaznamenati? Jedenácte vyvolání. Slova královnina. Stisk ruky hraběte Turinského. Potom banket. Oba poslance, telegram ministrův. Purkmistr mluví. Kolegové vypomáhají si ironií. A co ještě? Ničeho; žádné ženy při banketu. Žádné ženy — co zbývá tedy ze všeho?“

Vychýlen z vozu, bradu opřenu o ruku, Mario Malvolto přihlížel tomu, jak rozkvetlé stromy pluly v dáli v bledém svitu. Před Ponte a Mensola zdálo se mu na okamžik, že zří před sebou na výšině povoz. Zmizel však ihned. Kryt vozu byl vztyčen. Kočí neshlédl však ničeho, a kdož by také trávil noc na silnici?

„Zdaž pak o tom asi vědí ony ženy, že všecko to děje se vlastně jedině pro ně? Mnohé se tváří, jako by věřily v ducha — v ducha, toto bezmocné děcko, jež bez našich smyslů nedovede ni choditi, ni státi. Máme jedině svou smyslnost; a komu náleží tato, jak zove se její nej vyšší cena? Ó, posezení u psacího stolu je promarněným snažením se o ženu, přebásněná noc je promarněnou nocí lásky. Zdali to vědí? Proč se ptám? Jich nedůvěra vůči nadání poučuje mne s dostatek, a jich záliba v hlupci, který náleží jen jim a nikoli knize. Žena a kniha, toť jsou nepřátelé. Básník dvaceti let, jak mohu se rozpomenouti, má jim mnoho co říci — a proto hloupě mlčí; vyhledává vášně v přemíře, a to je nepohodlno bytostem, jež neznají jiného opojení než ješitností. Sníval jsem tehdy o každé zvlášt, kolik sedělo jich v saloně nebo v povozech na korsu. S fanatickou rozhodností a za cenu života byl bych se vrhl k nohám té, jež by mne byla poznala. Nejsou tak hloupé. Ni jediná z nich necítí se povolána konejšiti naše neurastenické předrážděnosti. Nepřidruží se nikdy k našim samotářským zjemnělostem, nýbrž neomylně k podařenému typu. Ten udržují, toť jich určení. Připouštějí, nevědouce o svém konání, že ničíme se krásnými jich chorobnostmi. Ony jsou však z lidstva ono nezničitelné. A já je zbožňuji, poněvadž zbožňuji sílu.

Ze středu svých nesmělostí unesl jsem tehdy pojednou sebe — sebe a malou princeznu Noru. Jaké bylo to překvapení! Domácí učitel nepatrné postavy, jemuž dámy ani nedaly nésti balíčku!… Činem zoufalství ponížil jsem je tehdy všechny na ráz. Unesená princezna Gallipoli — která byla onou, před níž bych byl ještě musil sklopiti očí? Ach, a přes to zůstal jsem po vždy nakloněn tomu hleděti k zemi. Od té doby zdařila se mi u žen každá drzost; ale ke každé musil jsem se nutiti.

Předhazuje se mi nešetrnosti, něco horšího než drzosti. Kterýs člen klubu zdráhal se bíti se mnou, a čestná rada dala mu za pravdu. Pošetilci, jak mohli tušiti, že mé nešetrnosti pochodí z mého strachu před pravou šetrností? Trpím nadbytkem porozumění, přílišným rozmyslem, nadměrnou předvídavostí běd druhých. Jsem určen tomu, skončiti jako poražený. Co stálo mne sebeznásilnění, než opustil jsem malou princeznu Noru, zneuctěnu, vyobcovánu z její třídy.

A ještě dnes, když v Římě setkám se s ní ve vysokém polosvětě — pociťuji cosi jako úzkost…

A nezažil jsem častokráte úzkosti pro Tinu, velkou tragédku, jež je mi nakloněna?“

Mario Malvolto vrhl se zpět do vozu a vyrušen slídil zrakem po vrcholu vzdálené hory, kde z měsíční šedi širých vln listoví zvedal se zámek. Světélko drobné, řezavé, trčelo, podobno myšlence, za korunou stromu a proměnilo se v zardělý mrak.

Kde ve světě bdí as nyní? Jak dlouho jsem již bez zvěsti o ní? Je to zlé tentokráte, ježto se vzpírala býti dnešního večera tvůrkyní mé Arachne. Způsobil jsem jí kdy bolest, kterouž bych byl nepocítil i od ní? Kdo je tak sběhlý v utrpení a účincích jeho jako my? Víme, že nepracujeme nikde tak a že nikdy nejsme tak velkými umělci jako jsme-li pospolu. A přes všecka zaklínání, přes všecky ochablosti a přes veškeru nenávist padáme si opět v náručí. Není ve světě komedie nad naši lásku. Za veškerými našemi vášněmi, divokými bytostmi, jež planou z našeho života, číhá naše umění, pochybně se usmívající divadelník, prahnoucí po účinech pro novou roli.

Čas od času dopadne jeden druhého při tom, že hraje jen komedii. A pojednou propukne v nás obou ošklivost, rozejdeme se. Leč o čtyři měsíce později sejdeme se opět na zkoušce. To je záležitost povolání. Z lásky není na tom ničeho — ničeho z oné lásky, pro niž jinoši probdíme noci při práci a pro kterouž toužíme po slávě. Neboť chtěl bych vědět, k čemu slouží sláva, nepřináší-li lásky… Ach, sláva je stejně přeludem jako láska. Sláva uhýbá se stále více, čím prudčeji se po ní rozeženeme. Když byl jsem zcela neznám, měla tělo; byla králem, jenž mává zlatým věncem. Od té doby však, kdy vykoupil jsem si ji cáry a přesně vím, jak se vytváří — jaké pocity může ve mne ještě vzbuzovati? Sláva je daleko ode mne roztroušený, lesklý klam o mé osobě. Platí někomu, jímž nejsem. O mne nesmí zvěděti pravdy nikdo.

Musí se říci: Tento Malvolto zachází se ženami a životem odhodlaně — je poněkud rozhlášený. Je ocelovým bojovníkem o přítomnost, a to jest též duší jeho umění. Velikost a síla rassy došly vzkříšení v básníku. Je vidět, že mohou se probuditi i v úzké hrudi. Renaissance vrátila se připravena k útoku… To musí se říci a nesmí býti ni potuchy o černých mých straších, o pokoření, jež připravuje mi každá žena, každé velké umělecké dílo, každý zdravý muž; nesmí nikdo tušiti, že za některou z mých stránek, v nichž život šumí hojnou krví, platím půldny duševních běd a hygienických cvičení. Nechci, by toho kdo tušil. Stojíť dojista za každou dokončenou krásou bolest a má dláto posud v ruce. Neměl bych být pyšným?

Pociťuji melancholickou pýchu nad dílem, jehož nestvořila síla, nýbrž jen vůle k ní; nad životem bez pravé síly, jejž jen toužebný pud vztyčuje do výše, jako nioba své paže. Po řadě všech, jež jsem již měl, toužím ještě dnes po ženě. Sním o ní posud jako ve dvaceti letech — jedině beznadějněji. Neboť vyzkoušel jsem ji zatím, a vím, že není nikdy družkou komediantovou. Je mi příliš podobna, čeho mohla by mi skytnouti nebo já jí? Chce sama potlesk. Chce být placena vášněmi: — mně jest příliš drahou. Potřebuji svých citů, bych mohl je předhrávati lidem. Musím spořiti svou duší, by jiní mohli se jí opájeti. Čím více života rozdávám, tím chudší musí být můj vlastní.

Vzácnější ženy však a oné pravé — té, jež se prostě poddává, v nerozvážné vášni, jež o ničem nepochybuje, ničeho nepožaduje, ni potlesku, ni muk; jež veškerý svůj život by uchvátila a jej bez zdráhání, bez ohledu na svět, pověst a budoucnost vrhla v můj, by mne obohatila, mnou by dýchala a se mnou zhynula: takové ženy ovšem pro mne nestává. A kdyby i živoucí vstoupila do mých dveří, div by byl neúplný. Neboť ve mne, v mých dnech, neměla by místa: nikoli ona sama, jež by byla příliš velkou, příliš silnou; jedině touha po ní!

Bažil jsem dnešního večera opět po všech, na jevišti, otvorem v oponě, za níž jest mé místo! Bažil jsem po všech!“

Mario Malvolto sklonil hlavu v zad, zaúpěl a zahleděl se hluboko v bledý tok hvězd. „Znal jsem je téměř všechny. Několik z nich jsem měl, některé z ostatních mohl jsem míti. K čemu? Mám jich použíti k své sentimentální výchově a svému společenskému postupu jako malou princeznu Noru, nebo k studiu dvaceti různých rolí jako Tinu, tragédku? Nebo mají býti ubohými, prázdnými kloubovými loutkami jako Mimi, a já ověšel bych je ve snách vášněmi, jež nemohly by oživotniti ni jich ni mne? Či měly by posléze dopátrati se toho, kdo jsem, a odehnati mne uraženého a zahrnutého opovržením?… Znavilo by počínání, trhati očima hvězdy tam nahoře, jednu po druhé, a na konec nemíti ničeho v rukou…

Tak blýskaly se dnešního večera ve svých křeslech.“

Pozoroval velkou, jasnou hvězdu.

„Ona Linozzová. Egyptský plochý, dlouhý nos, dlouhé oči, těsně při sobě. Brvy husté pod leskle černou vlnou vlasu. Dále hebká ústa, vlhká, hluboce zbarvená, pohyblivá. Je nejsvůdnější, když drží světle se blyštící vějíř na koutku úst, nebo když hlavu na zad skloněnu usmívá se přes rámě z rohů svých očí… Po celou dobu, již proseděl jsem v loži královnině, hleděla tam. Je ctižádostivá, mohl bych ji míti.“

Jeho oči zavěsily se na jiné souhvězdí.

„Ona Borgofinalová. Tučný profil se svislou bradou, s očima divoce vyhlížejícími zpod mohutného věnce hněděčerveného vlasu, pod drahocenným hermelinovým límcem. Ta byla jednou z prvních, jež mne vztyčily do výše. V jejím rozbrázděném obličeji shlížím své upomínky na tolik vylhaných vzrušení. Leč byla ona snad ctnostnou?“

Jedna nemožná: Lancredoniová. Hubená princezna s nahnědlou koží. Strmý krk nese malou, ztrnulou hlavu, s ustupující linií nosu a čela. Krajkový rukáv rozvíjí se tuze hluboko pod nahým ráměm, svislým, křehkým, čistým. Pod chladnými blesky svého diadému zívá princezna… A dnešního večera, za svou oponou, jsem ji znásilnili Triumfoval jsem k ní nahoru, u vědomí, že užívám z ní více než ten, kdo by ji každé noci svíral v náručí! Co bude z toho? Snad několik řádků, jež dám do tisku. Ale pro mne, v duši?…

Mladé dívky! Seděly tu, zcela mi na blízku, a vyhlížely jasnými hledy ze světa, v nějž nevede nijaké cesty. Cantoggiová stihla jednou mé oko, o otvoru opony. Ulekl jsem se velice tohoto pohledu, jejž vyslala, aniž by tušila, kam.

Která z nich přijde a vezme mne za ruku, by odvedla mne do své domoviny, v zemi, v níž cítí se silně a bez viny?

Žádná. Neboť ony samy nemají ničeho spěšnějšího na práci, než přiučiti se komedii. Gemma Cantoggiová, děcko svěží, z venkova, provdá se za Lantiho, světáka na odchodu. Čistá to věc! Žádá-li se od některé, by chovala se tak, abychom zapomněli sami sebe — nesmí se snad též o ní ničeho věděti? Ve zvýšeném přízemí seděla cizinka, krásný, silný profil pod sametovou stuhou velikého klobouku. Vlající nákrčník halil ji až po ústa v růžový gáz…“

Mario Malvolto snil ještě, když zahnul na náměstí v Settignanu. Nízký, ploše vyhnutý štít kostela byl popudrován modravým svitem luny. Jediná svítilna zkomírala v širé měsíční noci, v jejímž středu na návrší město pohříženo bylo v spánek.

Jakýsi hluk ztrácel se kdes. Mario Malvolto spatřil na konci dlouhé ulice pohybovati se cos temného. Dojista byl to povoz, jejž prve byl shlédl; kryt kočáru byl vztyčen. Paprsek luny svezl se pojednou na onen předmět; něco bělostného vychýlilo se z něho ven. Kde v okolí byl tento povoz domovem? Nikde, pravil kočí. Nyní zmizel ve stínu. Opustili ulici a jeli kousek s kopce. Mario Malvolto vystoupil a učinil několik kroků mezi plůtky; jedenáct stupňů vzhůru; tu stál před svými dveřmi. Byly otevřeny. Jeho sluha ležel před nimi ve spánku.

Mario Malvolto jej překročil, vzal ve vestibulu lampu se stolu, prošel schodištěm a vstoupil do své pracovny. Ženská poprsí v úzkých, starých krojích, umístěná na knihovně, usmívala se bělostně, uzavřeně ze strmých svých snů; a na jich čelech velká perla zdála se v měsíčním světle kolébati se na svém řetízku. V pokoji bylo tak jasno, že Malvolto zhasil lampu. Opřel se o otevřené dveře vedoucí na terasu. Jak bělostná byla zahrada! Veškero to těžké, temné loubí po celém hřbetě návrší až ke zdi s baldachýnem drnáků, vše to blyštělo se v bledém a nádherném očarování. Jako stříbrný plášť visely glycinie kolem ztrnulého, mrtvého cypřiše. A kamelie v hlubinách po hrouženého keře krvácely jen jako duchové.

Pohlédl zpět do pokoje a ulekl se. Na okamžik zdálo se mu, že nadživotní člověk tamo na ostře osvětlené stěně pozvedá svůj meč do výše. Mario Malvolto pravil v myšlenkách jemu, tomuto obrazu, jedinému, jenž denně shlížel na jeho práci:

„Shledáváme se opět. Když jsem tě opouštěl dnešního večera, byl jsem pln bojovnosti, připraven na hlučné vítězství nebo trpkou porážku. Bylo to vítězství. Při víně a řečech ještě se zveličilo. Jsa o něm ujištěn, odcházím. Potřebuji jen vyjmouti je z hrudi a pozorovati je, není-liž pravda? A cestou, v měsíční noci plné děsivých upomínek, stala se z něho porážka — ó, tichá, bledá porážka, horší, než kdybych byl hřmotně vypískán.

Viděls někdy také, by vítězství, když zaznívalo nejhlučněji, pojednou se obrátilo a vzdalovalo se? Válka a umění, toť táž nadlidská prostopášnost. Poznal’s ošklivost po orgii? Odpověz, Pippo Spano!

Stojíš zde vztyčen, železné nohy opřeny, obrovský meč nad nimi v rukách, jež jsou z bronzu. Máš štíhlé ohbí, jsi lehký, připraven ke skoku, k honu, žárným objetím i chladným máchnutím dýkou, jsi připraven na víno i krev. V samotných hláskách tvého jména projevuje se hvizd zakmitnuvší ze zbraně a pak široký úder. Nad širokou tvojí hrudí klene se železo, kol jemných tvých boků vine se zlatý pás, po veselé modři tvého kabátce. Máš krátký vous o dvou ostrých hrotech, tvá ústa vyčnívají násilně z hubeného obličeje, jejž ovíjejí tmavě plavé kadeře a jenž zírá přemítavě přes rámě, s očima široce rozevřenými, bdělými a hroznými. Hledí-li se naň déle, usmívá se. Nadměrnost kruté sebejistoty kouzlí tento úsměv, jenž nedá se dokázati, nýbrž jen tušiti, jenž přivádí v hluboký zmatek, vrhá v hrůzu a poutá, jemuž se bráníme a jejž posléze uctíváme.

Ježto tak nesmírně dovedeš triumfovati — jaké musel jsi mnohdy utrpěti porážky! Ano, 2 jak musil jsi trpěti, ty a tvůj malíř, jenž by tak silný jako ty. Velká umělecká díla — tvůj život nebo tvůj obraz — mají takové svítivé výše jedině proto, poněvadž mají i strašlivé hlubiny. Ach, ty Turkobijce, nepřetvařuj se — slyšímť tvůj divý výkřik, když zasáhla tě rána. Vidím tě krváceti, když přítel tě zradil. Pokouším se tušiti opojení bolestí, jež jsi vždy pocítil, kdykoli žena zaryla své špičaté prsty do tvého srdce!“

Mario Malvolto založil ruce. Přistoupil blíže obrazu, upíraje oči na obličej náčelníkův. Šeptal:

„Hled, po takovém opojení prahnu nyní já! Jsem na to příliš křehký a střízlivý; proto vymýšlím si lidi, jež jsou jinými. Proto stojíš zde jako mé svědomí, jako mé nutkání dosažení velikosti. Měl bys mi znechutiti umírněnou radost a šetrné utrpení, jimiž se spokojujeme my nedostateční a pozdě zrození. Naše umění oplodňuje se mdlebarvým rokokovým utrpením, líčeným a bez velikosti. Bezvýznamné schopnosti neurastheniků rozšiřují se po stařeckém občanském životě, zatím co denně stravujeme za několik měděných mincí bolu a za nikláček spokojenosti. Umělec hloubá zevrubně ve své obmezené duši, stále jen ve své vlastní, a přivádí na světlo rmuty, jimiž ješitně se honosí. S nepřátelskou ironií mžourá přes vše, co je silné a žije v plných barvách.

Tak ale chci žíti. Chci marnotratniti, v krátkých svých letech chci stvořiti si uměním svým druhý, mocnější život. Nechci věděti ničeho o sobě, slabochovi; jeho učení bude působit na mne stále ještě dosti. Chci dožíti se cizích krás, cizích bolestí. Opravdu cizích. Obětovaných žen; vznešených, až tuze žádostivých; mistrů, již vybíjejí plnou bolest na kusu mramoru. Již vytesávají pekelné bytosti z balvanů a jichž bolest jest onou vichřicí, jež žene duše purpurovou temnotou… K těm chci se vystěhovati, v nitra těch, kteří dosud neposlouchají rozmarů svých nervů; jichž osud není posud zajatcem jich chudobné krve. Nikoli, tam v širém, volném světě očekává je boj, a oni smějí vrhnouti se tam útokem!

Vniknu v jich život jako ve svět obklopený trním, bujný a prudký, tam, kde vládne moc a opojné odevzdání; kde využívá se neznámých zániků a nevnímatelných nádher; kde se zplna žije a najednou zmírá.

A ona žena, již milovati mohl bys ty, Pippo Spano, je cenou veškeré mé touhy. Ta vystoupí jako poslední mi vstříc ze světa mnou vykouzleného. Není-liž pravda…“

A Mario Malvolto zapomněl se, mluvil hlasitěji.

„Není-liž pravda, že vystoupí mi vstříc? Věříš v to, Pippo Spano? Vystoupí…“

Zmlkl: zde stála.

Stála na prahu malého bílého salonu, jejž několik paprsků luny vyprostilo ze stínu. Sama byla bílá a zalita měsícem. Její bledý obličej s krátkým nosíkem a silnými rty vroubily těžké černé pletence. S její malé, štíhlé postavy, s ramen a šíje uvolňovaly se vyšívané stříbrné květy při každém z jejích výdechů; žily s jejím dechem. Pozvedla rámě zácloně na dveřích — a rukáv ze samých květinových kalíšků se rozpadl v bezpočet bledých lístků. Její paže tkvěla uprostřed jako stonek květiny, stkvící se v měsíční záři.

Mario Malvolto ustoupil zpět. Uchopil se za čelo. Klam smyslů? Pil mnoho a ještě více blouznil. Než srdce jeho bilo klidně a mocně, vychoval v sobě ducha jasnějšího a volnějšího než jindy. Což toto zde ještě nezmizí?… Učinil dva rychlé kroky tomu. Leč ono zůstalo zde, dokonce promluvilo.

Mladá dívka pravila tiše a prostě:

„Mario Malvolto, miluji tě. Přišla jsem sem proto, bychom se milovali.“

II.

Div.

Tu poznal Gemmu Cantoggiovu.

„Vy zde? Ale slůvko, konteso, bylo by stačilo,“ zajíkal se. „Byl bych vám spěchal.“

„Nyní jsem již zde,“ odvětila.

„Ale kompromitujete se!“

„Nikoli, nikoli. Máme vilu zde zcela poblízku. Myslí se, že tam přenocuji. Opouštím často za noci náš dům ve městě, mám takové rozmary. Moje společnice jela se mnou, je zasvěcena do všeho.“

Patřil na ni v pochybách. To je tedy ona Cantoggiová, jež měla se provdati za Lantiho, světáka na odchodu; jedna z oněch velmi krásných žen, jež jsou na čas předmětem tužeb veškerých mužů a nenávisti všech žen; pro něž jinoch zmírá vlastní rukou; z oněch, jež po dvacet let křepčí na špici mody, a když přešly, nesčetným přislíbily štěstí, několika milovníkům slib dodržely, a zanechaly v paměti několika starých zbytek omamující vůně. Čím byly samy? Čeho zažily? Věděl to: svůj účin, muka muže a potlesk davu.

Přišla tato zde jako kolegyně, jako komediantka k umělci? Chtěla vzíti radu o tom, jak sahá se po úspěších zcela vysokých? Neporozuměl nižádnému z jejích slov, nevěřil žádnému; zeptal se vzrušen:

„Ale co vás sem přivádí?“

„Láska k vám, Mario Malvolto,“ opětovala, a její hlas lehce se chvěl.

„Konteso, jste dětina. Milovala-li jste mne, proč neuložila jste některému ze svých přátel, by mne vám představil? Byl bych se vrhl vašim nohám.“

„Doma nebývali bychom volni. Bychom mohli se milovati, musili bychom uzavříti sňatek.“

„Ach!“

Pociťoval zlé zadostiučinění.

„Kontesa Cantoggiová nebyla by mne chtěla za muže!“

A ona, aniž by byla porozuměla:

„Byl byste se mně zaslíbil, Mario, aniž byste věděl, kdo jsem. Byl byste ujišťoval, že mne milujete, a byl byste se snad přetvařoval. Kdybych to byla zpozorovala, bylo by po všem. Chci, abychom se milovali, aniž by kdo o tom věděl. Vy nemůžete se vylíčiti: jsem milován krásnou Cantoggiovou a celá Florencie ví o tom. Slyšíte? Toho nemůžete učiniti!“

Zahučel:

„Domníváš se, že jsem tak nízce pošetilým?“

„Nikoli, nedomnívám se toho. Odpusť! Jsem žárlivá již předem. Uzavřela bych tě zde!“

Pokročila živě k němu do jeho pokoje.

„A nesnesla bych, abychom vídali se před cizími a musili spolu hovořiti zdrželivě. Chtěla bych být před tebou vždy — — ach, miluji tě!“

Rozepiala, přehoupnuvši se přes zbytek ostýchavosti, spěšně své paže:

„Chtěla bych býti před tebou vždy nahá!“

Vření krve ozvalo se v něm: vztáhl po ní ruce.

„Ó, kéž bych mohl uvěřiti tomu, že vskutku spočíváš zde v mých rukou!“

Ústa přitisknuta na její vlas, zasténal. Ona vzácná žena, jež nerozvážnou vášní chtěla jej obohatiti, byla zde, byl zde onen div. Jedna z oněch mladých dívek, jasnýma očima vyhlížejících ze svého světa, do něhož nevedlo žádné cesty, byla zde, byl zde div.

„Kdybych mohl tomu uvěřiti!“

„Cítíš mne přece,“ pravila zachvívajíc se. „A že tě miluji, musíš také vyciťovati!“

„Vyciťuji,“ odvětil, pociťuje soustrast více sám s sebou než s ní.

„A chceš mne milovati?“

„Chci. Zda chci!“ zvolal bolestně.

Otázala se, obličej skryt na jeho hrdle:

„Zdála jsem se ti již někdy hezkou? Přál sis mne míti?“

„Vždy tebe!“

Věděl, že lže, a přes to je upřímný. Toužil po všech, přál si míti všecky. Avšak neměl-li všecky v této? Snad, snad.

„Také já,“ pravila ona a pohlédla naň vroucně. „Vždy tebe!“

„Pak vědělas, že dnešního večera stihla jsi otvorem v oponě oko, a čí oko?“

„Nikoli.“

„Nikoli? Nepozorovalas mne začasté v parketu?“

„Nepozorovala. Nevědělať jsem doposud, jak vyhlížíš. Když jsi vstoupil, váhala jsem. Mohl to být také někdo cizí, tvůj přítel.“

Oněměl.

„Bydlili jsme tak dlouho v San Gimignanu,“ vysvětlovala. „Teprve od té doby, co otec je mrtev a bratr slouží ve florencijské garnisoně, bydlím zde.“

„Přicházíš tedy proto, že jsem slavný?“

„Slavný? Nevím o tom. Možno, že v mé přítomnosti pronášeny nějaké tlachy o tobě; nevěděla jsem však, že jsi míněn tím ty. Čtla jsem tvé knihy, ale aniž bych byla shlédla tvého jména.“

Mario Malvolto si pomyslil: „Totoť jest sláva.“

„V knihách těch byli lidé, jimž jsem rozuměla. Řekla jsem si: tak bych byla jednala já, tak bych byla cítila, kdybych — —“

„Kdybych…“

„Kdybych našla tohoto muže. Věděla jsem, že po boku svého snoubence nezažiji ničeho z toho.“

„Ach ano, jste zasnoubena.“

„Byla jsem. Prve než jsem k tobě přišla, jsem mu odepsala.“

„Nechápu toho všeho.“

„Je to tak prosté. Dnešního večera, v tvém kuse, viděla jsem tytéž lidi, jež znala jsem z tvých knih, žíti a zmírati. Byli živější nežli lidé, s nimiž obědvám a jezdím po korsu. Nesmáli se tolik, a mohla jsem jim věřiti — poněvadž umírali!“

„Poněvadž umírali!“

„Doma podívala jsem se na jméno autora románů. Bylo tvé, a tu jela jsem sem.“

„Tu jelas sem!“

Byl unešen. Jaká důvěřivá, odhodlaná vášeň! Chtěla jej uzříti, jeho se dotknouti! Leč vzpamatoval se: ona žádala od něho více! Musil pojednou potlačovati obavy.

„Domníváš se snad, že jsem takovým jako mé bytosti? Vytvořil jsem je takové snad právě proto, že takovým nejsem.“

„Ale vytvořil’s je. Musil’s je nositi v srdci… Je to tak prosté, a dnešní noci pojednou mi bylo jasno. Nežijí-li lidé, jež bychom mohli milovati, v světě našem — nežijí-li nikde — hledáme je přece v srdci toho, jenž je vybájil! Proč nečiní toho ženy? Bývalo by pošetilé, kdybych k tobě byla nepřišla.“

„Nejsem tak silen…“

Zdálo se mu, jakoby zápasil s touto sedmnáctiletou, jakoby šlo o jeho sebezachování.

„Váš snoubenec, konteso, je rekem vůči mně. Má více umělé síly než skutečné, vím to, více šermířského napětí a sprchové živosti než svalů a čivů. Avšak aspoň jeho zevnějšek prozrazuje podnikavého kavalíra. Můžete přece jen očekávati od něho mnoho.“

„Vím tak cosi, co bych mohla očekávati,“ odporovala a pokrčila rameny. Usadila se u stolu, v jeho pracovní židli. Pohrávala si s psacím náčiním, hodila sešit s poznámkami na podlahu a opřela hlavu o ruku.

„Když navštívil mne v San Gimignanu, když byla jsem s ním v zahradě a stáli jsme na drolivé rozhledně, vysoko v břečtanu a pod námi modrá země — víš, jaký činil na mne dojem? Tak cizí jako Angličan, který fotografuje tento kraj. Co vše jsem tam pocítila, co vše může se pocítiti v šestnácti letech na dně těchto břečtanových hnízd a na těchto děravých, teplých zdech, v nichž sídlí ještěřice — domníváš se, že tušil cos z toho? Byla bych se styděla vyzraditi mu slovo… Tobě — —“

„Mně?“ optal se Mario Malvolto a sáhl se špatným svědomím po dárku, jejž držela.

„Tobě to povím!“

A vyskočila.

„Leč — ty víš to již. Také ty jsi tak cítil, zvěděla jsem to od tebe sama.“

Odporoval.

„Provádíme podezřelou živnost, my básníci. Naplňujeme vás radostmi, ale proto přece tyto nejsou našimi…“

„Chceš hráti si na skromného. Jsi koketní.“

A poněvadž učinil pohyb:

„Či nevěříš mi?“

Vztáhli současně k sobě paže.

„Tobě nevěřiti!“

Bylo to nemožností. Její dech, její pohled, linie jejího těla prozrazovaly samy pravdu. Linie tohoto útlého těla, této duše z masa, za plavily jej, pějíce vášní. Chvěl se pod nimi, přál si živě, by ovinuly jeho srdce, rozdrtily je se vším, co bylo v něm umělého, by je znásilnily pro vždy a podrobily. Necítiti ničeho více než ona! Jaký to cíl — a jaká malomoc ho dostihnouti!

„Poslyš,“ prosil, ochraptěv trýzní, „klameš se o mne, Gemmo! Nejsem tak poctivým jako ty. Nemohu jím býti!“

„Řekl bys to, kdybys takovým nebyl?“

„Snažím se v tomto okamžiku býti takovým. Ale ty nesmíš mne tak těžce pokoušeti. Věř, tvůj snoubenec může býti chladným — ale přes to má více dobrého citu než já. Je ti přece stále jen bližší. Můžeš přece jen od něho více doufati.“

„Vím, čeho mohu od něho doufati.“

„Nedovede shlížeti zpět v tvé dětské sny. Raduj se, že toho nedovede. Bude tě za to tím důvěřivěji milovati, takovou, jakou jsi nyní, nemá-li nadání tobě nalhávati, čeho už není nebo čeho nikdy nebylo.“

Odešla opět od něho. Posadila se na otoman, založila ruce nad podhlavníkem a opřela oň svá ňadra.

„Nejen proto mohu o něm usuzovati,“ pravila zdlouhaj a zahleděla se rozšířenými zraky do měsíčního světla. „Vím to také od jeho milenky.“

„Od Traffettiové?“ zeptal se spěšně.

„Šla jsem ní. Divíš se tomu? Ona je velkou zpěvačkou a krásnou ženou. Domnívala jsem se, že nemá nijaké příčiny, by zamlčela mi pravdu. A ona je jedinou, jež může mi pověděti pravdu… Nuže, on jest sláb — dokáže málo. Jak ti to mám naznačiti?“

Odskočil zpět. „Považuje mne za býka?“ Ona postřehla jeho pohyb.

„Nejsem přece děckem, dovedu usuzovati. Lanti užívá umělých dráždidel a sílivých prostředků, požaduje od svých metrés služeb, o nichž — o nichž mi Traffettiová musila teprve podávati vysvětlení.“

„Ach! Ach! Ona ti vysvětlovala?“

A myslil si: „Mladá dívka, jež dojde si jiné ženě, by dala se od ní poučiti o schopnostech svého snoubence! Ne, toho bych si byl nikdy nevymyslil, toho nevymyslí nikdo!“

Hleděla naň upřeným zrakem.

„A těch — těch ty nepotřebuješ.“

Užaslý přisvědčil:

„Nikoli.“

Ona se vzpružila.

„Hleď, ty podkládal’s mi právě nízké choutky, vím to, nepopírej toho. Neznáš mne ještě… Že není silným mužem, to není nejhorší. Ale on nemá lásky. Traffettiová jej miluje. Plakala, když se mi vyznala.“

„Ale on bil se pro ni nedávno,“ řekl Malvolto, aniž by byl předem uvážil o tom, co vyslovil.

„Nepřála bych si, aby se kdos pro mne takto bil. Po celou dobu ovládal chladně a klidně své místo, svého zuřícího protivníka udržoval na vzdálenost — oko stále na špici kordu druhého — až jej konečně mohl zasáhnouti. Ten, kdo mstí se za uraženou milenku, šermuje jinak! On nemiluje, pravím ti.“

„Tedy nikoli,“ pomyslil si Malvolto a vzdal se pomyšlení zachrániti tohoto ženicha. Přihlížel tomu, jak mladá dívka pohrávala si prsty na svém živůtku. Několik ozdob svezlo se na koberec. Mezi krajkami probleskovalo poněkud modře žilkované maso. Počínala si jako dítě, jež po dlouhém putování vrátilo se domů, znaveno a šťastno.

„Nepocítím nikdy jeho duše. Tvou cítila jsem často. A přináším ti svou.“

Povstala.

„A své tělo.“

Rozběhl se k ní, vrhl se na kolena a polibky pokrýval její šat a ruce. Byl pojednou všecek prohřát teplem této duše, jež po měsíce, myslíc na duši jeho, vyprošťovala se z vězení, z osidel cizích; jež tapala, bloudila, a měsíční září oblitými lesy hlubokých vášnivých tuch našla cestu k němu! Byla zde, vystoupila z bílého pokoje v paprsku luny. Zde stála, stvořena pro něho, nemyslitelná bez něho. Spočívala tu na jeho prsou, by jej spasila, uvedla ve svatyni života, vdula v něj dlouhého dechu, by naučila jej pocitům všeho zapomínajícím a silným vzezřením!

„Miluji tě, Gemmo!“

Usmívala se jen, ruce na jeho vlasu.

„Ale vždyť já věřím!“ volal sám sobě. „Div se udál pro mne, jsem dosti silen, abych tomu uvěřil a dal se jím spasiti!“

Vyskočil a ovinul ruce kolem ní… Pojednou obešel jej chlad. „Nyní věříš, komediante. A zítřejšího jitra bude tvou starostí, co asi počíti umělecky s touto minutou důvěřivosti.“

„Ale miluji ji,“ ujišťoval svého odpůrce.

„A ona mne. Což nejsem člověkem?“

„Nikoli, nejsi jím. Hraješ si naň pouze. Potlač tentokráte svůj efekt, jedině tentokráte, ze soucitu s děckem. Uvaž — —“

„Ó, vím, vždyť mám strach. Toto není dobrodružství, jež se přijímá a jehož se zbavujeme, jakmile jsme se ho nabažili. Není to dům se dvěma vchody. Je to skalnatý údol, přes jehož jedinou bránu vrhají se vody, jakmile octli jsme se v něm.“

Vzpíraje se odtáhl ruce od mladé dívky. Jeho pohled, bolestí zmatený a štvaný po stěnách, stihl pojednou oko železného rytíře. Pippo Spano se nyní usmíval. Jeho příšerný úsměv, jehož nebylo lze nikdy prokázali, pravil mu nyní jasnými slovy:

„Jest to silou, k níž jsem tě, tvé svědomí, měl vždy přinucovati? Přijde žena, zbožňuje tě. Tvá krev strhuje tě ní. A pro pomyšlení na chorobné vyháníš tento horký život? Učiň tak — ale nepokoušej se pak už nikdy přenésti se ze světa slabých v život můj, v němž se miluje, loupí a — musí-li tak být — i za to zmírá!“

Mario Malvolto odtrhl Gemmu od podlahy. Veškeru krev v obličeji, podoben bojovníku, jemuž ukořistěná žena bílými svými pažemi hrdlo obemyká, odnášel ji do své ložnice.

III.

Víra.

Mario Malvolto stál samojediný na své terase a přihlížel, jak rozbřeskuje den. Gemma byla pryč, a on naslouchal posledním záchvěvům štěstí, jež v něm vznítila. Brzy by však štěstí doznělo. Kdyby dnešního večera přišla opět jako zcela táž, s touže září vášně — jak by jej shledala? Nevěděl toho sám. Dvacet hodin mohlo jej odnésti kdo ví kam. Podjal by se námahy návratu k ní. Snad by se zdařila.

„Nikoli, nikoli. Rozloučíme se ihned. Nechci ji už spatřiti. V tom tkví jednání silné, neboť ještě jsem jí žádostiv a budu po ní často ještě toužiti… Chci jí psáti. Trpí as velice. Byla to asi rychlá bolest, jako rychlé bylo štěstí. Nezemřeli-li jsme na ně, minulo nás. Kdybych chtěl být nyní soucitným a snažil se ji klamati — stálo by to dlouhých, dlouhých úzkostí, chvějících se oživování toho, co přece jen musí zemříti.“

Sestoupil do zahrady a přecházeje po pěšinách, v jichž loubí častěji se musil shýbat, psal v myšlenkách:

„Má zbožňovaná Gemmo!

Dnes mám ještě právo takto Tě jmenovati. Kdybys dnešního večera přišla opět, bylo by to snad již prvou lží — prvou lží z oněch všech, jimiž bych živil naši lásku. Nepřeji si toho, tomu byli jsme právě ještě příliš silni a příliš šťastni. Chci opravdové Tvé cítění spláceti pravdou, již mohu skytnouti. Poslyš, má Gemmo.

Miluješ mne na vždy, není-liž pravda? Jsi přesvědčena, že miluješ mne na vždy. A měla bys za nicotné takové cítění, které předvídá svou smrt. A cítění mé, Gemmo, tak činí. Ó, po letech ještě budu po Tobě tak mocně toužiti jako v tomto okamžiku! Avšak přišla-li bys po dvou hodinách, snad přišla jsi již pozdě. Snad, milovaná, již dnešní noci, uprostřed pevných, pevných objetí byl jsem Ti nevěren. Kdož ví, zda nepřemýšlel jsem o slově, jež vystihlo by tato objetí? Umění je, Gemmo, Tvou soupeřkou, a nesmíš ji podceňovati.

Mnohdy, až s rozpiatými pažemi vstoupíš do mého pokoje, bude mne svírati na svých tvrdých ňadrech.“

Mario Malvolto hleděl, jak hrozen glycinií provlekl se jeho holou rukou, a uvažoval: „Tvrdá ňadra? Což má umění tvrdá ňadra?“ Nezabýval se však déle touto otázkou.

„Nerozumíš mi, předvídám to. Míníš, že mohu zanechati zaměstnání, jakmile vstoupí žena. Lanti, kdyby ses provdala zaň, odeslal by pryč svého koně ihned, jakmile by sis toho přála. Bursián odbyl by své zákazníky. Peníze jsou vášní, jež zřídka kdy se zarazí před ženou. S uměním, Gemmo, je jinak. Jen ono, válka a moc jsou protipřírodní prostopášnosti, jež požadují člověka celého. Avšak umění je z oněch tří nejzhoubnější, ono obsahuje obě ostatní. Ono samo vystřebá svou oběť tak, že zůstává na vždy neschopnou pravého cítění, poctivého odevzdání. Uvaž, že svět je mi jedině hmotou, z níž tvořím věty. Vše, co vidíš a užíváš — Tvé zdi v San Gimignanu, po nichž Tvé dětské sny míhají se jako ještěřice — mně nesešlo by na jich požitku, nýbrž jedině na frázi, jež jej zobrazuje. Každý zlatý večer, každý plačící přítel, veškery mé city a ještě bolest nad tím, že jsou zkaženy — toť látka ke slovům. Ty sama byla bys jí. Gemmo, toť nesnesitelné.

Nebudu seděti u své ženy, ji pozorovati a pociťovati z toho štěstí. Budu přemýšleti o tom, jak bych označil tento profil, jakým neznámým způsobem musím naň patřiti, by vznikly ve mně překvapující obraz a znamenité slovo. Ucítím-li Tvé podivuhodné maso — užívám slova tuze potřebného: podivuhodné — ve svých rukou, budu se píditi po umělečtějším, po takovém, v němž zcela jato by bylo maso Tvé a jedině Tvé.

Ó, budu velice pilným u Tebe, uzříš mne začasté v horečnatém stavu přivoděném rozcítěním a touhou po Tobě. Nevěř, že je to láska! Je mi nutností všáliti se v pocity, bych mohl je znázorniti. Musím vniknouti v lidi, v krásné, silné bytosti, jakou jednou jsi Ty, chvěti se s nimi a hýřiti, býti s nimi proklet a s nimi i zmírati. Ze sebe sama člověka znáti nemohu, neboť nejsem člověkem; jsem komediantem. Pomysli na veškery ženy, s nimiž setkáváš se ve společnosti a jež se na Tě usmívají; pomysli na každou jednotlivou a věz: oklamal jsem Tě již s ní a učiním tak opět — ve své duši. A přece nemělo by být v ní místa než pro Tebe! Avšak ještě něco horšího: podvedu Tě Tebou samou, nepravou Gemmou. Mé bytosti, jež miluješ, pro něž přišlas ke mně a vrhla se do mého náručí, ony všecky, Gemmo, byly kdysi skutečnými lidmi. Obelhal jsem je pro dosažení svých účinů. A tak obelhu i Tebe. Činím tak již nyní. Tento dopis jest již prvým kusem umění, jež z Tebe činím.“

Mario Malvolto měl slzy v očích. Trpěl opravdu; leč bylo proň výhodou trpěti. „Můj dopis bude dobrý,“ pravil k sobě.

„Tobě, Gemmo, ženo, nadešly by nutně doby, kdy byla bys vrtkavá, nemocná a smutná; hledala bys pomoci u svého miláčka. Poskytl bych Ti jí, nepochybuj o tom. Ze sobectví, bych se při tom učil. Tvé utrpení a můj soucit, obé mohlo by mi přijít vhod… Ano, kdybys zemřela — má krásná Gemmo, zoufal bych si, zcela jistě. Leč prve než bys dodýchala, byly by z mého zoufalství a Tvé smrti dvě úlohy. Nechovej proto proti mně nenávisti! Žiji v trudné osamocenosti za osvětlenou rampou, jež odlučuje mne od každého nepromyšleného, nezužitkovaného pocitu. Jak velice bych si přál, by bylo jinak — a aby onen tepot srdce, jenž vzniká ve mne při šumu Tvé vřelé krve, nenáležel těmže vzrušením, jež stoupají z kalamáře.

Ó, kéž bych se Ti mohl obětovati najednou a cele! Odmysliti vše, čeho jsem získal a čím jsem se stal dlouhým uměním; složiti vše Tvým nohám! Aby slyšeti bylo o mne jedině ještě to, že zmizel jsem z lásky k ženě. A zemi, pokud pokryta je mojí slávou, rozprostřel bych před Tvé drobné kročeje jako jediný háj vavřínový!

Veškerá má touha odnáší se k silným, již by toho dovedli, ke kondottiérům života, již v jediné hodině pohlcují celý svůj život a šťastně zmírají. Na místě smutného rozejití měli jsme, ó Gemmo, ráno společně zemříti!“

Mario Malvolto se přerušil.

„A proč nikoli dnešního večera!“ zvolal v prohřátý stín mezi dvěma růžovými keři. „Proč ne pozítří nebo každého jiného dne, v němž jsme byli šťastni!

Uvaž, příteli, že dopouštíš se tu obyčejné plebejské nízkosti! Chceš zbýti se v brzku dívky, jíž jsi užil. Odhaluješ jí tajné ubohosti, jež dotýkají se jedině tebe. Nemáš k tomu práva. Poněvadž jsi ji jednou přijal jako silný, ježto odvlékl jsi ji jako kus kořisti do své ložnice — konej svou povinnost a zůstaň silným! Přišla k tobě jako k jednomu z umělců dřívějška, již současně uspokojili zplna dvé žen: jednu na plátně svého podstavce a druhou na svém lůžku. Strachuješ se, že jedna či druhá mohla by ublížiti tvému zdraví. Nuže, zemři pro ni! Div stal se pro tebe. Vystoupilť tento div, jménem žena, z bujnějšího a prudčího světa, ze světa tebou vykouzleného, a vkročil do tvého pokoje. Pozdravils jej; nyní mu věř. Věř nyní, že tě spasí! A jsi-li sláb věřiti v něj, pak zemři proň, aniž bys prozradil svou pochybovačnost, zemři jako mučedník, který dá se přibíjeti na kříž bez pravého přesvědčení, ale mlčky!“

Mario Malvolto se rozhodl. Roztrhal v myšlenkách dopis v hlavě napsaný. Potom odebral se do domu a postavil se se založenýma rukama před obraz rytířův. Nikoli, Pippo Spano se neusmíval. Či přece? Ale úsměv jeho nebyl nikdy tak neprokázatelný.

Gemma ukázala se svému milenci večer, příštího opět a každého večera.

Přemýšlel o tom, že víru lze získati. Bylo nutno napodobiti její vzezření, žíti dle jejích obřadů, zachovávati její diétetické předpisy; na konec přišla.

Šlo o to přemoci umění, jež na obličej lásky vtisklo masku, setřásti je na okraji postele; vlastního ducha zkrotiti jako oře, jeho tvůrčí dychtivost shladiti se světa a zaklíti ji v ženu s tou jedinou ctižádostí stvořiti v sobě dokonalou lásku.

„Příležitostná vybočení,“ řekl si, „jsou příznivým pracovním podmínkám umělcovým méně nebezpečny než pozvolné zaplavování organismu malými dávkami alkoholu. Budu od nynějška každodenně píti víno.“

„Budu v pracovní době konati návštěvy a sice u nejchudších duchem.“

„To bylo chybou,“ doznal si několik dní poté. „Neboť to, co se tam mluví, ponechává mi času vynajíti novelu mezi dvěma větami.“

Leč z domů vznešenějších vracel se stejně neuspokojen.

„Ty dva týdny zahálky šeredně mne probudily. Vše, co člověk zažije ve společnosti jako umělec: znepokojení svědomí krásným pohledem, roztrpčení pro necitelnost a pokoření pro úspěch duchaplné prostřednosti; hymnus při každém přívětivém ženském pohledu a hluboký zármutek nad tím, že se nelíbíme, ač snahou naší přece je se líbiti — všecko to prožívám mocně. Vše to, co dráždí v nás umělcích pudy působivé: naši pomstyžíznivost, zkrotiti vůlí svou přírodu, vnutiti se světu, naše bažení po okázalosti a touhu po sebevelebení — vše, co tyto pudy dláždí prostopášnosti, jež zove se umění, pozoruji ihned a odpovídám na to.

„Zůstaneme doma.“

Pokusil se čísti knihu k vůli tomu, co v ní bylo. Až posud je otevíral jedině proto, by vytvořil z nich něco vlastního. Při tomto novém počínání zmocnila se ho chmurná nuda. Po té vydal se na procházku.

Stanovil jako zákon, že oparovitá čára vrchů na obzoru nemá nijakého jména; a stříbrným očím, jež rozevíralo olivové pole, když slunce se přes ně sunulo, že neodpovídají žádná slova. Nejčastěji ukládal se uprostřed krajiny pod strom a zavíral víčka jako nemocný, jemuž volný dech přírody dodati má zmužilosti a jehož nesmí polekati její světlo a její nelad.

„Příroda mne uzdraví. Jsem nemocný, posedlý uměním.“

Když jednou se odvážil na ni se podívati, zdála se mu mírnou a novou. Dobrý svět splácel se mu neposkvrněný, jako pozdravujícímu se. Nikdy nesetkal se s přírodou tak tiše a bez žádosti jako dnes; nikdy od té doby, kdy jako chlapce pojala jej úzkost, zápasiti s ní, skloniti ji pode jho slov. Nyní konečně úzkost tato jej opouštěla, denně o něco více. Země nechtěla býti více opanována; vlídně kynula mu ona dálava, jako přítele tiskl jej na svou hruď onen travnatý pahorek.

Kdysi uprostřed června stál v smrčině nad Settignanem, na hnědé cestě z kamení a jehličí a hleděl v údolí, na něž rychlá oblaka vrhala své světlo. Nyní zableskla se řeka na pokraji černých rolí. Teď narazil na strmou stěnu lesa prudký, zelený plamen. Nyní probleskl ze stínů cypřiší bíle planoucí dům. Mario Malvolto těšil se ze štěstí, že směl na vše patřiti, aniž by to musil též líčiti.

Pojednou změnilo se světlo, jež přeskakovalo po odlehlých lučinách a stihlo stádo, skálu a člověka — pojednou změnilo se toto světlo v postavu. Blížila se. Byla bílá a lehká. Odhopkovala v suché větvoví, na úpatí lesíku, z něhož Malvolto shlížel v dolinu. Rozbušilo se mu srdce; věděl, kdo to byl. Nyní žila v hájích, místo slov, která tak dlouho zde byla domovem! V potoce pohrávaly její údy. Blýskavě odnášel onen ptačí let touhu po ní v milovanou dáli.

„Země je jí naplněna! S ničím nesetkává se již můj duch, v čem nebyl by její dech. A neodívám ji v nádheru slov, nikoli, v polibky. Žádné umění nestvoří ji ve mně, jedině láska. Miluji ji, miluji ji!“

Rozběhl se domů; domníval se, že ji tam musí nalézti.

„Jsem blázen, vždyť nedávno teprve odešla.“

Přes to zavěsil se ostražitě na zahradní zeď, by ji očekával. A ona byla zde. Vyskočila bílá a lehká z křoví, zasažena poletujícím světlem, tak, jak ji byl shlédl ještě tam nahoře na vzdálených polních mezích. Hnala se za ptáčetem, jež vzneslo se na větev za studní. Vyskočila, vzhůru, kroužila s klouzavými kročeji, aniž by se zarazila a popatřila na své nohy, po úzkém okraji hluboké studně. Její vlající rukávy rozechvívaly větvoví. A světlo z mraků zdálo se pobíhati s ní. Ona sama byla cize opeřeným stvořením, plným divoké mrštnosti, a tato hluboká zahrada lákala ji ve všecky své skryty. Již vztáhla ruku po malém čížkovi…

Leč Mario Malvolto shlédl ji v nebezpečí a polekal se; zaslechla jeho zvolání. Ohlédla se zastiňujíc si rukou oči. Ztlumeně jásavý výkřik, výkřik vzlétnuvšího ptáka, a seskočila se studny. Třepotala se vzhůru po zdi, chňapala po jeho ruce, její nohy vyhledávaly štěrbiny mezi kameny, a tak dospěla nahoru až k jeho polibkům.

Jejich těla, hrudí k sobě přitisknutá, vinula se na okraji široké, teplé zdi v polokruhu kolem sebe jako dvě ještěrky. Jich milkování byla hravá a prudká. Gemma kousala mlčky a divoce svého miláčka do krku, a při tom zraky její, zkalené a zanícené vášní, stáčely se zpět do zahrady. Tam toužila, tam se spustila a táhla jej dolů, ve svou násilnickou říši, mezi keře plné červených květů, jež všecky krvácely a pokyvovaly hlavinkami při pádu milenců v sebe spletených.

Mario Malvoltovi zdálo se, že po prvé objal ženu. Po prvé byl, a s ním i svět, všecek stráven ženou, ponořen zcela v silnou ženskou duši. A z těchto vteřin života bez závor vracel se jako z let plných síly a mrhání s hořkostí zpět.

Nechťsi — jen když miloval. Gemma učinila z něho, komedianta, člověka. Svými bezhlesně sklouzavými kročeji zavedla jej tak daleko v přírodu, že procítil tuchy! Jemu, který života používal vždy jen jako záminky, se vším, co rozechvívá bolem či radostí, který činil vždy jen pokusy, v nic nevěřil a na ničem nepřilnul; on, který zcela pohroužen v práci a bez předtuchy seděl ve vedlejším pokoji, zatím co jeho matka dokonala — Gemma opověděla se mu z dáli!

Byl sotva si vědom toho, jak jí děkoval, jakými slovy velebil se šťastným. Neuvažoval o žádném a nepodržel žádného; jedině ono jméno, jež pro ni pojednou věděl: Santa Venere.

Přišla proto, ježto přinášela s sebou velikou radost. Její bratr obdržel rozkaz, aby odvedl své lidi do letního tábora. Ve třech dnech vydá se na pochod a snad po celé měsíce budou moci být pospolu. Gemma odstěhovala se do blízké své vily, a jakýmkoliv návštěvám čelila zprávou, že je nedokrevná a že tráví čas stále na dalekých procházkách. Jaké nové blaženosti otevíraly se jim nyní! Mnohými pohádkovitě bohatými dny prohlíželi pojednou jako dlouhým, zeleným doubím skropeným slunečním zlatem; a až hluboko v černě mramorové galerie jich příštích nocí šinuly se jich slastné pocity!

Když odešla, připadal si pojednou prázdný, zdálo se mu, že vrátil se opět v jiný život, trpký a bezradostný.

Bloudil, nevěda, čeho hledá, svými pokoji. Tamo povalovala se její rukavička, onde rozškubané květiny. V koutě pokoje leželo obrázkové dílo s rozedranými listy. Jedna z Florenťanek měla kolem krku obrovský dámský nákrčník nejnovějšího vkusu. Malvolto nasadil si na hlavu klobouk, jako v kavárně, jako v kterési místnosti, kde náhodně dáme uběhnouti hodině. Nebyl zde již domovem, náležel k ní, k oné cizí bytosti, plné bezzákonné mrštnosti, jež sem přilétala, objímala a se třepotala. Spojila se s Pippo Spanem, by zavedla tento válečný stav mezi jeho stěnami. Na látkové tapetě jahodové barvy Pippo Spano vztýčil se teď opět jednou jakoby odhodlán ke skoku. Mario Malvolto necítil se být způsobilým této ustavičné bojovné pohotovosti. Vyslal trudný pohled v zpustošenou ložnici, v toaletní pokoj, kde crčela voda. A onen malý, bílý salon, kdež za oné měsíční noci po prvé jej zastihla, byl nedotčen. Nevkročila v něj nikdy, byl jí příliš křehký a mírný. Tina, jeho velká tragédka, zde sedávala, když začasté celým duchem jako přítel bloudila s ním v hlubinách uměleckého cítění. „Ach, ta ponechala mi času k práci. Co pravím, milovali jsme se proto, bychom pracovali. Bylo tu vskutku příčiny k steskům?“

Povzdechnuv, zastrčil klíček v zásuvku psacího stolu, jenž skrýval načatý jeho rukopis. Bylo to jediné místo v pokoji, kde Gemmina malá, dovádivá ruka posud ničeho nezpřevracela.

„Ach, Bože, jak dlouho tomu, co jsem psal! Nevím již, jak jsem toto zde provedl. Ni jedinou stránku z toho bych již nesvedl, pozbyl jsem veškerého nadání!“

Uchopil se rukama za hlavu. „Až se rozejdeme, ona dívka a já — a jednou rozejíti se přece musíme — kolik měsíců hygieny a přísné nudy budu potřebovati k tomu, bych vše opět napravil.“

„Zdaž tuší ona, že již nyní stojí mne polovinu románu? Je drahá; ale nevěří se tomu, jak ženy samy vysoko se cení; co všecko přijímají, aniž by se tomu podivovaly. To je známo; jen že nadcházejí okamžiky, kdy to znova objevujeme.

Ach co. Jisté množství duševní stravy přece jen vytěžím z této historie. Snad je mi toho potřebí, bych opět jednou prožil něco silného; máme jinak jen ještě umění, jež samo se oplodňuje. Čím prospěla mi tato dívka, zvím později. Později…“

A odsunuv veškery myšlenky, pohnul rukou. „Jsem příliš zemdlen. Čím je v podstatě víra, kterou mi přináší; víra v ni, v div? Zemdlenost, nic více. Vyžaduje mne přes příliš, než abych mohl ještě pracovati.

Ona o tom neví. Jsem si toho jist, že o tom neví. Je velice cudná. Při svých silných červených rtech, jichž polibky ssají; při své chůzi, která okouzluje; při svých pohledech, jež poutají, při svých očích, jež zmoženy vášní začasté přivírá — při všem tom je velice cudná. Její oči jsou naplněny sladkou zvířecí čistotou žádostivé ženy. Poněvadž duše její touží stále po mne, kterak by nemělo toužiti i tělo? Je posud z jednoho kusu. Nezná blaženosti bez lehtání. Domnívá se, že rozkoši duše třeba opojiti tělo. Má pravdu?“

Hodil rukopis opět do zásuvky, a zapomněv po prvé vytáhnouti klíč, vyšel na terasu. Oddychoval z hluboka. Toužil opět po ní.

Nazítří přišel místo ní dopis. Stěhuje se, a také bratr příliš ji zaměstnává, prve než odcestuje. Ještě tři dny!

Mario Malvolto proseděl tyto tři dny ve svém pokoji v úplné nečinnosti, připraven stále ke skoku. Snad chtěla jej překvapili? Každého okamžiku mohlo za ním zapraskali větvoví, jež musila ohýbali, chtěla-li se proplížiti tajnou brankou. Avšak přišla až v určenou hodinu, a zchytrale se usmívala.

„Jak tě as očekávání musilo rozčilovati!… A mne!“ pravila upřímně a zachvívajíc se padla mu kolem krku.

V odmlčce napadla ji zvláštní myšlenka.

„Rci, pracuješ vlastně něco?“

Vytáčel se.

„Nikoli, chci to věděti. Kdykoli jsem přišla, vždycky jsi jen čekal. Začasté pobíhals po kraji. Vypadáš znamenitě, lépe než s počátku. Ale nikdy jsem tě dosud nespatřila u psacího stolu. Nedomníváš se snad, že chci tě od toho zdržovati?“

Pochopil. Žádala si ho celého: i u psacího stolu. „Obává se, že se skrývám, básním-li; zadržuji jí druhý život. Kdyby věděla, jak velice se mýlí!“

Zpozorovala klíček v zásuvce, vrhla se v ni a vyňala rukopis.

„Tu tě máme! Tohoto tedy mi neukážeš? Něco tak pěkného!“

Bylo to po prvé, kdy zřel ji dotknouti se předmětu šetrně. Položila listy srovnány na stůl.

„Zde si sedni!“

„Mám psáti? Gemmo, co myslíš? Tři dlouhé dny toužil jsem po tobě!“

„Nechci tebe — nebudeš-li psáti!“

Poslechl. S nejasnou hlavou obracel listy hotového díla, rozpomínal se namáhavě na poslední větu, kterou dříve již věděl. Napsal ji, a pak byl v koncích. Když vzhlédl, Gemma stála zde úplně obnažena, s pažemi zpola pozvednutými.

„Nyní piš,“ pravila tiše, s úctou.

Seděl vzpřímen, bled, a hryzl se ve rty. Gemma křepčila; cítil ji kolísati kolem sebe jako veliký velmi bílý květ, pohybovaný horkým průvanem.

„Chci, bys nabyl ze mne ducha,“ šeptala.

Zavadila oň. Veškerá krev vehnala se mu po jednou do hlavy. Ach ano, ducha! Probudilo se v něm náhle tušení o neslýchaných výtvorech, pravý prales ducha, žhoucí kalichy, kypící mízou, řvoucí netvory a neproniknutelný. Viděl se bezmocným, nedovedl zkrotiti nižádného citu, nevystihl nijakého obrazu, nijakého slova. „To vše dostaví se později. Později…“

Shlédl ji z předu, na prahu sluncem ozářené terasy. Měla růžové obrysy, a její tvary halil prozlacený soumrak. Byla nádhernou mušlí; její vlas, nyní rozpuštěný, bil kolem ní jako řasy.

Byla ozdobnou nymfou, jež sotva znatelně, tak rychle dála se věc, pouze jako paprsek světla míhala se podél stěny jahodové barvy, na okamžik plaše a divoce vzhlédla přes jeho rámě, a po níž v zápětí nezbylo ničeho, než tichá vůně jako pozůstatek pohádkovitého snu.

A pojednou zjevila se tam na okraji širokého jeho stolu, vlas vysoko spiatý nad odvráceným profilem, s ctnostně nachýlenou šíjí, jednu ruku na ňadrech, druhou před sraženými stehny — Venuše.

„Nebudeš-li psáti —“ řekla posléze.

Vrhal na papír páté přes deváté, co zrodilo se v jeho hlavě. Přiblížila se zvědava, usadila se na opěradlo jeho lenošky a přihlížela. Viděl hráti svaly jejích jemných nohou a psal stále. Co sešlo na tom? Otřásalo jím krkolomné zadostučinění. Cítil se na zlých vrcholech, nade vším, co zdálo se mu kdy vysokým. Umění? Strmé ústraní umění? Ano, jehož výživě vyssával a ochuzoval svůj život, pro něž zřekl se člověčenství a stal se komediantem? Ach, nyní hrál komedii. Avšak jeho práce, práce u psacího stolu, umění samo stalo se komedií, a on hrál je jedině z lásky!

Tu Gemma objala jeho hlavu a nahnula jej zpět, zcela tak, jako by odnášela v domov děcko, jež se bylo s dostatek proběhalo. Všecko to bylo jedině bojem mezi ženou a knihou. „Boje toho nebyla si vědoma… Jak miluji ji, poněvadž zvítězila!“

Skláněla se zvolna nad ním, k žárným, oblým a hluboce červeným polibkům. On byl pojednou zahalen v její maso jako ve vonný oblak. Bylo napojeno Iridou, svou domácí libovůní. A maje oči zavřeny, domníval se, že velké, modré lilie uzavřely se nad ním na vždy.

K jídlu musila Gemma domů. Odešla v toaletní pokoj. A Mario Malvolto cítil se ihned hluboce nešťasten, že na hodinu měl jí postrádati. „Jsem nenasytným,“ řekl si jásavě. „Zdá se, že nepodlehnu jí nikdy. Naopak, svědčí mi, jsem silnější než kdykoli před tím. Jsem stále při chuti, jezdím bez námahy, šermuji s lehkostí. Nemyslím na nic — jsem šťasten.

V tom tkví štěstí: býti tělem. To, co mne přejemnilo a odlidštilo, byla fantasie. Miloval jsem nejen ženu tělem, ale také ještě duší, oněmi sny, jež jsem si o ní vytvořil. Byla to vždy dvojitá práce, jež musila mne zničiti. Nyní jsem zdráv. Gemma není snem, a také já jím již nejsem. Jsem tělem v rovnováze, a těším se z toho, že jím jsem. Miluji ji bez záludných myšlení, bez touhy, prostou náruživostí a tak, jak přála si býti milována, když jedné noci veběhla v mou náruč! Nebásním už o ničem, zbyly mi jedině živoucí představy krásné tělesnosti. Vidím ji v tomto okamžiku tak zřejmě, jako by ani nebyla vyšla. Můj mozek a veškerá moje krev jsou plny jejího těla, jejích růžových paží ovinutých kolem mého hrdla, jejích dlouhých, něžně vyklenutých stehen, jež se mi otevírají, jejích tančících milkování. Její pohledy — jsem jimi všecek ověšen! Já, můj dům, má zahrada, tento pahorek: všude zanechala, byť byla i vzdálena, své pohledy, jež jsou jako utržené květy, na něž patřím, po nichž sahám a jejich vůni vdechuji!“

Vrátila se, oblečena. Loučili se tak žárně, že na konec opět polosvlečená ležela v jeho náručí.

„Neodejdu již!“ pravila a dupla nožkou. „Budeme jísti společně.“

Odvedl ji na onu stranu domu, jež halila se v stín, v dlouhou logii, po jejíchž zdech mezi štíhlými, sotva pučícími stromy kráčel Orfeus, mladý a hubený, a nad živě modrým mořem Galathea kolébala jasné údy. Olivové pole jemně sunulo svá listnatá oblaka až pod oblouky síně.

Mario Malvolto odebral přede dveřmi sluhovi mísy a odnesl je dovnitř.

„Jsi příliš úzkostlivý,“ řekla Gemma.

„Nikoli, jsem žárlivý,“ doznával se. „Ni tento ubohý stařec nesmí shlédnouti proužek tvého masa probleskujícího z krajek halících tvá ňadra. Vše jest mé!“

Neodvětila ničeho a sevřevši jen zuby, strhla s těla vše, čím byla posud přioděna. Vrhl se ústy na její kolena. „Což neřekla jsem ti již dříve,“ pravila s lehkým úsměvem, „že chci býti před tebou vždycky nahá?“

Vzpřímil se.

„Mohlo by se státi, že shlédl by nás s pole Pan, bůh pastevců. Jinak nikdo.“

„Doufejmež,“ odvětila ledabyle a s úsměvem.

„Sedlák nepracuje již v této parné hodině, a pole jeho je ohraženo. V naší zahradě není místečka, jež bylo by lze shlédnouti z některého sousedního domu. Přesvědčil jsem se o tom, vykonav za tím účelem kol do kola návštěvy… Co mne znepokojuje, jsou tvoji lidé. Jak vysvětlíš dlouhou svou nepřítomnost?“

„Já? Nikterak! Toť věcí mé společnice. Ta nechť vynajde místo, kde bych as mohla meškati. K čemu bych ji měla?“

A vášeň této ženy, jež neznala nijakých ohledů a pohrdala lstmi, udeřila jej ve tvář jako jižní bouře. Dech se v něm zatajil.

Pojídala krmě spěšně, když si je byla dříve silně okořenila. A při tom seděla mu na klíně. „Hlavním jídlem zůstanu já!“ pomyslil si.

A po chvilce, lehce znaven, řekl:

„Abych nezemřel hladem, budu musit domácích obědů zanechati.“

Usmála se, aniž by byla porozuměla.

Když ráno procitli, slunce právě vycházelo. Jeho prvé, jemné paprsky linuly se dovnitř otevřeným oknem a ve vysokých, modrozelených záclonách tříštily se v zlatý prach. Gemma vztáhla tam nataženou ruku, by jej polapila. Potom vyprostila se z pokrývek, vyšvihla se, při čemž lehké tkanivo její košile rozhoupalo se na hbitých jejích údech, na dolní pelesť postele a tam zůstala státi, všecka oblita modrozeleným světlem. Bylo to světlo na dně pohádkovitých moří. Pokoj byl modrozelený na stěnách, podlaze i nábytku, a na posteli, truhlici, skříni a zrcadle prosté renaissance sienské, mezi nimiž široký prostor byl zpola prázdný, třpytily se nejistě a pohádkovitě pozlacené řezby.

Jen v koutě u okna, na jediném obraze kroužilo červené slunce.

„Co je to?“

A Gemma vztáhla ruce v šero protkané světelnými paprsky jako mořská bytost, jež z hlubiny táže se po divu nad vodou.

„Toho jsem nepozorovala nikdy.“

„Poněvadž ses nikdy nezdržela u mne až do východu slunce. Obraz tento zjevuje se jedině v této ranní hodině.“

„Zřím polokruhovité sloupořadí, a jeho obě brány chrlí genie se strašidelnými křídly a hadími ohony, malé draky, netvory, již nadýmají svá břicha, a ženy, velké ženy, s vlasem plným zralých, temných plodů, nebo s kadeřemi klešťovitě zahnutými — ženy s dlouhými, úzkými ňadry jako zvířecí výmě. Poskakují podivně, splétajíce hry z masa, nikoli, z lesknoucích se květů, v barevných oblacích svých rouch, otáčejí kotouče ze zeleného vzduchu, a sova poulí oči na ně… Chtěla bych tak sníti,“ řekla Gemma. „A tamo, v hloubi okruhu sloupů stojí lůžko a na něm kdosi sní.“

„Tím jsem já, Gemmo, poněvadž jsem jediný, který pocítil nádhery tohoto obrazu. Originál visí kdes nepoznán. Jsem ješitný na obrazy, jichž nikdo nepociťuje; ony náleží zcela mně! V kolika ranních hodinách,“ pravil Malvolto vzpřímen v posteli, „v kolika druhdy, hodinách nechával jsem si zjeviti se veškeré mé sny, a všechny shledal jsem v tomto obraze ohlášeny — a popraveny.“

Gemma vzkřikla a utekla se v náruč miláčkovu.

„Ohyzdné — ne, to je ohyzdné! Maska — maska s velikým nosem, a červená, a zcela jako by žila; a při tom je z kůže: z kůže s obličeje!“

Po chvilce, ještě uděšena, otázala se:

„Co to znamená?“

„Pokládal jsem to vždy za zjevení se umění,“ odvětil. „Tato stažená kůže, jež honosí se tvarem pozbytého těla a nemožně se barví oběhem krve, jež dávno se již zastavila — byla mi uměním. Sáhal jsem po této kůži, jež jako život dme chřípí a pohybuje víčky očí, sáhal po těle a po životě samu. Nebylo ho zde — pro mne ho nebylo… Ale nyní jej držím!“

Vybavili se z objetí, a Gemma předstoupila ještě jednou před obraz.

„Je opravdu ohyzdná! Ale chci ji míti. Chci dáti zhotoviti z toho masku a děsiti jí tebe. Obkresli mi ji. Ihned! Pojď a vezmi papír!“

Odběhli oba do pracovního pokoje, šťárali v zásuvkách a narazili posléze na rukopis.

„Zdá se, že tu není nic jiného,“ řekla Gemma váhavě.

Malvolto přitiskl jí list papíru na obličej tak pevně, že její nosík jej prorazil.

„Co provádíš?“

„Nevíš, co to je? Je to kůže — ona kůže, pod níž zdánlivě koluje krev. Zde máš svoji masku!“

Držela protržený papír v ruce. A on, rozžehnuv voskovou zápalku, přiblížil ji papíru. Plamének šplhal se do výše po popsaných řádcích. Když pak blížil se Gemminým prstům, vzal jí list z ruky a odnesl jej na krb.

Vrátil se a vyňal další list. Gemma zbledla. Tušila, aniž by je chápala, své poslední, vše zdrcující vítězství.

„Co provádíš?“ zeptala se poznovu. „Snad nechceš spáliti své dílo, své cenné dílo? Budeš na něm psáti dále — později!“

„Později? Kdy?“

Nevěděla toho.

„Chci říci ti. Gemmo, že pro nás nestává nijakého později. Milujeme se, a pak nadejde smrt.“

Chvěla se. Ovinula své paže kolem jeho hrdla. A přitisknuv svůj obličej na její, Malvolto hovořil:

„Nevysním už ničeho. Sny tamo s onoho obrazu zmizely všecky v dlouhém nočním sloupořadí, jež prve je bylo vychrlilo. Místo veškerých snů mám tebe. Tys uskutečněním jich všech, jsi cenou všech mých tužeb. Ty strhla jsi mne ve svůj život — —“

„Ano!“

Políbila jej a nerozuměla dalšímu, co pravil: — jako ve svět obklopený trním, bujnější a prudčí tam, kde vládne moc a opojné odevzdání; kde využívá se neznámých zániků a nevnímatelných nádher; kde se zplna žije a najednou zmírá.“

„A najednou zmírá,“ opětovala s rozšířenými hledy. Neslyšela už ničeho než tato slova, jež splynula s jeho rtů, když její rty je uvolnily.

„Ano, tak se stane, cítím to,“ pravila.

Zvolna vzala list počatého díla, zapálila jej a odnesla na ohniště. Přinesla sem ještě jeden a pak opět jeden; oheň se zvedal, jeho odlesk kropil její maso a pádil po úzkých záhybech její košile. A zatím, co ruce její rovnaly hraničku z myšlenek, tužeb a bolestného zápolení — na tváři její zjevil se dvojsmyslný úsměv — sladký a krutý.

Mario Malvolto stál vedle ní se založenýma rukama. A pln sebevražedného plesu, řekl si:

„Věřím!“

IV.

Čin.

Seděl za soumraku a očekával ji. Odskočila na hodinku domů, by promluvila se společnicí, již odeslala do města v záležitostech toaletních. Léto schýlilo se ke konci. Studený vánek vál ze zahrady. Mrtvý cypřiš trčel bez závoje glycinií, obnažen a hrozivě. Malvolto nachýlil se ku předu, obličej ponořil v dlaně, a myslil na Gemmu, nepochopitelně sklíčen.

A pojednou věděl, že je zde. Ni jediný ze svadlých listů nezašelestil. Stála, temná a ostrá, v bledém rámci rozevřených terasových dveří.

Blížila se zvolna — při každém jejím kroku Malvolto vydechl — a postavila se mezi jeho kolena, se svislými pažemi, aniž by se ho byla dotkla. Viděl její obličej nad svým, zamyšlený, matně se blyštící pod závojem večera, večera, který jej znepokojoval, jako by neměl nikdy již ustoupiti úsvitu. A obě oči nad ním, velké a černé, planoucí v šeru, vřelé skrytým žárem — měl za dva sopečné jícny, jemu široce rozevřené. Blížily se němu znenáhla, změnily se v jediný, nad jehož okrajem se nachyloval, jat závratí a zlákán hlubokým rozkošem. Tu dívčina tvář dotkla se jeho, a Gemma zašeptala:

„Miláčku, musíme zemříti.“

Jako odpověd Malvolto přitiskl poněkud těsněji tvář svou na její. Cítil přicházeti její slova, celou cestu od jejího domu svému. Nikoli, přicházela z mnohem větší ještě dáli: z prvé oné noci, kdy se mu poddala! Věděli oba ode dávna, že po jich objetích nezbude nic jiného než zemříti. V jejich lásce byla již od počátku spolu uzavřena smrt. Řekli si „na vždy“; a věděli, že nejdalší metou onoho „vždy“ byla smrt.

Chopila jej za ramena, a on ji. Cítili, jak ukolébává je jakés chorobné kouzlo, jak se topí a rozplývají. Kolem nich rozplývaly se tvary a barvy, jež den těmto věcem propůjčil.

Malvolto propracoval se namáhavě vzhůru, na hladinu černých vod. Otázal se:

„Ale proč? Co se přihodilo?“

Gemma se usmála; odstoupila od něho a řekla.

„Můj bože, kdosi nás ofotografoval.“

„Nás — —?“

„Ano. Náš obraz jde ve městě z ruky do ruky. Je prý velice zdařilý. Já stojím na terase a ty ležíš přede mnou.“

„Jsi — nahá?“

„A ty, ubožáku, nemáš mnoho na sobě.“

„Neslýcháno! To je neslýchané. Vždyť nabyl jsem přece jistoty, že z nižádného bodu celého okolí terasy nelze ani shlédnouti! Musilo se tak asi státi ze zahrady. Buď byl to Niccolo, můj sluha, — nebo byla to tvá společnice. Musím věc ihned — —“

Chtěl vyjíti ze dveří, leč Gemma chopila jej za rámě.

„Rci, záleží na tom ještě, kdo to učinil? Bezejmenný kolemjdoucí. Spořme svými okamžiky a milujme se ještě!“

Zastavil se pojednou upokojen.

„Máš pravdu. A kterak jsi o tom zvěděla?“

„Moje společnice viděla obraz u dvou dam v krámě, kdež jí neznali. Prodává se pod rukou a má prý velký odbyt. Chápeš, já, Cantoggiová, a ty, Mario Malvolto…“

Pocítil v sobě hnutí ješitnosti. Leč v zápětí, zuře hanbou nad tím, vrhl se jí nohám:

„A tebe, Gemmo — veškeré tvé cudné poklady, jež zářily mně a jedině mně, ty ukazují se nyní v salonech, klubech, za kulisami! Ano, musíme zemříti, neboť kterak bychom to přestáli?“

„Přestála bych to,“ řekla, stále ještě se usmívajíc.

„Zabil jsem tvou pověst! Blahopřejí mi nyní ve městě, závidějí mi všichni. To je příliš mnoho špíny.“

Bil se pěstmi do čela.

„Musíme zemříti!“

„Proto nikoli,“ pravila Gemma mírně. „To vše ponechává mne lhostejnou. Ale proto, že by nás od sebe odloučili.“

„Odloučili?“

Vzchopil se.

„Ví o tom tvůj bratr? Vrátil se?“

„Přijde teprve příštího týdne. Ale může o tom denně zvěděti.“

„Nepovědí mu toho!“

„Kdyby byl manželem, snad nikoli!“ prohodila Gemma a její úsměv bylo již jen stěží rozeznati.

Malvolto sklonil čelo.

„Ovšem. Bratrovi to sdělí.“

A pojednou vztyčil se do výše.

„Pak budeme se spolu bíti!“

Gemma vrtěla hlavou.

„Domníváš se, že mne zabije?“ zvolal. „Ó, prosím. Před čtyřmi měsíci snad. Ale dnes ovládám šavli velice dokonale.“

Odvětila:

„Kdybys ho usmrtil, jsou zde ještě jiní příbuzní a ti nás odloučí. Jsem teprve sedmnáctiletá!“

A poněvadž Malvolto mlčel, dodala prostým tónem:

„Vidíš, a pak přece jen musili bychom zemříti. Proč chceš dříve zabíti mého ubohého bratra? Zemřeme raději ihned!“

Malvolto rozhlížel se kvapně kolem — ne, nezbývalo ničeho jiného. Gemma, tento štíhlý, rozplývající se obrys tamo před ním, s obličejem, blyštícím se v přítmí nočním, s očima hlubšími ještě než ona — Gemma stala se nyní malou, bílou Juditou, a kolem jednoho z jejích líbezných prstů ovíjela se kadeř, na níž visela hlava: jeho hlava.

Ale ona zemře s ním! Připravil ji o čest, ji, silnou mučednici, jež kráčela smrti vstříc tak prostě a jasně, zatím co on, její milovník, pro něhož na smrt kráčela, hledal ještě vytáčky. Přitáhl ji na svou hruď.

„Gemmo, ty jediná milující! Jak můžeš být tak klidná a silná? Já jsem tím, kdož tě zabije! Nenávidíš mne proto?“

„Tebe nenáviděti!“ zvolala po prvé s vzrušením. „Zdá se mi, že ano, neboť teď teprve tě miluji! Když prve vstoupila jsem do dveří, a ty seděl jsi v šeru: postavila jsem se mezi tvá kolena a hleděli jsme na sebe — ano, hleděli jsme na sebe. Hleděl jsi již kdy takto na mne? Já na tě nikdy! Nebyla bych uvěřila, že mohla bych být ještě šťastnější, než jsem byla. Nyní je zde něco, činí ještě šťastnějším… Užívejme,“ zašeptala, s přivřenýma očima.

Pozvedl ji s podlahy tak divoce jako oné prvé noci. Ano, ona byla onou velkou smyslnou: hnala jej celým svým bujným a silným světem, až do posledního houští, kde slaveny nejhlubší rozkoše, utápějící se v krvi!

Vlekl ji, běsně pod bičem smrti, v ložnici.

Když se vrátili, měsíc byl již vzešel. Drželi se ve vzájemném objetí, skráně sobě přitisknuty, a kráčeli mdle. Když vkročili v ostrý světelný pruh deroucí se z terasy a přetínající široce pokoj, zalekli se jako by politi studenou vodou, a odtrhli se od sebe. Gemma popošla ke dveřím, opřela rámě o veřeje a položila na ně čelo. Slyšela, jak Mario přechází neustále po koberci. Rozhlížel se. Jak změnil se tento pokoj. Nenáležel již jejich lásce; měl zříti je oba zmírati, týž pokoj! Široký otoman nenabízel se již jich objetím; podobal se operačnímu stolu!

Gemma náhle se obrátila a řekla krátce:

„Nuže, učiň to!“

Zastavil se, s neuváženou roztrpčeností:

„Já mám — tebe mám — —?“

„Ano. Či mám tak učiniti sama?“

Hleděli si přímo do očí, a zřeli, jak vzněcuje se v nich nepřátelství.

Leč v nej bližším okamžiku rozběhli se sobě a padli si v náručí. Jeden cítil slzy druhého na tváři.

„My, my, kteří máme pouze ještě jeden život!“

„Mám tvoji krev ve své,“ pravila Gemma. „Jedině tvou!“

„A přece musíme se usmrtiti, ty mne, já tebe.“

„Jsme nešťastni!“

Dlouho setrvali nepohnutě. Tu pojednou Gemma vzlykla:

„Nemám tě mít už nikdy — už nikdy.“

„A já nikdy už libati tvé boky,“ řekl Mario, „a jich malé jamky měřiti svými rty. Nikdy už nořiti svůj obličej v tvůj vlas, nikdy už tvá kolena — —“

Odmlčel se. Zavěšen na ni oddal se bolestnému rozjímání. Ještě jednou naplnil její něžné, červené ouško bříměm šepotajících tužeb, vinil ji, že jej zradila, poněvadž nechtěla mu již věnovati nijakých radostí.

Gemma posléze se vybavila z jeho objetí a sklouzavými svými kročeji odebrala se k otomanu. Opřela se oň a usmála se:

„Jsem připravena!“

Mario přejel si rukou čelo a pak rychle pokročil psacímu stolu. Gemma hleděla odvrácena, slyšela však klapnouti cosi kovového.

Malvolto přistoupil k ní, jednu ruku za zády.

„Vrah tvůj přichází,“ koktal. „Plíží se kolem tebe.“

Klesl před ní, čelo přitisknuv na její kolena.

„Nemohu, Gemmo, nemohu!… Tys silnější — —“

Podával jí zbraň.

„Nemiluješ mne tak jako sebe — až do chvění se ruky.“

„Miluji tě tak,“ řekla a objala ještě jednou jeho hlavu, „že nestává pro mne již jiného štěstí, než zemřiti tvou rukou! Uvaž, že teprve smrt odevzdá tě mně celého. Ona učiní nás nerozlučitelnými. A polib mne, až bodneš!“

Malvolto se však od ní odtrhl.

„Žij!“ zvolal. „Čím dotýká se osud můj tebe? Jsem s ním spokojen a děkuji ti!“

Klesla mu v náručí, smrtelně bledá.

„Co jsi chtěl učiniti? ,Ty’s mne chtěl nechati samotnu? Dovedl bys toho?“

A štkala hořce.

„Tvá vesta je rozepiata, košile též! Pomozte nebesa, ty krvácíš!“

„Škrábnutí kůže,“ mumlal. „Stane se jinak.“

„Buď rád,“ zašeptala a přitáhla jej sobě na pohovku, jako by přála si jeho objetí.

„Vše dobré měla jsem vždy jen od tebe, každé krásné slunce. Nevíš, o čem jako děcko snívala jsem v San Gimignanu, na mých zdech ovinutých břečtanem? O tobě, miláčku!“

Hlavu snivě v týle, s nejistým úsměvem rozkoše, vedla dýku, již váhavě sledovala jeho ruka, blíže sobě, k svému tělu, v něž měla vniknouti; a její nejhrdinnější vzezření bylo z žádostivé leposti ono nejnecudnější. Tu Malvolto s přivřenýma očima — jat hrůzou — přirazil na dýku. Aniž by si toho byl přál, a dříve než ona očekávala.

Gemma vzkřikla.

Když rozevřel oči, nechápal již. Kde byla? Hledal její hlavu. Visela přes okraj. Pozvedl ji na podušku. Avšak kousek bílého masa valil se mu proti žaludku. Co to bylo? Článek prstu. Uřízl jí prst. Vyskočil, jat hrůzou. Dýka za zvonila na podlaze.

„Co jsem učinil? To učinil jsem já? Zde leží tato žena — krev má na rtech! Co to vše pojednou vidím? Ona je zkřivena, svíjí se. Proč? Bože můj, v prsou zeje rána!… Gemmo!“

Zaúpěl a sklonil se nad ni. Hleděla mu v oči zkaleným, tázavým zrakem.

Pochopil pojednou. Žádala, by nyní také bodl do svých prsou!

Pozvedl se a kolísal, dotčen chladem. Širá propast rozevírala se mezi ní a jím, zírala naň celá hlubina mezi živoucím, jemuž vše bylo otevřeno, a s onou, jíž smrt neponechávala již žádné volby. „Čím dotýká se mne osud této umírající!“ A rozpomínal se tupě, že několik okamžiků před tím volal k ní: „Čím dotýká se osud můj tebe!“ A chtěl ji zachrániti a mířil sám na sebe. Zde nyní ležela…

Shýbl se pro dýku. Její oči sledovaly jej ze škubajícího se obličeje.

„Nikoli! I kdyby tak učinil — nezemřel přece s ní. Bylo to příliš nestejné umírání. Její smrt byla něčím prostým, lehkým. Zemřela jako dítě. O čem věděla? O čem kdy pochybovala? Jaká zklamání připiala ji bolestně na život? Zjevila se na zemi k službě jedině vášni. Veškerý její dřívější život, její krátká léta, vedl jako krátké, přímé stromořadí k němu, k němu a k oné měsíční noci, kdy vrhla se mu v náručí. Mezi onou měsíční nocí a touto, v níž zemřela, leželo vše, co dal jí smysl, co mohla cítiti — ležela ona celá. Zemřela-li nyní, zemřela-li s ním, nezanechala ničeho, neměla čeho želeti.

Ale on — ó, on! On vyrazil v této minutě z divoké, zarostlé zahrady a viděl před sebou opět širý svět. Co bylo lze užíti na rozkoších, utrpeních a kynoucích cílech! Jaké bezejmenné půvaby zářily kolkolem na ženách, hrách, slovech! Cítil se naplněn novými zvláštnostmi. Výtvory, jež jako pralesy pozvedly se v jeho duchu, když Gemma, malá nahá musa, jej obskakovala — nyní mělo jeho umění prodrati se jich houštinami! Ona splnila své poslání, nádherná milenka, jež tamo skonala. A co chtěla nyní z ní učiniti! A z její smrti! Proč by byla zmírala, kdyby neměl již ničeho z ní učiniti?

A její oči, stočeny v koutky, tkvěly úzkým polokruhem zřítelnic stále na něm.

„Nač myslím, co činím? Pozbývám rozumu. Či mohu nečinně přihlížeti tomu, jak ona se trápí?“

Odvrátil se, stiskl, úzkostí bez smyslů, knoflík zvonku. Spěl ke dveřím. Umírající lapala po dechu, vzkřikla pronikavě:

„Vrahu! Vrahu!“

Pobíhal kolem, a bled jako ona, s očima rozšířenýma jako její, setkal se ještě jednou s plným jejím pohledem.

Venku ozvaly se kroky. Starý Niccolo vstoupil na prah, vyrazil výkřik z hrdla a ubíhal odtud. Dvéře zůstaly otevřeny, v domě zvedl se hluk.

Mario Malvolto zíral stále ještě v milenčiny oči, jež hlouběji pohasínaly.

„Vrahu,“ děly jeho bledé rty. „Máš pravdu. Plížil jsem se kolem tebe, vkradl jsem se ve tvůj život, v život silných, chtěl jsem zplna žíti, milovati bez výhrady a konečně býti člověkem. Také zemříti jsem chtěl tak, jako zmírají silní: najednou. Odpusť mi, byl to klam. Nepodvedl jsem tě. Věřil jsem v to. A teprve, nyní kdy mělo nadejíti vážné, poznávám, že byla to komedie. I to bylo komedií jako vše ostatní. Odpusť mi, milovaná, malá dívko. Není to prostá zbabělost — je to jen proto, poněvadž ke konci komedie se také vskutku neusmrcují.“

Tu zvedl zbraň s podlahy.

„A přece tak učiním! Hleď, učiním to!“ Rozhalil košili, ukázal jí špičku dýky na svých prsou.

„Vidíš to? A uznáváš to? Činím tak proto, že hledíš na mne, jedině pro tebe!“

Postřehl však, že oči její obrátily se v sloup.

„Ty’s mrtva? Co je to?! Měli jsme zemříti společně, a ty mne opouštíš? V tom okamžiku, kdy jsem připraven, kdy obětuji ti vše, vše, nikoli pouze jediný život jako ty mně, nýbrž sto oněch nevytvořených, jež tkví ve mne — v tom okamžiku mizíš? Odešla jsi navždy?“

Zajíkal se.

„Ano, co potom — co učiním? Co zbude mi činiti? Nevím již ničeho!“

Pozvedl rámě, nechal je sklesnouti. Jeho zraky, třepotajíce se kol do kola, stihly obličej Pippo Spanův.

„Ty! Co počal bys nyní? Přežil bys takovou porážku? Ty’s oním silným, který mne zavedl! Ty’s byl mým svědomím! Ty’s vinen! Co mám počíti?“

Pippo Spano se usmíval. Jeho měsíčně ostrý úsměv, jeho úsměv z přemíry krutého sebevědomí vrhal v hrůzu a poutal. Přimrazil Mario Malvoltu. Dotazoval se ho vší svou duší, spínaje ruce, kolísaje a lapaje po vzduchu, za střídavého horka a výronů studeného potu, zdrcen a žalem sklíčen — uváznuvší komediant!

1. Jako oni provinilci za minulých dob, kteří, pronásledováni spravedlností, byli zachráněni, dostihli-li stínu oltáře, podobně i on pokusil se vklouznouti do svatyně života. (Kůže šagrénová.)