Pippo Spano a jiné novely/Hrdinka

Pippo Spano a jiné novely Heinrich Mann
Gemma	Hrdinka	Odstoupil…

Údaje o textu
Titulek:	Hrdinka
Autor:	Autor:Heinrich Mann
Krátký popis:	novela
Původní titulek:	Heldin
Zdroj:	MANN, Heinrich: Pippo Spano a jiné novely. Praha: J. Otto, 1915. S. 135–162 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Alois WIESNER, knihtiskárna, Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Holeček
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Hrdinka.

Mladý úředník vystrčil hlavu z okénka přehrady.

„Docházejte k nám jen denně sama, slečno!“ volal za Gretou Pinattiovou, „a staneme se beze všeho poštovním úřadem prvé třídy.“

Greta se zasmála hlasitě přes svůj vějíř. Lina obrátila se s vážným úsměvem, a jí úředník lehce, plaše se uklonil.

„Má strach před tebou, musí být do tebe zamilován,“ prohodila Greta. Lina stáhla poněkud ústa, se snivou pohrdavostí.

Horký vzduch plížil se jim v ústrety; náměstí plálo bílým žárem v širokém oblouku domů s vypouklými balkony a uzavřenými zelenými okenicemi.

„Nyní k Bertanzovi,“ pravila Greta; a vstoupily do ztuchlého stínu krámu nacpaného látkami a krabicemi. A zatím, co probíraly se ve stuhách, Greta zašeptala:

„Bil ji opět; vidíš ony pruhy?“

Lininy temně černé oči spočinuly na obličeji prodavačky; tento mrzoutsky stažený obličej pojednou se rozjasnil, jako ponurá, zakletá brána pod dotykem proutku čarovné vily, a děvče se usmálo: v nestrojeném vytržení.

Odbočily nyní do úzké ulice; páchlo to zde po víně: a teď cvakly špinavé skleněné dveře, divoké hlasy se ozvaly zevnitř, a vypotácel se odtud opilec k protější domovní zdi, na niž se položil zády. Greta zatáhla Linu za ruku.

„Co děláš? Ne tak na blízko! Je zlým, když je opilý. Vidělas, jak pocuchal svou dceru.“

Linin pohled svezl se váhavě se skleněných očí, jež ničeho nechápaly; a povzdychla. Za nimi ozvalo se ztlumené zakašlání a potom zastřený hlas.

„Chtěl jsem vlastně přejiti na druhou stranu, ale shlédne-li člověk vás, slečno Clemensova, jak ubíráte se cestou… Máte chůzi jako malá vojevůdkyně, lehkou a slavnostní, rozumíte? Nikdo by se neopovážil dotknouti se vašeho rámě, ale všichni musí vás následovati. Vidíte snažení onoho ochmelky?“

Greta si zavýskla.

„Vás může člověk potkati kdykoli, vždycky jste směšný!“

„Čím to je,“ pravil mladý muž pohnut, „že od vás, která se tak zřídka usmíváte, vychází přísná veselost, jíž všichni stávají se ostýchavějšími a lepšími?“

Greta chtěla propuknouti opět v smích; leč nezdařilo se jí to: tvářila se uraženaץ Mladý muž počal opět kašlati a nemohl ustati.

„Ty nervy!“ vyhrkl.

Lina pohlédla mu v oči, v něž vstoupily slzy trýzně.

„Děkuji vám,“ pravil, nabyv řeči.

„Půjdeme pomalu dále,“ rozhodla se Lina, její slabý, nejasný orgán zněl jako z úst hocha, který mění hlas.

Řetězy pestrého ovoce visely před krámy; dívky s černými přehozy a růžemi na ňadrech otáčely se v bocích a pohybovaly vějíři a očima; pokřikujíce, hoši hráli móru;^[1] tóny harmoniky a mastné zápachy vznášely se k nebi, jež slavnostně klenulo se nad střechami. Gréta zašeptala v tísni:

„Není pomyšlení, že byste mne dnes spatřil v lázeňském domku.“

„Netoužím po lázeňském domku,“ odvětil mladý muž. „Přál bych si, bychom se lépe milovali.“

„Pohodlnější nemohli bychom to ani míti,“ řekla Greta udivena. Ustoupil od ní.

„Vidíte, slečno Lino, na konci této úzké, hemživé ulice věž, onu tichou, šedou hlásku u přístavu. Od tisíce let již tam stojí: za sebou město, před sebou moře se svými modrými vzdušnými závoji, v něž zaplétá se obrys pohoří, a z nichž jakoby z věčnosti, nořívali se nepřátelé, by odraženi opět v ně zapadali. Kolik pokolení děkovalo hlásce za své pozdravení! Ještě ono dnešní, aniž by si toho bylo vědomo, prochází jejím širokým stínem v něžné důvěřivosti. Také při pohledu na vás, Lino, uklidňují se vzezření; zlo, vytrysknuvší z věčnosti, vrací se opět v tuto; a po nějakou chvíli cítíme ve vlastních svých očích, ve své hrudi sotva chápatelnou dobrotu, podivuhodný mír… Doufám, že nedomníváte se o mně, že jsem zamilován?“

„Koupila bych vám ovoce, pane Rolande, tam u onoho starce; chcete? Jsou již fíky, a vy tyto milujete, jak jste děl.“

Lina nabídla mu ovoce; tu shlédla Gretu, stojící stranou, pošklebující se a přece s výrazem odstrčené.

„Dejte jí je!“ řekla Lina rychle. Pohlédl na ni; prosila uděšeně:

„Učiňte tak!“

Spěchal ke Gretě. Když shlédla, že blíží se k ní, pozdravila několik důstojníkův a zůstala s nimi stát. Roland vrátil se k Lině a k starci.

Stařec opíral se uprostřed přístavního náměstí o svou káru, vyzdobenou papírovými květinami a praporečky a dodával si vysokým, tenkým hlasem nadšení pro své zboží. „Jaké to krásné hrozny!“ volal skoro plačtivě. Pojednou však počal láteřiti, ježto jakýs hoch za jeho zády uzmul mu jeden z hroznů; četník zakročil.

Nosiči, celníci, lodníci proplétali se, ruce v kapsách, mezi sebou, zamotávali se neohrabaně do lehkých, poletujících girlánd smějících se dívek. Malé, švižné hospodyně, v klepotavých dřevácích a s prachem všedních dnů ještě ve vlasech, smlouvajíce a bědujíce, činily v kamenném podloubí nákupy na neděli. Plaví, dlouzí vojíni v šedých blůzách rozmlouvali vážně němčinou přes hlavy malých, hřmotných Italů. Výše než všechen lid a vzdálen jeho výparu svatý biskup shlíží — a jeho kamenná rochetka se třepotá — na nákladní bárce, tiše vrzající v přístavu. Tu na jedné z nich zvedl se šum a povyk. Finanční dozorce tahá podloudníka z jeho kajuty. Obličej jeho je vzteky zhyzděný a krvavě červený; chraplavý jeho hlas podobá se štěkotu psa připoutaného na řetězu. Náhle ochably však rysy jeho tváří, a bylo zřejmo, že zhroutil se v nitru.

„Proč radují se všichni? Vždyť je to smutné,“ řekla Lina.

Greta byla již zase zde a posud se smála.

„Není-liž to komické!“ vyhrkla. „Co dneska všecko zříme!“

Mladý muž se ozval:

„Čeho si všímáme a čemu se smějeme v takovém davu, je vždy smutné. To druhé nikomu nenapadne. Události jsou truchlivé.“

Lina hleděla mu do očí a potřásala při tom sotva znatelně hlavou; na to pohled svůj, přímý a jistý jako ptačí let, upřela na druhý konec náměstí.

„Tam pod věží ona žena líbá dítě, jež nese v náručí. Neví ničeho více, vzdaluje se s děckem a stále je líbá.“

„Nikdo toho nevidí. Houfec lidí obklopuje však tam onu druhou, hned vedle studně, jež své maličké bije. Slyšíte ten jásot?“

Lina svěsila hlavu.

„Působím vám bolest,“ bručel Roland.

„Nikoli. Truchlím jedině pro vás.“

„Proč? Viděti, co jest: to činí dostatečně hrdým.“

„Přála bych si, byste viděl ono druhé: to, co mohlo by být a co skutečně také je.“

„Tedy sny. Ó, jak rád se v ně utíkám! Nyní budeme stoupati Dlouhou třídou, po kostrbaté dlažbě promísené mramorovými dlaždicemi; a po obou stranách se snícími, drolivými paláci. Sloupoví portálů přečnívá polokulaté fasády; růžová houští spadají na dveře; v oknech se špičatými stříškami číhá temno, za uzlovitým železným mřížovím; lampička pod obrazem Madonny bliká. Zde jsme. Jako v mnohé noční hodině — neboť já nespím — stávám zde se založenýma rukama ve stínu těchto vrat a sním o skvělé směsici lidí s volnými, šlechetnými duchy, lehkými a jasnými jako barvy, v něž jsou oděny, ohebné a silné jako jich čepele. V jich duších není nic nuzného, žádné špíny a nic pochybného; všecko míjí rychle a dobře. Jaký život!“

„Nesoudím tak.“

„Vím. Je to operní okouzlení, jímž proráží osud mimů, a jež nic nemění.“

„Nemíním lidi převlékati, nýbrž prostě je milovati, uprostřed všednosti. Nedovedete toho? Učiňte tak! — a jsem přesvědčena, že budete zdráv.“

„Kde pak zůstala slečna Greta?“ otázal se Roland znepokojen. Lina pocítila bolest, nevěděla však, jakou.

„Počkáme na ni,“ řekla tiše. On se rozpomínal.

„Nikoli, nikoli… Nejprve býti zdráv. Potom bych miloval snad lidi? Nemohu však změniti svých myšlenek. Necítím se sám čistým a právě tak nejsem s to přehlížeti špínu jiných. Mám ustavičný, rozumíte, ustavičný blízký pocit hmoty, z níž jsme zrobeny. Neslýchám o činu velikána, aniž bych se nerozpomněl, že tu povstalo ze smíšeniny bílkoviny, tuku a vody — najmě špinavé vody — něco מedobrovolného, co zoveme duchem. Vlas žen jest krásný, není-liž pravda? Aspoň potud, pokud jiskří kolem hlavy, v níž sídlí láska a život. A přece pocítil jsem již ve své ruce, jež ho držela, ošklivost, jako bych byl uchopil jakýs výrůstek, kterýž vypučel z našeho nekalého nitra. Naše výpachy, náš zvířecí pohled, potřeby našich smyslů: všecko to uráží mne až k slzám; a přicházím-li, jako nyní, z davu lidí, chtěl bych se své očistě položití zde na silnici do čerstvého bláta.“

„Řekněte vše!“ Lina hleděla zpříma, úzkostlivě vydychujíc. „Řekněte vše!“

„Stydím se před vámi,“ zabručel. „Nezažil jsem ničeho. Jsme-li nemocni, je to důvodem nenávisti oproti lidem? Nicméně ochutnávám jen trpkosti, cítím jen tvrdost, vidím jen šero. Vy samojediná, Lino, dáváte mi zažívati dobro: jako by všecka, všecka dobrota lidského plémě byla se soustředila ve vaši jedinou bytost! Ale žel! pocit zlepšení, jejž nám skytáte, klame nás; všichni jsme nevyléčitelní. Byli jsme právě přítomni třem, čtyřem zločinům, právě tolika zneužitím moci a drsnosti lidu, a přece prošli jsme jen jednou malým městem. Uvážila jste někdy, jak hrozné vysvědčení vystavuje lidstvu nutnost společnosti, náboženství? Zvíře, jež potřebuje řetězů, které je již nemocné, zkažené a ubohé a přece jež poslední silou vrhlo by se na hrdlo vedlejšímu zvířeti: jak mne to pokořuje! jak mne to dráždí! Vyvolejte si před zraky vzezření oněch zaprášených hospodyň, jež pod kamenným loubím bojovaly o měděnou minci: jak každá tato nuzná bytost plížila se kolem jako nepřítel všech a nechtěla věděti o nikom, jedině o sobě! Nevěříte? Zeptejte se sama sebe, čemu ta která z nich by byla dala přednost: dostati méně o nikláček, nebo aby ten, kdož jí ho dlužil, skácel se mrtev! Nebyly její pudy tak zcela mocné? Pak ale byla to ochablost, nikoli dobrota.“

„Jak musí být nešťasten!“ pomyslila si Lina.

„Z nikláčku žije jedno z jejích dítek,“ pravila. „Nedávno přišla k nám košikářka se čtyřmi dítkami: taková, jež bloudívá ulicemi. V kuchyni se skácela; myslila jsem, že umírá. Byl to dvoudenní hlad. Její děti pojedly něčeho z rána.“

Mladý muž protáhl obličej, jako by nechtěl slyšeti.

„Musíte poslouchati; také já jsem vám naslouchala… Ale nyní nevím pojednou — budete se mi posmívati — co jsem chtěla říci. Zlo člověka dá se vysloviti: jeho dobrota jest nevyslovitelná a při tom jistě tak hluboká. Zlo jest jen na povrchu; děje se jedině proto, ježto nedáváme pozor, neuvažujeme: z nedbalosti, mýlkou. Ano, zřím-li někoho, že jedná nepravě, nutí mne to pokaždé, bych popošla němu a připomněla mu, kým je; domnívám se vždy, že by se musil zaraziti, uděšeně usmáti a obrátiti. Ó, kéž bych byla silnější! Začasté zdá se mi to snadné; cítím se podivuhodně volna, nejsem již samojedinou dívkou, dcerou vinaře; jsem se všemi lidmi za jedno; mým jediným srdcem přejí si všichni ti mnozí vykoupení svého dobra, a všecka ta srdce nutkají mne, bych jednala, jednala za všechny. Ó, jak potom toužím! — a nevím přece o žádném činu a dovedu jen plakati; plakati, poněvadž jsem tak slabá a ježto nedostihnu nikdy onoho nepovědomého, k němuž mne to nutká. O sobě nechtěla jsem však mluviti. Vidíte tamo blížiti se jedno z oněch ubohých stvoření, jež chtěl jste nenáviděti?“

Mezi zahradními zdmi blížila se batolivě tlustá šedovlasá matrona, držela v tlustých, malátných rukou svůj košík a prohlížela si ponuře, nedůvěřivě muže s dívkou, již přicházeli jí vstříc.

„Nemohu to milovati,“ zabručel mladý muž.

„Neznáte sama sebe,“ odvětila mladá dívka.

Stařena je minula těžkým, volným krokem, neohrabaně cupkajíc; a zápach po cibuli, kouři a chudobných šatech vznášel se ve vzduchu, jímž prošla.

„Pozorovala jste, jak opětovala můj pohled? Nenávistně, zlodějsky, zbaběle a urputně; pak ale střetla se s vaším. A tu zobrazila se v jejím hlodavcovitém obličeji celá ta přihlouplá blaženost, s jakou obročnice sledují pozdviženou hostii… Takto jsme rozsouzeni, Lino, a rozsudek je spravedlivý.“

Musil se zastaviti a odkašlati. Zatím dohonila je Greta Pinattiová.

„Měl byste více piovati a veslovati, pane Rolande. Proč jste sem přišel?“

„Nepozdraví-li mne takovýto rozhovor se slečnou Linou, nedokáže toho ni plování ni veslování.“

Greta zvedla svůj masitý, červený obličej do výše, zajela prsty opovržlivě do svých měděné plavých vrkočů a počala s Linou rozmlouvati tak spěšně italsky, že Roland, Němec, jim nerozuměl. A když kráčeli kolem jedněch vrátek ve zdi, jež byla otevřena, vyšel z nich otec Linin.

„Jak se daří, milý pane Rolande?“ Uchopil se obou rukou mladého muže teplou svou pravicí. „Je přece krásně!“

A hluboké, modré oči starého pána bloudily, žehnajíce a nikoli bez vážnosti, po kopcích nade zdmi, po nebi nad kopci, po víně v zahradě, po olivovnících na pahorku: po zemi a po světě.

Mladý muž pozoroval jej s úsměškem.

„A lidé teprve!“ doplňoval staříka.

„Zajisté! Budeme přece jen ještě téhož mínění!“

Ale v okamžiku Greta Pinattiová zajímala jej více. Objal páži hezké dívky, a drobnými, opatrnými kročeji — neboť těžké tělo vzpíralo se nadšení hlavy — šel s ní dále, nachýluje se ní a tiskna něžně její páži. Lina s Rolandem na byli náskoku. Otec volal ji zpět, a vmísil se s patrnou obavou v hovor, který zdál se mu být příliš důvěrný. Pustil Gretu, tak velice nelíbily se mu vznícené žraky obou mladých lidí; postavil se před svou dceru, by zakryl ji Rolandovi; tančil přímo při každém obratu druhého.

Roland si myslil: „Tak nepočíná si žádný filosof a zbožňovatel lidstva. Tak počíná si bývalý světák, jemuž nyní ve venkovské prázdni vypadávají zuby, který však ve vzpomínkách na vlastní květ mladosti nevystojí vedle své dcery žádného muže, aniž by se ho strachoval.“

„Odpustíte, můj milý; mám o čem pohovořiti se svou Linou; za to přenechám vám krásnou Gretu.“

„Starý to již pozoruje,“ šeptala Greta za oběma druhými. „Jste zamilován do Liny.“

„Pojďme do lázeňského domku.“

„Pozvete si tam Linu!“

„Musím vás viděti, vás zlíbati!“

„Ale dejte přece pozor! Naše stíny jsou před námi; lze viděti, co činíme!“

„Netušíte, jak mě to sžírá; a nejvíce v těch okamžicích, kdy máte mne za nevěrníka. Lina mohla by ve mne buditi nevím jak veliké touhy, nadlidskou dobrotu; leč vše, co vzniká, jest přání miti vás, tužba, dáti vše vám.“

„Nerozumím ničemu a nevěřím v nic. Lina je krásná a miluje vás.“

„Miluje mne? Také svaté ženy milují své věřící; je jich však příliš mnoho. Tato láska rozděluje se na celý svět a neukonejší nikoho. A krásná? Ona je krásná? Nevím o tom. Mně zdá se, že má dlouhý, průsvitný, příliš oduševnělý obličej lidí s tělesnou vadou. Její záda neprozrazují sice zřejmě ničeho…“

„Lina má tělesnou vadu? Jste směšný! Ostatně ještě dnes blouznil jste o její chůzi.“

„Může být. Mně zdá se, jako by nejvyšší krása duše musila stejně hyzditi tělo jako poslední nešlechetnost. Lina je mi cizí; nemohu po ní bažiti.“

„Lina jest velice dobrá a velice milá a nestrpím, aby o mých přítelkyních mluvilo se nepěkně.“

„Poněvadž jste slušné stvoření.“

Myslil si; „Obyčejné stvoření nikoli bez lenivé dobromyslnosti; a takového si přeji.“ Hlasitě pak pokračoval:

„Byl bych ovšem větším, kdybych mohl milovati Linu. Ale můžete být úplně klidná: nejde to.“

Greta zavřela zlostně vějíř a učinila dva rychlejší kroky.

„Neporozumíme si nikdy,“ řekla hlasitě; a tišeji: „Koupejte se jen sám!“

„Přijdete,“ bručel mladý muž naléhavě.

Starý Clemens zastavil se před vchodem do své usedlosti; a zavolal vstříc blížícím se němu mladým lidem:

„V čem neporozumíte si nikdy, moji milí?“

„Slečna Greta vyzvala mne,“ pravil mladý muž, „abych přesídlil do hotelu jejího otce. Prohlásil jsem, že zůstanu raději v temnu Dlouhé třídy. Také lpím na svých nočních zvycích a procházkách pod hvězdnatým nebem na ony pahorky. Se všech stran, v četných pahrbkovitých záhybech šumí vzhůru z údolí země, velký plášť, protkaný zlatými plaménky. Jak jasným a napiatým stává se tu člověk! soustředěn sám v sebe: konečně sproštěn všech lidských svízelů a rozptýlení.“

„Máte špatné zvyky, milý příteli. Věřte, že nejzdravějším a nejvýhodnějším pro nás samy je, rozdáváme-li jiným.“

„Lidská láska není tedy nezištná? Domníval jsem se, že činíte tak k vůli nuznému nemocnému, ustanovujete-li jej zahradníkem; k vůli svým sousedům, sedlákům, zakládáte-li jim kooperativní společenstvo.“

Starý pán se začervenal.

„Lidem pomáhati a býti jimi milován skýtá sebevědomí a dopomáhá vlivu. Vím o tom. Šťastnější než my jsou oni, v nichž život nikdy zpola neudusil přirozenou dobrotu a kteří nemusí tuto vyhrabávati ze ssutin: těmto je to snadné.“

Uchopil svou dceru, aniž by byl na ni pohlédl, za ruku.

„Býti mlád a žíti v olivovém háji,“ pravil Roland.

„My oproti tomu,“ dokončoval Clemens, „musíme pomocí nástrah dopomoci si k tomu, bychom mohli činiti dobro a prokazovati dobrodiní. Nezdaří se to vždy. Poznáte mne lépe, můj milý, než znám sám sebe, a prosím jen, abyste mne posuzoval milostivě. S bohem, s bohem!“

Obrátil se však ještě.

„Lina nechodila by ovšem takto sama; ale její vychovatelka je na dovolené, a dítě musí činiti přece pohyby. Je teprve patnáct, milý příteli…“

Otec prosil za šetření své dcery.

„Hleďte, tuhle Gretu: pouze o rok starší a jakým je už chlapíkem!“

Mladý muž zřel jedině tolik, že Lina se zarděla; starý dával však očima zlostná znamení Gretě, by zůstala. Usmála se, poděkovala za průvod a tvářila se. jako by chtěla pospíšiti domů. Roland se poroučel; Clemens následoval váhavě svou dceru. Když Lina ohlédla se uprostřed dlouhého vinného loubí po otci, shlédla jej u zděných pilířů vchodu s Gretou. Lina odvrátila rychle zraky; zarděla se po druhé.

Její první zardění při voděno bylo tím, že otec lhal. Její vychovatelka odjela z přinucení, poněvadž Linin otec strojil jí léčky; a Lina trpěla ještě tím rozchodem i jeho příčinou.

„Tatínek lže před sedláky, před zákazníky, ba dokonce i před lidmi, po nichž mu není ničeho, velice často; a přece je nejšlechetnějším člověkem, kterýž věří ve vítězství pravdy a mne učil této víře. Je dobrý… Je dobrý!“ ujišťovala sama sebe vzrušena. „Napomáhal nemocnému zahradníkovi. Ubohé košikářce skytl nedávno více peněz, než jich mohl postrádati; neboť posud nezbohatl. Jak může tudíž dbáti svého prospěchu? Vím: častokrát se zatvrzuje. — Proč matka musila být tak nešťastna, než zemřela? Otec tehdy řekl: „Matka je churava, a těžce nemocná žena neskytne muži ničeho; proto jí není povinen věrností…“

Lina se až zalekla, když si toto opakovala.

„Matčina duše byla tehdy přece ještě mezi námi. A mohl tak usuzovat týž tatínek, který neposílá služek do nemocnice, nýbrž sám je ošetřuje! Je zlý nebo dobrý?“

Lina obešla se sklopenou hlavou obytné stavení a podél kukuřicového pole zašla pod ebeny. — Rozpomněla se na dámu, která kdysi, krátce po matčině smrti, ležela v jich světnici a plakala. Lina sklonila hlavu ještě hlouběji. Otec stál tam opět s Gretou. Lina viděla v duchu, jak ubírá se kolem pán z města a usmívá se. Slyšela, jako stalo se jí již jednou, několik sedláků zlořečiti svému otci, sotvaže ho minuli. Otřásla se: ne, ne! Mnohé, co otec činil, dálo se jen proti jeho vůli, v odporu k cítěním jeho srdce. Uprchl z velkého světa, hledal samotu, pravdu a své srdce a byl svým jen tehdy, když obšťastňoval lid, když svému dítěti vyprávěl o prosté dobrotě a přirozené lásce ke všem!

Lina otevřela zahradní domek, v němž trávila své dny, vedla knihy, u přehrady přijímala kupce a prodavače. Posadila se a psala své vychovatelce.

„Nyní i Ty musíš být v starostech. Jak mne Tvá slova zarmoutila; velice zarmoutila. Dojista není pravdou, že cesta je vždycky temna, a konec, smrt, ještě temnější. Jak bezcenné by bylo naše žití! Které úkoly by nám zbývaly! A máme přece tak velké úkoly; nejbezvýznamnější mezi námi může být vyvolen pro veliké cíle. Nevěříš tomu, Mario? Cítím to tak hluboko; dále nevím, co bych řekla. V mysli nosím ovšem mnohé, ale je to nevysvětlitelný labyrinth. Bylas někdy v takovémto stavu? Nepřála bych Ti ho, neboť je často mučivý, a je nutno se obrniti proti tomuto věčnému snění.“

Lina opřela hlavu o ruku a nehýbala se. Posléze však psala dále.

„Čti dopis tento s klidem, Mario; s klidem a tiše a pomalu, tak, jak nyní přemýšlím. Jsem samotna, a je blahý pocit ve mne, nevím, odkud. Byli jsme na procházce, Greta a pan Roland a já. Pan Roland vyslovuje se nyní volněji; poznávám, že je to velice hodný člověk, trpící tím, že nedovede věřit, nemůže vlastní dobroty popřáti jiným. Jak ráda bych mu pomohla! Jaký by to byl úkol! A přece nechtěla bych ku předu, ničeho zažíti. Jak podivuhodné! Myslím-li na bolesti, na věci, jež působily bolest, zdá se mi, že rozprostírá se přede mnou vonný závoj, že vše má klidný vzhled; a myslím-li na radosti, minulé či budoucí, jímá mne jen tichý úsměv.“

Vše bylo dobré; Roland se mýlil; jedině s dobrými lidmi setkala se Lina. Tu rozpomenula se na svou první bonnu; na onu, jež štvala ji proti rodičům, je očerňovala, zakázanými zábavami se jí vlichotila a ji nabádala obelhávání rodičů. Jak hrůzyplný byl tehdejší její život! Dítě, stále novými zločiny poutáno na svou svůdkyni, probouzelo se v straších ke každému novému dni, otupělé a odcizeno samo sobě vyhýbalo se rodičům. Když bona odešla, stísněnost pominula, a záhy bylo vše zapomenuto. „Nikdy nepomyslila jsem na to, bych se vyznala a kála! Máti zemřela u víře, že jsem ji vždy milovala; otec věří v to ještě teď a netuší, jak špatným děckem byla jsem kdys a že obelhala jsem ho na stokráte. A nad ním se zamýšlím! Chtěla bych jej souditi! Ó, musí zvědět ihned o všem!“

Venku topoly byly ověšeny večerním purpurem; moře se ještě třpytilo; konce cest ztrácely se již v soumraku, a strážci vinic na vzdálených pahorcích počali vzájemně vyměňovati svá tesklivá volání. Clemens stál v kukuřičném poli, položil ruku na rámě opozdivšího se dělníka a hovořil k němu vlídně. Po té odešel ke své dceři.

„Tento dělník počne ráno již o páté a přivede s sebou ostatní. Jak snadno dají se lidé ovládati, jsme-li nim přívětiví! Nech naše děvčata vykoupati u schůdků člunům! Ale do lázeňského domku jich nepouštěj, jsouť lidé ti tak špinavi!“

Lina neslyšela ničeho. Polkla na prázdno a počala se svým vyznáním. Otec zřel ji v přítmí bledou jako mlhu, s očima rozšířenýma úzkostí, vzrušenou ke skácení se. Rychle objal ji oběma rukama, v touze ji zahřát, sdělit jí sílu.

„Dítě, mé ubohé dítě, to jsou prastaré historky, jež k Lině dneška nemají už nijakých vztahů. Kdybychom chtěli účtovati tak daleko zpět, co zbylo by z nás všech! Jsi příliš dobrá, příliš jemná; mohla by sis konečně škodit!“

A bouřným, neúnavným srdcem svého dítěte snažil se potlačiti vlastní bázeň. Leč tato se stupňovala. Činil dobře, chtěl-li vzdáliti i toto dítě světa, kterýž ho omrzel? Osamostatnit! ji a učiniti z ní výjimku? Oštěpovati její ideály, pod jichž plody hebká její duše hrozila se zlomiti? „Je přecitlivělého srdce již po máti. Jak se chvěje! Jak se trápí!“

„Lino, dobrá, milá Lino, neříkej už, že jsi špatnou! Nevíš, nemůžeš věděti, nemůžeš tušiti, jakým jsi andělem! Pojďme domů, k večeři. Má dceruška je milá a dobrá!“

Tato slova, jež opakoval, pomohla mu přenésti se přes své obavy. Rozhlížel se kolem, činil veselé poznámky. Pojednou však zrudl hněvem.

„Ach! Slota! Ta si dala! Ta si dala!“

Před drátěným plotem dvorku, na němž pěstěna drůbež, ležela zdechlá krysa.

„Naučím vás, krásti vejce! Nedávno na hodil jsem se právě tomu, když jedna z těchto slot, ležíc na zádech, držela v pazourcích vejce; jiná odtahovala je na ohonu jako káru. Chytré jste; ale také my nejsme hloupi. Tentokráte byl strychnin v polentě; působí lépe než utrejch. Tahleť sotva drobet že mohla sežrat.“

Linu obešel mráz. „A konec, smrt, ještě temnější?“ ozývala se v ní otázka; a jako by byla přišla odpověď: „Také Roland zemře!“

„Nemohu na to hledět!“ drkotala zuby. „Máš-li mne rád, tatínku, nečiň toho už.“

Nemohla jíst, nemohla spat. Ležela na svém spacím divanu ve výklenku otevřené verandy. Teplý, temný vzduch doléhal ní ve volných, těžkých vlnách; a její myšlenky pluly úzkostně na odlivových vlnách ve vlahou noc. Cypřiše před domem skřípaly. Od moře dolétalo sem vřeštění koupajících se služek. Občas mihl se netopýr křížem krážem nad Lininým lůžkem. Lina hledala útěchu. „Také já jsem špatnou; i já mohu žiti bez pravdy; a byla by veta po všem, kdyby nebylo Rolanda! Zachrániti jej značilo by i mou záchranu!“ Tato myšlenka naplnila ji blahem. Přidržovala se jí, otáčela se kolem ní s nejedním zaúpěním. Pojednou ji napadlo: „Bože, proč právě jeho? Proč nikoli právě tak onoho pití oddaného otce krámské u Bertanzy? A ženu, jež bila své dítě? A hocha, který kradl, a všechny ostatní, a zuboženou, nedůvěřivou matrónu, jež přicházela nám v ústrety na silnici? Proč vznáší se před mými smysly pouze tento jediný pomoci potřebný?“

Hlava její byla těžká.

„To věčné snění!“ myslila si. Pocit jakési vnitřní plnosti působil jí muka; klouby staly se citlivými, musila, stále hmatati kolem sebe; a její nepokoj vzrůstal a vzrůstal.

Povstala a v košili stoupala po schodišti dolů. Zelenozlatá světélka kroužila vzduchem a vznášela se nad cestou i loukou. Dlouhé vinné loubí bylo jakoby zachváceno požárem. Nyní světélkovalo i v Lininých dlouhých, spuštěných copech. Kudy přešla, procitalo tiše v křoviscích cvrlikání a vrkání; na polích znělo hlučné volání cvrčků, v příkopech kuňkání žab; pějící lidské hlasy draly se k Lině z náleven u moře a z člunů; a zahrada, jíž putovala, naplněna byla miliony tvorů, jež ji zdravily, otíraly se o její tváře a požadovaly od ní lásky. „Všecky vás miluji,“ šeptala; a při tom vznášel se před jejími smysly obraz jedincův. Zářila v temnotě, sténala a bloudila kolem, rozrušena, mučena a blažena. Maják, slídící na březích moře po podloudnících, vrhal občas své ostře bílé paprsky do zahrady. Jednou utkvěl na vteřinu na Lině; a ona přitiskla ruce na oči a cítila obličej ještě žhavější.

Dospěla k schodišti vedoucímu k člunům; služky už zmizely; a tu povzdechnuvši, svlékla košili a vstoupila do vody. O, jaké ulehčení! Jak cítila se skryta v temných vlnách, pod temným nebem! Stála před skupinou vrb, shýbnuta nad vodou, potápěla svá ňadra a dala si mořským vánkem ovívati šíji. Pojednou vzpřímila se do výše, pohodila hlavou zpět a s jásotným výkřikem vztáhla obě ruce nebesům.

Paprsek majáku učinil náhle rychlý obrat a ostrým svitem stihl lázeňský domek. Lina zaslechla výkřik; vyděšena rozhlédla se kolem. Domek tonul už opět, sotva znatelný, ve tmě, tamo na výběžku břehu, na druhém konci zahrady.

„Co jsem to slyšela? Byl to Gretin hlas! Co zde dělá?“

A pojednou zřela opět obličej Grety, když dožadovala se na Rolandovi ovoce, jež Lina mu věnovala; slyšela vlastní svá slova: „Dejte jí je!“ a uchvácena byla při této vzpomínce hněvem i úzkostí. Shlédla Gretu po boku Rolandově na silnici, a jak se ní skláněl; pociťovala opět takový nepokoj jako po celou tu dobu, kdy oba zůstali za ní a jejím otcem.

„Je u ní! Přešli sem ze sousední zahrady a nyní jsou pohromadě v lázeňském domku!“

„Je to možné? Takové myšlenky mi přicházejí? Co děje se se mnou? Můj Bože!“

Rozeběhla se. Uchopila košili a skryla se v houští.

„A přece byl to její hlas!“

„Ó, jak jsem špatná! Kdybych tam nyní šla, zahanbila sama sebe a našla vše prázdné: co stane se se mnou?“

„Ach, raději jakoukoli hanbu než tuto nejistotu!“

A stále znovu, víc či méně, blížila se okraji křovisk a vyzvídala, co se děje v chatě. Vždycky však opět odtud prchla. Konečně stanula tak na blízku, že mohla rozeznávat! oba hlasy.

„Miluješ zcela jistě jedině mne a nikoli Linu?“ tázala se Greta.

A Roland odvětil:

„Jedině tebe — zcela jistě!“

Lina se obrátila. Neběžela již; nedbala již cesty, krvavěla si nohy o křemeny a drásala tělo o trní.

„Takto dopadá to tedy se mnou: miluji muže, to je vše; a on mne nemiluje… nemiluje mne… nemiluje mne.“

„Co chceš?!“ vzkřikla zlostně, když velký pták, vzlétnuvší neohrabaně z křoviska, narazil o její ruku.

„Nemiluješ mne! Žádný z vás mne nemiluje!“ pravila bolestně a trpce tvorům, již chrastili nebo volali nebo svítili. „Čeho chcete ode mne? Také já vás nemiluji!… A jak ti opilci řvou!“

Zjevily se jí všecky ty obličeje ztrhané, žluté, modročervené, s plamenem alkoholu v oku. Zřela opět ty chtivé, nelaskavé, kruté i tupé pohledy lidí, kolem nichž přešla ve městě. Toto vše žilo v dáli za ní, bylo šeredné, choré a špatné; ano, takové to je; — „a já jsem zde a jsem touže malou dívkou, jež chtěla jít k nim a slovem je napraviti a zastaviti! Jakým byla jsem bláznem já. Zlými jsou tam ti oba v chatě. Žádný čin žádného hrdiny není s to nás všecky spasiti. Jedině mé věčné snění je vinno, že věřila jsem tomu — mohla věřiti, mým jediným srdcem přáli si všichni ti mnozí spasného činu. Neboť nestává žádného!“

Narazila na něco, co zakřaplo, a poznala talíř s otrávenou polentou.

„To je ono: temná cesta, a konec, smrt ještě temnější.“

Při tom vrhla se, zasténavši, na mez; a zkroucena pod rozpuštěným svým vlasem, čelo na černé půdě, plakala. Mdlý vánek nesl se přes ni; půda pod ní páchla hnilobou; cypřiše před domem skřípaly; v dáli vlny narážely šplýchavě na břeh. Lina ležela již dávno zcela tiše. Cosi ostře a jemně hvízdavého minulo její ucho. Trhla sebou slabě. O chvilku později se vzpřímila a shlédla krysu u talíře s jedem. Lina tleskla do rukou, a zvíře zmizelo.

„Jak strašlivé! Sotva první byla odklizena, a již jde druhá na smrt. Smrt sedí v dřepu tam na zemi a čeká; a ony přicházejí k ní. Zatleskám-li do rukou; přijdou opět. Odklidím-li talíř: postaví sem jiný.“

Krysa odvážila se sem znova: nedůvěřivě, zastavujíc se ob chvíli a opatrně cupotajíc dále — utištěným, snaživým a neobratným cupotem staré matróny, jež má doma ke krmení několik hladových krků. Lina zřela: to byla ona šedá matrona se silnice! Lina se vztyčila; a přes to, že rty její zůstaly pevně sevřeny, zdálo se jí, že při svém vztyčení vyrazila z hrdla jásotný výkřik.

„Nezemřete! Nezemřete nespaseni!“

Stála zde v košili, s rozpuštěným vlasem, bosýma nohama, nad černou rolí a ozářena zelenožlutými světélky. Nebeská lehkost a jas rozhostily se v ní; cítila se úplně volnou, veškery údy měla uvolněny a vztáhla je jako by hotovila se ku vzletu. Majíc nohu už pozvednutu, ohlédla se ještě se zářivým a přece stydlivým úsměvem na líci. Za ni vlekl se v pohádkovém, zelenožlutém přísvitu nepřehledný lidský stav. Byli v něm malé hospodyně z kamenného loubí a lodníci; podloudník, zloděj a opilec; a žena, jež bila své dítě, vedle oné, jež své celovaia; a Linin otec, a rámě v rámě Greta a Roland.

Lina postavila nohu na zem. Učinila klouzavý krok, přísný a veselý taneční krok. Dospěla k talíři, pozvedla jej se země šťastným, rychlým pohybem a vložila sousto do úst.

1. Móra, hra prsty, sudá-lichá.