Piják Přeslička a Vojta Brabenečkář

Údaje o textu
Titulek:	Piják Přeslička a Vojta Brabenečkář
Podtitulek:	Charakterní obrázek z vesnického života
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 182–193. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Martin Přeslička býval chalupníkem v jihočeské vesnici Tupovicích. Poněvadž byl za svého života piják a karbaník, soudí všichni dobří lidé z Tupovic a okolí, že jeho duše hoří nyní v pekle horoucím.

Toho se obává také jeho vdova, zcela řádná osoba, která své čtyři děti vychovala ve vší počestnosti a vedla k dobrému.

Ale srdce ji nezabolí při této obavě: vždyť všichni zle zkoušeli od tatíka, když se opil. Bil je, týral, ostudu jim tropil, peníze stržené propíjel a prohrával. A kdyby se nebyla žena ve dne v noci starala o hospodářství, už by byla dávno jejich chalupnická živnost prodána v exekuci. Rozdělení práce v jejich domácnosti bylo asi toto: Přeslička mrhal, bořil, kazil, ničil, — žena šetřila, stavěla, napravovala a hospodařila. Ale píle ženy rázné a svědomité vítězila nad ničemností mužovou.

* * *

Jednoho večera ke konci měsíce srpna jsme zabrousili po honbě s přítelem lesníkem, u něho jsem odpočíval po trampotách pražského života, do tupovické hospody na sklenku piva.

Seděl tam za stolem Martin Přeslička a s ním Vojta »brabenečkář«, hráli v karty a pili pivo.

Přeslička byl vysoký, vyzáblý člověk, asi pětačtyřicátník; obličej jeho byl osmahlý, ale houbovitě naběhlý, a nos zakalený do modra.

Když jsme vešli, připíjel právě Přeslička »brabenečkáři« a povídal:

»To víš, Vojto, tebe mám tak rád, že ti jistě odkážu něco pěkného, než umřu.«

Přeslička měl totiž zvláštní vlastnost, že sliboval každému, s nímž si v hospodě pořídil opičku, že mu něco odkáže.

Zasedše s myslivcem k »panskému« stolu do kouta, naslouchali jsme hovoru obou kamarádů.

»Odkážeš,« posmíval se »brabenečkář«. »Ty mi toho odkážeš! Než umřeš, všecko propiješ a prohraješ a jednou v noci někde ve strouze v opici zmrzneš — bez kšaftu! Ty mi toho odkážeš!«

»Poslouchej Vojto, nedopaluj mě,« — zlobil se Přeslička, — »já povídám, že ti něco odkážu, a konec! A jestli náhle umru, tak si z mých věcí vybereš něco na památku, rozumíš?«

»Na památku?« ušklíbl se kysele »brabenečkář«, a pohlédnuv na své bosé, mozolovité a opuchlé nohy, dodal: »Kdybych měl radši nějaké boty, — koukej, jak mám nohy od mravenců poštípané a oteklé. Pálí to, jak by mi je sešlehal kopřivami. Už si dlouho sklízím na boty, — došel bych si pro ně do Písku, ale pořád ještě nemám dost peněz pohromadě.«

A hráli dále.

Kdo asi je ten »brabenečkář«, pomyslil si čtenář dojista.

Muž asi padesátiletý, vyschlý, ale svalnatý, do temnohněda opálený a divokého vzezření. Má světlé, skoro žluté vlasy, které se tudíž pichlavě liší od jeho temné, vráskami rozryté, úplně oholené tváře. Kostnaté tělo jeho vězí v plátěné usmolené kazajce a na vyzáblých jeho nohách se klachtají špinavé, záplatované a dole otřepené plátěné kalhoty.

»Brabenečkář« se vyskytl asi před pěti lety v Tupovicích po prvé. Přišel s pytlem na zádech, Bůh ví odkud. U Přesličků se mu dostalo prvního noclehu. Druhý den časně zrána vstal a odešel s pytlem a s nějakou plachtou do lesů, jimiž jest vůkol obroubena malá pláň, na které leží vesnice Tupovice.

V lese si vyhledal velké mraveniště, rozryl je, nadělal z něho malých hromádek, vedle nich vyhrabal do země jamky, přikryl to vše plachtou a mravenci mu sami snesli svá vajíčka do jamek. Po několika hodinách vyhrabal »brabenečkář« čistá vajíčka z jamek a shrnul je do plátěného pytlíku.

Den za dnem opakoval tuto práci v různých končinách širých lesů v okolí tupovickém. V neděli došel do Písku a prodal nashromážděná vajíčka ptáčníkům. Toto zaměstnání mu vyneslo několik šestáků týdně, — někdy i nějakou zlatku, ale zároveň také jméno »brabenečkář«. V celém okolí jej jinak nejmenovali než Vojta »brabenečkář«.

Samotář a tulák ten spí jednou u Přesličků ve stáji na slámě, jindy zase v té nebo oné vesnici, vždy nejbližší odtud, kde vybírá mravenčí vajíčka.

Ale »brabenečkář« umí ještě jiné věci. Umí znamenitě lézti na kotvích.

V městě asi málokdo ví, co jest lezení na kotvích, — co jsou kotve.

Železné šíny, sahající zvenčí nohou od kolen až pod šlápě, kdež jsou dovnitř zahnuty a končí se ostrým bodcem pod vnitřními kotníky. Tyto kotve když si »brabenečkář« řeménky přiváže k nohám a obepne obě ruce kol kmene borovice, buku nebo smrče, vyšplhá, zabodávaje hroty v kůru kmene, s rychlostí vzbuzující přímo obdiv a úžas v malém okamžiku až do koruny stromů. Tam vybírá klidně mláďata divokých holubů doupnáků, kavek, vran, ostřížů, mandelíků a jiných ptáků škodných i neškodných. V létě vylézá na kotvích v koruny smrčí a borovic a trhá šišky na semeno; ty potom odvádí do honické myslivny. Více než dvě stě strychů jich nastřádá za léto. V zimě vytopí v panské myslivně sušárnu přesně podle teploměru do předepsaného stupně horka a suší šišky na lískách. Šišky se horkem otevrou, vypadne z nich semeno, »brabenečkář« je sesype s lísek do pytlů a odvádí lesníkovi. Výdělkem této práce se živí v zimě.

Ostatně v celém okolí málokdo pojí tolik masa jako »brabenečkář«; má výtečný žaludek a není ani dost málo choulostivý.

Pojde-li někomu slepice, pošlou ji »brabenečkáři«. Ten si ji oškube, vykuchá a v některé chalupě uvaří a sní. Pojde-li někomu sele a zakopají-li je, »brabenečkář« je vyhrabe třeba druhý den, upeče si je někde a má znamenitý oběd i večeři. Zastřelí-li myslivec vránu, krahujce, káně, ostříže, vůbec škodnou, která se nejí, dá ji prostě »brabenečkáři«. Ten si ji ustrojí po svém způsobu a pochutná si znamenitě. Vrány na příklad vaří na octě. Majíť vrány maso tuhé jako podešvy, ale v octě prý změkne. Ano, vypravují o něm, že prý před ním neobstojí ani kočka. — —

Hodnou chvíli hrál Přeslička s »brabenečkářem« v karty. Potom si ještě jednou připili a Přeslička, vzav malý uzlík, který ležel vedle něho na lavici, chystal se k odchodu.

»Prosím tě, co to máš v tom uzlíku?« tázal se »brabenečkář«, ukazuje na modrý kapesní šátek, v němž bylo zabaleno něco asi tak velkého jako pěkná hlávka zelí.

»Inu, milý Vojto, to je ti divná věc! Kopali jsme dnes v naší zahradě za chalupou novou jámu na brambory a vykopali jsme tohle, koukej…«

Rozvázal šátek a vyndal z něho — lidskou lebku. Položil ji na stůl a chechtal se příšerně:

»Ta se šklebí, ta cení zuby, co?«

»Brabenečkář« se poněkud zarazil.

»I hrom do toho…, a kam to neseš?«

»No, víš,« vykládal Přeslička, »moje stará je pobožná; prála, abych tu umrlčí hlavu dones’ do Radotic panu faráři, aby ji dal zakopat na posvěceném místě, aby prý měl ten člověk po smrti pokoj. To víš, ženská, — samý pán bůh. Ale hned mi taky prohledala kapsy, abych s sebou nevzal žádné peníze. Prála: Půjdeš do Radotic skrze Honice a tam bys zašel nejdřív do hospody a pil bys a hrál do rána a v Radoticích bys zase pil a přišel bys až třetí den domů. Ale když nebudeš mít peněz, nikde ti nenalejou, protože jsem prosila všecky šenkýře z okolí, kdybys chtěl pít na dluh, aby tě vyhodili z hospody.«

»No, víš, tvá žena je chytrá osoba,« prohodil moudře »brabenečkář«.

»Ale já jsem ještě chytřejší,« chechtal se potměšile Přeslička a tluče pravicí na šos své kazajky za skřiplavého smíchu mluvil: »Už je mám, mám je…‚ peníze tuhle…, tuhle jsou…‚ já na ni vyzrál! To budou časy!« A dodal, hraje si na ubohého trpitele a mučedníka:

»Ta se mě už jakživa natejrala!«

»To se divím, že tě poslala s tou umrlčí hlavou,« prohodil s opravdovým podivením »brabenečkář«.

»Prosím tě, kdo měl s tím jít, — děti se toho bály a přes noc to nechtěla mít ve stavení. — Tak sbohem, Vojto.«

Podali si ruce, Přeslička zavázal lebku do šátku a odešel z hospody.

»Jaký má pěkný boty,« bručel za ním skoro závistivě »brabenečkář«, pohlížeje na své nohy, opuchlé a od mravenců seštípané. Ušklíbl se bolestí, na kterou pozapomněl za hovoru s Přesličkou. Potom dopil, sebral pytel, v němž přinesl z lesů mravenčí vajíčka, a odešel z hospody.

Hovor těchto dvou zajímavých lidí jsme vyslechli s přítelem myslivcem s velkým interesem.

O událostech, jež budu dále vypravovati, jsem se dověděl ovšem teprve o několik dní později, ale dbaje důsledného rozvoje děje povím je v časovém pořadu.

Přeslička, ubíraje se s umrlčí hlavou k Radoticům, zastavil se vpůli cestě v Honicích v hospodě.

Šenkýř honický sice slíbil Přesličkově ženě, že muži jejímu nenaleje, — ale učinil to jen ze zdvořilosti… Ostatně si vyšel Přeslička na něj s chytrou: sotvaže položil uzlík s umrlčí hlavou do koutka na lavici, ukázal šenkýři pětku.

Zasedl k několika sousedům, pustil se do piva a vypravoval jim o svém nálezu. Vyložil lebku na stůl.

Různě o ní mudrovali bodří občané honičtí; ponejvíce soudili, že je to lebka vojáka padlého za vojny francouzské.

»Nu víte, sousedé, když nese člověk takovou hroznou věc,« vykládal pivem zmožený Přeslička, »tak to není nic divného, že se musí na to drobet posilnit.«

A dal si přinésti lahvičku rosolky. Rozveselil se velice a výborně bavil honické sousedy svou opičkou. Smích a dobrý jejich rozmar jej rozpálil až k divoké rozpustilosti: postavil do protějšího kouta šenkovny lahvičku od rosolky, již zatím vypil, popadl lebku a jako koulí do kuželek koulel lebkou tak dlouho, až porazil lahvičku. Příšerně křastila lebka o podlahu.

»Všech devět!« jásal zpitý Přeslička, když se lahvička převalila.

Tato příšerná hra tak poděsila zbožné a pověrčivé sousedy, že se jedním rázem vytratili z hospody. Báli se trestu božího za hříšnou tu rozpustilost a svévoli a povídali prý si cestou, že tohle pán bůh Přesličkovi jistě neodpustí, — že jej hnedle za to navštíví nějakým neštěstím.

Brzy po jejich odchodu se svalil unavený a zpitý Přeslička na otep slámy, kterou mu šenkýř rozestlal v koutě šenkovny, a tvrdě usnul.

Ubohá jeho žena jej marně očekávala doma… Probudiv se ráno divil se Přeslička velice, že není doma. Když se vzpamatoval, zaplatil útratu, zavázal lebku do šátku a ubíral se k Radoticům.

Teprve na radotické návsi si vzpomněl, že vlastně ještě nesnídal. I jal se uvažovati, má-li jíti přímo na faru anebo má-li zajíti dříve do hospody na sklenku hořké, na snídani. Nestálo ho ovšem naprosto žádný duševní boj rozhodnouti se pro hospodu a pro hořkou. Faru nechal tedy prozatím stranou nalevo.

V hospodě zase obšírně vykládal příšerný svůj nález a dodal jako na omluvu před lidmi a před vlastním svědomím:

»Když nese člověk tak hroznou věc, jako je taková umrlčí hlava, tak se musí na to posilnit.«

Posilnil se puškvorcovou a šel na faru.

Uvítala jej hospodyně, kteráž ihned došla pro pana faráře. Když Přeslička pověděl, proč přichází, poslal jej pan farář s kostelníkem, aby lebku uložil v kostnici.

Vykonav tento šlechetný skutek křesťanské lásky k mrtvým, zašel zase Přeslička do hospody s úmyslem, že vypije jednu sklenku, ale vypil jich šest.

Takový býval vždycky jeho poměr dobrého úmyslu ke skutku.

Potácivě se domotal do Honic. Po velice malém duševním boji na rozcestí zašel zase do hospody.

Teprve za pozdní noci se motal polní a lesní cestou k domovu.

Chraptivým hlasem si předpovídal cestou, jak jej žena doma uvítá láteřením; chystal se, jak jí bude odmlouvati, předvídal, co zase ona na to řekne, — strojil se, jak ji zakřikne, poněvadž je pánem v domě, a umínil si, že doloží:

»Když nese člověk tak hroznou věc, jako je taková umrlčí hlava — —«

Nedomluvil. Sletěl po hlavě do strouhy. Ale hnedle se zase vydrápal na silnici a šel dále. Neudělal si nic. Kdyby za bílého dne spadl do téže strouhy řádný, střízlivý a hodný muž, byl by si jistě zlomil ruku nebo nohu.

* * *

Přesličkova žena ovšem snadno uhodla, proč se její muž nevrátil týž večer. Případům takovým dávno uvykla. Ale těšila se tím, že by to bylo dopadlo stejně, kdyby byla ona lebku nesla sama do Radotic: Přeslička by byl užil její nepřítomnosti a byl by se opil doma. Takhle si aspoň dala pozor na děti a na hospodářství.

Mezi tím, co Přeslička druhý den meškal mimo domov, strhla se v rodině jeho velká mrzutost. Šestiletý chlapec Václav vyzradil matce, že má dvanáctiletá sestřička Marjánka šesták. Matka si ihned houkla na děvče, aby se přiznalo, odkud má ten peníz. Po malém zapírání se děvče zpovídalo.

Otec prý se jí vyptával, kde má maminka uschované peníze a odkud je béře, když něco platí. Když prý mu to poví, že jí z těch peněz koupí pěknou šakonovou kazajku na neděli a ještě že jí dá šesták. Děvče to sice určitě nevědělo, ale zdálo se mu, že má maminka peníze schovány v Nebeklíči, který skrývá v posteli pod slamníkem. Pozorovala prý to, když posledně matka nesla daň představenému.

Tatík pozdvihl slamník a opravdu pod ním našel Nebeklíč. Obrázků svatých si v něm nevšímal, ba ani svého patrona sv. Martina, ale našel v něm pětku, které se hned horlivě ujal

Po této výpovědi dostalo děvče vysoce znamenitý výprask a ostatní děti také. Nezavinily ovšem nic. ale byla to záloha do budoucnosti; pro případ, že by přišly do takového pokušení jako Marjánka, měla jim býti vzpomínka na výprask posilou, aby vítězně odolaly.

Ještě večer bylo slyšeti v chalupě pláč. Děti plakaly, poněvadž je dosud bolely a pálily švihy, které jim způsobila matčina metla, a Přesličková plakala nad svým neštěstím a nad ztracenou pětkou. Dověděti se to dříve, byla by se za mužem ihned pustila, — ale nyní bylo již pozdě. Za pláče usnula celá rodina.

Po půlnoci je probudil prudký štěkot psa, který však hned zase úsečně ztichl. Opilý Přeslička, domotav se k chalupě, zaklepal na okno a chraptěl: »Otevři, Baruško!«

V Přesličkové vzplanula zlost:

»Ty darebo, tys mi ukrad’ posledních pár grošů,« odvětila oknem, — »nepustím tě domů! Lehni si pod kůlnu do stlaní. Pro takové opilce je to dost dobrý nocleh!«

Ta odpověď rozpálila Přesličku do vzteku: klel, zuřil a pěstmi třískal o dveře.

Děti se probudily, plakaly a prosily matku, aby otce pustila do světnice. Ale Přesličková nepovolila. »Jen se vyspi pod kůlnou, — noc je teplá; beztoho že páchneš kořalkou, že by nebylo v sednici do rána k vydržení.« Přeslička bručel, klel, něco mumlal a pak bylo venku zase ticho.

Noc byla opravdu teplá a v přírodě klid a mír.

O čtvrté hodině zrána se probudila Přesličková a vyšla, aby podojila krávy. Puzena přece jen starostí a trochu i výčitkou svědomí, rozhlédla se po dvorku, pátrajíc po muži. Ale Přesličky tu nebylo. Zarazila se poněkud a řekla si:

»Snad zalezl někde u sousedů do stáje nebo do kůlny — však přijde, až se vyspí.«

Podojila krávy, uvařila dětem snídani a vypravila je do školy. Bylo zatím sedm hodin, ale muž se neukázal. Vyptávala se u sousedů: nikdo o Přesličkovi nevěděl.

Minulo poledne, přišel večer, minula noc a zase se usmívala krajina v ranním slunci; pod starými, košatými hruškami a štěpy pláňaty vesele se bělaly chaloupky tupovické, kol nichž bystře kroužily věrné družky vesnické domácnosti, — švitorné vlaštovky. Chasa se ubírala z vesnice do polí za svou prací, — tu a tam zazněla písnička děvčat, jdoucích na trávu, k písničce rozpustile notoval hvizdem svým pasáček, vyhánějící krávy na pastvu.

Všude život…‚ veselost, — jen v chalupě u Přesličků bylo smutno. Přesličková plakala…‚ plakala starostí a svědomí ji hryzlo. Vždyť to byl přece její muž a otec jejích dětí.

Když přišly děti o poledni ze školy domů a spatřily matku uplakanou, daly se také do pláče…

Zapomněly docela na otce opilce, který je bil a týral, a vzpomínaly si jen na příjemné a jasné chvíle, kdy se k nim vlídně choval, ovocem je poděloval, slabikáře jim koupil a z jarmarků perník přinášel…

Den za dnem míjel, ale po Přesličkovi ani stopy…

Představený obce ohlásil případ úřadu.

* * *

I k nám do myslivny došla zvěst o tom, že Přeslička zmizel.

Bylo to pátý den ode dne, kdy Přeslička putoval do Radotic s umrlčí hlavou. Ze zámku přišel do myslivny posel se vzkazem, že potřebují srnce k nějaké hostině.

Chtěl jsem zkusiti své lovecké štěstí. Příštího dne časně zrána o čtvrté hodině ještě za pološera jsem se pustil s puškou na zádech do rozsáhlých a hlubokých lesů honických.

Obloha byla jasná, vrcholy stromů v klidné ztrnulosti snivě dřímaly v úplném bezvětří…‚ vůně pryskyřice se mísila v příjemný výpar půdy, přikryté těžkou vrstvou špendličí, spadlého s borovic, jedlí a smrčí. Tu a tam se ozval ještě zpěv drozda, hvizd sýkorky, vrkání divoké hrdličky, ale nejčastěji pronikavý chechtot žluvy.

Zamířil jsem houštím k potoku, jehož břeh, vodou stále zavlažován, byl porostlý svěží trávou, na kterouž časně zrána vycházelo srnčí na pastvu.

Když jsem se tiše přiblížil k nejlepším pastvám, skrytým v šeru hustin u místa, kdež jsem doufal zvěř dohlédnouti, natáhl jsem oba kohoutky své dvojky a opatrně kráčím k potoku, pátravě se rozhlížeje vůkol, kde se asi v šeru zeleni začervená nejdříve kus srnčí.

Takové pátrání po zvěři vzbudí v člověku prazvláštní pocit příjemného rozčilení, jaké zná jen milovník lovu. Prozíraje ranním přísvitem, asi na padesát kroků před sebe, spatřím náhle při bělavém kmeni jedle — —

Čtenář si zajisté pomyslí, že jsem spatřil srnčí.

Ó, nikoli.

Spatřil jsem asi pět pídí nad zemí při kmeni jedle — pár bot. Praobyčejných bot s vysokými holeněmi a zároveň jsem pozoroval, že se mísí ve svěží, vonný lesní vzduch jakýsi pronikavý zápach.

Dohlédaje k botám úzkým průzorem, shora krytým hustinou mlází, neviděl jsem skoro ani celé holeně. Udělám rychle několik kroků a spatřím nyní nejen celé boty, ale i jejich majitele.

Na jedli visel oběšenec.

Tahle zvěřina mě v prvním okamžiku ovšem poněkud překvapila.

V obličeji oběšence sedělo sta a sta much. Rychle jsem je rozehnal šátkem a poznám — Přesličku.

Již silně zaváněl.

Bylo zjevné, že se sám oběsil; visel na řemeni, jakým si venkované místo šlí spínají kalhoty.

V kličce, kterouž si patrně sám upravil, skončil tedy piják Přeslička svoji vezdejší pouť. Vypátrati a vylíčiti rozvoj duševní nálady, která se udála v nitru Přesličkově patrně od oné chvíle, kdy ho žena odehnala od vlastního jeho prahu v pustou noc, až do okamžiku, kdy se v něm po prvé kmitla myšlenka samovraždy, — — vypátrati vlastní její příčinu — zjistiti, dospěl-li k rozhodnutí a skutku s rozvahou a po vystřízlivění z účinků alkoholu, nebo ještě když smyslové jeho byli omráčeni opojením, — tuto nitku rozrušené duševní jeho činnosti najíti v jejím počátku a její směr a vlny sledovati a určiti až k rozhodnutí a od toho až ke skutku, — to byla ovšem naprostá nemožnost.

Mraky domněnek, snad pravých, snad nepravých, mi šly v podivných vlnách a klikatých proudech hlavou, ale nebylo mně možná se ustáliti v nějakém přesvědčení a nabýti uspokojení, že ta či ona domněnka jest správná.

Mysl mou rozrýval neklid, jaký vzniká tím, že se člověk nemůže v nějakých kombinacích ustáliti tak, aby dospěl k nějakému přesvědčení a mohl považovati záhadu za rozluštěnou…

Tento neklid zdusila však jednou ranou nová myšlenka; nad theoretickým uvažováním zvítězil názor praktický a zároveň uspokojující: totiž, že je to vlastně pro celou Přesličkovu rodinu velké štěstí, že ten řemen byl tak pevný.

Přehlédnuv přítomnost viděl jsem, že rodině té nadejde klidnější, šťastnější a spokojenější budoucnost…

S tou myšlenkou jsem se odvrátil od mrtvoly, jejíž obličej zčernal zase rojem hladových much.

Záliba v lovu mi docela zašla.

S úmyslem, že o svém »nálezu« hned zpravím přítele lesníka, jsem odcházel v týž směr, odkud jsem přišel.

Ale asi po třiceti krocích zaslechnu za sebou praskot a chrupání suchých větviček, které se lámaly pod něčími kroky v mechu.

Čtenáři se to bude zdáti komické, přiznám-li se, že jsem se zachvěl, protože mě napadlo v první chvilce, že jde náhle Přeslička za mnou. Takovou komicky příšernou myšlenku, — pocit tak mrazivý může způsobiti rozčilení.

Ohlédnu se rychle… Přeslička ovšem klidně visel na jedli, ale z houští z opačné strany než ta, v kterou jsem odcházel, se blížil k jedli — Vojta »brabenečkář«. Měl prázdný pytel přehozen přes rameno a rozhlížeje se hledal patrně nějaké mraveniště k svému lovu.

Jak mihnutí blesku se mi kmitla mozkem myšlenka, abych se honem ukryl a neviděn pozoroval toto setkání dvou kamarádů, — živého s mrtvým.

Přikrčil jsem se za silný kmen olše, která z vlhké půdy bujaře vyrostla a vysoko vyčnívala nad pozdější jehličnatou kulturu lesní.

»Brabenečkář« se vlekl volně houštím, netuše, jaké jej očekává shledání. Náhle se zarazil a nápadně rychle, ostře a tónem syčivým vdychoval nosem vzduch. Patrně pocítil zápach mrtvoly. Rozhlédl se, jako by hledal jeho zdroj, a vtom spatřil Přesličku; trhl sebou prudce — patrně jej poznal podle celkového zevnějšku.

Leknutím upustil pytel a vyvaluje oči úžasem zvolna mluvil:

»I hrom…« nedořekl to slovo, zajíkl se, jako by se byl sám ulekl své kletby, — načež pokračoval:

»Tak ono je to s tebou, Martine, takhle!«

Pot mu zvlažil čelo, — »brabenečkář« si je otřel rukávem své usmolené plátěné kazajky.

»Aj, aj, aj, aj,« pokračoval v svém rozjímání, »tak ty ses oběsil… Na mou duši, to jsi své ženě nemoh’ udělat větší radost, — ta dá ráda na modlení… Já vždycky myslil, že zmrzneš někde ve strouze, ale hoho, tys to vzal zvysoka! Ale, ale, cos to myslil…‚ to ti jistě ten nebožtík, s jehož hlavou prý jsi hrál kuželky, popletl mozek!«

»Nu,« dodal dosti klidně, »máš už to odbyté. Ale, brachu, kšaft jsi zapomněl udělat. Kšaft! Pořád jsi mi sliboval, že mi něco odkážeš, a najednou bác! To si popadnu.«

Na chvilku se zamyslil, pak zabručel:

»Nu, půjdu jim do Tupovic povědět, kde jsme se sešli. Tak, milý Martine, sbohem. Měj se dobře.«

Sebral pytel a odcházel; ale po několika krocích sebou trhl, jako by ho byla napadla nějaká nová myšlenka; zastavil se a bručel:

»A to by bylo pěkné, abych já odešel takhle s prázdnem. Což mi kolikrát neřek’, umře-li bez kšaftu, abych si vzal něco na památku?«

Odhodil pytel, vrátil se k mrtvole a hučel:

»I to bych musel být zrovna blázen, abych si nevzal aspoň…« Přiblížil se k mrtvole a řekl: »Jedna, dvě…« A už měl Přeslička obě boty dole.

»…tyhle boty,« dodal klidně »brabenečkář«. »Tak, kamaráde, teď můžeš míti klidné svědomí, poněvadž mi nejsi nic dlužen. S pánem bohem! Do Tupovic nyní ovšem nepůjdu…, však on tě někdo najde, — vždyť chodí baby pořád do lesa na houby.«

Dal boty do pytle, udělal ve vzduchu nad Přesličkou tři kříže, přehodil si pytel přes rameno a zmizel v houští.

Scéna tato měla v sobě silný živel komický, ale zároveň mrazivý tón příšernosti, který hned rázem ztlumil každý záblesk humoristické nálady. Ale když jsem poodešel a zmizel mi s očí příšerný zjev oběšence, domohla se komika té události svého práva. Musil jsem se smáti klidu, s jakým »brabenečkář« svému mrtvému příteli vzal boty, sděliv mu dříve právní důvody svého jednání. —

Oznámiv svému hostiteli, že jsem nalezl Přesličku, zamlčel jsem úplně scénu s »brabenečkářem«.

* * *

Soudní komise zjistila, že Přeslička zemřel samovraždou.

Žena jeho i děti o pohřbu srdečně a opravdově otce oplakávaly, ale s mrtvolou jeho složily do hrobu také svůj zármutek.

Rázná Přesličková hospodaří podnes na chalupnické živnosti sama a daří se jí dobře i s dětmi.

Asi deset dní po Přesličkově pohřbu jsme si zašli zase k večeru do tupovické hospody. Objevil se tam po malé chvilce nenadále »brabenečkář«, který se už po delší dobu ani neukázal.

Hned ve dveřích jej oslovila čiperná a veselá paní hospodská:

»I podívejme se, — ‚brabenečkář‘ má nové boty!«

»Konečně jsem si na ně nasklízel, — koupil jsem si je tuhle onehdy v Písku,« odvětil klidně osmahlý tulák a zasedl do koutka za stůl.

Jiskřička zlomyslnosti, která doutná v povaze každého člověka, vzplanula ve mně v plamínek; přistoupil jsem k »brabenečkáři« a dal jsem mu doutník:

»Jářku, ‚brabenečkáři‘, zapalte si cigárko.«

»I poníženě děkuju,« radoval se tulák a hned zapaloval doutník.

Nahnuv se k němu, pošeptal jsem mu do ucha:

»Dobře vám padnou ty boty po nebožtíku Přesličkovi.«

Chuďas se tak ulekl, že mu doutník vypadl z úst…, ruce jeho se chvěly, osmahlý obličej zbledl…‚ zadíval se na mě…, oči jeho, upřené na mne, ležely ztrnule v důlkách, pohaslé a mrtvé, jako by byly skleněné.

Vypadaly v tu chvíli jako ztrnulé a pohaslé oči zaříznutého telete. Přirovnání to je jistě drsné, ale je pravdivé.

Po malé chvilce si vydychl »brabenečkář« zhluboka a zbledlý jeho obličej se zarděl do temna.

Stalo se to snad pocitem hanby?

* * *

Druhého dne zrána našli u Přesličků na dvorku pár bot, které tam patrně někdo v noci hodil přes hradbu. Poznali hned, že patřívaly nebožtíku Přesličkovi. Marně přemýšleli, marně se doptávali, kdo je tam hodil.

Jediný, kdo jim mohl vysvětliti tu záhadu, byl jistě »brabenečkář«, ale světoběžný ten tulák zmizel nenadále z Tupovic, aniž kdo podnes zvěděl kam.