Pentateuch (Hejčl)/Názvy pentateuchu

Pentateuch Jan Hejčl
	Názvy pentateuchu	Rozdělení pentateuchu

Údaje o textu
Titulek:	Pentateuch
Podtitulek:	Názvy pentateuchu
Autor:	Jan Hejčl
Zdroj:	Časopis katolického duchovenstva 1905, 7–8, str. 657–659 Dostupné online Dostupné online Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Tóra

Na prvém místě sbírky posvátných knih stojí kniha, jež má celou řadu různých názvů biblických i nebiblických.

1. Co se názvů biblických týče,

A. v Zákoně Starém sluje α) se zřetelem na čelný svůj obsah סֵפֶר הַתּוֹרָה (Dt. 28, 61; 31, 26) kniha zákona, zákonník. Jméno תּוֹרה jest deverbálné, hif'ilové substantivum, odvozené od kmene יָרָה — hodil, vrhnul, pohnul, zvl. prstem, aby něco ukázal, poučil, a znamená tedy poučení rodičů (ku př. Přísl. 1, 8; 3, 1: 4, 2; 7, 2) neb proroků (Is. 1, 10; 8, 16; 20, 42) neb kněží, pak předpis, rozkaz, zákon, buď jeden, buď (hromadně Ex. 13, 9; 16, 4. 28) sbírku zákonů, zákonník. Původně znamenalo slovo תּ״ pouze t. zv. Mojžíšův pentalog, sbírku to zákonů, obsažených v Dt. 6, 1—7, 11, snad i celou druhou řeč Mojžíšovu deuteronomistickou (Dt. 5—11+28, 1—29, 1), a později teprv přeneseno toto jméno na celý pentateuch. (Viz Francisci de Hummelauer: Commentarius in Deuteronomium. Parisiis 1901. str. 71 a 95.) Tak v 2. Esd. 8, 2 sluje již תּוֹרָה ^[1] zákon καἰ ἐξοχήν.

Ohledem na čelného svého autora sluje

β) סֵפֶר תּוֹרַת אֱלהִים = kniha zákona Božího (Jos. 24, 26) neb תּוֹרַת יְהֹוָה = zákon Hospodinův, ku př. 1. Paral. 22, 12; srv. 2. Paral. 12, 1; 17, 9.

Ohledem na podřadného, lidského autora sluje

γ) סֵפֶר תּוֹרַת משֶׁה = kniha zákona Mojžíšova, zákonník Mojžíšův. Ku př. Jos. 8, 31; 23, 6; 4. Král. 14, 6; 23, 25 neb krátce סֵפֶר משֶׁה (ku př. 1. Esd. 6, 18) neb תּוֹרַת משֶׁה = zákon Mojžíšův (ku př. 1. Král. 2. 3).

B. V Novém Zákoně sluje pentateuch ὁ νόμος (ku př. Mat. 5, 17; Luk. 2, 22), kterýmžto slovem již alexandrijští překladatelé překládali hebrejské תּוֹרָה. Jinde ὁ νόμος Μωυσἐος (Luk. 24, 44) — jinde ἡ βίβλος Μωυσἐος (Marek 12, 26) nebo zkrátka: Μωυσῆς (Luk. 24, 27).

Latiníci užívali slova Lex. Tak již Itala a po ní Vulgata.

2. Z názvů nebiblických nejčastěji se vyskýtá a) řecké slovo ἡ πεντάτευχος (totiž βίβλος), název to, který poukazuje (πέντε a τὸ τεῦχος díl, svazek. πεντατεύχος = pětidílník) na pět dílů, z kterých se celá kniha skládá a který vyskýtá se již u Origena ^[2]

Od Řeků slovo to přejali

b) Latiníci, u nichž brzy se vyskýtá koncovka (i rod) mužská: Pentateuchus, brzy, ale řidčeji, středního rodu: Pentateuchum. Nejstarší prameny latinské, ve kterých se vyskýtá tento název, jsou Tertullianovo dílo c. Mar. (I., 10) a Cyprianův (?) spis De pascha computus z r. 243, místo, které jest asi starší než citovaný text Origenův. (Srv. Wolf Wilhelm Graf Baudissin, Einleitung in die Bücher des Alten Testamentes. Leipzig 1901. str. 56 pozn. 2.)

c) Talmudisté a rabíni, hledíce rovněž k rozdělení pentateuchu na pět knih, nazývali jej חַמִשָּׁה חוּמְשֵי הַתּוֹרָה = pět pětin zákona, neb חַמִשָׁה חוּמְשִים = pět pětin.

d) V češtině i němčině se užívá obyčejně dlouhého názvu »pět knih Mojžíšových«, »die fünf Bücher Moses«, a dle toho se také jednotlivá místa citují (ku př. 1. Mojž. 3, 5. — 1. Mos. 10, 2, 4). Děje se tak snad z ohledu na lid, by názvu a citování rozuměl, snad též s nějakým zřetelem na kánon sněmu tridentského (zased. IV. decr. de canon. script.), kde se pentateuch jmenuje »quinque Moysi« (sc. libri). Toto pojmenováni a citováni jest sice populární, ale příliš dlouhé a těžkopádné, takže by se doporučovalo i pro české spisy vědecké citovati jednotlivé knihy Mojžíšovy dle řecko-latinských názvů, jakž se i v německých vědeckých knihách dávno již děje.

1. Arameové nazývají knihu naši אוֹרַיְּתָה (poučení), slovem to s hebrejským názvem etymologicky zpřízněným.
2. Comment. V. in Joan. Comment. in Evang. Joannis tom. XIII., 26. Na druhém tomto místě píše: Ἅξιον ὶδεὶν πῶς ἡ Σαμαρεῖτις πλεῖον τῆς Πεντατεύχου Μωυσέως μηδὲν προσιεμένη, ὣς ἀπὸ τοῦ νὁμου μὁνου κηρυσσαμένην, προσδοκᾶ.