Pentateuch (Hejčl)/Důvody vnější

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pentateuch
Podtitulek: Důvody vnější
Autor: Jan Hejčl
Zdroj: Soubor:Hejčl, Jan - Pentateuch.pdf
Depositum.cz
Vydáno: Časopis katolického duchovenstva 1908, 6, str. 412–423
Licence: PD old 70
Index stran
* Tóra
Související na Wikidatech: Tóra a Teorie vzniku Tóry
Hejčl, Jan - Pentateuch.pdf

I. Důvody vnější proti mojžíšovskému původu celého nynějšího pentateuchu

a) z biblických knih S. Z.

Jos. 8 3a se dočítáme, že nástupce Mojžíšův ve vedení lidu israelského »scripsit super lapides Deuteronomium legis Moysi (מִשְׁנֵה תּוֹרַת משֶׁה‎ = opis (!) zákona Mojžíšova), quod ille digesserat (סַּתַב‎)[1] coram filiis Israel«. Z tohoto místa lze uzavírati, že »zákon Mojžíšův« v době, o které mluvíme, nemohl míti ten rozsah, který má dnes, poněvadž v dnešním rozsahu opsati jej na kameny byla by věc pro dobu Josuovu nemožná. Dochovalo se nám sice mnoho nápisů egyptských a zvláště babylonských a assyrských vydlabaných do kamene, ale sotva bychom nalezli jeden, který by byl tak rozsáhlý jako jest dnešní pentateuch; a byť se jedenkráte nalezl nápis na skále rovněž tak dlouhý jako jest nynější pentateuch, těžko by bylo odtud uzavírati, že mohl dáti Josue v době, kdy Israelité vedli ještě život nomádský, vydlabali tak dlouhý nápis, jaký psávali národové dávno usedlí a vysoko kulturně stojící v Babylóně neb Egyptě. Aniž bychom zabíhali do podrobnějšího šetření, co as tato תּוֹרָהobsahovala[2], tolik přece můžeme z tohoto textu uzavírati právem, že slovo to nemůže zde a nemusí tedy ani na jiných místech znamenati celý náš dnešní pentateuch.

Přímo klassickým jest pro nás Jos. 24 25—26 »Percussit ergo Josue in die illo foedus et proposuit populo praecepta atque iudicia in Sichem, scripsit quoque omnia verba haec (הַדְּבָרִים‎ = události) in volumine legis Domini (בְסֵפֶר תוֹרַת אֱלוֹהִים‎).«

Z uvedeného místa patrno, že Josue svoji literární práci připojil k zákonníku Mojžíšovu: volumen legis Domini nemůže býti zde nic jiného než zákonník Mojžíšův, a tvrditi, že »verba haec« znamenají zde celou dnešní knihu Josue, bylo by přijmouti názor protestantské hyperkritiky, že kniha Jos. tvořila spolu s pentateuchem svého času jeden celek, hexateuch.

Máme zde zajímavý případ, že inspirovaný autor Josue připojuje ke stávající již knize Mojžíšově svůj literární plod, aniž měl nějakých skrupulí, že snad v budoucnosti jeho práce bude neprávem přičítána Mojžíšovi. Žilť Josue v době, která se nesháněla příliš kriticky po tom, který člověk knihu napsal, v době, které stačilo věděti, že kniha celá jest původu božského, zvláště šlo-li o knihy, jež byly majetkem veřejným celého národa. Bůh byl vlastním autorem obou knih, rozdíl v lidských autořich nepadal na váhu.

Jest jisto, že Josuova zpráva o obnově smlouvy není na konci dnešního pentateuchu, kde bychom ji právem mohli hledati. Kam se tedy poděla? Ztratila se zcela? Stěží. Pravděpodobnější jest, že se zachovala někde v pentateuchu. Kde, jest těžko sice na jisto ustanoviti, přece však lze důvodně s Hummelauerem (Commentarius in librum Josue, Parisiis 1906 str. 515 nn.; srvn. též Comm. in Deuteron, str. 429) míti za to, že zlomky Josuovy práce jsou zachovány v Dt 26 16 — 27 26, že tedy tato perikopa nevyplynula z péra Mojžíšova, ačkoliv ji pozdější věky za mojžíšskou považovaly. Soudnému kritikovi naskýtá se tu ihned otázka: Proč by nebylo možno si mysliti, že v pozdějších dobách byly podobně buď do thory nebo ke thoře přidány dodatky od jiných inspirovaných autorů (hlavně proroků) — podobně jako učinil tuto Josue — jež byly později zařaděny do jádra pentateuchu? Mohla-li dle Jos. 24 25 býti přidána k zákonníku Mojžíšovu značná část, proč by nemohla později na vhodném místě inspirovaným autorem vložena býti perikopa menší, neb jeden kratší zákon, neb docela malá glossa?

Že se dostal takovýto přídavek do samého nitra pentateuchu, ač byl třeba původně přiložen na konec jeho, lze snadno vysvětliti, uvážíme-li, na jaký materiál byl asi pentateuch psán. Ať již máme za to, že Mojžíš psal pentateuch na tabulky kamenné neb hliněné[3] aneb na závity z koží, mohlo se velice snadno státi, že se tyto závity neb tabulky chované na straně archy pomíchaly a později při přepisu památky nemojžíšské mezi mojžíšské bona fide zařaděny byly. (Bylo by zajisté skoro naivní představovati si, že Mojžíš hned jak začal psáti vzal si veliký závit několik loket dlouhý, tak aby vystačil s celou látkou, o jejíž rozsahu na počátku svého díla sotva mohl míti tušení, poněvadž nevěděl, co všecko se bude na poušti během 40 let díti. Na velký závit byl teprv později celý pentateuch opisován, když kniha byla hotova a vědělo se, jakých rozměrů musí závit býti, má-li se celá kniha naň vejíti. Mysliti, že Mojžíš, když byl popsal jeden závit, druhý k němu pečlivě přilepil nebo přišil, jest sice možno, ale přece na tehdejší dobu jednoduchosti a prostoty méně pravděpodobné.)

Mimochodem budiž na tomto místě poznamenáno, že sice Jos. 24 26 se praví, že Josue psal (וַיִּכְתֹּב‎), že však není třeba vykládati si věc tak, že tento válečník sám vlastnoručně psal, nýbrž že dal věc napsati svými písaři: jeť v jisté míře oprávněna námitka, zda-li Josue jako válečník vůbec psáti uměl. Níže ukážeme, že i Mojžíšovu činnost literární lze si podobným způsobem představiti, ač Mojžíš ovšem, jsa mužem vzdělaným, psáti uměl. Mojžíšské části pentateuchu zůstanou ovšem inspirovanými, ať již stanovíme, že byl jen Mojžíš inspirován aneb spolu i písaři, kteří z jeho rozkazu psali.

Vedle Jos. 24 26 nalézáme jiné klassické místo v 1. Sam. 10 25, dle něhož Samuel napsal zákon královský (משפט המלכה‎) do knihy (LXX ἐν βιβλίῳ Mas. בַסֵּפֶר‎ a položil ji před Hospodina (לפני יהוה‎) t. j. před neb vedle archy úmluvy. Položil-li Samuel tento závit před neb na stranu archy, tedy tam, kde byl chován zákon, bylo to svědectvím, že onen zákon království byla kniha posvátná, inspirovaná. Než kde, na kterém místě Písma sv. S. Z. jest tento zákon? Nechceme-li vzíti útočiště k hypothesi, že se tento zákon tak důležitý ztratil, podobně jako zpráva Josuova o obnově úmluvy Israele s Hospodinem (viz svrchu), pak nám nezbývá jiného, než považovati Dt 17 14—20 za tento zákon, poněvadž něco podobnějšího v celé bibli nenalézáme. Poněvadž však jest tento text příliš krátký, nechybíme, když budeme souhlasiti s míněním Hummelauerovým, náležitě odůvodněným[4] že tento »zákon království« jest dnešní Dt 12 1 — 26 l5.

Mnozí králové, jako David[5], Ezechiáš[6], vydávali zákony směřující k reformě bohoslužby; nedali některé aspoň z nich vtěliti do stávajícího již zákonníka? Jestliže dali, bylo třeba proto měniti název jeho »zákon Mojžíšův«?[7]

Rozvoj života náboženského přinášel časem nutně některé případy, na které nebylo snadno applikovati stávající zákony, případy, které žádaly authentického vysvětlení od kněží neb proroků. Nebyla tato rozhodnutí psána snad do stávajícího zákonníka? Nemohlo se postupem doby stati, že tyto dodatky svým rozsahem převyšovaly starý zákon Mojžíšův, aniž by byl tento vzrůst pozorován?

Text Dt 29 29(28): »Abscondita Domino Deo nostro; quae manifesta sunt nobis et filiis nostris usque in sempiternum, ut faciamus universa verba legis huius« jest v pravdě dosud nejlépe přeložen a vyložen Hurnmelauerem[8]: »Nejasnosti (tohoto textu) jest mi poručiti Hospodinu Bohu našemu; co jest jasno, jest nám a našim synům dáno na vždy, abychom činili všecka slova tohoto zákona«. Věta tato jest patrně vzdech redaktora, jenž našel text našeho Dt v ubohém stavu, patrně psaný na různých zlomcích, jež bylo mu nyní sestaviti v jeden celek. Práce jeho byla zvláště na tomto místě tak obtížná, že se mu vydral z duše vzdech: Nejasnosti poroučím Pánu…

Kdo byl as tento pořadatel? Máme mnoho důvodů domnívati se, že jím byl Esdráš.

Ve 4. knize Esdrášově[9] hl. 14. čteme, že za doby obnovitele obce židovské, dle něhož kniha pojmenována, oheň zničil všecky posvátné knihy, že však Esdráš, naplněný duchem Božím, po 40 po sobě jdoucích dní diktoval písařům text spálených knih tak, že se knihy takto vzniklé úplně rovnaly knihám zničeným. Tuto zprávu považovali mnozí Otcové a spisovatelé církevní za pravdivou. Tak Tertullián (De cultu fem. I. 3), Klement Alex. (Strom. I. 22), Jan Zlatoústý (Hom. 8. 4 in Hebr.): »Ingruit exitiale bellum, libri concisi et exusti fuere: alteri rursum viro mirabili inspiravit, ut illas exponeret, Esdrae inquam, et e reliquiis componeret«, Iren. (Adv. Haer. III, 21.), Eusebius (Hist. eccl. 8. 8), Basilius (Ep. 42 ad Chilon.), Theodoret (Praef. in Cant.), Optat. Milev. (De schism. Donat. VII.), Pseudo-Augustin (De mirabilibus s. Ser.), Isidor (Etymolog. VI, 3), Beda (in 1. Esdr. 7).

Nelze sice pochybovati, že tato zpráva 4. Esdr. o zázračném nabytí textu biblického jest rabínskou báchorkou, nicméně tolik lze za pravdu míti, že nějaký historický podklad přece jen má: že totiž před Esdrášem text písma sv. byl ve stavu zuboženém a že Esdráš jej náležité spojil a opravil, takže nelze Otce a spisovatele církevní, kteří tuto zprávu opakují, viniti, že beze všeho kritického posouzeni brali zcela lživé vypravování podvržené knihy za bernou minci.

Ano z výroku sv. Jana Zlatoústého, že Esdráš ze zlomků knihy posvátné sestavil (což v 4. Esdr. nestojí), a z jiného citátu[10] téhož Otce církevního, dle něhož židé byli příčinou, že posv. text byl roztrhán (což rovněž v 4. Esdr. nestojí) — lze uzavírati, že Zlatoústec a podobně i Theodoret[11] čerpali z jiného pramene, než byla 4. Esdr. Sám Jeroným píše (Contra Helvidium n. 7.): »Sive Moysen dicere volueris auctorem Pentateuchi sive Esdram instauratorem operis, non recuso«.

Že se jádro této zprávy zakládá na pravdě, vysvítá i z toho, že chtěl skutečně Esdráš zreformovati obec židovskou na základě zákona Mojžíšova a že tedy bylo jeho starostí, zákon ten si opatřiti a opraviti, byl-li text nepřízní doby znetvořen.

Že skutečně byly doby, kdy bylo usilováno o zničení písma sv., k tomu podávají nám doklady různé prameny.

Jest dostatečně známo, jak četní byli králové judští a israelšti, kteří jednali proti zákonu mojžíšskému, stavíce oltáře a obětujíce různým cizím bohům. Proroci, kteří proti těmto snahám a pro zachovávání zákona horlili, bývali od králů pronásledováni (3. Král. 18 4nn, 19 10, 2. Esdr. 9 26). »Verum«, táže se právem Hummelauer (Com. in Deut. str. 83), »quid proderat ad silentium redegisse (prophetam), si eius liber in omnium manibus esset, et edita pridem oracula conslanter iteraret? Ouid proderat testem eliminasse, si testimonium perseveraret? Necesse profecto erat, ut, qui in prophetas saevirent, in libros item prophetarum saevirent«.

Když dle Jer. 26 diktoval Jeremiáš svému sekretáři Baruchovi svá proroctví a dal je v chrámě předčítati, dal král Joakim spáliti tuto knihu a zatknouti Jeremiáše i Barucha.

1. Mach. 1 59n vypravuje, že Antiochus Epiphanes dal páliti a trhati posvátné knihy. Kdo uváži tyto doklady, nebude zazlívati ani Theodoretovi tvrdícímu (Praef. in Cant.), že si podobně počínal i král Manasse, ani Janu Zlatoústému, který mluví všeobecněji, řka, že Židé nechali nedbalostí některé knihy ztratiti, jiné že roztrhali, jiné docela spálili.

Za panování Josiášova nalezl kněz Helciáš ve chrámě ztracený »zákon« (4. král. 22 n. 2. Par. 34 n.). Patrně v době, kdy někteří předchůdci Josiášovi ničili posvátné knihy, některý kněz skryl jej v chrámě před královskými pochopy, aby se zachoval pro budoucí časy, kdy pronásledování pomine a na trůn zasedne zase král theokratický.

Jest jisto, že mnoho knih literatury hebrejské, citovaných v bibli (»Liber Iustorum« Jos. 10 13, »Liber verborum dierum Salomonis« 2. král. 11 41, »Liber verborum dierum regum Juda« 3. Král. 14 19 nn atd. atd.), skutečně se ztratilo, a sotva lze pochybovati o tom, že některé z nich byly inspirovány[12]. Mohla-li však prozřetelnost Boží dopustiti, aby se ztratila celá kniha inspirovaná, mohla též dopustiti, aby se ztratily části knih inspirovaných a jiné aby se dochovaly na dobu Esdrášovu jen ve zlomcích. Ačkoliv bychom si my nyní ve XX. století po Kristu, v době kritické akribie, přáli, bychom dílo Mojžíšovo měli do poslední písmenky neporušené zachované, přece jest nám přijmouti věc tak, jak jest před námi ve skutečnosti, a nelze nám předpisovati prozřetelnosti Boži, co v této příčině činiti měla, aby našemu dnešnímu přání vyhověla. Mohl-li nejvýš moudrý Bůh tuto ztrátu dopustiti, pak mohl zajisté zase přivésti Esdráše k tomu, by rozptýlené části písem svatých sebral, sestavil, mohl ho inspirovati, by vzniklé mezery doplnil, a poněvadž šlo o zákonník, který měl býti základem nového života, by příslušné části zákonodárné dle poměrů časových opravil. Poněvadž pak Esdrášovi byla neznáma moderní literární kritika, poněvadž nevyšetřoval a v mnohých případech také asi vyšetřiti nemohl, který člověk jest spoluautorem toho kterého zlomku božského, poněvadž mu šlo hlavně o to, aby stávající památky věcně dle obsahu v jeden celek spojil a jim autoritu zjednal, jež jim příslušela — autoritu božskou, nebudeme se diviti, že některé části nemojžíšské, obsahující buď vypravování spadající do doby mojžíšské neb části zákonodárné vložil do stávajícího zákonu Mojžíšova, aniž by tím byl chtěl říci, že všecko, co v nynější thoře jest obsaženo, jest skutečně původu mojžíšského. »Quis negabit potuisse restitutorem, dum textum restitueret, aliqua mittere, inserere locis non suis, confundere non ea quidem, quae fidei morumve errorem inducerent, sed quae historiam, orationum ordinem et similia, attingerent? (Hummelauer, Comment. in Deut. str. 11)«. Pro to vše však nebylo třeba měnili název knihy: »Kniha zákona Mojžíšova« a podobně znějící.

Jak vážné jsou důvody pro pozdější původ některých dodatků v pentateuchu uznala i papežská komise biblická, sbor to tak vážný, že nelze ho podezřívati z nějakého přemrštěného pokrokářství v biblické kritice — když odpověděla dne k otázce č. IV.: Utrum salva substantialiter Mosaica authentia et integritate Pentateuchi, admitti possit, tam longo saeculorum decursu nonnullas ei modificationes obvenisse, uti: additamenta post Moysi mortem vel ab auctore inspirato apposita, vel glossas et explicationes textui interiectas; vocabula quaedam et formas e sermone antiquato in sermonem recentiorem translatas; mendosas demum lectiones vitio amanuensium adscribendas, de quibus fas sit ad normas artis criticae disquirere et iudicare? Affirmative, salvo Ecclesiae iudicio.

Ke slovům »additamenta« poznamenává Peters l. c. str. 76 ad IV. »Dass aber an längere »Zusätze« gedacht ist, beweist die Gegenüberstellung der »Glossen und Erläuterungen«. Da aber nicht gesagt wird, welche Länge diese Zusätze nicht überschreiten dürfen, wird hier der Literarkritik ein grosses Mass von Freiheit eingeräumt«. »Es darf nur nicht an dem inspirierten Charakter dieses von nachmosaischen Schriftstellern hinzugefügten Gutes gerüttelt werden«[13].

Za jakési měřítko, dle kterého jest pozdéjší dodatky rozlišovati od původního textu, klade Hoberg (Biblische Studien, VI. 1. n. 2. str. 9. Moses u. Pent. str. 68):

a) všeobecné reflexe; neboť Mojžíš podal jen fakty a jednotlivé zákony; úvahy všeobecné, abstrakce to z mnohých zákonů, sotva pocházejí od samého zákonodárce,

b) některé závěrky, jež ukazují konec perikop (Lv. 15 32n, 26 43b, 27 34),

c) jistá ustanovení, jež za doby Mojžíšovy nemohla býti dána, na př. podobné zákony, jež předpokládají pevná sídla (Lv. 25 32—34).

Končíme tuto stať slovy téhož solidního kritika (Moses u. Pent. str. 69): »Die Wahrheit von der mosaischen Autorschaft des Pentateuchs hat folgenden Sinn: Der Pentateuch ist das Produkt der religiosen Entwicklung unter dem Offenbarungsvolke von Moses bis auf die Zeit nach dem babylonischen Exil auf Grundlage der von Moses geschriebenen Bestimmungen, welche dem Raume und der Bedeutung nach den weitaus grössten Teil des alttestamentlichen Gesetzbuches bilden«.

Na těchto úvahách nic nemění celá řada

2. důvodů vnějších, svědčících pro mojžíšský původ pentateuchu.

V Novém Zákoně

a) Kristus sám dosvědčuje, že Mojžíš Israelitům zákon vůbec dal, když se táže: »Nonne Moyses dedit vobis legem et nemo ex vobis facit legem? (Joan. 7 19).«

b) Mojžíšovi přičítají se jednotlivé zákony:

K malomocnému, zázračně uzdravenému, pravil Pán: »Vade, ostende te sacerdoti et offer munus, quod praecepit Moyses. (Math. 8 4 coll. Marc. 1 44 Luc. 5 14) — Fariseům tázajícím se: »Quid ergo Moyses mandavit dare libellum repudii et dimittere?« odpověděl Spasitel: »Quoniam Moyses ad duritiam cordis vestri permisit vobis dimittere uxores vestras« (Math. 19 7 col. Mc. 10 4). — Dle svědectví Kristova: »Moyses dixit: Honora patrem tuum et matrem tuam; et: Qui maledixerit patri vel matri, morte moriatur«. Marc. 7 10. Srv. též Matth. 22 24 coll. Marc. 12 19, Luc. 20 28, Luc. 2 22, Joan. 7 22, 8 5, Rom. 10 5.

c) Dosti často se jmenuje »zákon Mojžíšův«: Luc. 27 44, Jo. 7 23, Act. 13 38, 15 5, 28 23, 1. Cor. 9 9, Hebr. 10 28.

d) Vyskýtá se též výraz: »kniha Mojžíšova«. Kristus se tázal Saduceů: »De mortuis autem quod resurgant, non legistis in libro Moysis, super rubum, quomodo dixerit illi Deus inquiens?…« (Marc. 12 26).

Tyto názvy: »zákon Mojžíšův« a »kniha Mojžíšova«, kdybychom právě uvedená místa N. Z. posuzovali sama pro sebe. mohla by sice znamenati dle analogie názvů jiných některých knih biblických »knihu, vypravující z velké části o působeni Mojžíšově« neb »zákon daný Mojžíšem«, byť literárním původcem pentateuchu nebyl býval Mojžíš vůbec; posuzujeme-li však toto místo v souvislosti s tradicí židovskou a křesťanskou, třeba doznati, že název »kniha« neb zákon Mojžíšův znamená jistou literární součinnost Mojžíšovu při vzniku pentateuchu.

e) Více již naznačuje výrok Kristův: »Quia vero resurgunt mortui et Moyses ostendit (ἐμήνυσεν) secus rubum«… (Luc. 20 37). Výklad, že na základě těchto slov jest považovati Mojžíše za spisovatele onoho aspoň místa (2. Mojž. 3), kde se vypravuje o zjevení se Boha Mojžíšovi v keři hořícím a neshořujícím, jest zajisté mnohem přirozenější, než výklad: »Mojžíš = kniha vypravující o Mojžíšovi (sepsaná od jiného), ukazuje, že…«

f) Nejzávažnějši výrok Kristův v příčině původu pentateuchu podává Jan 5 45nn: »Nolite putare, quia ego accusaturus sum vos apud Patrem: est, qui accusat vos, Moyses, in quo vos speratis. Si enim crederetis Moysi, crederetis forsitan et mihi: de me enim ille scripsit. Si autem illi tu litteris non creditis, quo modo verbis meis credetis?«

K pochopení důkaznosti tohoto textu netřeba ani zabývati se otázkou, zda-li podává Jan zde kriticky věrně výrok Kristův, či spiše jen obsah jeho v podstatě, takže by na aktivnou formu ἔγραψεν nebylo lze mnoho stavěti; netřeba probírati otázku, zda-li Pán slovy: »τοῖς ἐκείνου γράμμασι« chtěl skutečně vysloviti, že jest Mojžíš literárním původcem pentateuchu ve smyslu kritickém; zamítáme náhled, že by byl Kristus se zde přispůsobil k bludnému mínění tehdejších Židů o mojžíšském původu pentateuchu, poukazujeme však k tomu, že tento výrok Kristův sám o sobě vzatý nasvědčuje jen tomu, že Mojžíš o budoucím Messiáši něco psal a že jsou tyto výroky obsaženy v knize, jež právem ve smyslu svrchu vyloženém byla zvána tehdy »jeho písmem«. Nelze však dokázati, že by byl chtěl Kristus těmito slovy rozhodovati otázky čistě historicko-kritické o původu, pramenech, složení, rozmnožení a spracování pentateuchu. Spasitel klade sice psané slovo pentateuchu proti svému slovu ústy jen pronesenému; každý však vidí, že mu šlo hlavně o obsah těchto slov potřebných pro život víry a mravů nejširšich vrstev lidových, a že nebylo v jeho úmyslu rozhodovati otázky, patřící do literární kritiky biblické, a týkající se jen několika odborníků!

Tradice židovská

mladší doby sice považovala Mojžíše za autora celého pentateuchu, třeba však při jejím ocenění všímnouti si,

α) že Židé přijímali sice obsah pentateuchu za dílo mojžíšské a božské, dle něhož jest jim žíti, a že kritická, čistě vědecká otázka o literárním autorství dlouho ležela nepovšimnuta.

β) Jest velice pozoruhodno, že Židé, žalující na sv. Štěpána (Act. 6 13—14), pravili: »Homo iste non cessat loqui verba adversus locum sanctum et legem. Audivimus enim eum dicentem: Quoniam Iesus Nazarenus hic destruet locum istum et mutabit traditiones, quas tradidit nobis Moyses«. Dle souvislosti »traditiones, quae tradidit nobis Moyses« nemohou býti nic jiného než »lex«, pentateuch; patrno z tohoto místa, že prostí židé i v této ještě době hlavni váhu kladouce na obsah zákona, málo si všímali a neakcentovali jeho literárního původce.

γ) Tradice o mojžíšském původu celého pentateuchu nebyla jednohlasná, ježto Josef Flavius a Filo připisovali celý pentateuch do poslední písmenky Mojžíšovi, Talmud však již doznával, že posledních 8 veršů Mojžíš nepsal.

δ) Jak nekriticky si v těchto a podobných otázkách počínali i pozdější učení rabíni židovští, toho doklad nalézáme v Talmudu (Bâbâ bâthrâ fol. 14 b, 15 a): »Mojžíš napsal svoji knihu a perikopu o Bileamovi (Nm. 22 2 — 25 9) a knihu Job (sic!): Josue napsal svoji knihu a 8 veršů (Dt. 34 5—12) … Ezechiáš a jeho sbor napsali knihu Isáišovu, Přísl., Píseň Šal. a Kaz. (sic!). Mužové veliké synagogy napsali Ezechiele, dvanáct proroků menších, Dan. a Esth. (sic!). Mohli-li židovští rabíni takto nekriticky o původu knih biblických psáti ještě ve 2. a 3. století po Kristu, jaká asi byla jejich kritika ve stoletích předcházejících!? Dovolávati se

spisovatelů pohanských

málo prospěje pro mojžíšský původ pentateuchu jednak proto, poněvadž jejich výroky jsou velice mlhavy, a jednak proto, poněvadž neměli pro svá tvrzeni jiných pramenů, než židovské tradice.

Tradice křesťanská

považovala sice celý pentateuch za dílo Mojžíšovo: nesmíme však zapomínati,

α) že ve starověku křesťanském nebylo daleko tolik zájmu a smyslu pro otázky čisté vědecké, týkající se pentateuchu, jako jest nyní tomu. Starým stačilo věděti, že Bůh jest autor pentateuchu, že obsah jeho jest pravdivý, a i když jmenovali Mojžíše autorem pentateuchu, byli si vědomi toho, co krásně vyslovil sv. Řehoř Vel. o knize Job.: »Supervacue quaeritur, quis haec scripserit, cum tamen auctor libri Spiritus sanctus credatur« (In Job. 1, 2).

β) Pramenem této křesťanské tradice byla tradice židovská.

γ) Jako o literárním původu jiných biblických knih panovaly mylné domněnky v křestanské tradici, tak mohl zajisté panovati též o původu a celislvosti pentateuchu ne zcela správný názor, nebo aspoň neznalost toho, že dílo Mojžíšovo bylo v pozdější době rozmnožováno a opraveno.

δ) Sv. Jeroným výrok (Contra Helvidium Nro 7.): »Sive Moysen dicere volueris auctorem Pentateuchi sive Esdram instauratorem operis, non recuso« dává nám tušiti, že osvícení muži, obírající se záhadami vědeckými ve starověku křestanském — jakým byl sv. Jeroným — nebyli ani v této otázce úzkoprsými.


  1. Obecný text LXX (textus receptus) nemá ὃν ἒγραψεν.
  2. Hummelauer. Commentarius in l. Josue str. 208 mysli, ze zákonem Mojžíšovým, který Josue dal vydlabati do skály, bylo Dt 6 1 — 7 17. Hoberg (Moses u. Pentateuch str. 34. pozn.) se domnívá, že tu jde „nur um eine Inschrift, welche das Gesetz „wiederholte“, d. h. in wenigen Worten die Erinnerung an das Gesetz wachruft.
  3. Tomu nasvědčuje zpráva bible, te dekalog byl napsán na desky kamenné, tedy podobně, jako se psalo v Babylonii. Hak nález Tell-el Amarnský dokazuje, že v době Mojžíšovi blízké byl zvyk psáti na tabulkách rozšířen ve starém Orientě tak, že i vasalové palestinští svým pánům do Egypta psali na tabulkách. Tabulky tyto obsahují glossy v jazyku kananejském, doklad to, že byl i tento jazyk psán klínopisy; uvážíme-li, že kananejština jest hebrejštině podobna jako vejce vejci, můžeme odtud uzavírati, že pravděpodobně i Mojžíš psal písmem klínovým. Stanoviti, že psal písmem egyptským jest na pováženou, poněvadž neznáme žádného dokladu, že by se byla za jeho věku psala hebrejština písmem egyptským. Mysliti, že psal písmem starofénickým, jest též nesnadno, poněvadž nelze dokázati, že toto písmo, jež jest dokonale alfabetické — bylo za doby Mojžíšovy známo.
  4. Comment. in Deut. str. 25 nn., 61 a 279 a nn.
  5. 1. Par. 16, 4 nn. 23—26.
  6. 2. Par. 31.
  7. Tyto vložky nelze právem nazývati „interpolace“, poněvadž se neděly proti vůli autorově (interpolatio = mutatio textus invito auctore facta): neděly se proti vůli předního autora — Ducha sv., poněvadž je činili muži jím vedení, inspirovaní. Neděly se ani proti vůli lidského autora. Tak jako různá rozšíření zákonníka občanského, učiněná státní autoritou, nelze nazvati interpolacemi, poněvadž pocházejí od téže moci státní, která zákonník vydala, tak i rozšířeni pozdější pentateuchu dála se od téže autority (v theokratickém státě od Boha), od které zděláno bylo původní jádro pentateuchu.
  8. Zum Deuteronomium l. c. str. 21; Comm. in Dt str. 482 a nn.
  9. Čtvrtá kniha Esdrášova (ἡ ἀποκάλυψις Ἔσδρα) jest apokryf, jehož autorem byl pravděpodobně palestinský žid, žijící ke konci I. století křesťanského. Jaké vážnosti se kniha tato těšila, patrno odtud, že byla považována za kanonickou od Barnabáše (cp. 12.), Klementa Alex. (Strom. 4, 16) a Ambrože (De bon. mort. 10—12; Spir. s. 2, 6), ano že docela z ní vzaty některé texty do liturgie. (Introit. fer. III. Pentec. z 4. Esdr. 2. 37; 3tí antifona nokt. de Com. Martyrum temp. Pasch.; 2há antiphona 3tího nokt. de com. Martyrum extra tempus pasch.; respons. po 6. lekci in Com. Apost. vzaty ze 4. Esdr. 2, 35, 45).
  10. Segnes cum essent Judaei et frequenter in impietatem inciderent, alios quidem libros deperdi permiserunt, alios combusserunt et laceraverunt. Hoc factum, esse narrat Jer. 36, illud auctor 4. Reg. dicens, post multum tempus aegre tandem Deut. repertum esse defossum atigue deperditum“ (in Matth. Hom. 9.)
  11. Praefatio in Canticum; Praefatio in Psalmos. Theodoret viní bezbožné krále, hlavně Manassa.
  12. Cornely, Introductio… I. str. 247. „Quae ratio dubitandi de canticis et proverbiis Salomonis? Si enim illorum pars, quae ad nos pervenit, a Spiritu Sancto est, quidni et reliqua, quae exciderunt? Rursum qua ratione dubitari potest de tot prophetarum scriptis, quae referuntur in libris Paralipomenon, quum haec ipsa interdum citentur sub nomine visionis?“ Bonfrerius.
  13. l. c.