Patery knihy plodů básnických/Ze »Slavie«

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ze »Slavie«
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 270 – 272.
Licence: PD old 70

Na lodi Slavii rozhovořil se Rus Ivan s materialistickým bratrem svým Vladimírem o idealismu a materialismu.

Ivan:

Chrám rovnosti nad minulosti rumy!
Znám heslo tvé. Však pohleď kolem, brate,
na nesčetné ty vlny jednošaté
a jednotvárné, stejné po kraj nebe.
Tys děl, že divadlo to nudí tebe.
Nuž má se rovněž státi lidstvo celé
ohromnou jednotvárnou hladinou,
kde všechny tvary velké, vábné, smělé
ve prostřednosti šeď se rozplynou?
Což chladný rozum jen má stále klásti
své drsné jařmo na člověcké šíje,
což vyhoštěna z těchto zemských vlastí
má býti na vždy krása, poesie?

Vladimír:

Svět zůstaň bařinou! — To zdání tvoje.
Vždyť kochává se snílek, v suchu stoje,
pohledem na tůň lesní, zatemnělou
zmotaných větví těžkým oblakem,
kde vodou terče leknínu se stelou
a nad nimi květ září soumrakem,
jak na kahánci oblém sněžný plam,
kde křídlem vzdušným blankytného třpytu
těkavá vážka v luzném polosvitu
hrá jako poletavý drahokam.
Což po tom diváku, že temný rmut
hnijící vody v tlících kmenů kole
ohyzdnym rejem žab se hemží dole —?
On v hebké trávě, kalem nedotknut
jen krásu vnímá divou, nevázanou
a barbarským by nazval topor ten,
jenž porušil by nelítostnou ranou
olbřímů lesních dlouhověký sen.
Toť poesie vaše. Nedůtkliva
jsou pro ni zařízení staletá,
zdoupnalá malebně a věkem sivá,
i půvab jalový, jenž vykvetá
ve stínu jejich z lidské viny, mdloby,
z neřestných bludů zašlé temné doby.
Jí píseň gotická tak svůdně voní,
jí dosud rády veršem vzlétavým
přílbice, meče bohatýrské zvoní
s divoké slávy vínkem krvavým,
jí dosud zažehuje v matném hledu
dětinské vytržení bídný skvost,
jímž blýskává se v bratří bědných středu
sobectví mrzké, směšná marnivosť.
Ji plní nadšením cár nachový,
knížecí loutka ze sněhu a zlata
a jemná ručka v řasném krajkoví,
jíž znakem potupy jest práce svatá.
Pryč s harfou takovou! Sem topor zdatný,
ať rázem poklesne ten vetchý les,
ať tuto bařinu, ten soumrak matný,
tu nových kmitů, dávných stínů směs,
v níž tak se líbí poesii vaší,
vítězné světlo navždy rozeplaší!

Ivan:

Chceš tedy zničit útulek ten stinný,
kde člověk, vzdálen lopotného ruchu,
jen krásu vnímá, slastí divných tuchu,
a v bídě žití svět si kouzlí jiný?
Tvou krutou sekyrou se ve prach skloní
stoletých kmenů divokrásná houšť —
Co dále učiníš? Co vzejde po ní?
Stín, krása zaniknou a zbude — poušť.

Vladimír:

Ne, nikoli! Až směs ta vetchá zhyne,
tu rádlo chutě do půdy se vboří,
tu zrno zlaté do brázdy se vnoří
a brzy stébel dav se povyšine.
Odměna hojná vzejde práci zdárné
a jiná poesie zkrášlí zemi:
ne titanské sic kmeny, divotvárné,
než zlatých, něžných klasů valné sněmy;
ne rusalčí ty vínky divné krásy
ze sněhobílych růží leknínu,
leč skromnou chrpu, stoudné máku řasy
dělnice pilná shrne do klínu.

Ivan:

Mníš, brachu, že duch lidský nezatouží
po jiné vnadě zas a novém vzmachu?
Onť orla brat. Jsa chvíli hostem prachu,
v budoucí mžik zas nad oblakem krouží.
Blouznivý zápal, úchvat citů rosný
jsou národu, co stinné hvozdy kraji:
zmař dokola ty šerotajné sosny,
i potůčky se stříbrojasné ztají,
vypráhne puda, nerosená vlahou,
vynikne země skalní hrudou nahou
a klasu nenajdou pak ženců srpy
a zraky neshlédnou ni skrovné chrpy.

Jest v nitru našem cosi tajemného,
co neukojíš pouhým hmoty vděkem,
ukrytá peruť vzletu nadzemného;
a zašumí-li burně nad člověkem,
tu statky pohrdne, ve skonu jásá —
ta jenom lidstvo k velkým činům vztřásá,
ať víry jméno má, neb vlasti, práva,
ať jiným slovem vznešeným se zve . . .
Ty prapor znáš, jímž moje ruka mává.

(Ve Květech r. 1882.)