Patery knihy plodů básnických/Ze »Žižky«

Patery knihy plodů básnických
Husita na Baltu	Ze »Žižky«	Vypravování vojínovo

Údaje o textu
Titulek:	Ze »Žižky«
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 261 – 265.
Licence:	PD old 70

Zarděla se v jitra barvách čárných
hrdá Praha věží, štítem, krovem,
růžových jak stínů, lepotvárných,
divná výspa v moři červánkovém.
I Týn velkolepý, dvojvěžatý
v purpurový odívá se háv;
až pak náhle, bleskem slunce vzňatý,
zlatem zdobí dvojici svých hlav
a již celý v záři tone skvělé —
Či chce krásou zmámit nepřítele?
Nevidí však stanu otvorem
Žižka matky měst, jak vnadou skví se.
Slyší jen, jak tábor probouzí se
kroků zvukem, šumným hovorem.
Slyší lomoz kol a dusot koní,
o vozů jak boky řetěz zvoní,
kladivo jak temně na hřeb tluče,
jak se budí buben ze sna, bruče,
tětiva jak bzučí na lučišti,
na zkoušku jak palcát vzduchem sviští,
slyší modlitby žen, dětí vzlyk,
bojovníků pomíšený křik,
až tu náhle souzpěv kdesi hřmící:
»Kdož jste«, zazněl, »Boží bojovníci!«
A jak vichr v rozsáhlém kdy lese
od vrcholku k vrcholku se nese,
někde zahučí, hlas onde ztlumí,
až pak mocnou hudbou rozešumí
všechny vrcholky po celém boru:
tak ta píseň hlučná, zvoucí k válce,
dál a dál se nesla po táboru,
až kraj celý v široširé dálce
zaburácel jako moře hřmící:
»Kdož jste, kdož jste Boží bojovníci!«

Zaplanuly vůdci tváře bledé
při tom zpěvu, — těžký schvátil mlat —,
vztáhl ruku, a již před stan vede
k prostému jej křeslu věrný brat.
Sedl Žižka. Na klín palcát klade.
»Nuž, co Praha?« ze rtů se mu krade.

»Oblekla se v jitra zlatý hav
před skonem«, — dí bratr Jaroslav. —
»Však co to? teď brána otvírá se,
padací most na příkop se chýlí,
pestrá tlupa po něm ubírá se,
povznášejíc v čele prapor bílý.
Jízdní jsou i pěší. Pera kynou
s Lechů čapek, zlato skví se ryzí,
vánek hraje s drahou sobolinou,
konšelů háv cuchá, kněžské řízy.
A hle! před zástupem v bílém šatě
pacholátek dvé, jak poslů máje,
poštářů dvou nesou na šarlatě,
s jehož třepením dech jitra hraje,
haluz zelenou a visuté
pečeti na bláně svinuté.«

Přiblížil se zástup. Krok svůj staví
před Žižkou, jenž v stanu šerém stíně,
v davu podhejtmanů, s mlatem v klíně,
sedí zamračen. A mluvčí praví:
Kníže Korybut i město Praha
k zastavení proudů bratské krve,
k potírání společného vraha
mir ti nabízí, jak býval prve,
aby nad krvavé sváru brody
sklenula se duha libé shody
a nás pojila věk věků přiště — —

Žižka (s trpkým úsměvem): Dlouho as, jak mír u Konopiště.

Kolda: Vari s pečetí, jež za vás — zrádce — na Havelské smlouvě rdí se studem!

Pražan: Však tvůj znak se v poli, krví rudém, za škůdce rdí země —

Jiní Pražané: Konec hádce!

Kolda: Blesky Boží!

Několik Táborů (zdržujíce jej): V pochvě meč!

Bartoš z Valečova: At brání
teď vás Zikmund, Řím a zrádní páni,
jejichž korouhev po třetí právě
s pranýře jste sňali k nové slávě!

Pražan: Však se bohdá ubráníme sami!

Kněz Ambrož: Dosti slov! Ať hřmí teď srubnic tlamy!

Křik a lomoz. Výš a výše vzplává
váda bratří, Pražan, — Žižka vstává —
Než tu náhle pomíchanou vřavou
postava se mihla lepá, směrná,
kol níž vlála vlnou polétavou
mrak jak temný kněžská říza černá.
I vlas tmavý kněžským pod biretem
havraní jak křídla vzpjal se letem.
A v té chmuře jako měsíc bílý
mladá, bledá zjevila se tvář,
v níž zrak temný, kouzelné pln síly,
plamennou kol kolem vrhl zář,
obojí že maně couvla strana,
a ret mnohý zašept’: Rokycana!
A jak za štít Praze, s hlavy sklonem
náruč rozepjal jak křídla temná
mladý kněz, a slova srdcejemná
zazněla mu ze rtů jasným zvonem:
»Slepý hrdino, svou vztáhni dlaň.
Hlavy dosáhneš, v níž jarým chvatem
plamenná krev bije v mladou skráň. —
Roztříšti to čelo těžkým mlatem,
znič tam všechnu bujnou naděj', snahu,
dřív než první šíp zasviští v Prahu!
Dřív než vyrveš po bratrském boji
srdce z ňader matky, vlasti svojí!
Srdce to, jímž od pradávna bije
země tato, v jehož čilý tluk
od staletí kraj náš rodný vije
každý záchvěv plesů svých i muk,
tento střed, jenž všechny snahy, síly,
všechen lidu pojil, živil ruch,
tuto skříň, v níž snesl s umnou pílí
nejkrasší své šperky český duch.
Všechny děje své a slavné kony
v kamenné to moře národ tesal
a těch věžï nesčetnými zvony
stokrát k boji bil a vítěz plesal.
Rozpomeň se, Žižko, na lopotu
předků nesčíslných, moře potu,
než těch věží nepřehledný řad
nad pilířů lesy hrdě vzletl
k nebesům, než v modru libě zkvetl
kamenných těch květů slavný sad!
Připomeň si krve moře žalné,
jímž lid český mnohé věky valné
uhájil ten klenot, pýchy zdroj.
Zpomeň si, jak v tomto právě láně
bojoval jsi první slavný boj
s vojem Němců Prahy ku obraně!
A teď chtěl bys ohnivé své střely
do věží těch rýt, jež věky zřely?
Chtěl bys vykonati děsny čin,
před nímž Zikmund sám se zachvěl, coufal?
Zdrtí-liž své matky hlavu syn?
Kdybys čin ten vykonat si troufal,
raníš vlasti hruď, jíž nezacelí
věků řada. Kraj by zalkal celý,
vzkřik' by hrůzou, zaúpěl by bolem,
zalkaly by hory modré kolem,
šumavské i staré sosny černé
a kde jaké české srdce věrné!
Pomni, že tam pravdy Boží svate
nad Betlémem vzplanul hvězdný zjev,
že dlaň Prahy jařmo svrhla klaté,
za kalich že první lila krev,
že ten kalich vznesla k hrůze vrahů
nad vítěznou hlavu v bitev hrom
a že vzplesá, pohrobíš-li Prahu,
všemi zvony Antikristův dóm.

Vinni jsme, že kráčet ve své mdlobě
bez tebe jsme chtěli cestou jinou;
však teď, vůdce, vracíme se k tobě.
Hle, tam naši na východě hynou,
a vrah cizák řádí na Moravě.
Nuž tam veď nás! Tvé se bystré hlavě
podřídíme pevným, svorným šikem.

Ukroť hněv, — i Bůh je slitovníkem!
V tolikerém, velkém, slavném boji
vítězství se smálo tvému meči,
ale nad vše, nad vše bude větší,
dnes-li zvítězíš nad zlobou svojí!
Ó, bys viděl, jak tam k tobě vzpíná
kamenné své lokte, plna krás,
Praha velebná, jak slunce jas
královské jí čelo bleskem spíná,
jak těch věží, věkem černých, tíseň,
kamennou tu slávy české píseň
červánek rtem purpurovým líbá — —
Však ty nevidíš. Nuž, její hlas
ze rtů mojich slyš. Ó, slyš mne, reku,
jenž tu k tobě koleno své shýbá,
dotud shýbané jen k nebes vděku:
Jsi-li Žižka, jak jej v srdci máme,
jsi-li Boží hrdina, jenž zbraň
nepřátel jen vlasti, víry láme,
jemuž nadšení jen tyčí skráň
pro národa česť a svaté snahy:
přítelem vstup do plesavé Prahy!

Mlčí kněz. A v tichu přehlubokém
stojí davy. Všechna tkví
lidu spousta bádajícím okem
v líci vůdcově. Tím divná chví
citů proměna. Tu mračné brvy
škubnutí, jak by chtěl knězi říci,
dál že zří duch jeho pátrající,
že by zardousit měl přece v krvi
plémě to — teď jak by těžkou mdlobou
klonil tvář, — zas líc mu plane zlobou. —
a teď jakby jasnou po něm zář
jarní slunko mihovatě střelo —
Zachvěl rtem. Však nepromluvil.
Tvář dlaní zastřel. Náhle vypjal čelo
a máv' těžkým palcátem kol hlavy:
»Jménem Páně, dítky, — do Moravy!«

(Z Nově sbírky verš. prací. — Poprvě ve Květech r. 1879.)