Patery knihy plodů básnických/Z »Dědova odkazu« ze zpěvu II

Patery knihy plodů básnických
Učiněná píseň	Z »Dědova odkazu« ze zpěvu II	Pytlák

Údaje o textu
Titulek:	Z »Dědova odkazu« ze zpěvu II
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 209 – 213.
Licence:	PD old 70

Usnul hoch slzou zatopen—
skřivánek věstil juž vesnu —
stařičký dobrý dědeček
hovořil hochovi ve snu:

»Nezoufej, vem' své dědictví,
nesmuť a nevzdychej všady,
neplač a dej se na cestu,
ustaň, sic umřeš mi tady!

V huslích jsou moje písničky,
nechej je po cestě zněti,
nechať si s ptáky usednou
na zkvetlé u cesty sněti;
od ptactva uč se na vzájem,
chasa ta dobře to umí,
v písních nechť láska zjeví se,
v písních nechť z duše ti šumí.

Nechať z nich šumí lahodou
vzpomínka, která v nich skrytá,
až se ti v mysli rozvijou
poupata doposud svitá;
nechť se z nich děd tvůj usměje,
vzdechne tvá ubohá máti —
sleťte se, sleťte na strunky
snové, vy motýlci zlatí!« —

Vzneslo se jaro nad krajem,
vládlo mu rozkvetlou snětí,
v ústrety jemu s ptáčaty
vyběhlo klubíčko dětí;
na mezích hloží zakrslé
rozkvětem do dálky hledí,
v šeříku modrých poupatech
ukrytí motýlci sedí.

Bříza si plete do vlasů
jehnědky oblé a drobné,
chocholouš na své hlavičce
perečko tříbí si zdobné,
kukačka vola do kraje
zvonkovým hlasem své ‚kuku‘,
ve květech tonou lučiny,
oblaka v skřivánčím zvuku.

Bystřiny kvapí poskokem
s vlnami do širých moří,
na březích peřej zkypělá
v chomáčích opálů hoří,
vlaštovky v bílých košilkách
z podkroví peroutky níží,
v tabulky tepou zobáčkem:
»Slyšíte, jaro se blíží!«

Bylo to jarní zesnutí
junáka v jizbičce prosté,
tím, co děd ve snu hovořil,
pojednou srdéčko roste;
vzal svoje housličky,
oblouček napnutý spoře,
u dveří domku z hluboka
vzdechl - a pospíchal k hoře. —

Pospíchal strání do vršku,
na návsi tepličko svítá,
že žitnišť chasa skřivánčí
zvučnými zpěvy ho vítá;
ještě se ohlíd' k dědině,
k lípě — ach, srdéčko bolí —
stiskl si klobouk na čelo,
pospíchal přes hory doly.

Ubíhá doba za dobou,
bůh ví co v nové as dřímá,
housličky šohaj pod bradou,
smyčec svůj v pravici třímá;
hraje a bloudí po světě,
kdož pak mu skývečku podá,
v cestě ho trní do nohou,
do srdce zármutek bodá.

Přijde-li k dveřím boháčů,
spílají, zlotí a lajou,
přijdeli k dveřím chudobných,
sami si v trápení hrajou;
přijde-li k dveřím učených,
hněvivě skrývají uši,
k sprostných-li dveřím zabočí,
sprostnost zda krásu as tuší?

Bědně se toulal po světě,
zabočil v lesnaté stráně,
rozhlíd' se s hory v údolí,
rozhlíd' se, uklonil skráně;
rozhlíd' se, vzdech si, zaplakal —
juž se tam v bučině tratí,
nehrál, leč v stromu korunách
nechal si větércem hráti.

Kvapilo slunce za hory,
padalo, zmizelo skokem,
bolestně, smutně nazpátek
zarudlým hledělo okem,
kštici svou v zlatých pramenech
v růžové podušky kladlo,
zdřímlo si, zdřímlo, liše pak
do snů a do moře padlo.

Měsíček vyplul v oblohu,
měsíček stařičký, lysý,
s ramene dolů k obzoru
oblačný pláštík mu visí;
hle, i ten pláštík odhodil,
do sboru hvězdiček vchází;
měsíček vybřed' z oblaků, —
houslařík vybředl z mlází.

Hodný je strážce měsíček,
bedlivý hospodář světa,
kdyby byl pozděj zavítal,
po hochu bylo by veta;
na stěně příkré stojí on,
noha i ruka se chvěje,
skalami kolem vroubeno
lstivě se jezero směje.

Žasne hoch, žasne rozechvět,
to tam co ňádra mu třelo,
oko se náhle zjásalo,
srdce mu rozkoší vřelo;
tolik krás cestou potulnou,
radostí, písní a štestí!
Sotva je duše chudáka
dovede najednou nésti.

Noha mu klesá do mechu,
na kámen pod sosnu sedá,
podivné ňader bušení
na žal víc mysliti nedá;
zdivení, radosť, modlitba,
obloha, popěvek ptačí,
jezero, listí rozhovor —
všecko se v duši mu tlačí.

Vázne mu slovo na ústech,
slzička slzou se stírá,
srdéčko těžce stížené
na bílá křídla se sbírá;
housličky bére, oddychá,
snad že své štěstí chce hráti —
sleťte se, sleťte na strunky
snové, vy motýlci zlatí!

»Štěstí! co je štěstí?
muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
rusé vlasy kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.

Štěstí jako rosa
na květech se skvěje,
ale bludná noha
náhle zašlápne je;
zašlápnuto vzdechne,
v oblacích se ztratí,
snad se jinovatkou
na tvou kadeř vrátí.

Štěstí jako pršek
slunečka se nítí,
chytej, můžeš-li je
v letu uchopiti;
dřív než ruku vztáhneš,
tma ti z ruky zeje,
prchlo, bůh ví kde se
v jiné líce směje.

Štěstí jako vážka
v proudu síťky stápí,
dřív než se jí dotkneš,
v jinou stranu kvapí;
šťasten jsi, když chvatný
pokraj prstu tvého
skrovný odlesk zlatí
lesku kovového.

Štěstí vlaštovice
družně švítořivá,
z římsy okenečkem
v síňku se ti díva,
dřív než na hnízdečko
stéblo jí chceš dáti,
juž ti u souseda
počne štěbotati.

Štěstí jako pěna
v barvách duhy hraje,
chytáš je, leč v dlani
v kalnou krůpěj taje,
sever na ni dechne,
a k plnému smutku
změní lehkou krůpěj
rázem v tvrdou sutku.

Štěstí růže v sadě,
jež se v listech skrývá,
z okna se tvé oko
ještě na ni dívá;
běžíš do zahrádky,
však té samé doby
usmívavě jiný
klobouček juž zdobí.

Světélkem je štěstí,
vzejde v pěkném znětě,
honíš-li se za ním,
lestně zavede tě;
v prostřed třasaviska
srdéčko ti zdusá,
zešediví přes noc
hlavička tvá rusá!«

Padaly zvuky z housliček,
jako ta krůpějka padá,
teplý když vánek po dešti
od jihu v sady se vkrádá,
padaly zvučně, dojemně
v tichounce líbezném znění,
že by i spánek zlosyna
převedly v dítěte snění.

Rouškou těch zvuků heboučkých
známá se zarděla líčka,
známá se ústa usmála,
známá dvou hvězdiček víčka;
vznesla se, mile šohaje
stopila v lahodném světle,
tak jako slunko májové
na mezi chudobky zkvetlé.

Pán Bůh ví, kam se roztoužil,
kam ho as myšlenka nesla,
na srdce housle přivinul,
na prsa hlava mu klesla;
oddech' si, oddech' z hluboka
myšlenky rojí se v skráni,
celé v nich žití zbujilo,
jak zlatý čilimník v stráni.

Celý svůj život proletěl,
celý — a náhle se staví:
u ní, té dávno ztracené,
bolestí unylé hlavy;
u ní, té hvězdy jediné,
která mu vzplála a — zhasla,
jež živý oheň do srdce,
v líc rosu bolesti střásla.

Dohrál a vzdychá: »Vrať se mi,
ukrej se v ňader mých květě,
vrať se mi, než zde zahynu,
bez tebe pusto mi v světě,
bez tebe hvězdy nesvítí,
bolesť má s nebe je třebe,
kamkoli oči obrátím,
hledám jen tebe, jen tebe!« —