Patery knihy plodů básnických/Z »Chýžky«

Patery knihy plodů básnických
Povedomie	Z »Chýžky«	Poesie

Údaje o textu
Titulek:	Z »Chýžky«
Autor:	Josef Kuchař
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 298 – 299.
Licence:	PD old 70

Posněžená za vesničkou
pod lesem se chýžka bělá,
shrbená a sešlá věkem,
stařenka jak zšedivělá.

V náruč jabloně se krčí,
před oknem jež stojí sirá,
a své šedé, vetché stěny
o kmen její podepírá.

Na jaře když jabloň v květu,
chaloupka též štěstím mladne,
na stříšku vždyť tolik blaha
bílým, vonným květem spadne.

Vůně dýše do okénka,
ptactva zpěv zní kolem chaty,
po šedých pak stěnách hraje
slunéčka si paprsk zlatý.

Na trávníku před chaloupkou
stařenka vždy posedává:
upřímná tvář plná vrásek
a jak mléko stará hlava.

Ale v srdci plno květů:
na klíně, hle, vnučku hýčká,
zří jí modrých do očinek,
hladí vlásky, líbá líčka.

Ustýlá jí na trávníčku,
trhá zvonky, sedmikrásky,
uvitým z nich věncem zdobí
Beruščiny plavé vlásky.

Vnouče žvatlá, batolí se,
tleská svýma ručinkama — —
babičku svět celý těší,
jak by byla děckem sama.

Tolik vůně, záře, blaha
v chudé chatě z jara kvete,
že bys ho snad sotva tolik
na celičkém našel světě. —

Na chaloupky vetchou stříšku
z lesa ven se šero sneslo,
lehlo stínem kolem chaty
a tmou oknem v jizbu kleslo.

Vnoučeti se spánkem sneslo
na hedbávné řasy víčka
a v snu dítko proměnilo
na krásného andělíčka.

Babička mu tiše sedla
u postýlky vedle hlavy
a v klín ruce založila —
hodinku tak zlatou slaví.

V jizbě dýše sladké ticho,
na okně si stíny hrají,
chmurnou mysl babiččinu
v kouzelnou síť zapřádají.

Bože, dlouho-li je tomu,
co si hrála děckem v trávě,
zlatých motýlečků štěstí
plno v útlé, dětské hlavě.

Kam, ach, žití vichřice jen
mladistvá ta léta svála,
když ji tak, jak ona vnučku,
matka na svých loktech hřála.

A babička v upomínce
chýlí hlavu nad postýlku
a rty svoje políbením
ku bílému tiskne čílku — —

Což ji vábil svět kol chaty:
strom, pták, motýl, květ i brouček,
jaká slast, když s dětmi směla
vyběhnout si na palouček!

Zvolna rostía; zpolehounka
odkládala dětskou hříčku:
oči jiskří do hvězdiček,
tvář se rdí jak na jablíčku.

Netušilo děvče mladé,
hochům že strojily léčky
černých vlasů lesklý hedbáv,
lahodné rtů malinečky.

Jak jí škublo, poprvé když
za ní šept' hoch: »Bože, jen tu!«
sousedky když divily se:
»Toť je děvče jako z kmentu!«

Kde se to tak náhle vzalo:
Sotva zkvet' luh novým květem,
jásalo též srdce její
roztomilým nad poupětem.

Do srdce jí símě padlo
z Josefových modrých zraků —
babička teď v stáří ještě
klopí zrak svůj ve rozpaku.

Tenkrát s ní však svět se točil;
v oku mžitky, v hlavě hučí —
samou závratí mu padla
u kříže tam do náručí.

Jak v něm bylo měkko, blaze!
vše jí kolem hudbou hrálo — —
Babičku to vzpomínání
věru celou rozehřálo.

Prchlo dávno štěstí mladé,
ale vonnou jeho zkázku
babička si do zimního
vkouzlila teď do obrázku.

Mráz se dere v jizbu chudou,
do všech skulin sever věje,
ale z okna chaty tmou ven
do sněhu se jaro směje.