Patery knihy plodů básnických/Vrchové

Patery knihy plodů básnických
Vyplněná žádost	Vrchové	Vězně vysvobozovati

Údaje o textu
Titulek:	Vrchové
Autor:	Josef Wenzig
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 152 – 155.
Licence:	PD old 70

Kdys pravil Rigi: »Kdo z vás, bratři, ze všech,
můž slávou mně se vyrovnati?
Co rok vidíte, aby zapomněli
žalosti, které dole přetrpěli,
tisíce na můj vrchol vstoupati.
A rozvinu-li nejkrásnějších
před nimi hojnost obrazů,
tož v pohledu se rozkochají
podivem rajských úkazů.«

Tu Rudohora štýrská provolala:
»Ješitna je tvá sebechvála!
Již tisícletí uplynulo,
jak nitro mé se lidstvu odemknulo;
z mých pokladů se utvořuje,
co v domácnosti, na bojišti
a v umění a na tržišti
v rozličných tvarech přáním vyhovuje;
z mých látek kolej dálné země pojí,
mé lázně tělo zmalátnělé hojí,
a nikdy neubývá zásoby,
vždy množí se mé plodnost útroby —
byť krása byla sebe větší,
ji užitek daleko předčí.«

Pak Vesuv mluviti se jal:
»Co užitečnost, krása! Moc jen světem vládne:
ten první, komu ji osud dal.
A hnu-li jen obřími údy,
nastane tetelení všudy,
a všechno sroutí se a na zem padne.«
I počal supati a rváti
a jasné slunce zakrývati
a skrze prostor zatemnělý
svých blesků metat žhavé střely
a ze své tlamy strašlivé
chrliti kovy ohnivé,
že moře zděšením se vypínalo
a městy a kraji to zatřásalo.

Tu pravrch Himalaja řek':
»Jen zvolna, zvolna! Nač ten jek?
mně přece nenaženeš strachu,
mnou přece nezaklátíš, brachu!
A daleko nade tvé temnosti
mé týmě strmí k modré výsosti:
neb králem jsem nad všemi rodem.
U paty mé za nejdávnějších věků
ráj vzkvetl s celým výborem svých vděků
i s člověkem, tím divomocným plodem.
Nad vaši slávu má se stkví;
kdo z vás se takou honositi smí?«

Teď slova se chopil Ararat:
»Čest budiž dána, komu má se dát;
leč ceň a veleb jak jen libo sebe,
mé místo přec je vedle tebe.
Neb když z svých mezí moře vystoupilo
a všechnu zemi zaplavilo,
já co tvrz spásy vzhůru čněl.
Kdybych já nebyl archy zadržel:
po lidském pokolení veta bylo;
mou pomocí se znovu urodilo.«

Tu Parnas ozval se:
»Než rcete, co na lidském žití,
jestliže člověk snažením
něžným a vznešeným se neroznítí?
Toť s vrchu mého se vyprýštilo
a vůkol po světě rozšířilo.
Já v člověku jsem bohy usadil,
mu slastmi nadzemskými život osladil,
ho poučuje se kráse kořiti.
Kdo z vás tou zásluhou se může chlubiti?«

»Aj«, Kapitolín v odvět dal.
»čin nejslavnejší
s vršiny mé se vykonal!
Pastýřů jenom hrstka,
již v obranu se mečem opasují —
a ejhle! národy si podmaňují,
a říší dobývají
a korunami
a trůny sobě hrají
a nesmírné kořisti květ a tresť
v gigantských palácích si ukládají,
a jásot jich, jímž vzduch se duje,
vítěze nade světem oznamuje
a hlásá mu na věky věkův,
co rozum dovede a síla pravých rekův.«

A byl by se pyšnil ještě dále snad,
kdyby mu Sinai nebyl do řeči vpad'.
Ten čněl, jsa zastřen v oblakův tmavotu,
a hřímal při slnícím blesků leskotu:
»Jak vysoko jste vynikali v minulosti
a jak vysoko vynikáte v přítomnosti,
přec slyšte: »Jednomu se Bohu tvorstvo klaní,
a ten dal na mně svoje přísná přikázání!«
Tak řekl, a vrchové všichni mlčeli,
jakoby hrůzou byli zněměli.

Jen jeden vrch, ne vrch, však jenom vršek,
jen z hlíny pahorek a kamení,
jenž maličko jen vystupoval,
jsa pokorného vzezření,
jen ten se odvážil teď promluviti,
když všude byla tichost nastala;
ten pravil: »Jednomu se Bohu tvorstvo klaní,
leč láska jesti jeho přikázání,
a svrchovaná láska na mně skonala.«

Tak řekl, a slovu vítězství dáno,
a tudíž Rigi hned a Rudohora,
a mohutný Vesuv s útrobou žhoucí,
a Himalaje postava přestkvoucí
a také Ararat,
pocitem největší jsa úcty jat,
a Parnas a Kapitolín,
a všichni ostatní tisíce,
skalnými údy až k slunci strmíce,
ti všickni se před vrškem klaněli,
až v prachu se před něj prostřeli,
i také Sinai velebný
neváhal vršek ctíti,
se hluboce mu pokloniti;
a jako vlnobití
aj, široko daleko znělo to:
»Ó Golgoto, Ó Golgoto!«

(Z Básní vyd. r. 1872 v Nár. bibl.)