Patery knihy plodů básnických/Věřím

Patery knihy plodů básnických
Tyran Rozum	Věřím	Podzemní hlas

Údaje o textu
Titulek:	Věřím
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 280 – 282.
Licence:	PD old 70

Ó Slovanstvo, ty obre trpaslíku,
jenž slep a hluch se matně potácíš,
pod meči vrahů zevšad krvácíš
a sám si v boky sterou vrážíš dýku,
ach, teskným okem divé moře měřím,
v němž toneš, bez kormidla pustý vrak,
zřím propast pod tebou a kolem tebe mrak —
a přece věřím.

Půl Evropy tve pusté hroby kryjí,
ó Slavie, z nich věstí duchů kvil,
jak bratr zaslepený bratra bil,
jak sama vypěstila's chomol zmijí,
jenž zubem jedovým tve uštknul plece…
Hřmí darmo Baltem výstražný ten hlas,
zřím, kterak starý hřích tě hubí zas —
a věřím přece.

Tys rozedrána v kusy, rozdrobena
a zpurně trčí proti části čast,
než četu jedinou ti v žertvu klást,
radš ve jhu cizím hyne porobena;
tu v propasti se šíří spáry malé
a klíny umělými mrzký spor
hloub ryjí zášť a ješitnost a vzdor —
přec věřím stále.

Vše, všechno spojilo se proti tobě:
Lest nepřátel i vlastní nerozum,
stín hříchů dávných, slávy padlé rum
i předků záští, neztlumené v hrobě,
chtíč sobců po zisku a marné chvále,
i trety dětinské a titěry,
ba, hlásky nicotné a litery —
Přec věřím dále.

I sám ten cit, jenž zemi s nebem pojí,
nás rozdvojuje, víry svatý vznět,
kříž, symbol smíření pro celý svět,
nám v různém tvaru znamením je k boji.
»Mou víru přijmi«, znějí příkrá slova,
»sic nejsi bratr můj a zhyň si jen!«
Ty hlasy slyším smuten, zahanben —
přec veřím znova.

Tu jeden bratra bratrem nechce míti,
že krojem cizinským se přioděl,
že boje ruch mu zkalil rodný pel;
a ten zas hrdě onoho se štítí,
že jak on cizím nepyšní se peřím
neb za lecjakou perlu skleněnou
svou volnost vrahu nedal výměnou —
A přece věřím.

Tu velký na malého zpupně shlíží
a hrdě tupí jeho skromný vzmach,
tu malé od velkého pudí strach,
že raděj' v podnož nepřátel se níží — —
Tak tvoje rodina se sváří hněvně,
druh vidí druha bez soucitu mřít
a ještě vrahu pomáhá jej bít —
přec věřím pevně.

Přec pevně věřím, stále věřit budu,
že splyne lad v tu vřavu zmatenou,
že všechny propasti se překlenou
a roztrhnou se mračna lží a bludů,
jež Slávy zastiňují šťastné hvězdy;
že chaos rozmetaných údů těch
kdys v jedno tělo spojí boží dech,
v to věřím vezdy.

Ó věřím, ohromný ty slávský světe,
že mine tvého ponížení noc,
že zableskne ti sláva, štěstí, moc,
i národ můj že plně tebou zkvete;
a k nebi ždám, by v západ můj se šeřil
té zory krásné aspoň první jas,
v niž doufal jsem tak pevně v každý čas
a vroucně věřil.

(Z Nových písní.)