Patery knihy plodů básnických/Toman a lesní panna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Toman a lesní panna
Autor: František Ladislav Čelakovský
Zdroj: Patery knihy plodů básnických
Online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 36 – 38.
Licence: PD old 70

Večer před svatým Janem
mluví sestra s Tomanem:
»Kam pojedeš, bratře milý,
v této pozdní na noc chvíli
na koníčku sedlaném,
čistě vyšperkovaném?«

»Do Podhájí k myslivci
musím ke své děvčici;
z nenadání nemám stání,
zas mne čekej o svítání.
Dej, sestřičko, dej novou
košiličku kmentovou,
kamizolku růžovou«.

Jiskra padla pod koníčkem,
sestra volá za bratříčkem:
»Slyš, Tománku, radu mou,
nedávej se doubravou:
objeď kolem k Svaté Hoře,
ať nemám po tobě hoře,
dej se raděj v zápolí,
ať mě srdce nebolí.«

Nejel Toman doubravou
dal se cestičkou pravou;
a v Podhájí u myslivce
nový domek jedna svíce;
hostí mnoho pospolu,
jizba plna hovoru.

Smutkem Toman obklopen
patří s koně do oken:
děvče láskou jen rozplývá,
na ženicha se usmívá:
otec jedná námluvy,
matka hledí obsluhy;
jedli, pili, rozprávěli,
dobrou vůli spolu měli,
žádný na to nic nedbal,
kůň že venku zařehtal
a mládenec zavzdychal.

Panna jenom snoubená
najednou se zarděla
svědomí ji přece tlačí,
šeptá cosi sestře mladší.
Sestřička od večeře
vyšla rychle za dvéře:
»Na věky se, Tomane,
milá s tebou rozstane,
jinému se dostane.
Najezdil jsi se k nám dosti,
dnes tu máme bližší hosti,
hledej sobě jinde štěstí.«

Toman koněm zatočil
v širé pole poskočil,
zaťal zuby, smračil čelo,
kolem všecko neveselo.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
sotva jezdec cestu našel;
prudce hned, pak loudavě
ubíral se k doubravě.
»Všecky krásné hvězdičky
ze tmy jsou se prosypaly;
proč vy, moje mladé dni,
ve tmách jste se zasypaly?«

Jede, jede doubravou,
les šumí mu nad hlavou,
větřík chladný z noci fouká,
nad ouvalem sova houká;
koník blýská očima,
koník stříhá ušima.

Cupy, dupy z houštiny
letí jelen z mýtiny,
na jelínku podkasaná
sedí sobě Lesní panna,
šaty půl má zelené,
půl kadeřmi černěné
a ze svatojanských broučků
svítí pásek na kloboučku.

Třikrát kolem jak střela
v běhu koně objela,
pak Tomanovi po boku
vyrovnává v plavném skoku:
»Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej!
Jedna li tě opustila.
nahradí to stokrát jiná.
Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej!«
To když sladce zpívala
v oči se mu dívala
Lesní panna na jelenu;
Toman cítí v srdci změnu.

Jedou, jedou pospolu
měkkým mechem do dolu,
panna Tomanu po boku
vyrovnává v plavném skoku :
»Švarný hochu, skloň se, skloň;
jenom dále se mnou hoň;
líbí-li se ti mé líce,
dám radostí na tisíce.
Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!«
To kdy panna zpívala,
za ruku ho ujala;
Tomanovi rozkoš proudem
prolila se každým oudem.

Jedou, jedou dál a dál
podle řeky, podle skal,
panna Tomanu po boku
vyrovnává v plavném skoku :
»Švarný hochu, můj jsi, můj!
K mému bytu se mnou pluj;
světla denního v mém domě
věčně nezachce se tobě.
Švarný hochu, můj jsi, můj —
k mému bytu se mnou pluj!«

To kdy panna zpívala,
v ústa jezdce líbala,
v náručí ho objala.
Tomanovi srdce plesá,
uzdu pouští, s koně klesá
pod skalami prostřed lesa.
Slunce vyšlo nad horu,
skáče koník do dvoru,
smutné hrabe podkovou,
řehce zprávu nedobrou.

Sestra k oknu přiskočila
a rukama zalomila:
»Bratře můj, bratříčku můj!
Kde skonal jsi život svůj!«

(Čas. Č. Musea 1839, Ohlas písni česk. 1840.)