Patery knihy plodů básnických/Tatranská idylka

Patery knihy plodů básnických
Jen v před!	Tatranská idylka	Zpustlý kostelík

Údaje o textu
Titulek:	Tatranská idylka
Autor:	Antonín Šnajdauf
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 381-.
Licence:	PD old 70

Šel chudý drotar smutně v širý svět.
Ničeho neměl, jen za huňkou květ,
jejž utrhl si z oné zahrádky,
kol které vždy tak luzné pohádky
ho přepadly, že mladé, bujné čelo
se v objetí jich rozskočiti chtělo.
Když na poslední vršině již stál
a před očima odemkla se dál
nového kraje a on pohleď zpět
na ten svůj rodný, podtatranský svět,
tíž na prsa a tíž mu na nohy
pojednou padla — dále nemoh’ ubohý…

 »Kdyby to věděla Zořička smavá,
 že jsem si přivlastnil jejího práva
 a že jsem nejlepší pomněnky kradem
 utrh’ si na jejím záhoně mladém —
  co by as řekla?

 Kdyby to věděla Zořička sladká,
 že mi za celý svět jejich jest chatka,
 ta její očka a ty její vlasy
 že jsou mi za všecky pozemské krásy —
  co by as řekla?

 Kdyby to věděla Zořička zlatá,
 že můj krok proto jen v cizinu chvátá,
 abych si nastřádal malounké věno
 a směl ji volati: Zořičko! ženo! —
  Jak by se lekla?«

 
Pak vzmužil se zas, přestoup’ rodný práh
a chodil božím světem jako v snách —
Co daleký byl rodné vesnice,
dny nepočítal ani měsíce
a nepočítal bláto, déšť a vánice,
kolikrát kdy ho cestou přepadly;
jen červánky když večer vychladly,
počítal co den pilně na lůžku,
v němž skládala se buňka v podušku,
groš za grošíkem v sáčku chatrném
jak růžencové zrno za zrnem:
vždyť každé zrnko, co mu přibylo,
o jednu míli štěstí sblížilo!…
Tak bloudil světem Bůh ví kolik let,
až sáček se mu v tučný měchýř zveď,
že se až silná huňka bezmála
pod jeho tíží zvolna trhala…
Což letěl domů! Jenom chvilkami
byl náhle schvácen jako mdlobami,
a v očích hřálo cosi jako pláč —
»Což veď-li ji už jiný na sobáš ? —
Ej uvidíme!« — A zas dal se v let,
až spatřil ten svůj podtatranský svět…

 »Kdyby to věděla Zořička sladká,
 že mi za celý svět jejich jest chatka,
 ta její očka a ty její vlasy
 že jsou mi za všecky pozemské krásy —
  co by as řekla?

 Kdyby to věděla, Zořička zlatá,
 že můj krok proto jen k domovu chvátá,
 abych jí nabídl bohaté věno
 a směl ji volati: Zořičko! ženo!
  Jak by se lekla?«

V tom zašustila tráva. Drotar v mžik
hleď za sebe a v oči blesk mu vnik’,
jak by to slunce právě zapadlé
zas před oči mu vstouplo omládlé. —
Toť Zořička: tak světlá, zpanilá!
Leknutím všechny květy pustila,
co v klíně měla jich a plachý pták
letěla skrýt se — ale kam? a jak?
Však vrátila se zas. Kdo odolá,
když laská tklivým hlasem zavolá
nás po jméně? A bledá Zořička
před drotarem se chvěla celičká!
On také zmaten zraky upíná
do prázdna kams. — Pak pomoh’ do klína
jí sbírat květy — práce zdlouhavá:
již za první květ, který podává,
chce z její retů květných pokladů
si za něj trhat sladkou náhradu. —
A vlaštovka když jedna přiletí,
má celé mračno jiných v zápětí,
za ním pak jaro v zlatém kočáru
Přijelo jaro také drotaru,
a z jeho květů vonné záplavy
Zořička pletla myrtu do hlavy…