Patery knihy plodů básnických/Spící mládenec

Patery knihy plodů básnických
Oběť lásky	Spící mládenec	Duchu světa

Údaje o textu
Titulek:	Spící mládenec
Autor:	Boleslav Jablonský
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 108 - 110.
Licence:	PD old 70

Uprostřed pustých, černých hor
žil krásný jarý mládenec,
milosti květ, hrdinství vzor,
moudrosti vroucí milenec.

On zpěv i lyru miloval
a ctil i pěstil každou ctnost;
on statně, chrabře bojoval
za pravo, víru, za volnost.

On sterý slavný svedl boj
na obranu své otčiny
a vypudil vždy vrahů roj
do zahorské jich končiny.

I štěstí přálo jinochu
po dlouhý, dlouhý, dlouhý čas,
ač míval řídko oddechu,
slyše vždy polní trouby hlas.

A jednou trudem přemožen
usednul jinoch na hoře,
a pohrouživ se v trapný sen,
viděl se v pestrém táboře.

Tu poslední vrah činí krok
do rajské písní krajmy
a probodnuv jinochův bok,
zmocní se jeho otčiny.

I těžko vzdychnul mládenec,
na chladnou zem se položil —
i zamknul oči na konec —
kdož ví, zda žil či mrtev byl!

I zatmělo se slunečko,
i zahučel tam z chmury hrom;
i povadlo vše kvítečko,
zašuměl bolně každý strom.

I smutno bylo v okolí,
jak v pozdní chladné jeseni;
a prchli z kraje sokoli,
volnosti touhou neseni. —

Však jinoch nebyl usmrcen,
on jenom tuho, tuho spal;
i zašla noc a svitnul den,
aniž kdy znaku žití dal.

A mládenec měl strašný sen,
v němž patřil hrůzný na obraz,
a nebyl ze sna probuzen
po dlouhý, dlouhý, dlouhý čas.

I zdálo se mu ve spaní,
že orli naň se vrhají,
že sletěli se havrani
a jazyk z úst mu trhají.

A kolkolem se ozývá
žalostné sýčků kvílení,
a pod zemí to zavznívá,
jak nočních duchů modlení.

I vidí duchy otců svých,
jak z tmavých hrobů vstávají,
a nevidouc než sen a hřích,
své vlasti »s Bohem« dávají.

Tak jinoch spal předlouhý sen
jsa pozbaven všech dávných sil,
a každý mněl, že usmrcen —
an náhle zas se probudil.

I patřil s hory na doly
po temné tiché krajině,
i slyšel cizí hlaholy
a myslil, že jest v cizině.

Jen sem tam jaký známý zvuk
z úst nesmělých se vydobyl,
jen časem z dálných smutných luk
tón známé písně v ucho lil.

I zaplakal tu mládenec
a ruce křížem položil
a zemdlen bolem na konec
zas usnul a zas dlouho snil.

I zdálo mu se ve spaní,
že slavík zapěl po lese,
že slyší zvonit klekání
a lid, že vstává, modle se.

A jitro se již rozchází,
červánkem jitra puzeno,
a zlaté slunko vychází
slavíků pěním zbuzeno.

A na luh letí včelek roj
s občerstvenými silami
a sem tam tuhý vede boj
s nepřátelskými včelami.

Kde stoletý stál dříve dub,
tam svojská lípa vyrůstá,
kde krutý dříve hnízdil sup,
dlí holubinka bělistá.

A opět dávný sladký zpěv
sadem i hájem zavznívá,
a opět jará otců krev
žilami všech se rozlívá.

I veselo jest po kraji,
jak v den teplého podletí —
jen časem slzy padají,
kdy chmura černá přeletí.

A jinoch zas se probudiv
vidí, že to vše pravda jest,
i myslí, že to boží div,
a vzdává Tvůrci vřelou čest.

A duši jeho prochvívá
z pozemských slastí nejvyšší,
a srdce mu se rozplývá
necítěnou zde rozkoší.

A ústa jeho líbají
tu drahou, svatou otců zem
a oči, ruce zdvihají
ku blankytným se výsostem.

A rosou rajskou opojen
zas usnul a zas dlouho snil,
i měl překrásný, blahý sen —
dej Bůh, by mu se vyjevil.