Patery knihy plodů básnických/Smrt sv. Prokopa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z Legendy o sv. Prokopu. Smrt sv. Prokopa.
Podtitulek: (R. 1053.)
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Patery knihy plodů básnických
Online na Internet Archive
Vydáno: BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 321 – 323.
Licence: PD old 70

Jak byl Prokop předpověděl,
stalo se; sil jeho tělu
ubývalo víc a více.
Svolal k sobě všecky mnichy,
kteří s tváří zarmoucenou
tušili, co stát se musí.
Nepromluvil ani ještě,
a juž bolné naříkání
vlnilo se jeho celou,
nepromluvil ani ještě,
a juž slzy valily se
z očí bratrům jako proudy;
nepromluvil ani ještě,
a juž tisk' druh druhu ruku
a juž těšil bratr bratra,
na všech retech se juž chvělo:
Co se stane, co z nás bude?-
Vítoše pak ústy všickni
zavolali, líbajíce
jeho ruce, jeho šaty;
Nenech siroty nás, otče,
neopouštěj svoje děti!»

Na loži se vztyčil Prokop,
božství zlatá aureola
vzplanula mu kolem hlavy,
mluvil ještě pevným hlasem:
Bratří moji, co jsem často
k vám říkával, opakuju:
Mnoho zmůže síla duše,
mnoho víra, mnoho naděj',
ale všecko zmůže láska;
protož všickni milujte se.
Nesmím, bratří, zapírati,
po smrti že mojí záhy
věčná kletba české země,
ku cizáctvu láska podlá,
vyžene vás z těchto celí,
že z té půdy vaším potem
skropené a posvěcené
cizinec jen těžit bude,
že v to hnízdo vlaštoviček
usídlí se hejno supů.
Nesmím nic vám zapírati,
chci, abyste silni byli,
silni v lásce k vlasti svojí,
jež má nejvíc zapotřebí
každé ruky pracující,
myslící též každé hlavy;
silni v lásce k sobě, bratří,
nebo tou se všecko daří;
silni prací v utrpení,
v pokoře a oddanosti
ku milému Pánu Bohu.«

Pláč a lkáni přerušily
další slova Prokopova,
jenž po dlouhé chvíli zase
pokračoval v svojí řeči.

Buďte silni! Radu dlouhou
roků plných svaté práce
cvičil jsem vás, vedl jsem vás,
byste mužně vydrželi
trochu bídy, protivenství,
vyhnanství a ve cizině
pobyt plných šesti roků.
Spytihněv až kníže zhyne,
Vratislav[1] zas povolá vás,
a Bůh splatí hojnou měrou,
pro něho co trpěli jste.
Ale teď vás jedno prosím,
úpěnlivě za to žádám.
Zítra umru před svítáním;
poslední noc rád bych strávil
v lesích ve své milé sluji,
kde tak mnohá žil jsem léta,
dřív než Pán Bůh povolal mě
k velikému svému dílu.
Rychle na poušť vydejme se,
zapějme si všickni cestou
otců chorál starodávný.
Vzhůru, bratří! Rozloučení
těžké jest, však v něm je život!«

A jak ani necítil by
choroby hrot ve svém těle,
jako druhdy silný povstal.
Večer byl už, z klášterních vrat
dlouhý se tu valil průvod,
hlasně zpíval hymnu otců:
Hospodine, pomiluj ny!
Což se hlasy všechněm chvěly,
všechněm v očích slzy stály!
Zvolna šli a Prokop cestou
rozhlížel se po přírodě;
znal tu každou mez i trávník,
každý strom a každou cestku.
Rozhlížel se a děl bratřím:
«Hleďte, příroda jde spat už
jako já, a oba vstanem;
nebo není umírání.«
Zvolna šli, tu náhle bzukot
nad jejich se vznášel hlavou;
ohlédli se, ve chumáči
lítaly kol zlaté včely
nade hlavou opatovou,
shlukly se a letly s nimi
v jeskyni, jež druhdy byla
první jejich domov milý.
Přišli v les — tu s každé větve
listí déšť jim padal k nohám,
aby Prokop neurazil
v posled o kámen své nohy;
co byl květ — to byla vůně.
Sli, a tu juž otvor sluje
z dáli kynul jako známý;
prasklo klestí před Prokopem,
laň tu stála, zamečela,
ruce lízala mu krotce.
Vešli v sluj, ve vodopádech
břečtanu se celá leskla;
našli ještě staré lože
plné mechu, včely zatím
usedly si ve předsíni,
v starý výmol nade vchodem.
Prokop pravil: »Prosím, bratří,
opusťte mě nyní chvíli,
sám chci jako druhdy strávit
celičkou noc v rozjímání
s milým Bohem a svou duší.«
Každému pak stiskl ruku,
kterou slzí hojným deštěm
každý zrosil. Odešli juž.

Sám teď ležel v sluji Prokop,
sám a sám, kol temno, ticho,
Tíseň hrdlo sevřela mu
a s ní palná žízeň vstala,
pot mu vytrysk na skráň lednou,
ňádra těžce pracovala;
duše žitím unavená,
v rej se spletla divných představ,
strach ji schvátil. Všecko v zmatku
letělo teď jeho hlavou:
útěk ďáblů — staří bozi,
boj se zubrem — laň a včely,
Němci mniši, les a klášter.
Slyšel divné, cizí písně,
Hosanna i Alleluja,
hromů vír, trub ohlas valný,
zástupů chvat, shon a vřavu,
divoký let nekonečnem,
velké hvězdy jako slunce
v jeho ňadrech kolovaly.
Onen stařec gigantický,
kterého zřel druhdy v lese,
když chtěl skácet první stromy,
zjevil se mu v celé hrůze,
objímal jej mocnou paží,
drtil jeho kosti svými —
a v té směsi divých hlasů
převládala hymna duchů
větší stále, jako bouře,
jásala v ní tráva dolův,
duby srázů, hvězdné světy
obloha a nekonečnosť:
Alelluja! Alelluja!

Ráno v strachu tiše vešli
do jeskyně všickni bratří;
Prokop ležel na svém loži
bez pohnutí, v jeho tváři
trůnil klid a úsměv vlídný.
Otvorem, jímž druhdy po tmě
vyrazila smečka ďáblův,
řinulo se zlaté světlo
s červánkovým bledým nachem,
polilo tvář poustevníku
divným leskem. Bylo ticho:
u lože jen jako druhdy
v hustém mechu dovádivě
lesní králíci si hráli.

(Z Mythů. — V Lumíru, 1878.)

  1. Bratr Spvtihněva, vládl od r. 1061—1092.; r. 1086. dostal od Jindřicha IV. prvý z českých knížat pro svou osobu název krále. Vratislav tak velice miloval slovanskou bohoslužbu, že žádal na papeži Řehořovi VII. za svolení, aby se jazykem slovanským směly vůbec služby boží v Čechách konati. Než pro pozdější s ním rozmíšky toho nedosáhl.