Patery knihy plodů básnických/Slovinsku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Slovinsku
Autor: Otokar Mokrý (jako Otakar Mokrý)
Zdroj: Patery knihy plodů básnických
Online na Internet Archive
Vydáno: BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 339 - 341.
Licence: PD old 70

Po tobě dlouho, čarovábný kraji,
jsem v dáli toužil rozteskněn,
tvůj obraz lepý v luzných zjevů taji
na víčka klad mně mihotavý sen;
při každém kroku, v každém oka kmitu
mně plápolala v blankytavém svitu
tvé něhy švarná vidina:
ji obrážela v tisícerém třpytu
zvlněná duše hladina
a dumy sladké kouzla čaromoci
mně tíhly z nitra zátiší,
jak skřítků roje v pohádkové noci
zakletých zámků ze skrýší.

Na bludnou pouť jsem vyšel osamělý,
neznámý básník severu —
slovinské vlasti náhle rozestřely
přede mnou bájnou nádheru;
když pobrati mou půdu rty mé spráhlé
líbaly v žhavém rozchvění,
tu v bouřných prsou pocítil jsem náhle
nejsladších písní vlnění.
Styrii smavou proletl jsem v chvatu,
tu švarnou zemi zelenou,
již Dráva v slunném, smaragdovém šatu
probíhá vlnou šílenou,
kde révy kadeř všude rozplítají,
kde každou skálu rozvaliny vroubí
a v každé sluji, v každém stinném doubí
tisíce víl se zlatovlasých tají,
jež sirén hlasem sladce zvou
poutníka v hebkou náruč svou.

Pak ve Gorenska zasmušilé stráně
se krok můj šinul nesměle,
kde divá Sáva s Karavanek stráně
se řítí v rokle setmělé;
kde ze Triglavu do údolí hřmějí
nebeských varhan píšťaly
a Bledské pleso v modrých vlnek reji
se vrývá šedé do skály,
hýčkajíc v klíně robě roztomilé,
ostrůvek tichý, v jehož vížce bílé
»zvonečku přání« čarozpěv
dme snivou touhou srdce děv.

Dál »rájem kraňským« ode chýže k chýži
ku žírné spěl jsem rovině,
kde Aemona se starodávná shlíží
v Ljubljany lesklé hladině.
A na Notransku bílé Krasu skály
bludnému chodci tvrdé lůžko stlaly
pod clonou orlích perutí;
předobrá víla tajemné té země
jen různým prstem pokynula jemně
a v jednom oka mihnutí
se nitro skály čarným stalo hradem
s hostinných síní nekonečným řadem.

U konce pouť má — ještě plné něhy
Adrie modré zahledl jsem břehy
jak tažné ptáče v přeletu:
tak svůdnou byla čarovná ta tůně
ve sterých barev rozkvětu,
tak plna zpěvu, šveholu a vůně,
že navždy rád bych v kyprém jejím lůně
byl složil hlavu zemdlenou.
Addio!« navždy pěvci s Bohem daly
Duina rumy, bělošedé skály
nad moře plání zelenou.

- - -

Kam zmizely mi čarovné ty zjevy?
Proč moře šumy, jezer ztichly zpěvy?
Kde reje švarných Slovinek,
jichž zraky takou něhu v duši vanou,
že jako hvězdy dosud vstříc mi planou
mlhavou clonou vzpomínek...?
Kde lid ten bodrý, který v pláči, vzlyku
ty kraje plné veleby
až dosud skrápí slzou nevolníku? —
ten lid, jejž v dáli k zoufalému boji
sám silní v lásky nekonečném zdroji,
ty mocný Bože na nebí!

— — — — — — — — — — —

Zmizelo vše mi v upomínek šeru;
neznámý v dáli básník od severu
o ruku vzpírám hlavu zadumanou,
a v duši mojí sladcí snové tanou.

(Z Básní.)