Patery knihy plodů básnických/Rozhled po dějích novodobého básnictva českého

Patery knihy plodů básnických
Co dobrá báseň?	Rozhled po dějích novodobého básnictva českého	Jazyk vlastenský

Údaje o textu
Titulek:	Rozhled po dějích novodobého básnictva českého
Autor:	František Bílý
Zdroj:	archive.org a Kramerius NK ČR Online na Internet Archive
Vydáno:	BÍLÝ, F.. Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. V–XIX.
Licence:	PD old 70

Osudy básnictva, jako vůbec umění českého, jsou skromny. Příroda sice vystrojila českého ducha bohatými dary, avšak nebylo mu nikdy přáno přivésti je k plnému, samostatnému rozkvětu. Není do XVIII. století věku, aby v něm buď války nebo neblahé spory náboženské nebyly udusily nadějné výhony uměleckého tvoření vlastního. Možno toho tím více litovati, povážíme-li neobyčejnou čilosť a vnímavosť našeho národa pro duševní proudění cizí, zvl. umělecké (připomínáme pro příklad rozšíření humanismu, vlídné přijetí Schillera a Mozarta u nás atd.). Honosí-li se jiné uměny aspoň některými jmény slavnými: básnictví naše nemá v době staré a střední kromě Komenského nikoho, jenž by se mohl postaviti po bok opatu Božetěchovi, Křišťanu z Prachatic, Beneši z Loun, Brokovu nebo Matěji Rejskovi, Václavu Hollárovi, Karlu Škretovi, Janu Kupeckému, Petru Brandlovi a t. d., nemluvě o přehojných neznámých umělcích, jichž mistrovství však vysvědčují zachované stavby, práce sochařské, malby nebo písně, budící stejně podiv znalců domácích jak cizích.

V básnictvu našem sice také vytvořeno několik skladeb ceny trvalé, jmen. v oboru duchovních písní a legend, pak v oboru satiry, jichž původci též zůstali neznámi, ale spočetl by je malým číslem. Jaký to naproti tomu radostný rozhled po širém oboru prosaického písemnictva! A co krásy, něhy, vroucnosti a vtipu asi se ukrývalo v písních lidových, soudě jen dle dochovaných zbytků!

Obrat nastal teprve s probuzením národa počátkem 19. století. Josef Jungmann ve své Historii literatury zahajuje nové údobí v dějinách básnictva našeho Sebráním básní a zpěvů, které uspořádal kroužek mladých nadšenců Šebestiánem Hněvkovským sdružený a vydal r. 1795 za redakce Ant. Jar. Puchmajera a za účastenství asi 30 přátel, i tež literátů starších. Almanachu vydanému 10 let před tím K. V. Thamem (Básně v řeči vázané) právem nepřikládá váhy, neboť přispěvatelům jeho vesměs, vyjímaje snad Václ. Stacha, naprosto scházelo nadání básnické a na obrození poesie české neměli žádného vlivu. Tham a jeho druhové snad se chtěli pochlubiti, že Čechové už v dobách minulých měli své básníky a nyní že se opět vzkřisuje poesie česká, a proto vložili do almanachu svého také ukázky středočeského veršování. Nelze-li však pochváliti jich vlastních plodů ani původních ani překladů, dlužno vzdáti poctivou chválu jich vlastenecké snaze.

Puchmajer ovšem byl už šťastnější. Nebylo mu třeba spoléhati na starší vlastence, an nalezl v množících se řadách uvědomělých Čechů hojně nadaných mladých sil a přijav Dobrovského zásadu přízvučné prosodie, proklestil si také formou cestu přímější k srdcím čtenářstva i spisovatelstva. Puchmajerovo Sebrání byl první skřivánčí zpěv, věstící nové jaro poesie. Literární význam jeho arci jest větší než aesthetický. Sebrání uvedlo do poesie naší četné druhy a formy básnické, zejména balladu, romanci, ódu, poslání, komický epos, epigram. Z přispěvatelů všech pěti ročníků jeho však pravé nadání básnické osvědčil toliko Josef Jungmann se žákem a přítelem svým Antonínem Markem; Marek probíral se v strunách politické písně s překvapující smělostí a šťastně ztlumočil mnohé ballady Schillerovy; Jungmann vedle několika zdařilých pokusů původního tvoření, z nichž jmenovitě památna jest první původní romance Oldřich a Božena (r. 1806 v Hlasateli podaná), převáděl klassické skladby jinonárodní do naší materštiny a vytvořil jimi novou básnickou mluvu českou. Z toho už vysvítá, že Ant. Jar. Puchmajer sám, ni Šeb. Hněvkovský a Vojt. Nejedlý, tím méně ostatní jako Palkovič, Tablic, Gallaš, Rautenkranc a j. nebyli ani s tu formální zásluhu. Puchmajer se nad Hněvkovského i Nejedlého tím vyšinul, že dovedl motivy znamenitých spisovatelů francouzských, ruských, a německých obratně zčešťovati, kdežto Hněvkovský a Vojt. Nejedlý jsou obsahem i formou cele svoji a nechtěli se ani zdáti více nežli byli. Vedle toho za příkladem Jungmannovým kde kdo též horlivě překládali, takto naše písemnictvo a čtenářstvo šlechtíce vzácnými štěpy ducha zejména francouzského, anglického a staroklassického.

Řadu nových pracovníků a plodů vzbudily časopisy Hlasatel (založený r. 1806 Janem Nejedlým) a Prvotiny pěkných umění (vyd. Janem Hromádkou). Tyto obrátily pozornosť poprvé na poesii lidovou, tehdy právě ke cti přišlou, a počato také u nás si jí všímati, nár. písně jinoslovanské překládati a domácí sbírati. I o směrech už možno u nás mluviti. Záliba v anakreontismu a idylle zaváta též k nám a válečný ruch doby našel ohlas taky v naší poesii. Když Jungmann r. 1820 školám ve své Slovesnosti pořídil výběr nejlepších plodů básnických a prosaických, nemohlo než zaradovati se každé srdce vlastenecké nad touto první sklizní pětadvacetileté práce na roli skoro 200 let úhorem ležící: byla tu nová mluva básnická i prosaická, a všechny druhy slovesné měly zde své zastoupení, byť i ne stejně hodnotné. Dnes ovšem básnická čásť Slovesnosti skoro všecka utonula ve vlnách nepaměti, a jen jednotlivé kvítky její dochovaly se vděčnou vzpomínkou v anthologiích a čítankách. Ani jména tenkráte po celé vlasti slavená jako Milota Zdirad Polák, K. S. Šnajdr, Dominik Kynský, Jos. Chmela a p. neuchránila se toho osudu, a rovněž slávu Palackého a Šafaříkovu nikdo nehledá na poli tomto.

Všechny je zastínil lesk básnického dvojhvězdí Jana Kollára a Frant. Lad. Čelakovského. Tu teprve jala srdce čarovná moc pravé poesie; celá obec vlastenecká vzrušena jak novotou a silou myšlenek, tak žárem i něhou citu, tu zas neznámou posud ladností formy. Bylo hned patrno, že se cos nového rodí ve vzduchu českém, že poesie česká zatáčí na jiné, volnější a vyšší dráhy. Kollár přestal na jediné básnické knize z žalu, naděje a lásky vyrostlé, Slávy dceři (1821, 1824, 1832 atd.), ale její evangelium slyšeli všichni Slované — pouť její byla požehnána. Vědomí slovanské od té chvíle pronikalo do milionů srdcí. Čelakovský zas zprvu setřásal se sebe vlivy cizí a zkoušel se ponořovati do hlubin národního ducha (Smíšené básně r. 1822), z nichž později vyvážil tolik drahocenných perel (v Ohlase písní ruských a českých). Hloubavá mysl a milostné vzněty daly vykvésti Růži stolisté, jakož zase domácí poměry české břitkému vtipu jeho poskytly vděčnou látku k epigramům.

Současně s touto dvojicí obydlila Parnas český nová družina básnická. Ze starších na něm zůstali V. Hanka, původce mnohých písní v hudbu uvedených, jemný Fr. Turinský, jenž se obrátil potom k dramatu, vysoce nadaný ale těkavý Al. V. Svoboda, potom Karel Sudimír Šnajdr, více sympathický svým obrácením z veršovce německého v českého než vlastní tvorbou, z níž nejznámější se stala ballada Jan za Chrta dán, a dílem tež Jungmann. Z nových vyšinuli se výše Chmelenský, „panenský a vlastenecký“ pěvec něžného citu a lahodné rhytmiky a Jan Jindř. Marek, nejšťastnější pěstitel ballady a romance před Čelakovským a Erbenem. Jim se blížil Kamarýt a Macháček, jakožto literární kontrast měkké prostoty a výrazné síly. Kamarýt též sebral nár. písně duchovní, Macháček překládal z jazyků staroklassických a skládal i libretta k operám. Rokos, Štěpnička, Trnka a jim podobní hned za svého života upadli v zasloužilé zapomenutí.

Povždy významným zůstanou v dějinách básnictva našeho též léta třicátá a čtyřicátá. Idylla a satira, drobná píseň vlastenecká, milostná, válečná i naučná, jakož i veliký epos, především pak byronský subjektivismus rozšiřují stejně jeho obzor myšlenkový jako říši citovou. Nár. písně sebrány v Čechách, na Moravě i na Slovensku v tomto údobí. Časopisy vznikají a nabývají literární ceny, jméno kupí se na jméno, tvoří se strany, jichž střediskem se stanou Tylovy Květy (pro omladinu) a Čelakovského Česká Včela (směru konservativného). Langer satirickými básněmi (kopřivami) a selankami, ještě více pak Rubeš deklamacemi sršícími vtipem a dobromyslným humorem uvádí obecenstvo u vytržení; Frant. Jar. Vacek Kamenický šťastně následuje Čelakovského v prostonár. tónu svých písní, s menším úspěchem však vstupuje v šlépěje Kollárovy didaktické znělky (v Liliích a růžích). Vinařický jednak obrací zřetel k mládeži, jednak mistrovství své v hexametru ukazuje též na původních básních, Vocel podrobuje celou minulosť naši básnické zkoušce ohněm, K. J. Erben všecko romantické kouzlo nár. pohádek a pověstí shrnuje do svých ballad a romancí, a 20letý K. H. Mácha odváží se světovládu ducha Byronova nastoliti také u nás, dav ve svém Máji zazněti všem strunám nekroceného srdce lidského, všem jeho vášnivým vírům a bojům, čarovné moci přírody i hlubokým reflexím. Byl za to kamenován ještě po smrti — ale doba vyžádala si své právo, směr se posléz přece ujal, a jako jinde, tak i u nás símě jeho vzklíčilo v plodonosný květ. První se postavil na místo padlého vítěze V. Nebeský a hle, též jeho písně dýší opojnou vůní. Sabinův duch však nestačil vypověděti básnicky to, co hýbalo jeho nitrem.

Stranou od tohoto nového směru kráčí Boleslav Jablonský, jenž nejšlechetnější ideje odívá v roucho krásy, aby je snáze národu vštípil a jimi jej ušlechtil. Ovšem uchvacuje ducha jeho také velebnosť přírody a jejího tvůrce, osud mileného národa, památky jeho minulosti i vůně jeho pohádek. Jiný kněz, Václav Štulc, už tenkrát rozděloval srdce — podobně jako Fr. Sušil, první sběratel mor. nár. písní — mezi Boha a vlasť, a zůstali zásadám těm i poesii věrni až do pozdních let života. Ze Sušila obzvláště legendy některé a překlady z římských klassiků vešly v oblibu. Augustián Fr. Mat. Klácel více přízně došel eposem Ferina Lišák než časoměrnou lyrikou svou. Ve verších barona Villaniho, Vincence Furcha a později též Mat. Havelky ozval se hlahol válečně vlastenecký, kdežto Jaromír Picek, Marie Čacká a Siegfrid Kapper tu s idyllickým klidem, tu zas ohnivěji zasahovali do strun vlasteneckých, Kapper s tendencí, aby národu získal israelitské spoluvěrce své. Pickovy verše našedše šťastné skladatele, dostaly se do úst a paměti celého národa (na př. Bývali Čechové atd.), mladý Věnceslav Ráb, Berger, Peška a Břetislav Trojan oblíbili si kratší básně výpravné, snivý Jaroslav Kalina ballady, Jan Pravosl. Koubek řízné skladby humoristické, satirické, kratší i rozměrnější; uměl však také zanotiti tklivé elegie. Ze Slovenska doznívají k nám zvuky varita Jana Hollého, který ve třech velikých eposech zobrazil přistěhování Slovanů z pravlasti asijské a slávu i záhyn velkomoravské říše, vedle toho však se stejným zdarem skládal prosté selanky jako mohutné ody. Psal nářečím slovenským, čímž se stalo, že básně jeho se obmezily na užší kruh čtenářstva než zasluhovaly. Jiní krajané jeho veršovali ještě po česku jako Karel i Ludevít Štúr, J. M. Hurban, Škultéty a j., ale útlý kvítek spisovné slovenštiny sílen byl nebeskou rosou poesie Sládkovičovy, Kalinčákovy, S. Chalúpkovy, Královy, od níž okřívaly srdce a mysl, tak že čím dál více mohutněl, a záhy hory a doly tatranské se rozléhaly jarým zpěvem nového nadějného života.

Také sady poesie české rozvíjely se utěšeně dále a že též v nich převládal zpěv vlastenecký a milostný, jako už za časů Puchmajerových a Markových, bylo dáno samými okolnostmi tehdejšími; při nedostatku škol, života společenského, politického, ruchu obchodního a průmyslového a t. d. nemohlo zajisté jinak býti. Ale po r. 1840 nastává u nás z části doba odkvětu, vzlet myšlenkový v básnictvu pomalu chábne, rozhled se úží a také bohatosti půvabů formálních ubývá. Když pak rok 1848 počal vrhati své stíny a ideami svými plniti duši, z celé družiny básnické v jediném Karlu Havlíčkovi našla doba svého muže. Hodili sice také jiskru do lidu Jaroslav Kalina a Božena Němcová, ale vystihnouti pravou podstatu národní povahy české dovedl toliko on. Uměl rozehřáti krev, podnítiti sebevědomí a starý vzdor český, dodati hlasu národa dávnověké síly. Proto písně jeho rozletěly se bleskem po vlasti.

Než vysoko bijící vlny obecného vzrušení brzy zase opadly, a na písemnictvo naše dolehly po r. 1848 chvíle smutku. Časopisy se ztenčily na míru nejmenší, Havlíček odvezen násilně do Brixenu, a ke všemu smrť jala se nemilosrdně kositi ve vůdčích řadách českého spisovatelstva. Tvůrci a sloupové tohoto údobí klesali druh za druhem: Kollár, Čelakovský, Rubeš, J. Marek, Koubek, Tyl a Havlíček ve 4 letech následovali Jungmanna, Langera, Kalinu, Svobodu, Turínského…

Dvě události mohly stísněné srdce tehdejších vlastenců vzpružiti zábleskem radosti: Mikovec založil r. 1851 nový belletristický časopis Lumír, a K. J. Erben vydal r. 1853 ballady a romance své uvity v Kytici, uzavíraje jí periodu vlastenecké školy básnické neméně skvěle, jako ji byl zahájil Kollár a na vrchol vyšinul Čelakovský. Kytice byla druhý umělecký výkvět (vedle Ohlasů) básnictva prostonár., Čelakovským, Erbenem, Sušilem a Kollárem sebraného. Těmito sbírkami poznáno, že balladisující směr, třebas byl k nám Hněvkovským uveden za příkladem anglickým a německým, má staré a pevné kořeny v nár. poesii naší, jen že lid své ballady a romance nepokřtil zvláštním jménem. Čelakovský a Erben už zakotvili na půdě domácí. V Kytici pověsti lidu jen prohloubeny umělecky a ethicky; tónem mluvy a rozmanitostí rytmu Erben jim propůjčil všecky půvaby národních písní.

V Lumíru zasvitly červánky nové doby. V něm srazily se prořídlé šiky starších pracovníků a doplňovaly se ku podivu rychle silami mladými. Zde čteme básně od Ceypa, hr. Chotka, Riegra, Jandy-Cidlinského, Štraucha a t. d. Avšak kypící svěžesti mladých duší se protivilo umělé ticho v Čechách a stalo se jim brzy přímo nesnesitelným. Náhlá přeměna jediného česk. gymnasia v Praze (akademického) v německé r. 1853 měla i u probudilého studentstva tamějšího účinky docela jiné než zamýšleno. Nespokojenci skupili se proto kol romantického J. V. Friče, jemuž zatím byl návrat do Čech povolen, a umínili si smělým činem podvrátiti poměry. To bylo možno ovšem jen knihou. Frič vydal tedy almanach Ladu Niolu a v něm vztyčil prapor heineismu a byronismu, k němuž celá povaha jeho tak těsně lnula. Šlo o to, vybřednouti nějak z tehdejší netroufalosti a bídy národní i literární. A v pravdě podařilo se Fričovi galvanisovati zmrtvělou společnosť. Výkřiky odporu a výbuchy rozhořčenosti se zrovna stíhaly, ale nedovedly zabrániti duševní převaze omladiny, zvláště když boj za ni převzal Jan Neruda. Tato krátce potom r. 1858 značně zesílena vystoupila jednak hromadně v almanachu Máji, jehož jméno již hlásalo celý program (redaktorem byl zprvu Barák, při dalších 3 ročnících Hálek), jednak přední členové její dodávali důrazu a váhy straně i směru svému samostatnými plody, z nichž každý vítězně svědčil jak o neobyčejném nadání, tak o ryzích a vysokých snahách literárních: poesii českou opět povznésti a učiniti ji družkou ostatních poesií evropských. Tak zejmena r. 1858 a 59 Neruda vydal Hřbitovní kvítí, Hálek Alfreda, Večerní písně, Mejrimu a Husejna, Pfleger Cypřiše a Pana Vyšinského, Heyduk Básně; Vilímek a Neruda spolčili se na založení časopisu (Rodinné kroniky). Máj uváděl stále nové zápasníky na bojiště — jmenujeme jen ze starších Bohumila Jandu, J. V. Jahna a z mladších Rud. Mayera — příchod knihkupce Kobra poskytl tvořivosti mladých literátů vítané působiště, až posléz i politické poměry převrátily se v náš prospěch — a takto nastal opravdový máj jak poesii a literatuře, tak národnímu životu českému vůbec. Zakládány střední školy, spolky všeho druhu, časopisy zvl. politické, a po válce r. 1866, která naši říši zbavila sounáležitosti k německému spolku, tepny nár. života bily ještě čileji. R. 1867 založeny první dva obrázkové týdenníky Květy a Světozor, a roku následujícího, v němž položen základní kámen k Národnímu divadlu s nevídanou slávou a účastenstvím celého národa, předstoupila nová generace básnická almanachem Ruchem za vedení Jos. V. Sládka. Zde se Svatopluk Čech a Jaroslav Vrchlický poprvé představili liter. obecenstvu. Tušil-li kdo tehdy, jaké síly dřímou v těchto dvou hlavách, že Hálkovi a Nerudovi vyrostou v nich nebezpeční sokové? Tito byli si doposud uhájili náčelnictví. Jako Hálkovy Večerní písně dobyly si prvenství zejména v milostné písni sladkou něhou, rozplývající vroucností s krásou obrazů, a jako Mejrima a Husejn podobnými přednostmi, družícími se k pevné povahokresbě a zdařilé stavbě, vítězství odnesli v oporu reflexivním: tak zas v Goaru pod vlivem polské revoluce idea svobody nadšeně zvelebena na jevišti horském, a v Černém praporu odehrává se milostná tragedie na neznámém ostrově ohnivého jihu. Neruda byl skoupější s básnickým fondem svým. Teprve 9 let po revolučním Kvítí hřbitovním propustil novou sbírku básní. Ale ovšem co tu citu, co životních zkušeností žalných a slastných skrývají ty neobjemné Knihy veršů! Tak umí psáti jen zralý muž rád v sebe se uzavírající, když už vůbec dává nahlédnouti do svého nitra!

Vedle Hálka a Nerudy nejednou se mihl pozoruhodný talent. Kromě druhů jejich též starší mistři varita naladili opět struny jako Pfleger, Heyduk, Jahn, B. Janda, Jos. Wenzig, Fr. Doucha, Václ. Štulc, Vinařický, Sušil; K. V. Šembera, Jindř. Dvořák, Balcárek, Züngel, Engel, Špindler, Miřiovský a j.: ale celkem byla žeň málo vydatná. Co se tu nedostávalo, nahrazovali pěvci školy vlastenecké, kteří nyní teprve předstupovali v úplné podobě své a se všemi pracemi svými před obecenstvo, hlavně zásluhou zmíněného už knihkupce J. L. Kobera: tak Langer, Polák, Mácha, Rubeš a vedle nich Kollár, Vocel, Jablonský častěji vydáváni znovu jakožto zvláštní miláčci českého čtenářstva. Týž nakladatel učinil posléz další krok v před a založil zvláštní knihovnu, která měla přinášeti sebrané nebo vybrané práce nejlepších spisovatelů československých, t. zv. Národní bibliotéku. Tři leta později (1871) jiný nakladatel (Dr. Edv. Grégr) zavděčil se písemnictvu založením Poesie světové, sbírky překladů nejlepších básnických plodů evropských, čímž konečně i činnosť překladatelská podrobena promyšlenému a zřízenému vedení. Překládánoť u nás ode dávna dosti, ale toliko nahodile, a na básnictvo vypadal při tom podíl nejmenší. Thomsonovy Počasy, Mickiewicz, Malczewského Marie, Puškin, něco z Byrona, Mažuranić, španělské romance a písně novořecké, Goethův Faust a Meissnerův Žižka, Schiller, kousek Tassa a Dantea, Bidpaj, Nal a Damajanti, Schulzova Okouzlená růže a Eberhardova Hanička s kuřátky — Scottova Panna jezerní, Gessner a části z Herdera, posléz něco nár. písní jinoslovanských, toť skoro vše, co u nás přeloženo od let dvacátých až do konce let 60. Teprve Hálek ve Květech obracel zřetel pilněji a soustavněji za hranice na západ i východ, a Neruda s Ferd. Schulzem šťastnou správou Poesie světové vtělili písemnictvu našemu řadu klassických děl jinonárodních.

Od té potom rok jak rok poesie česká těší se z nového radostného úspěchu, rychle stoupá do výše a těží bohatě ze závodění nastalého příchodem mladší generace. Hned r. 1870 radostné vzrušení způsobila Eliška Krásnohorská svou sbírkou Z máje žití a r. 1872 zas Hálek svými písněmi V přírodě, jichž vydal tři řady a do nichž vedle veškeré čaromoci svého fondu básnického uložil též filosofické kredo svoje. A Hálkovou bohoctou přírody podníceni jsouce, hned také Heyduk a Krásnohorská ponořili ducha do jejích tajuplných krás a vážili odsud básnické perly (Lesní kvítí — Ze Šumavy, obé r. 1873); vedle nich B. Janda, Ladislav Quis, Alois V. Šmilovský, Václav Šolc, Antal Stašek a j., každý jinoráznými plody stělesňují ideály krásy a pravdy; R. Mayer první už v letech 60tých novodobé otázce sociální sahá na tepnu.

Roku 1873 staří přátelé Hálek a Neruda po zániku Květů založili s J. V. Sládkem krásné slovesnosti nový orgán, Lumír, který přešel později v majetek i redakci Sládkovu a podnes blahodějně působí na rozkvět původní produkce i na známosť poesie a belletrie mimočeské, podporován jsa v tom jinými sborníky a časopisy zatím vzniklými, zejména Osvětou (1871) a Květy (1879).

Rok 1874 uvedl Svatopluka Čecha s první sbírkou Básní na forum literární. Dýchaly zvláštní silou, vůní ducha originálního, mohutného v koncepci i výrazu, jakého tu ještě nebylo. Ani důrazný účin Hálkových Pohádek z naší vesnice současně vyšlých nedovedl oslabiti úspěchu Čechova. Proti nim sbírka Vrchlického Z hlubin (1875) byla více osobní a měkká, poddávala se pessimismu, neměla té českosti jako Čechova neb i jako Sládkovy prvotiny (Básně r. 1875). Za to Epické básně rok potom vydané založily jeho slávu a rázem jej pošinuly do první řady básníků jak nádherou formy a skladby, tak rozmanitostí a elegancí motivů. Byl-li ráz i této sbírky kosmopolitický, tedy zas Heyduk stanul na půdě ryze slovanské, obraceje ohnivými slohami Cymbalu a huslí mysl a srdce ke krásné zemi podtatranské, k dobrému, ale ubohému jejímu lidu, čímž Slovensko na čas vřadil mezi národní starosti naše a v čemž ho následoval Rud. Pokorný. Od té chvíle pak už Heyduk zůstal v popředí básnické činnosti české. Provázel proudění duchovního života našeho s mladistvou čilostí a zasahoval do něho jak drobnými písněmi, které někdy byly též výrazem osobních osudů autorových, tak i vážným slovem historického neb společenského eposu.

Roku 1877 dodal významu opětně Vrchlický nejodvážnější snad sbírkou Duch a Svět, ve které podrobuje básnickému slohu se vzácným zdarem děje prasvěta, jako mythy hellenské, legendy středověké a záhady myslícího nynějška. Tu se setkali Vrchlický a Neruda, který zas v cyklu úchvatných Kosmických písní (1878) tlumočil řeč hvězdnatého nebe k duchu básníkovu. Téhož r. uspořádal Vrchlický velkou anthologii z poesie francouzské, Vymazal ze slovanské, a tak opět obě stanoviska, všesvětové a slovanské maní se doplňují na dvojí zisk písemnictva.

Neruda odtud kráčí od vítězství k vítězství. Po Kosmických písních, též v Německu chválu zjednavších českému jménu, následují Ballady a romance s několika roztomilými čísly, mnohoslibně zahajujíce nový podnik Nerudův, rozvoji domácího básnictva věnované Poetické besedy; po nich následují Prosté motivy, nejsubjektivnější výrony nitra Nerudova. K vydání effektních vlasteneckých Zpěvů pátečních už nedospěl, byv po velikém utrpení a stálé práci náhle odvolán k věčnému odpočinku.

Než r. 1878 stal se památným také podobnou událostí literární, jako desítiletí před tím. Ještě nerozvil se duch Čechův, Vrchlického, Sládkův, Krásnohorské atd. v plný květ, a již stála tu pohotově nová řada adeptů básnických a hlásila se k práci. Almanach svůj nazvala opět Májem a úpravu svěřila nadějnému J. Ulrichovi a Fr. Kvapilovi. V stejný čas, a první šik její něco dřív, také moravská mládež almanachem Zorou, omladina litomyšlská a potom zase pražská alm. Slavií vstupují v popředí, majíce v Ruchu, mor. Koledě, Zoře a Vesně orgány své, kdežto brněnský Obzor prof. Vladimírem Šťastným, básnicky nejnadanějším nástupcem Sušilovým, výborně redigovaný stal se zas ohniskem katolického ruchu literárního na Moravě, jako jím jest Žižkovská Vlasť, měsíčník T. Škrdlem řízený, v Čechách.

Se založením knihových Květů počíná Sv. Čech rozvíjeti bohatou činnosť básnickou. Cyklus idyll Ve stínu lípy, Žižka, Slavie, Václav z Michalovic, Zpěvník Jana Buriana, Šotek a Václav Živsa, Dagmar připojují se k samostatně vydaným Petrklíčům, Hanumanu, Lešetínskému kováři, Pravdě, k Nové sbírce veršovaných prací, Jitřním a Novým písním a řadě prací prosaických. Každé dílo má svůj zvláštní ráz a půvab, a byť i v komposici někdy Homer dřímal a dikce si libovala v přílišném bohatství obrazů, přece původnosť ideí a způsob jejich provedení zastiňuje vady a zajišťuje dílu trvalou cenu. Dech nesmrtelného genia ovívá každé. Při tom básník všemi kořeny bytosti tkví v rodné půdě. Světodějné momenty její minulosti, stav její přítomný, rolnická podstata její a proto úcta k rolníku, nenávist sebe a honba po cizosti, hanumanství, veliká budoucnosť Slovanstva — toť aspoň některé z vodících myšlenek jeho. Bičík satiry se mu často ocitá v rukou. Ale při tom má zrak a cit pro všecky otázky hýbající dnes myslí vzdělancovou a zvl. též pro otázku sociální. Vrchlický především budí podiv a vynucuje si uznání řídkou plodností a geniální mnohostranností. Jest epikem, lyrikem, dramatikem, povídkářem, essayistou, kritikem a neunavným překladatelem. Jest více ctitelem západu než východu, a duše jeho podobá se Aeolově harfě: i nejjemnější hnutí v člověku a přírodě vzbuzuje v ní píseň, a ta ovšem bývá nálady nejrozmanitější. Jednotné filosofické soustavy nedbá. Má mnoho příbuzného se starými Řeky, především smysl pro plastiku, krásu formy a pro kultus lásky. Bystrou perutí poletuje duch jeho po všem světě a snáší úrodnou prsť pro rozkvět naší poesie. Občas spočine též na domácí půdě a zapěje pak zas národu a Slovanstvu po svém. — Mužná českosť, oddanosť k lidu a vroucí výraz zdobí poesii Sládkovu. On, vynikající znalec poesie světové, z níž také podal výborné překlady, neváhal se snížiti k našim maličkým a potěšil je písněmi prostými, zvučnými a milými, jak bývá skřivánčí zpěv. Citům českého rolníka dal rázný projev a také v prostonárodní tón a vtip uhodil mocným zdarem. — Krásnohorská po prvních sbírkách se odmlčela. Až teprve válka srbsko- a rusko-turecká vzbudila nadšený ohlas v jejím nitru, kdežto jinde zas domácí poměry jí vyloudily mnohé povzbuzení, ale posléz též satirické šlehy. Ona nezná vzdychání, činorodý idealismus u mužu i žen jest její heslem. Seznámila nás též s Byronem, Mickiewiczem a Puškiným znamenitými překlady. Prácem Julia Zeyera zase září nejjasněji luna romantiky s magnetickým svitem svým. Netknut směrem naší doby žije svým vidinám, přenáší nás do jiných časů a krajů, kde může bujivé fantasii pustiti úplně uzdu. Staré legendy a kroniky vedle Písma sv. poskytují mu nejvděčnejší látku. Při tom rád prodlívá na půdě domácí a obratně setkává s ní dějiště vzdálená. Jemu nejblíže stojí Otakar Mokrý a dále již Karel Kučera, onen nad to neobyčejnou barvitostí mluvy, tento elegantní vytříbeností její a pečlivou volbou dějinných látek známý. Specielně husitskou dobu opěvá v rozměrných skladbách, plných vroucnosti a jadrných, Otakar Červinka, ač též novodobý život český jej nejednou pohnul ke zpěvu; závojem tklivé dumy obestřena jest poesie Bohdana Jelínka a Jos. Kuchaře. Přírodní genre pěstoval s chutí Rudolf Pokorný, překladatel Bohdana Záleského, a jej též vzdělává vedle legendy Vojt. Pakosta. Em. Miřiovský citům vlasteneckým a osobním dává mohutný výraz, v epice pak obrací zrak k venkovu. Boh. Čermák vstoupil v šlépěje maloruské dumky, Hanuš V. Tůma zas Rukopisu Kralodvorského. Mládeži věnoval poesii svou Ant. Kosina a namnoze tež Jan Nečas. Miroslav Krajník projevil pěkné nadání pro epiku i časovou lyriku, podobně Jos. Kratochvíl, Fr. Šimeček, Jar. Goll, Gustav Dörfl, J. Holeček a j. Siegfried Kapper po čtvrtstoletém mlčení vytvořil znamenité básně výpravné v duchu písní černohorských. — Na Slovensku po starém J. Bottovi, duchu příbuzném našemu Erbenovi, chopil se žezla Vajanský a jal se v úchvatných verších líčiti utrpení ale i nezdolnosť Slováků uherských, kdežto Hviezdoslav za předmět svých reflex. eposů volí domácí život slovenský.

Zatím vystoupila nejmladší básnická generace česká — arci silně prořídlá — ze stínu almanachu k práci samostatné a cíle znalé. Chápala se hned všech forem poetických a sledujíc pozorně vzory a směry cizokrajné prudce teď o sebe narážející, přizpůsobovala je více méně poměrům našim. Zejména moderní realism, feminism a pessimismus našly u nás své zástupce. I mají někteří již svou určitou fysiognomii liter. Také se jedna čásť hlásí zřejmě k Vrchlickému jako vzoru a mistru svému (na př. Fr. i Jar. Kvapil), jiní jdou svými cestami a kde třeba, razí si nové. Nejvíce kvete drobná lyrika s náplní nejrozmanitějších motivů, mezi nimiž ovšem láska, vlasť, dějiny a příroda jsou nejúrodnější. Ale příkré protivy dnešního života, jeho boje a zápasy sociální, náboženské a národnostní, trpká resignace, ruch tovární a dělnický, energická vůle, prostota i zkaženosť — všechny rysy novodobého člověka, všechny záchvěvy jeho srdce hledají zde výrazu a nacházejí jej někde jasnější, jinde ještě zamlžený. K Červenkovi, Hájkovi, Kallusovi, Kaminskému, Klosovi, Kvapilům, Lošťákovi, Mužíkovi, Pelíškovi, Procházkovi, Simonovi, Skůčkovi, Svobodovi, Sýkorovi, Šimáčkovi, Škampovi, Šnajdaufovi, Táborskému, Jar. Tichému^[1] atd. druží se jakožto ženská čásť veršujícího spisovatelstva Geislová, Jesenská, Jizerská, Klejslová, Klimšová, Maternová, Mellanová a Sokolová, a doplňují obraz básnické produkce půvabem něžnosti, přímosti a miloty ženské, ale i silou lásky zvl. k národu, jazyku a mládeži jeho.

Drobná epika požívá menší přízně. Setkáváme se tu hlavně jenom s J. V. Hrubým, Růženou Jesenskou, Jos. Kozákem, Fr. Kvapilem, K. V. Raisem, ač hranice není tak vymezena, aby také jiní se nespouštěli na pole toto.

Za to básnická povídka, reflexivní epos a historická báseň výpravná s oblibou i zdarem jest vzdělávána. K. Legerovi a Šnajdaufovi společenský život městský jak přítomný tak minulý poskytl hojně vděčné látky, Jos. Jakubec zas rád vyhledával domnělé zátiší novodobého života venkovského; M. A. Šimáček bludiště lásky osvítil paprsky své poesie. Hodyc (Smiřický) zkouší se v epose historickém a Lev Šolc v podobných skladbách ozařuje mythickou dobu našich dějin. Z Moravanů Táborský líčí a bičuje četné slabosti a vady národní společnosti, zvláště též dámské oněginským způsobem; Jos. Kallus pro krajinné krásy a lidové zvláštnosti svého Valašska má neobyčejně jímavé barvy a tóny. Frant. Procházka allegorickou písní o Činu zahájil svou literární působnosť. Premonstrát Fr. Kyselý chystá se velkým cyklem výpravných zpěvů, srdečným tónem prodchnutých, oslaviti blahodějné apoštolování sv. Cyrilla a Methoděje. G. Jaroš k „Slávě“ vybral látku ze života našich buditelů, ale předvedl je v podobě příliš všední.

Zcela samostatným a individuálným rázem se vyznačuje tvorba J. S. Machara, Ant. Sovy, Ant. Klášterského a Em. rytíře z Čeňkova. Macharovi celý ten životní rej a jeho slasti a ctnosti jsou říkajíc překonaným stanoviskem a stahují rty jen k úsměšku. Ale srdce odpírá tomuto stanovisku: ono miluje matku, touží po vlasti, má soustrasť s trpícím, kochá se v lesní vůni, třebas to zakrýval nonchalantní dikcí. Zvláště mu svědčí básnická povídka. Tu je vše milovábné.

Sova je především pronikavý pozorovatel lidské duše a má pro městský život srdečný soucit. V hloubce a přímosti reflexe stýká se toliko s Lošťákem, jakožto básnický krajinář zas se Svobodou; oba zobrazují český jih a oživují malbu svoji vzpomínkami, jen že barvy má Sova sytější a formu individuálnější.

Klášterský jest jemný lyrik, bez rozporů, přemítající s klidem hotového umělce. Idea práce, lidskosti a dobra našla v něm šťastného pěvce. Jak on slaví vlasť, přírodu a lásku, z toho původnosť jeho talentu nejlépe je zjevná. Jadrnosť myšlenková (zvl. závěr básní bývá originálně přiostřen) snoubí se v lahodně plynoucí zvonivou formou.

Rytíř z Čeňkova českému čtenáři hluboko sahá do duše. Pojal v obor básnických námětů svých také zápas náš o statek a jazyk na pomezí národnostním a srovnává rád, jak bylo a jak jest nyní. Proto píseň jeho nejednou vyznívá dissonancí. Rozmile líčí českou ves. Že také slastem a trudům lásky splatil svůj podíl, rozumí se ovšem. Ale žalu nad smrtí matčinou dal vzácně dojemný výraz.

Pohled na takovýto sbor žen a mužů, zanícenou službou oddaných Poesii, nemůže než krásnými sny plniti mysl. Neposkytoval ho nám Čechům posud žádný věk. Každý národ jest povolán přispívati svými vlastnostmi a dary ducha ke zdokonalení a neznámým velkým cílům člověčenstva, jakož i zvyšovati svým jazykem a svým uměním lad a souzvuk duševního života světového, jelikož i jemu jest třeba rozmanitosti, kterou všude a ve všem miluje nekonečná příroda. Vedle obrů stromů, jichž údělem jest velikosť a síla, třeba také útlých kvítků, vábících vůní a lahodou barev. Kéž proto přáno konečně i takovému útlému kvítku mezi národy — národu českému — aby vykonati mohl snad i na poli básnickém to, co už dovedl v oboru hudby: dary Bohem propůjčené rozviti volně a plné ke cti a k potěše sobě i jiným!

---

1. Většina charakterisována při dalších bio- a bibliograf.