Patery knihy plodů básnických/Rokoko

Patery knihy plodů básnických
Svatý Martin	Rokoko	Kamzík a medvěd

Údaje o textu
Titulek:	Rokoko
Podtitulek:	Ze štedrovečerního vypravování 80letého polesného Doupnáka
Autor:	Jan Pravoslav Koubek
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 68 – 72.
Licence:	PD old 70

Vy mne pobízíte, milé dítky,
abych z bání časů bývalých
zlatou rudu sbíral do povídky
podle zpomínek mně ostalých.

Ač v té šachtě věku minulého
hasne paměti mé kahanec,
přece pozdvihnu rád hlasu svého
jako duchu strážných vyslanec.

Jindy bývávaly jiné časy,
dokud více přátel měla ctnost,
dokud méně u světácké chasy
platil vtip a zištná učenost.

Méň tu papíru a v pokladnicích
více bývávalo žluťáků,
méně slýchalo se o vinnících,
kteří prchli s grošem nuzáků.

Nebo poštou jezdilo se starou
tři dni z Olomouce do Prahy;
vozy koňskou obklopené parou
usedlejší byly povahy.

Kam se velkopanské honby děly
a ty staroslavné štvanice,
kdyžto na koních jsme tryskem spěli,
paroháče na smrt honíce!

Kde jsou dávní hoši kopinníci,
kteří v kančí tlamu zpěněnou
tesáky své vztekle blýskající
potápěli rukou přepevnou?

Teď si každé chlápě zapytlačí,
když je panská choutka napadne,
křídlo jelení a paroh ptačí
získá brokem pušky úkladné.

Amen, amen, dítky, pravím já vám,
smutná hrozí střelcům budoucnost;
já již s frajkumštem se rozžehnávám,
neb se k hrobu blíží lovčí ctnost.

A ty staročeské lesy husté
hroznou svítí na nás lysinou,
doubravy a bučiny již pusté
snad pod ostřím seker zahynou!

Rybníky též byly rybnatější,
že, když štědrý den jsme slavili,
hajní jikrnáče nejtučnější
na svůj deputát si lovili.

Kdo chtěl lososa mít u hostiny
podle postních práv a návyků,
dostal hojně slavné lososiny
za několik sedmnáčníkův.

Pražský ležák místo bavorštiny
ostřil hostům na zvěřinu chuť,
a po sklence pravé mělničiny
žíly probíhala vřelá rtuť.

Kníry hajducké a brada kozí
nehyzdily tváří jinošských,
jichžto vážný člověk teď se hrozí
jako podobizen lotrovských.

Když tu čeleď spatřím kozobradskou,
na turecké brady vzpomenu,
jak jsme pevnost vzali bělehradskou
tomu vousatemu plemenu.

Mladá krev mi v žilách bujně hrála,
a ta láska k vůdci moudrému,
která vojáků všech srdce hřála,
k vítězství nás vedla jistému.

Nikdo nebyl ve svém živobytí
svědkem lomozu tak hrozného,
jaký způsobilo hromobití
dělostřelců z vojska našeho,

Když jsme do hradeb těch velikánských
tři dni neustále bouchali,
až jsme z boží vůle do křesťanských
rukou Bělehrádek dostali.

A ti smělci, švarní dělostřelci
byli naší vlasti synové,
a ti velcí z Turek neumělci
zkusili to, kdo jsou Čechové.

Laudon mezi válečnými blesky
k naší baterii přicválal:
»Bravo, děti české!« řekl česky,
slovem českým oheň do nas val.

Mně pak zaklepal tu na ramena,
svojí španělkou mi pokynul,
ja hned, radostí se zapomena,
byl bych ve slzách se rozplynul.

»Hoši, císař bude míti radost«,
zvolal vůdce slovem podstatným,
»že činíme povinnosti zadost,
jak přísluší mužům udatným!«

Ja jsem štastně vyšel z toho boje
a jen tři jsem dostal plezury,
jichžto nebálo se zdraví moje,
bylť jsem chlapík tuhé nátury.

Na svých prsou obrázek jsem nosil
svatohorské Boží rodičky,
jeho ochrany jsem v bitvách prosil;
bylť mi dan od naší babičky.

Ona každodenně na klekátku
růženec se za mne modlila,
třikrát za týden se od začátku
až do konce vojny postila.

Když pak jsme se navrátili z boje,
jaký to byl v celé vlasti ples!
Plesalo tež potěšení moje,
kdyžto jsem jí do náručí kles'!

Posléz otec mojí dobré ženy
na věčnost se od nás stěhoval,
a tu pak náš kníže osvícený
polesným mne po něm jmenoval.

Po Abramu Izák následoval,
po něm nastoupil syn Izákův;
tak se v doupěti tom uhnizďoval
po Doupnáku synek Doupnákův.

Dobře nám se děje v tomto stánku,
milostivý chléb nám dopřán jest,
a když smrt nás zdrtí na hrabanku,
nerozdrtí přece naši čest.

Až pak já se podle vůle Páně
na křesovský hřbitov uměstím,
tož vám hladší cestu v svatém staně
u svatého Petra proklestím.

Jen mne, milé dítky, pochovejte
hezky blízko vedle kostela,
mému popelu pak místa přejte
vedle nebožtíka konšela.

Že jsem na selský lid laskav býval,
byl jsem lásky lidu účasten;
rád bych mezi ním též odpočíval,
až mne věčný ukonejší sen.

Ctěte rolníka, jenž rukou pilnou
o vezdejší chléb váš pečuje,
jehožto syn v bitvě pěstí silnou
slávu svou svým vůdcům věnuje.

Já jsem skončil povídky své látku,
a hle, již ta doba půlnoční
zvonů hlaholem nás volá k svátku
a k té krásné písni vánoční!

(V Č. Včele r. 1847.)