Patery knihy plodů básnických/Předmluva

Patery knihy plodů básnických
	Předmluva	Co dobrá báseň?

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	František Bílý
Zdroj:	archive.org Online na Internet Archive
Vydáno:	BÍLÝ, František. Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. I–III.
Licence:	PD old 70

Kniha tato jest sice výsledkem zábyvek s dějinami českého básnictví, avšak sama nechce a nemá býti snad takovými dějinami v příkladech. Nebylyť sem pojaty na př. mnohé plody, které svého času se těšily třeba značné oblibě, ale básnické ceny neměly hned tehdáž a jichž zajímavost, a význam tudíž tkví toliko ve stránkách jiných než aesthetických, jako jsou na př. ballady Šnajdrovy, Rautenkrancovy neb i Hněvkovského, z nichž už Jungmann do své Slovesnosti r. 1820 nepřijal žádné.

Pořadatele knihy této vedl jiný úmysl: t. na základě rozhledu po prvním století novodobé poesie české vystaviti na oči u pečlivém výběru aspoň čásť toho, co v pravdě krásného, pozoruhodného neb i vynikajícího v sadech českého básnictví posud vykvetlo, ponechati každý kvítek svému místu a času, aby čtenář takto mohl poznati ovzduší a procítiti zvláštní vůni každé doby, jakož i pozorovati při tom, jak se básnictvo naše vyvíjelo ze skrovných počátků k nynější výši, jak se šířil jeho obzor myšlenkový a citový, jak se množila hojnost a pestrota látek i forem a jak posléz z naší mluvy básnické zprvu se loudily zvuky jen mdlé a prosté, ale když se jí dotkly ruce mistrovy, jak hned zavzněla netušenou lahodou, jímavostí, silou a umělostí.

Plno v těch sadech krásy prosté i oslňující; vane odtud vonný dech potěchy i povzbuzení. V básnictvu našem, kdo chce, najde posilu svých ideálů, svých dobrých snah, najde též hráz proti záplavě všednosti a materialismu, ohrožující už samy základy pospolitého života. V jarých proudech krásy může osvěžovati jak fantasii tak srdce, může tříbiti svůj vkus.

Bůh a příroda, lidstvo, národ i jednotlivec a jich svoboda, daleký svět a blízká vlasť, láska všelikých vznětů, život rodinný, pravda, dobro, krása, práce a povinnosť, mužná hrdinnosť, sláva minulosti i trudy přítomnosti, a jak všecky ty pojivé či rozlučné součástky hmotného neb duševního bytí lidského slovou, nedoznaly zajisté ani jinde vroucnější veleby ni plnějšího výrazu než u nás. Národ náš stojí tu na výši doby, rovný vedle rovných, hruď jeho dme a v jeho tvář úsměv neb slzy loudí týž světový vír, jímž hýbáno jest nitro i největších duchů jinonárodních — tím básnictvo naše směle se chlubiti může; a také kniha naše toho podává svědectví, byť i jen částečně. Že pak z něho zvláště mocným ohlasem se ozývají domácí tužby, radosti a strázně, podotýkáme s neméně hrdým důrazem, anoť i v tom plní české básnictvo jeden z nejkrásnějších úkolů, jejž poesie od věků koná u všech národů. —

Naše sbírka vzbudí snad ledakteré přání. Někdo by byl volil místo vybraných básně jiné, druhý zas by si byl přál — a třeba právem — tu větší tam menší výměry vyňatků a p. v.; než buď již pořadateli laskavě prominut ten či onen nedostatek vzhledem k tomu, že Patery knihy poprvé u nás zkoušejí podati výbor z novějšího básnictva, zvláště epického, uspořádaný literárně-historicky. Snad pořadatel tím nic nepokazil, když místo jedné pěkné básně vybral jinou. Kdyby byl mohl ze zásob svých bráti vše, co se mu líbilo a jak by byl chtěl, především objem knihy by byl přílišně vzrostl. Nescházelo však ani jinakých závor a ohledů hojně. Ať jenom vytkneme to, že bylo míti zření na celek, aby se docílila co největší rozmanitost námětů básnických, jinde zas, aby se objevilo, kolikerého zpracování jest schopen jeden a týž motiv (na př. pád krále Přemysla II.), zároveň však hleděno k tomu, aby každý jednotlivec zastoupen byl co možná význačnými vyňatky, aby vynikly rozmanité formy slohové a rytmické, různé směry a proudy atd.

Také by výbor tento rád k tomu přispěl, aby básnictví české přestalo už jednou býti u nás ve vlastní domovině exotickou květinou a aby tudíž básnické ideály nejlepších duchů našich konečně z knih už taky pronikaly do života a přecházejíce v tělo a krev národa, jej zúrodňovaly. Jmenovitě těm, kdož v první řadě jsou povoláni býti semenisky a strážci lásky ke krásnému písemnictvu, t. našim rodinám a školám mělo se jím tu dostati knihy srdce ušlechťující a mysl rozněcující k věčným ideám krásy, pravdy a dobra.

Tu objevilo se věcí nesnadnou, uhověti zřetelům všem, neublíže některé osobnosti neb věci. Dobrá vůle však budiž nám štítem a omluvou! Dojde-li kdy na vydání druhé, budou v něm zužitkovány všecky oprávněné tužby cizí i nesplněná přání a zkušenosti vlastní.

V Praze, v měsíci říjnu r. 1891.

Frant. Bílý.