Pan Zeiler

Údaje o textu
Titulek:	Pan Zeiler
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Neruda, Jan. Spisy Jana Nerudy, sv. 35 Drobné klepy VI. Praha, Odeon, 1972, s. 138-143.
Licence:	PD old 70

Nemohu - nemohu si pomoci! Před osmi dny jsem se tu zapletl do procesí, a dnes mi jdou myšlenky pořád ještě „procesí“. Já lituju čtenáře upřímně - kéž může nahlídnout do mého srdce! Ale konečně mám také nějaká svoje „lidská práva“, a mohu si ať už ústně, nebo písemně mluvit tedy, co chci, očem chci, kdy chci, jak chci --

Zdalipak se odbývá svatojánská pouť alespoň v kostele pořád ještě tak, jak odbývala se asi před padesáti lety!? Já to nepopíšu, já jen vzpomínám. A vzpomínka ta moje by mohla slavit vskutku brzy již svoje půlstaleté jubileum. Je ale přece jen tak jasna, tak živa - vidím a slyším všechno zrovna před sebou --

Nalézám se v chrámě svatovítském. Je půl jedné s poledne, pouť církevně tedy odbyta. Právě odchází kněz s ministrantem od hrobu svatého Jana, kde byl sloužil poslední mši, a klestí si lidem namáhavě cestu. Dnes tu u hrobu od páté hodiny ranní sloužena mše za mší, a jen někdy zacinkal zvonek také ještě u některého oltáře jiného, hodně vzdáleného, nepovšimnutý, ostýchavý.

Šum lidstva, beztoho stále hlučný, se teď ještě zvýšil; máť každé procesí svého předříkávače a ten pak hlasitě říká modlitby a houfec jeho hlasitě je říká za ním. Mimovolně houfec jeden druhý přitom přehlušuje, a klenbou chrámovou vlní se konečně takový lomoz, že věru až ouzko. „Tatíčku svatý Jene,“ proniklo tu ale najednou ostře vším tím hlukem, „tatíčku náš svatý - ach, my se s tebou tedy již zase rozlučujeme, my tě opouštíme - ach, snad tě v tom životě svém ani více už nespatříme -,“ a mimovolně utichlo několik hlasů vůkolních. Předříkávač křičí dál a dál, stále hlasem vyšším a ostřejším, ba křičí celé čtvrthodinové kázání - kolem něho ozývá se dušený vzlykot, pak hlasitý pláč. - „Tatíčku svatý Jene,“ zazní mezitím také zas z jiného houfce - a už zase z jiného - teď tedy nastal teprve vrchol svatojanské pouti, oblíbené „loučeni se se svatým Janem“ --

A tamhle za třetím pilířem, pod schody na kruchtu, stojí na stupínku náš pan Zeiler! Jeho dlouhý krk je nahnut kupředu, jako když pták na bidélku poslouchá zpěv ptáka v sousední kleci. Oči jeho hledí přes brejle, tiše, upjatě. Tvář jeho, jindy vždycky pokrytá lehýnkou, veselou září, je opravdova a zdá se o něco bledší -

Pan Zeiler je pořadatel a předříkávač našich malostranských procesí. Postava typická. Muž dosti vysoký, kostnatého, ne však vychrtlého těla. Klobouk nosíval pan Zeiler skoro vždycky jenom v ruce, za zády; lysý svršek hlavy se pak zdaleka leskl a svítil. Podlouhlá, čistě vždy oholená tvář měla barvu zdravou, začervenalou. Na šedivých, chytrých očích seděly kulaté brejle, ale v těch bylo asi sklo jenom nepřibroušené - byloť panu Zeilerovi naprosto jedno, dívá-li se těmi brejlemi nebo dívá-li se přes ně! Na krku pyšnil se mu široký sněhobílý šátek, na prsou piková, drobně květovaná vesta, život vězel v dlouhém, černém kabátě kněžského střihu. Pan Zeiler chodil vzpřímeně, krokem vážným, trochu strkavým, jako by šel vždy uprostřed procesí.

V den tedy po tom svatém Janě, v den 17. května, pan Zeiler zrána vystoupil ze svého bytu v Hluboké cestě a kráčel pomalu dolů, k ulici Ostruhové. Tvář jeho byla jasnější ještě a veselejší, než bývala jindy, a oči se mu svítily jako dvě hvězdy.

Hned na rohu Ostruhové ulice stál tu kupec pan Nekvasil před svým krámem a vyhříval se na ranním slunci.

„Děkuju pěkně, pane Zeiler, dej pánbůh dobrýtro! No - už je tu skoro zase prázdno - ale bylo nějakého lidstva, bylo procesí!“

„Jak náleží to bylo letos pěkné, jen co je pravda!“ přikyvoval pan Zeiler. „Ale my - však my také něco venkovanům ukážeme - my to letos taky budeme mít zcela onaké!“

„Co?“

„Inu tu naši pouť hájeckou! My letos“ - a pan Zeiler trochu přitlumil hlas, jako by sděloval tajemství - „my nepůjdeme jen se samotnou panenkou Marií, my si poneseme taky svatou Annu!“ Ustál a podíval se na pana Nekvasila přes skla.

Panem Nekvasilem ta zpráva nějak nepohnula. Pootevřel sice ústa, ale ani nehles.

Pan Zeiler se tedy otáčel a mluvil už jakoby více jen samu k sobě. „Potřebuju osm pořádných žen - osm - rozšafných, hodných, které ponesou mi svatou Annu, čtyry k nosítkám, čtyry k pentlím - ale ne zcela chudých, aby si mohly obětovat na celé bílé šaty! Arci - rád bych je měl všechny tady z našeho vůkolí - spíše se pak smluví, když se znají - už máme beztoho tuze málo času, deset dní - ech co - já začnu hned u paní niťařky tady - spánembohem - požehnej pánbůh!“

A pan Zeiler šel a měl dnes věru rozhodné štěstí! Za dopůldne a za odpůldne bylo získáno všech osm „svatoanenských hospodyněk“, jak pan Zeiler si je byl nazval! Sám už ten obratný název paničky lákal. A diplomatem byl k tomu pan Zeiler, že přehoup se přes úskalí, ať se objevilo jakékoli!

Napřed osvědčil všude svou důvěru. Naznačil, že nějaká žena zcela chudá, nějaká „žebračka“, by ovšem nemohla si koupit novou řasnatou sukni bílou a bílý, pěkný špenzr, pak bílý čepec krajkový a pro možnou vždy nepohodu také ještě stejně pěkný veliký šátek. Též, že i takto je ještě leckteré vydáníčko malé, a že potřebí k tomu spořádaných poměrů, oběti, dobrého srdce - dobrého srdce! Pak sdělil vážným, přitlumeným hlasem, že má s tím opravdu obtíž - velikou obtíž! Vždyť může brát přece ženy jenom nejpořádnější, jenom takové, které jsou váženy po celé čtvrti! Jiným by pan kvardián - procesí půjde nahoře od kapucínů - beztoho ani nepožehnal! A měla-li panička ještě pak snad nějakou námitku zvláštní, jak už u ženských bývá, pan Zeiler ji vyvrátil pouhým úsměvem a hravě. - „I ty můj bože: k pentlím že se berou jenom ty prostší, na nichž tak nezáleží? Nene, paní Baruško, ku pentlím se berou ty mladší - však vy to víte!“ - „No, to je nápad, že sobě ani nikdo nepovšimne těch, které drží zadnější bradla! Zrovna těch předních nevšimne nikdo! Napřed se koukne přece každý na svatý obraz - ne? a pak teprve na ty, kdo ho nesou!“

Také se ale panu Zeilerovi vyjednávání podařilo, už jsem to řekl! Když se vracel v poledne k obědu, měl získány už tři pořádné ženy - tři je za tu dobu dosti mnoho: dopoledne ženy vaří, nemají na šplechty času! „Já myslím, že se to povede, - sám pánbůh mi včera tu myšlenku vnuknul!“ A když se pan Zeiler domů vracel k večeru, o hodině sedmé, měl už ty pořádné ženy všechny. „Já ji tam udělám v Hájku ‚loučení‘, že na to nezapomenou co živy budou!“

O půl hodiny později věděly vybrané pořádné ženy také už všechny jedna o druhé.

„Ta protější?!“ mínila paní Báby o paní Lóry. „No to bych tak věděla! Točí se navečer před vraty vždycky jako dřevěná panna! A oči má na všechny strany - na všechny strany - jen aby jí neušel žádný hezký voják, který se vrací do kasáren! Nene, s takovou já nejdu - já jsem pořádná žena!“

„I ty můj bože - kdepak by taková cuchta sebrala na mulové šaty! A na franclový, hedvábný šátek velký! Vždyť jsou ti lidé samé dluhy - jsou dlužny u kupce, u pernikáře - mydlářka jim už ani nečeká, včera to povídala - to je pořádek? to je žena -?“ mínila zase paní Nany stran paní Fany.

„Vědí, to je takhle,“ řekla paní Lízy o paní Máry. „Kdybych já nedbala na čest, tak by mi na tom třeba nesešlo - ale to já nevěděla, ža tahleta má jít s sebou! Prosím jich - ono se ani neví, kde tadyhle ty tři roky od muže byla?! Odkud tu svoji parádu všechnu sebrala! Říká, že u strýčka v Brně - asi čistý to strýček v tom Brně -“

„I jo - jo - ale ať jde paní Pepi hezky napřed! Hezky před procesím!“ volala paní Lóry. „Ať nám svítí tím svým okurkovým nosem! Kdyby šla ke kupci snad desetkrát za den, dá si tam pokaždé rosoličky nalejt! A doma ji má pořád na almaře! To by byla pěkná ostuda, jít vedle takové!“

„A ty klepy!“ křižovala se paní Máry. „Ta by nás semlela všechny - už na cestě by to začalo - vždyť ona nenechá ani hvězdy na nebi bez pomluv! Vědí, co o mě paní Katy minule řekla? Že prý mám čtyry falešné zuby - prosím jich - podívají se - podívají -“

„Ať jde paní Fany - ať jde - aby ji znali také po venkově všude! Na komisařství dole znají ji už jako falešný peníz - pořád se tam s někým hádá, s někým soudí -“

„V zimě chodit na Závěrku ku muzikám, v letě chodit na pouť se svatou Annou - to bys měla pěknou poctu, matičko svatá Anno! Já si myslím, žena, která je pořádná - vědí, pořádná -“

„Za to nemůže žádný, arci, a když už je jednou tady na světě - to by člověk nemusil mít ani srdce, aby něco řekl, ale - vědí - já si tak myslím ve svém rozumu - když někdo ani neví, kdo byl jeho otec -“

A řeči se vinuli dál, a z řečí se vyvíjely události -

V osm hodin byly sobě vzkázaly už tři pořádné ženy, že se zejtra sejdou „dole na rohu“. - „Dole na rohu“ znamenalo ale policejní komisařství naše.

O půl deváté byli sobě nafackovali už pan Suchý s panem Hořejším ve průjezdě, přede všemi sousedy. A pan Stehlík, celý červený a hlasitě spílaje, byl si od Zlatého kola na pana Nekvasu zaběhl do domu U bílé řípy. Za chvilku ovšem běžel pan Stehlík už zase zpátky, trochu bledý, s potřženým límcem u košile - něco se mu tam musilo přihodit, u té Bílé řípy!

Po hodině deváté stálo tu na ulici před každým domem po kupce lidu; rokovalo se hlasitě, rozkládalo, hubovalo, spílalo -

„Nikam nepůjdeš!“ - „Kosti bych své ženě přerazil, než bych ji pustil!“ - „Pojďme to tomu modlářovi říct!“ - „Pojďme!“

A zrovna když byla desátá, hnal se houf lidu vzhůru do Hluboké cesty. Dům, před kterým zarazili, byl ale už zavřen.

V druhém patře byla okna dokořán. Právě tam spustil zvučný, třebaže trochu smáčknutý hlas basový plnou silou:

„Já jsem si vyvolil za ochranu
bábu Krista Pána, svatou Annu …“

„Víte co - - my mu to řekneme zejtra!“