Paměti olympijské/Předmluva

Paměti olympijské Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
	Předmluva	Úvodem

Údaje o textu
Titulek:	Paměti olympijské
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti. Díl II. Paměti olympijské. Praha : Nakladatelství Hejda & Tuček. s. 7–12
Vydáno:	1929
Licence:	PD old 70

V rozvoji moderní tělesné výchovy vynikající, ba snad nejvíce vynikající úlohu mají za posledních třicet let obnovené hry olympijské, které teď, od r. 1896 každý čtvrtý rok, znamenají vrcholnou manifestaci sportu a tělocviku. Iniciatorem jejich jest Francouz Pierre de Coubertin, který r. 1894 na prvním kongrese olympijském v Paříži proklamoval jejich reorganisaci a od té doby hry vyvíjely se tou měrou, že dnes jejich trvání nejen je zajištěno, ale od etapy k etapě rostou, stávajíce se událostí nikoli jen sportovní a tělocvičnou, ale obecně poutavou a celá řada měst a států uchází se o čest mezinárodních olympijských her v jejich lůně.

V Paříži r. 1894 ustavil se Mezinárodní výbor olympijský, do něhož hned té doby, tedy od samého počátku, dostalo se zastoupení i Čechům. První hry byly pak konány v Athénách 1896y ve starém, ovšem že obnoveném Stadiu, s velikou slávou a okázalostí, přes to, že byly teprve takořka v plénkách. Poté následovaly hry v Paříži r. 1900 za poslední tamější světové výstavy, r. 1904 v St. Louisu v Americe, rovněž za výstavy přes to, že rušné ovzduší výstavní už v Paříži jim valně nesvědčilo, r. 1908 v Londýně, za přítomnosti královských manželů anglických, tak jako v Athénách za přítomnosti královských manželů řeckých, a posléze r. 1912 ve Štokholmě, kde mezinárodní tato soutěž tělovýchovná dospěla svého vrcholu po všech stránkách. Hry příští měly pak býti r. 1916 v Berlíně a skutečně Němci konali již skvělé přípravy k nim. Ve přímém blízku Berlína bylo vybudováno krásné Stadion, jež bylo otevřeno r. 1913 za přítomnosti císaře Viléma II., a na olympijském kongrese v červnu r. 1914 byl stanoven podrobný program příštích her. Na tomže kongrese Němci vystoupili také velmi ostře proti účastenství Čechů jakožto samostatné národní skupiny a Němci rakouští, na kongrese i přítomní, velmi vydatně je v této protičeské snaze, jimi vlastně vyvolané, podporovali. Až dosud totiž zdařilo se přes všecky možné intriky vídeňské zachrániti samostatnost českého sportu a olympijská výprava česká vystupovala vždy samostatně, dokonce ještě i ve Štokholmě, kdy vláda rakouská velmi důrazně se stavěla proti Čechům, chtíc, aby splynuli v jednu jedinou výpravu rakouskou. Tenkráte byli Čechové podporováni Švédy, organisátory her štokholmských, a to způsobem velmi obezřetným i rozhodným, teď při přípravách berlínských němečtí aranžéři postavili se příkře proti nám, zaříkajíce se, že Čechové, jakožto samostatná skupina národní, do Berlína se nedostanou. Věc nebyla definitivně rozřešena, když jsme se z kongresu pařížského rozcházeli, a měla býti dojednána později se zástupcem Rakouska v Olympijském výboru mezinárodním, knížetem Ottou Windischgrätzem, delegovaným samým císařem Františkem Josefem za tím účelem, aby českého zástupce z Mezinárodního výboru vhodným způsobem vytlačil. Násilí nebylo tehda přiměřené.

Avšak nedošlo k dalšímu jednání, když velmi krátce poté nastala katastrofa sarajevská a rozpoutala se světová vojna. Sice ještě r. 1915 doufal Mezinárodní výbor, že dojde ke hrám berlínským, ale naděje čím dál více klesala, když vojna konce neměla.

Na hry nebylo pomyšlení a Český výbor olympijský, ustavený na podzim r. 1896, který od té doby se přičiňoval o obeslání mezinárodních her olympijských, byl úředně rozpuštěn. Ale nesl toto „neštěstí“ docela lehce v naději na brzký šťastný pro nás konec vojny a pak v přesvědčení, že za vojny beztak veškeren mezinárodní styk je nemožný. I kdyby vláda si ho nebyla všímala, byl by musil založiti ruce v klín a byl by tak jako tak odsouzen k nečinnosti.

Hned po převratu tedy ustavil se Český výbor znovu, jako spolek, a hned vstoupil ve styk s výborem Mezinárodním, který na schůzi v Lausanne r. 1919 stanovil, aby nejbližší hry olympijské byly konány v Antverpách. Třeba že se vědělo, že tak brzy po válce bude velmi, nesnadno aranžovati hry stejně významně jako před vojnou, bylo toto usnesení přece jen výrazem holdu Belgii, za vojny tak nešťastné. Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko byly ze součinnosti při hrách na ten čas vyloučeny.

Zástupce československý stal se v Mezinárodním výboru generálním sekretářem a jeho zastoupení ve výboru bylo uznáno a pověřeno vládou československou.

Došlo k výpravě československé ku hrám antverpským v létě r. 1920 a účastnili se tentokráte po prvé i Sokolově. Výprava těšila se značné podpoře státní.

Čeští sportovci nepochopili dosud dostatečně a náležitě velikého významu her, které pro svoji silnou konkurenci mezinárodní vyžadují velikých a velmi svědomitých příprav nesnášejíce lehkomyslnosti.

Roku 1924 účastnili se VIII. mezinárodních her olympijských v Paříži vedle sportovců československých opětně Sokolové a tentokráte, dík statečným borcům sokolským, zavlála poprvé státní vlajka československá ve Stadiu a za zvuků národních hymen československých slaveno bylo první veliké vítězství československé při hrách olympijských.

Sokolové nezapomněli, že účastňujíce se her, šli zápasit za čest národa, jako kdysi závodníci řečtí v Olympii závodili za čest a slávu svého města nebo svého kraje. Nezapomněli, že nestačí připraviti pohodlnou a lacinou cestu a že dlužno vytrvalým cvikem ztužiti svaly a jíti za vítězstvím.

Jaká je budoucnost olympijských her? – Pokud vůbec do budoucnosti souditi možno, výborná. Pro hry r. 1928 stanoven byl Amsterodam – Holandsko – pro hry r. 1932 Los Angeles v Sev. Americe. Brzo bude se jednati o hry v r. 1936. Budou-li v Praze? Nelze dosud říci, ale aspoň r. 1925 byl v Praze konán veliký olympijský kongres, na kterém bylo jednáno o všech závažných otázkách olympijských a Praze bylo jistě velikou ctí i nemalým prospěchem, že mohla uvítati členy Mezinárodního výboru a všecky příznivce myšlenky olympijské, která nesporně cíli k obecnému prospěchu lidstva.

Od prvopočátků byl jsem svědkem a trochu málo také spolupracovníkem vývoje moderního olympismu a práce moje bývala spojena s momenty, jak se domnívám nikoli nepoutavými nejen pro veřejnost sportovní a tu, která se interesuje o tělesnou výchovu, ale pro širokou veřejnost českou i československou vůbec. Proto se odhodlávám vydati knižně svoje Paměti olympijské, které svého času byly vytištěny dílem v Rozkvětu, dílem ve Sportovním Obzoru a v Olympijském Věstníku, doufaje, že aspoň ve vrstvách interesovaných najdou povšimnutí.

Paměti obsahují najmě dobu prvního čtvrtstoletí vývoje olympismu. Opírám svoje líčení hlavně o svoje poznámky z těch dob, pak o doklady listinové a trochu také o svoji vlastní paměť. Ale paměť žádného člověka není nikdy naprosto spolehliva a proto memoáry jsou vždycky věcí více nebo méně ožehavou. Zvláště tam, kde události účastní se mnoho osob a kde osoba jediná nevidí dobře do všeho. Z té příčiny rád přijmu korektury a doplňky, kde objeví se nutnými, od těch, kteří byli na událostech přímo účastní. Jsou to z našinců zvláště pan Josef Roessler-Ořovský, dr. Ot. Petřík, vrch. rada Ing. Vít. Pavlousek, prof. dr. Jar. Just (zatím, bohužel, zesnulý), red. Jar. Kvalva, red. M. Horáček, a mnozí jiní. Škoda, že staří pamětníci jako Václav Rudl, Josef Zelenka, J. Kaufmann jsou již mrtví; mohli by vyprávěti všelicos poutavého. Pokud mně známo, jediný p. Roessler-Ořovský psal v Olympijském věstníku (I., čís. 8. ze dne 7. května 1924) svoje vzpomínky „Z odboje Českého výboru olympijského proti Rakousko-Uhersku“, jež dobře doplňují mé Paměti. Že pak v těchto Pamětech mluvím o své osobě více než mně samému je milo, nebudiž mi vykládáno ve zlé. Nebylo vyhnutí.

Omezuji se na dobu předpřevratovou a částečně i válečnou, poněvadž doba pozdější, zvláště období her pařížských (1924) a poté amsterodamských (1928) má svoje četné a poutavé dokumenty v „Olympijském věstníku“, na který dovoluji si poukazovati.

J. S. G.-J.