Paměti olympijské/Část III. Boje s Rakouskem a zápasy doma

Paměti olympijské Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Část II. První desítiletí tohoto věku	Část III. Boje s Rakouskem a zápasy doma	Část IV. Štokholm a zase Vídeň

Údaje o textu
Titulek:	Paměti olympijské
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti. Díl II. Paměti olympijské. Praha : Nakladatelství Hejda & Tuček. s. 105–144
Vydáno:	1929
Licence:	PD old 70

1. Nové spory s Vídní od r. 1911.

Najednou a beze všeho nadání ocitl jsem se v politice, do níž nikdy před tím jsem nezasahoval, dokonce v politice řečené vysoké, mezinárodní. Nemohu říci, že jsem se o politiku nikdy nestaral — u nás v Čechách sotva to bylo i možno, neboť vzduté vlny politické a vysoký jejich příboj postříkaly kde koho. Kde pracoval jsem veřejně, jako v Klubu českých turistů, v Máji, ve Svatoboru, v Nakladatelském družstvu Máje, vždycky to byly okrsky nepolitické a sám nejméně bych se byl nadál politiky v Českém výboru olympijském, který neměl jiného účelu, nežli prostředkovati mezi českými sportovci nebo borci a výborem mezinárodním (olympijským) nebo lokálním, pořádajícím tu neb onde mezinárodní hry olympijské, tedy také manifestaci naprosto nepolitickou, a sbírati prostředky peněžité na usnadněnou české účasti. Činil tak Český výbor olympijský od roku 1896 s úspěchem větším nebo menším, v klidu a pokoji, pokud rakouská vláda se oň nestarala, nehledě k některým domácím nesnázím, kterým nikdo u nás neujde, o kterých již v předešlých odstavcích byla trochu řeč. Tam bylo vylíčeno, jak se Rakousko mělo, či nemělo k Č. O. V. a jeho snahám od počátku až asi do roku 1911.

Nastávaly teď pilné přípravy ku hrám štokholmským, pro rok 1912.

Zatím to ve Vídni vřelo. Švédové dovedli vzbuditi zájem celého světa pro svoje hry, výborně organisované jako podnik eminentně vládní, byť i řízený komitétem zvláštním, a teď i Vídeň se probouzela. Zvláště, když schůze Mezinárodního výboru na r. 1911 byla stanovena do Pešti. Kterak zájem jednotlivých států o věci olympijské stoupal, toho důkazem, že již roku 1909 přičiněním vlády japonské byl zvolen representant Japonska ve Výboru mezinárodním pan Jigoro Kano.

Representant český byl stále veden v seznamu delegátů Mezinárodního výboru jakožto Čech, t. j. sloupec, označující zastupované země, vyplněn slovem „Bohème". Soukromé vrstvy sportovní vídeňské už dávno žehraly na to, že Rakousko nemá ve Výboru mezinárodním svého representanta, neboť Čech nejen že za takového uznáván nebyl, ale ani sám jím býti nechtěl.

Baron Coubertin vždycky dovedl schůzím Mezinárodního výboru v rozmanitých kapitálách dodati dílem vlastního, dílem dvorního lesku a také tentokráte ucházel se o přízeň císařského dvora a ochranu císaře Františka Josefa pro Mezinárodní výbor v Pešti. Úřadové asi podrobili žádost Coubertinovu, který se ucházel i o audienci u císaře, náležitému šetření, a teď se shledalo, že ve výboru zastoupeno jest sice Uhersko a horribile dictu i Čechy, ale nikoli Rakousko. V jednání Coubertinovo nebyl jsem zasvěcen, až teprve později jsem zvěděl podrobnosti. Císař, a zvláště arcivévoda František Ferdinand d'Este nechtěli připustit výbor bez zastoupení Rakousko-Uherska, jakožto jednotné říše, a teď, kdy císař měl převzíti protektorát pešťské schůze, nebyl trialismus, za členství prince Solmse nepovšimnutý, nadále přípustný. Ale poněvadž Coubertin houževnatě se držel representanta českého, proti němuž nebylo odnikud žádných námitek, jelikož dosavadní jeho chování vůči rakouské vládě bylo naprosto korektní, musila býti pro tu chvíli zastoupena aspoň „Autriche“, ale tažení proti Čechům v Mezinárodním výboru začalo.

A byli jsme v politice…

Coubertin dostal vysoký rakouský řád, komtura Františka Josefa s hvězdou, asi aby byl získán, a skutečně od těch dob jeho čechofilský vítr poněkud se obrátil. Snad bylo to nutno. Ve Vídni asi ho přesvědčovali, že takhle to dále nejde, že ten trialismus je něco naprosto protiústavního a navrhovaný dvorem zástupce kníže Otto Windischgraetz byl v Mezinárodním výboru docela jinačím brillantem nežli já, prostý český středoškolský profesor, ještě k tomu nezámožný, který jen s velkou obtíží stačil ostatním členům výboru v nákladné representaci, a nežli český národ s ním, neboť od žádného z nich nebylo lze nic očekávati. Také uherský representant Julius Musza měl před pešťskou schůzí audienci u císaře, kdežto já ku slyšení, o něž jsem také žádal, nebyl připuštěn. Ostatek bylo pravdou, že císař té doby byl vážně churav.

Když tedy jsem přišel koncem května 1911 do Pešti a ubytoval se v hotelu, v němž bydlila většina členů Mezinárodního výboru, setkal jsem se tam po prvé s knížetem Windischgraetzem. Štíhlý, silně plavovlasý mladý pán, kterého Praha dobře znala z jeho pobytu ve vile Gröbově na Vinohradech, když sloužil u pražského pluku. Jeho choti, arcivévodkyni Alžbětě, dceři po zesnulém kralevici Rudolfovi, říkali v Praze „vršovická princezna“. Už tenkrát se všelicos povídalo o nějakých milostných avantýrách ve vile Gröbově, jež pak, zdá se, byly potvrzeny škandálním pozdějším procesem vysokorodých manželů…

Kníže Windischgraetz účastnil se slavnostního zahájení pešťské schůze, třinácté v pořadí schůzí Mezinárodního výboru, v sálech Akademie věd a ve schůzi zvolen za representanta Rakouska. Hned tuto mi povídal hladkým svým způsobem, že by rád upravil „českou otázku“ v lůně výboru, o níž tentokráte již ve vídeňských novinách mnoho se psalo a hrozilo se nám, že do Štokholmu samostatně nepůjdeme. Ve Vídni tedy silně to vřelo a cítil jsem chladný vzduch. Na místě samém, v Pešti, nebylo dobře o věci klidně jednati — byly samé hostiny, recepce, soirées, a kníže odejel ještě před ukončením schůze, ale slíbil, že bude se mnou o věci jednati později. Měl jsem oprávněné tušení, že na naši sportovní samostatnost chystá se prudký útok. Na jedné straně vláda rakouská a ať tak dím, císařský dvůr — na druhé straně zmíněný středoškolský profesor, který měl za sebou asi pět nebo šest spolupracovníků, oddaných věci olympijské a mimo to doma víc nepřátel nežli přátel. Sokolstvo proti nám, sportovci z valné části proti výboru — proč, bůh sám to ví — poslanci — ti jakživi se o tu věc nestarali… a viděl jsem hroutiti se svoji práci a svoje snažení. Proti mně stála zeď, přesila tisícinásobná, proti které neměl jsem já nic, nežli že jsem dosud vedl věci českého výboru tak, smim-li říci diplomaticky, že nás dobře nemohli smésti s povrchu zemského jen tak beze všeho. Pustil jsem se však do boje přece.

O schůzi pešťské podal jsem referát do „Nár. Listů“ 4. června 1911.

Zdálo se mi, že srdečnost Coubertinova klesla, ač teď vím, že jeho postavení bylo nesnadné a hájiti posici mou bylo těžko, tuze těžko.

*

Ve dnech 25. června až 2. července byly pořádány v Praze „II. mezinárodní závody olympijské“ jako příprava k závodům štokholmským. Zásluhu o jejich zdar měl p. E. Procházka, který později nepochopitelným způsobem věci olympijské se odklonil. Hrám věnoval kníže Colloredo-Mansfeld 500 korun.

Bylo ticho, jezdil jsem klidně do lázní Poděbrad léčit počátky své dny a po maturitách 12. července jeli jsme do Jimramova, pak 19. srpna do Sloukovic u Heřmanova Městce. Tam poslala za mnou naše služka z Prahy telegram knížete Windischgraetze, ve kterém mi kníže oznamoval, že 1. září bude v Praze, v hotelu „U modré hvězdy“ a že by rád se mnou mluvil. Nechtěje ničeho zameškati, nechal jsem krásných Sloukovic a jel honem do Prahy, zaslav knížeti telegram z Městce. Ale opožděním všecko se pomíchalo, já nedostal telegramu knížete včas, neodpověděl jsem ovšem včas, a kníže zatím změnil disposice — slovem nestihl jsem ho v Praze a vrátil se do Sloukovic s nepořízenou.

Počátkem září došly do Prahy definitivní programy štokholmské olympiady, ze kterých vyjímám tento passus: „Jakožto národ v olympijském smyslu jest pokládána každá země, která má svoje zastoupení v Mezinárodním výboru olympijském, nebo, nemá-li tohoto zastoupení, každá země, uznaná jakožto „národ“ při posledních hrách olympijských, a mimo to každý suverénní stát, který netvoří součást států konfederovaných, jakožto i každá konfederace států, stojící pod svrchovaností společného náčelníka států. — Poddaní neb občané, náležející rodem nebo právem naturalisace k nějakému „národu“ nebo rovnocennému státu, jehož částí jest onen „národ“, jsou jedině oprávněni zastupovati „národ“ ve věcech her olympijských.“

Poté jel jsem na pozvání knížete 25. září do Ploškovic na rozmluvu a zůstal jsem tam přes oběd do půl 2. hod. odpol. Tady začal kníže operovat, ale nebylo mi hned zřejmo, co vlastně chce — aby Češi zmizeli nadobro s olympijského povrchu. Nicméně bylo mi nesmírně teskno a v tomto knížecím okolí viděl jsem hned, jak jsme slabí, já a několik mých věrných spolupracovníků, Zelenka, Roessler, Fuchs z Robětína, Fehrer, Herschmann, Balcar, Rudl a Goppold…

Windischgraetz mazal mi nejdříve med okolo úst, jednal velice hladce, rukou hedvábnou a ujišťoval, že sám se cítí Pražanem, narážeje na svůj pobyt v Gröbovce, a že by bylo záhodno, abychom šli společně, že sám se přičiní o to, aby postavení Čechů v Mezinárodním výboru, tolikaletou prací hájené, nevzalo újmy. Já, domnívaje se, že na slova šlechticova možno stavět, začal jsem knížeti důvěřovat; také nebyl jsem politikem, nevěděl, jak věci se mají a provádějí v takových vrstvách…

Koncem září dostal jsem od místodržitelství sdělení, že ministerstvo kultu a vyučování požádalo ministerstvo zahraničních věcí, aby české výpravě ke hrám olympijským ve Štokholmu r. 1912 věnovali svoji blahovůli a uvědomilo c. a k. rak.-uh. vyslanectví ve Štokholmě o vyslání českých účastníků k zamýšleným hrám.

Domnívaje se, že zaváži Windischgraetze k jistým ohledům vůči českému výboru olympijskému, navrhl jsem již 23. června 1911, aby byl jmenován čestným jeho členem. Myslil jsem, že pak nebude moci nijak ostře vystupovati proti nám. Kníže přijal, a doufal jsem tedy, že aspoň pro chvíli jest vyhráno. — V Ploškovicích bylo napolo sjednáno toto: napříště jeden ze zástupců Rakouska (jichž mohou býti podle stanov C. I. O. nejvýše tři) bude vždycky Čech, že Český výbor olympijský ve své existenci a funkci zůstane nedotčen, že Čechové budou vystupovati při hrách i nadále tak, jako dosud, a — věc naprosto nebývalá, v níž viděl jsem svůj veliký úspěch — v případě českého vítězství ve Stadionu bude vytažena sice vlajka rakouská, ale pod ní v menších rozměrech i vlajka česká. S těmito modalitami vyslovili svůj souhlas jak tehdejší ministrpresident baron Gautsch, tak ministr zahraničních věcí hrabě Aehrenthal. V duchu divil jsem se této povolnosti, neboť kdo zná mezinárodní význam vlajky, ví, co to znamená. U nás, mimochodem řečeno, nechápou toho mnozí ani dnes, státní vlajku znevažujíce.

Běželo tedy jen o to, jak označiti českého zástupce, když trialismus (Rakousko-Uhersko-Čechy) byl nepřípustný. Vmyslíme-li se jen maličko do tehdejších poměrů, jest jasno, že a proč vláda rakouská, která konečně i s císařem a arcivévodou Franz Ferdinandem začala se zajímati o věci olympijské, nechtěla připustiti ve věcech zahraničních „Čechy“ stejně oprávněné jako „Rakousko“, čili zjevný separatismus, když Čechy neměly té samostatnosti jako Rakousko i Uhersko, a kdo šel za hranice, musil dbáti tohoto faktu, nechtěl-li se dostati do rozporu s rakouskými úřady. Že my toho dosud nedbali, a nedostali se do konfliktu, to bylo zásluhou dílem nedbalosti rakouských úřadů, dílem obezřetnosti, s jakou jsme si vždycky vedli, snažíce se obeplouti nebezpečná skaliska.

Sami jsme tehda nevěděli dobře, co můžeme chtít a co ne vzhledem k tomu, že slovo Bohème jakožto označení království Českého zahrnovalo v sobě i Němce české, jež my však za stupovati nechtěli a slovo Tchèques bylo odiosní, protože tím bychom byli opustili státoprávní stanovisko. A pojem Bohème vylučoval také Čechy z Moravy a Slezska, otázka tedy nebyla tak jednoduchá a vyžadovala nesmírné opatrnosti na všecky strany.

*

Myslím, že nebylo opomenuto v poradách o té věci ničeho a se strany Českého výboru olympijského hledána pomoc a rada, kde jen bylo lze. Věc přece nebylo možno řešiti bez vědomí vrstev směrodatných, politických. Ale slepá ulička, v níž jsme se ocitali, vynikla tím ještě více.

Navštívil jsem nejdříve dra Kramáře a jemu věc vyložil. Dr. Kramář sice slíbil, že zakročí, ale hned poznamenal, že za úspěch ručiti nemůže; druhý politik, dr. Jan Podlipný, poněkud temperamentnější, odvětil zkrátka: „A co je Aehrenthalovi do toho?“ Takové naivní názory měli rozhodující politikové! Jako kdyby dnes Němci naši chtěli provozovati politiku zvláštního a státně samostatného vystupování v cizině a pan Lodgmann jim řekl, ministru Benešovi že do toho nic není… Ač nechci porovnávati separátní postavení naše s nynějšími Němci, jenom poukazuji na způsob nazírání na práva ministra zahraničí.

Když bylo uvažováno o tom, možno-li vůbec žádati slova „Bohème“ jakožto označení českého zástupce a je-li naděje na vítězství, byl dr. Podlipný náhledu, že i bez ohledu na nějakou naději na vítězství dlužno bojovat, ač sám neřekl ani jak, aniž pomoci nabídl. Jiní zase odvraceli od zápasu beznadějného, při kterém porážka jest jistá a radili, aby přes tuto formální věc přešlo se k dennímu pořádku a zatím abychom se spokojili s nespornými úspěchy, uvedenými tuto svrchu. Navštívil jsem v té věci i starého, zkušeného politika českého, váhy neobyčejné a snad předního znalce státního práva českého, dra Karla Mattuše, který mi odpověděl s malou nadějí: „Nezbývá nic jiného…“

Bezradnost, ba přímo bezhlavost zavládla teprve ve vrstvách sportovních, ve kterých pojmy o tom, co býti může neb nemůže, co jest anebo není, a co býti musí nebo nemusí, teprve byly nejasny. O právu na samostatnost byl přesvědčen každý, tak jako zase rakouská vláda byla přesvědčena o právu svém, že nesmí naši samostatnost, byť i jen sportovní, žádným způsobem připustiti. Zhrozil jsem se toho galimatiáše, z té neupřímnosti, se kterou jsem se setkával, vstupuje tuto do bludiště politiky. Ten chtěl to, onen zase ono, netázaje se, je-li to možno neb prospěšno, jen když širší dav mu tleskal, jeden bouřil u sklenice, ale veřejně svých tužeb neodvážil se prozraditi, jiný zase provozoval pštrosí politiku nechtěje viděti poměrů skutečných. Většinou radikalismus doma, ale tam, kde by toho bylo třeba, ani muk. Titíž lidé, kteří láteřili na závislost na Vídni, přišli ke mně prosíce, abych se přimluvil u Windischgraetze, aby jim vymohl tu neb onu výhodu… Však není doba tak vzdálená, a pamětníků těch method krátce předválečných je ještě dost. Sport. Rada česká byla té doby docela bezradna čekajíc, že přijde Alexandr, který rozetnete gordický uzel. Teprve tři léta poté jsme tušili, že Alexandr je přede dveřmi — světová vojna a její následky.

*

Vraťme se však k událostem. — Za mé návštěvy v Ploškovicích kníže Windischgraetz vyslovil přání, býti přítomen schůži Č. O. V. a v následcích toho pak koncem října přijel kníže Windischgraetz do Prahy a Český olympijský výbor uspořádal 29. října v hotelu „Central“ veliký banket, dílem jako slavnostní schůzi, dílem jakožto jakýsi úvod k našemu účastenství při hrách štokholmských. Předsedal princ Ferdinand Lobkovicz, protektor Českého výboru olympijského, a účastnili se vedle Windischgraetze švédský vyslanec Beck-Friis, který zvláště k tomu přijel z Vídně, předseda zemské školní rady Tobisch, policejní president Křikava, dr. Groš, dr. Scheiner, který dlouho nepřicházel a telefonicky musilo mu býti připomenuto, že hosté už zasedají, mag. rada Borůvka, Soukup, inž. Meilbeck; za S. K. Slavii: cís. rada Ing. Kruliš, Jar. Mattuš, arch. Roháček, dr. Hrubant, Janda, Košek, Laube, Veselý; za šermíře: Goppold z Lobsdorfu, Alter, Scheybal, Kostar, Švorčík, Tuček, Šourek; za Č. S. F. Horáček, za Č. A. A. U. Procházka, za tennisty Šebek, za Svaz lyžařů Pavlousek, za aviatiky Kašpar a Kalva, za A. C. Spartu Šikl, inž. Žofka a Malý, pak zástupci sportovního tisku skoro všech deníků a skoro všichni členové Č. O. V. Omluvil se místodržitel kníže Thun, hrabě Lützow, dr. Kramář a náměstkové Seifert a Kasalický. Ve vrstvách sportovních českých podobné společenské události dosud nebylo. Kníže Windischgraetz byl téhož dne v poledne u mne na snídani a při banketě byl roztomilost sama. Zdálo se, že jistá samostatnost Čechů je zabezpečena, a já, důvěřivý člověk, jsem se těšil, že není tak zle.

Teprve teď, ve svém pozdním věku, ba už stáří, poznávám, kterak je bláhovo důvěřovati sladkým úsměvům i převlídným slovům, byť i s míst sebe vyšších. Ba právě tam bývá neobyčejná vlídnost nejméně upřímna a nejvíce nebezpečna. Nikdy se člověk ve světě nedoučí…

Nechci se tuto šířiti o přípitcích, při této hostině pronášených, byly to fráze více nebo méně zdvořilostní, povinné holdy Veličenstvům rakouskému a švédskému.

Za mnohem důležitější pokládám uvésti zásady, jimiž byl určen poměr Českého výboru olympijského k rakouskému, resp. mezinárodnímu. Byly tyto:

1. S vědomím a souhlasem ministerstva vyučování (v jehož obor u nás spadaly olympijské hry) a ministerstva zahraničních věcí, jest zástupci Českého výboru olympijského (Č. O. V.) provždy zajištěno místo v mezinárodním olympijském výboru.

2. Existence a funkce Č. O. V. zůstává nedotčenou.

3. Borci, jím vyslaní, i nadále budou startovati jako Češi.

4. Pod rakouskou vlajkou, jedině mezinárodně uznávanou a platnou, bude napříště pro české účastenství při mezinárodních hrách olympijských míti místo i vlajka barev království Českého.

„Cena této dohody, dodal referent Nár. Listů „H.“, podávaje o tom zprávu, „která vlastně jest potvrzením dosavadního stavu, jest v tom, že jí zabráněno všelikému konfliktu, jenž při trvalém napětí mezi sportovní Vídní a českým sportem by vzniknouti mohl, ba musil. Jsou zažehnány rozpory a naopak dán podklad pro součinnost mezi dvěma skupinami, které se už mohly přesvědčiti, že se navzájem nedovedou ubíti, ale ovšem dovedou značně zeslabiti.“

Byl jsem a se mnou všichni poctiví znalci poměrů velmi spokojen s výsledkem našeho jednání — bylo to víc, nežli jsme mohli doufati, kdyby se byla vláda opravdu zasadila o naši zkázu. Dr. Podlipný, když mne málo dní po té potkal na nábřeží Františkově, upřímně mi gratuloval. A s ním velmi mnozí jiní. Také v novinách ostatních, než v Nár. Listech jevilo se uspokojení. Jedině „Čas“ („Pál.“) psal 16. listopadu o „mílovém kroku zpět", ale hned v zápětí 18. listopadu přinesl loyálně opravu z kruhů informovaných, kde správně bylo poukázáno na to, že Češi dosud vystupovali při hrách olympijských toliko jako samostatný národ, nikoli jako státní skupina a že i teď mají toto vystoupování zajištěno. O vlajce bylo správně poznamenáno, že dosud nikdy nebyla při olympijských hrách vztýčena vlajka česká — nebude tedy krokem zpět, bude-li vztýčena pod rakouskou. Nemohlo přece býti jinak, tím méně, když — české vlajky vůbec nebylo!!

Ovšem, že věci se chopily také vídeňské noviny, překroutily smysl úmluvy a jásaly, z čehož zase v Čechách smutek a výčitky na mou adresu — nikdo neuvážil těžkých okolností, ve kterých jsem byl, nikdo mi nepomáhal, všichni jen přihlíželi, jak to dopadne a jak zoufale se biji. Ne aby přikročili k obhajobě — jen jako by měli radost, že mají do koho tlouci. Ale to u nás už jinak snad ani nejde. Což, probůh, neviděli, že to dosavadní „samostatné zastoupení“ bylo možné jen proto, že rakouská vláda spala? Věděli jsme hned s počátku, že jakmile si oči trochu promne, je s tím konec, tak jako byl všude, kde si podobného samostatného vystupování jen všimla. Proč pak se nebilo do českých učeneckých zastupitelstev při mezinárodních kongresech, jimž bylo přímo zakazováno vystupovati samostatně? A byli to jinší pánové, nežli já, člověk nemohoucí! Nikdo nepověděl, jak to tedy zaonačit, abychom docílili toho, po čem toužili jsme všichni, totiž samostatnosti. Teď snad poznali, že bylo k tomu potřebí trochu více, nežli pár sportovců — strašlivé světové vojny a neskonalých námah…

„Korrespondenz Wilhelm“ přinesla dne 18. listopadu Windischgraetzovo prohlášení a opravu všech nesprávných referátů německých, kde kníže praví: „Bude platiti: 1. Mezi rakouskými zástupci v Mezinárodním olympijském výboru bude vždycky jeden zvláštní zástupce pro Čechy a tím bude též uznána oprávněnost Č. O, V.; 2. národnostním poměrům Rakouska se vyhoví tím, že v případě vítězství některého Rakušana bude vztýčena vedle říšské vlajky též vlajka země dotyčného vítěže. — Tímto ustanovením bylo vyhověno sportovnímu významu Čech a zároveň šetřeno jednotnosti státu rakouského. V doslovu k tomuto prohlášení poznamenal v N. L. redaktor Heinz: „…připomínáme rozhodně kazimírům v tisku druhého tábora, že postavení Čech v Mezinárodním výboru nikdy ani na okamžik nebylo zvikláno a že tudíž k nynější úpravě Čechy přimělo jedině přání, aby byl definitivně pokoj.“ — Mám za to, že v českém sportu pokoj nebude tak hned — nejde-li už o samostatnost, však už se najdou lidé, kteří budou vyhledávat zas jiné příčiny…

Právě do těch dob spadá také jednání o smír v českém lyžařství, mezi Svazem lyžařů v král. Českém na straně jedné, Spolkem pro zimní sporty na straně druhé. Rovněž jednání o českém footballu při mezinárodní Olympiadě.

Na konec, aby bylo jasno, Č. O. V. vydal prohlášení, kterým věc osvětloval na všecky strany, v listopadu 1911.

19. listopadu 1911 večer jel jsem do Vídně ve věcech olympijského výboru a ve středu večer, 22. listopadu, jsem se vrátil. Byl jsem v ministerstvu zahraničních věcí, kde vykonal jsem návštěvu sekčnímu šéfovi bar. Macchiovi a mluvil pak s hrabětem Frant. Kinským. Byl to bratr „české spisovatelky" hraběnky Nory Kinské z Chlumce, jemuž, sveden jsa českým hovorem, leccos důvěrného jsem pověděl. Zatím obsah naší rozmluvy zvěděl Windischgraetz takřka hned dne následujícího. V ministerstvu vyučování intervenoval jsem stran subvence, byv uveden k ministru Hussarkovi poslancem drem Tobolkou, učinil jsem návštěvu Beck-Friisovi, jakožto čestnému členu pro výpravu štokholmskou a sháněl přízeň pro český výbor, kde se dalo, s trpkostí v srdci, že té přízně ve vrstvách českých je tak málo. V Čechách jen buď se na Český olympijský výbor láteřilo, sem tam někdo radil, jak co udělat, ale skutkem, neřku-li penězi, nepomohl téměř nikdo.

Cesty křížové to byly…

2. Kampaň štokholmská.

„Teď nastala kampaň štokholmská, o níž mohou vypravovati protokoly Českého olympijského výboru — pokud existují.“

Spolkové protokoly — s těmi bývá hrozná potíž. A Č. O. V. nebyl tehda ani spolkem, nýbrž jen volným sdružením, beze stanov. Jen sem tam některý z přítomných ochotně se uvolil vésti a zapisovati protokol, nebylo lze nikoho přinutiti, aby dostál danému slovu, byl napsán jeden, dva zápisy, — zapisovatel pak už zase nepřišel do schůze, ani se neomluvil a darmo jsme čekávali na zápisy. Zatím někdo z nové ochoty na kus papíru učinil zápis o jednání, pak se to pohodilo — a není dokladů o věcech, později