Paměti Augustina Bergra/V Praze

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Dětská léta	V Praze	V aréně na hradbách

Údaje o textu
Titulek:	V Praze
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 13–15. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Usídlili jsme se nejprve na Malé Straně u strýce Josefa, předsedy spolku vysloužilců „Radecký“. Na nás děti působily malostranské uličky se svými starobylými domy a paláci, jakož i panoráma Hradčan jímavým kouzlem.

Po několika dnech našli rodiče byt ve Václavské ulici nedaleko Moráně. Strýček Antonín mě vedl k zápisu do německé reálky u piaristů. Ač jsem uměl německy, byla to pro mne potíž, neboť v Brně jsem chodil do české školy.

Ve Václavské ulici jsem se brzy seznámil s Evaldem, synem rektora prof. dr. Evalda Heringa. Můj malý přítel, když vyrostl, stal se také známým profesorem a rektorem. Byl to milý a tichý hoch. Zavedl mne do rodiny a chodíval jsem potom velmi rád do bytu pana profesora, jenž si mne zanedlouho také oblíbil. Bydlili v domě Václavských lázní a do těch vedla velká vrata. Za nimi v zahradě vytékala znamenitá pitná voda, pro kterou si chodívali z celého okolí. Heringovi bydlili až vzadu za zahradou ve dvoře, ve zvláštní budově v prvém poschodí, a za tímto stavením choval pan profesor v několika kůlnách různé druhy psů pro svá vědecká studia.

Tenkrát ještě stávala v sousedství Václavská trestnice. Pozorovali jsme často z prvého poschodí, jak se na dvoře trestnice procházejí vězni, jak v poledne v trestaneckých šatech přijíždějí z práce a zase odjíždějí. Okolí bylo ponuré a nám bývalo neveselo. Tichý Evald odjíždíval s otcem na prázdniny do ciziny, na Rügen, odkud mi po každé pan profesor přivezl nějakou drobnůstku, která mi bývala vždy velmi milá.

Ve Václavské ulici vedle nás „U Balásků“ jako někde na venkově bydlila rodina Fričova; měli dvě hezké a hodně veselé dcery. V budově Václavských lázní bydlil také německý profesor Weiss se svou krásnou dcerou.

V Panské ulici na reálce u piaristů byl představeným kláštera i reálky provinciál P. Chorý. Byl zdánlivě přísný, ale hodný. Mluvil s námi jenom německy, ale jednou mě zastavil na chodbě, uchopil mě za rameno a řekl mi:

„Poslouchej, August, ty jsi Moravan, já su Moravan, su z Kroměříža. Tak ať neděláš Moravanům haňbu, musíš se dobře učit.“

Zasmál se na mne – a od té doby zase jakoby nic, mluvil se mnou jenom německy. Každý pátek dostal jsem od něho v poledne obrovskou, jako cihlu velkou buchtu.

Mezi mými spolužáky na reálce byl Artuš Scheiner, skvělý náš malíř a dobrý můj kamarád i v pozdějších letech, Pilát, syn rukavičkáře, Orlík, Špic, Stejskal, Černoch, Severa, jehož maminka měla krám na rohu Pasířské ulice a nynější Jungmannovy třídy a prodávala pečené kachny, husy a kuřata. Setkal jsem se se Severou po letech v New Yorku v Americe. Pak se mnou chodil ještě do školy Hradil, syn továrníka rukavic, a s tím jsem ministroval; často mě škádlil a brával mi v sakristii z rukou misál.

Naše maminka byla velmi zbožná, a byla proto šťastna, že chodím rád ministrovat. Jak bych nechodil! Vždyť jsme dostávali za ministrování čtyrák…

Ve Václavské ulici jsme však dlouho nebydlili. Maminka dosáhla toho, že jsme se přestěhovali na Vinohrady, do vznikající tehdy nově třídy.

Tenkrát mi ještě ani nenapadlo, že budu někdy tančit. Potom jsme se přestěhovali do levnějšího bytu do Tunelové ulice, která se později jmenovala Hálkova. To byl veselý byt. Bydlili jsme v druhém poschodí a měli jsme asi pět nebo šest pokojů do ulice. Na bytě bylo u nás několik studentů, kamarádů staršího bratra Antonína, který tehdy už studoval na učitelském ústavě.

Studenti s Antonínem rádi koncertovali. Všichni byli hudebníci a za podvečerů ve svém pokoji pěkně vyhrávali. Se sestrou Márinkou jsme rádi naslouchávali jejich hře.

A tu se jednou nějak rozveselili a zahráli do tance. Mne to po prvé, znenadání, chytlo… Uchopil jsem do náruče nic netušící Márinku a začal jsem s ní po pokoji křepčit. Studenti nás při tanci pozorovali a Šimon prohodil:

„Ten August má v sobě nějakou taneční žílu…“

Také se spolužáky jsem chodíval rád na procházku. Někdy jsme si vyšli za bránu a chytali jsme salamandry.

Čas rychle utíkal, léta míjela. Zase nastaly krásné prázdniny. Vychodil jsem už čtvrtou třídu reálky. Tatínek chtěl, abych šel do kadetky jako můj spolužák Černoch, nechtěl jsem však o tom ani slyšet.