Paměti Augustina Bergra/Setkání s Conradim

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Seznámení s pařížským pierotem Paulem Legrandem	Setkání s Conradim	V Théâtre du Capitole v Toulouse

Údaje o textu
Titulek:	Setkání s Conradim
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 88–91. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

V Rue Richer byla také kavárna Café de Sport; rád jsem i tam občas zašel, poněvadž v ní byl zajímavý život. Scházívali se tam umělci a artisté z Follies Bergères a z jiných podobných podníků. Seděl jsem v ní jednou odpoledne – bylo to v době, kdy už jsme hráli „Tour du Cadran“. Pozoroval jsem virtuosní hru dvou pánů na kulečníku. Zdáli se mi nějak známí a vzpomněl jsem si, kde jsem je už viděl: byli to umělci na hrazdě z divadla Follies Bergères Look a Fox.

Sledoval jsem jejich výtečnou hru s takovým zájmem, že jsem si zprvu ani nepovšiml pána, jenž ke mně s úsměvem přistoupil.

Zahleděl jsem se na něho, proč se usmívá, a náhle jsem vstal a zvolal:

„Jste to vy, pane Conradi, nemýlím-li se?“

Pan Conradi se rozesmál:

„Ano, ano, jsem to já, Augusto. Už chvíli vás pozoruji a uvažuji, jste-li to vy, Augusto, nebo ne. To mám radost, že vás zase vidím, co tady v Paříži děláte?“

Povšiml jsem si, že mi pan Conradi vyká. Dříve jako chlapci mi tykal. Bylo mi skoro líto, že už mi neříká „ty“.

„Bydlím nedaleko odtud. Vystupují se slavnou Mouche d’Or v Théâtre des Variétés,“ odpověděl jsem panu Conradimu.

Pohlédl na mne s úžasem:

„S Mouche d’Or a v Théâtre des Variétés, Augusto? Nemohu tomu ani uvěřit, to se z vás ale stal chlapík.“

Usmál jsem se.

„A kde vy jste se tady vzal, pane Conradi?“

„Zítra začínám ve Follies Bergères, dělám ještě stále s Andersenem tu naši starou práci, stolní pyramidu, a jako druhé číslo ještě s několika lidmi živé mramorové obrazy. Pamatujete se přece na ně z Teatro salone italiano? Tady to ještě neznají, uvádím je sem. Musíte se přijít na nás podívat. Ale to všechno, milý Augusto, je vedlejší, jsem šťasten, že se s vámi setkávám a že jste takový chlapík. Neujišťoval jsem vás, že z vás něco bude, že se ještě spolu setkáme ve světě? A vidíte, měl jsem pravdu. Ale teď mi musíte všechno o sobě vyprávět, vždyť už jsme se tak dlouho neviděli. Musíte mi povědět, co jste všechno dělal a kde jste všude byl. Pojďte, posadíme se spolu někam stranou ke stolu a vypijeme sklenku vína; oslavíme shledání.“

„Milerád, pane Conradi, ale pod podmínkou, že mi budete zase říkat jako dříve ‚ty‘. To ‚vy‘ od vás mi zní tak cize, že bych se rozplakal. Často, velmi často jsem na vás vzpomínal, a to vděčně, jako na někoho velmi blízkého, vždyť, vy jste mě vlastně přivedl k divadlu, nebýti vás, možná že bych dnes byl xylografem. Musíte mi slíbit, že mi budete vždycky tykat jako můj tatínek.“

Conradi na mne pohlédl a v jeho očích se zamžilo. Uchopil mě za ruku, dlouho ji tiskl a řekl tiše:

„Tak pojď, pojď, Augusto, připijeme si na shledání a budeme si tykat. Musíš mi však všechno o sobě povědět, jsem už velmi zvědav.“

Po celé odpoledne jsme seděli při sklence a vyprávěli si. Conradi naslouchal se zájmem, jak jsem se měl v Kristianii u Martiniho, jak se mi dařilo v pražském Novoměstském divadle a jak jsem začal tančit s Mouche d’Or. Conradi si také prohlížel plakát Théâtre des Variétés, na němž jsem byl uveden svým divadelním jménem Berger.

„Vidíš, Beržé, docela Francouze už z tebe udělali,“ zasmál se Conradi. Mluvili jsme dosud spolu vždy německy. Domníval jsem se, že je Conradi buďto Němec nebo Ital. Tu však Conradi zvážněl, uchopil mě zase za ruku a povídal mi – nechtěl jsem věřiti sluchu – se zcela správným přízvukem česky:

„Když jsme se tak setkali a máme se rádi, musím se ti k něčemu přiznat a to k tomu, že jsem také Čech. Conradi jest jen mě artistické jméno, jmenuji se Dubský. Jsem takový světoběžník jako každý správný artista, toulám se už světem po různých divadlech a cirkusech přes dvacet let.“

Měl jsem teď dobrého Conradiho ještě raději.

Večer po divadle na mne čekal. Byl nadšen mým baletním uměním.

„Je z tebe vynikající umělec. A přece jen také trochu mou zásluhou, vždyť jsem tě skutečně zavedl do divadla.“

Přislíbil jsem mu, že se na něho přijdu podívat do Follies Bergères, záleželo mu zvláště na mém úsudku o živých mramorových obrazech, poněvadž jsem je už znal z Teatro salone italiano.

Byl jsem se na ně podívat a Conradimu jsem je pochválil, ač byly mnohem menší než v Praze, protože byly předváděny jen několika lidmi.

Sešel jsem se potom s Conradim ještě několikrát v Café de Sport.

V Paříži se dlouho nezdržel, byl angažován ve Follies Bergères jen na čtrnáctidenní program. Sešli jsme se spolu ještě i před jeho odjezdem a upřímně se rozloučili. Věděl jsem už tehdy, že z Paříže pojedu s panem Dando a Mrs. Aeneou do Toulouse a do Italie.

Conradi mi přál i na další cestě mnoho úspěchů. Odjel a už nikdy a nikde jsem se s ním nesetkal, ani jsem už o něm neslyšel.

Vždycky však po celý život jsem si na svého dobrého krajana, vždy elegantního Conradiho, vděčně vzpomínal…

Nastalo jaro, a to jest i v Paříži velmi krásné. Naše smlouva v Théâtre des Variétés docházela. Ještě několikrát budeme opakovat „Tour du Cadran“, provozovanou denně už přes dva měsíce, a pak odjedeme z Paříže.

Nastalo loučení. Těžko, přetěžko jsem se loučil s báječnou Paříží. Krásně se se mnou rozloučil skvělý ředitel divadla pan Bertrand, pozdější ředitel Velké opery, tklivé bylo loučení s dobrou Käthe, ohnivá kreolka Marcelina byla tak dojata, že skoro plakala.

Když jsme na začátku dubna skončili své vystupování v Théâtre des Variétés, zajel Dando pro dcerušku Quiny do Londýna. Byla to hezoučká, hodná, asi pětiletá holčička a brzy se se mnou spřátelila. Odjížděl jsem z Paříže s manžely Dando a jejich dceruškou přes Bordeaux do nového našeho působiště v Toulouse.