Paměti Augustina Bergra/Předmluva

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
	Předmluva	Dětská léta

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 5–8. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Bylo mi sedm let, když jsem přijel od nás z Domažlic o prázdninách do Prahy podívati se s otcem na Jubilejní výstavu roku 1891. Zůstal jsem několik dní u strýčka Pazdery, malíře porcelánu a skla; strýc měl také velký obchod na tehdejší Ferdinandově třídě, nedaleko Uršulinek u Národního divadla.

Strýček byl starý mládenec. Neoženil se kvůli své matce Anně Pazderové, která byla dobře známa a vážena v pražské dámské společnosti. Znala se ještě s paní Náprstkovou a chodila často na návštěvu k paní Herrmannové, choti redaktora „Národních listů“, která v těch dobách ještě žila. Tetička byla inteligentní; znala mnoho a dovedla krásně vyprávěti, třeba o panu Nerudovi. Rád jsem ji poslouchával.

Sedmiletý chlapec z venkovského města v Praze a na jubilejní výstavě! Co tu byla skvělých, nezapomenutelných dojmů! Mezi nejkrásnějšími z nich byly a zůstaly dojmy z Národního divadla. Tetička mě zavedla na odpolední představení, i někdy večer po zavření krému šel jsem s ní do divadla, když se hrál nějaký balet.

Potom jsem jezdil několik let o prázdninách k strýčkovi a tetičce Pazderovým do Prahy. Tak jsem byli roku 1895 u nich na Národopisné výstavě. To až mi bylo jedenáct let, vnímal jsem už všechno lépe, ale mě nadšení pro Národní divadlo a zvláště pro jeho balet mi zůstalo. Nikdy mi z paměti nevymizely pohádkové dojmy z výpravných her „Sedm havranů“, „Ďáblovy pilulky“, „Execlsior“, „Asrael“, „Výlet pana Broučka s Měsíce na výstavu“, a j. Co to bylo krásy, hybné pestrosti, divů mašinerie na jevišti, zaplněném motýly, čápy, broučky, květinami, anděly, průvody.

Dětská duše venkovského hocha ani nestačila vše vnímat, ba nepostačil jsem se ani dívat na tu všechnu krásu.

V dětské mysli mi utkvěl zvláště Mošna, jenž rozesmával děti, jakmile se objevil na jevišti ať už jako principál v „Prodané nevěstě“ nebo jako poustevník v „Sedmi havranech“. A právě tak jsem nezapomněl na pana Šamberka ve „Výletu pana Broučka“. Vidím ho často v duchu, tlouštíka, jak si namáčí v božské ambrosii dlouhá „cigárka“ a vzpomíná přitom toužebně na schnellovské plzeňské. Nesmírně se mi také líbil sólový tanečník v baletech, otrok v „Excelsioru“, jenž mě uváděl v úžas svými tanečními skoky, o nichž jsem tehdy ještě nevěděl, že to jsou rondy a piruety, revoltáty atd.

A tetička mi často a hodně vyprávěla o divadle. Znala se takřka se všemi dámami z Národního divadla, z činohry i opery, i se sólovými tanečnicemi. Zastavovaly se u ní často v krámě, kde byly vyloženy překrásné vázy, sošky a ručně malované porcelánové talíře. Uměla skvěle vyprávět. Těšil ji můj dětský údiv a zájem o divadlo. Povídala mi také o panu Bergrovi, mladém baletním mistru, který tu baletní krásu v Národním divadle aranžuje a sám tančí jako nejlepší sólový tanečník. Vyprávěla mi též o jeho mladičkě, překrásné paní, Italce, která mu nedávno zemřela. Povídala mi o ní, že byla báječnou tanečnicí, schválně angažovanou Národním divadlem na „Excelsior“ až z Italie, kde už byla primabalerinou. Také jsem se od tetičky dozvěděl, že se poznala v Národním divadle s Bergrem a že zůstala už v Praze jako jeho žena. Vyprávěla mi, jaký měla paní Bergrová překrásný pohřeb, že se ho zúčastnila celá Praha, která milovala její baletní umění.

Můj zájem o baletního mistra Bergra tím ještě vzrostl.

Doma, na venkově, měl jsem pěkně loutkové divadlo. Po svém návratu z Prahy viděl jsem v něm Národní a chtěl jsem na něm vypravovati i balety.

A léta míjela. Přijel jsem do Prahy jako velký student a zase jsem bydlil u staré tetičky Pazderově a strýce Pazdery, kterým se však už tak dobře nedařilo. Už neměli krám na Ferdinandově třídě. Zase jsem se zajímal o Národní divadlo, ale už o jeho činohru a operu. Poznal jsem ještě velké dramatické umění Mošnovo, Kvapilové, Vojanovo a jiných a jiných. Ale nezapomněl jsem ani na pohádkový svět, jejž mi vykouzlily před lety výpravné balety Národního divadla. A kdykoliv se mi vynořily vzpomínky, vždycky jsem si vzpomněl i na baletního mistra Augustina Bergra, který zůstal v mých představách mocným čarodějem Merlinem, jenž kouzlil všechnu tu krásu, která mě udivovala v dětství. Tenkrát už Berger nebyl v Praze, ale nezapomněl jsem na něho. Mnoho jsem o něm za ta léta slyšel.

Rád bych ho byl poznal též osobně. S mnohými z těch, o kterých jsem slýchal v dětství s utajeným dechem, jsem se za svého života seznámil, s Bergrem mne však dlouho náhoda nesvedla. Až loni jsme se poznali, jak už to bývá, pouhou shodou okolností ve společnosti. Přiznal jsem se mu, co mi představoval, čím mi byl za mých dětských let.

Usmíval se, čilý, křepký, veselý, ač už mu v té době bylo osmdesát let. Zajímal jsem se o jeho životní osudy. Přiznám se, že někdy mi šla až hlava kolem z jeho vyprávění. Augustin je doposud pln vznětlivosti, dovedl i mimicky naznačovati, o čem vypravuje, dovedl se vzrušiti a tak se kolikráte zabral do svých vzpomínek, že zapomněl na hodiny. Psal jsem si poznámky a věru někdy nebylo lehko vybrati z toho podstatné a charakteristické, abych v nepřeplněně míře a přece dobře zachytil čtenářům Bergrův život. Jsem rád, že mi bylo dopřáno napsati Bergrovy vzpomínky, poněvadž by byla skutečně škoda, kdyby po Bergrovi, jenž se ve světě jako málokterý náš umělec přičinil o rozšíření a slávu českého jména a jenž je vlastně tvůrcem české baletní školy a choreografie, nebylo nic souhrnného pro budoucnost zaznamenáno. Zachytil jsem vše, co si výslovně přál, a také celou svou práci jsem mu přečetl; byla jím nadšeně schválena.

Obdivoval jsem se mnohdy Bergrově pečlivosti, s jakou dovedl od svého mládí uchovávati takřka každou vzpomínku. Snažil jsem se napsati jeho zpověď prostým a nehledaným slohem, abych uchoval tak čtenáři dojem, jakým na mne působilo Bergrovo prosté vyprávění.

Když v květnu skončil Augustin své vypravování a já potom dopsal jeho zpověď, bylo nám oběma skoro smutno, ač jsme se mnohokráte těšili na zakončení.

Prožili jsme spolu krásné večery zimních měsíců. Stali jsme se upřímnými přáteli a považuji za svou povinnost poděkovat Bergrovi za jeho shovívavost a trpělivost. Připisuji mu z úcty svou práci a vroucně si přeji, aby se z ní ještě mnoho let těšil.

Ladislav Hájek.