Paměti Augustina Bergra/Přátelé a společnost v Praze

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Podepsání smlouvy s Dvorní operou v Dresden	Přátelé a společnost v Praze	Aida Bragliová

Údaje o textu
Titulek:	Přátelé a společnost v Praze
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 207–232. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Mé tajemství mě tížilo, ale neřekl jsem přece o něm nikomu. Někdy, když jsem si pomyslil, že za rok musím z Prahy, bylo mi přece jen neveselo. Vždyť v Praze jsem měl tolik přátel, byl jsem vítaným hostem v přečetných vážených rodinách – a to všechno opustím – a půjdu do nových, neznámých mi poměrů.

Chodíval jsem už kolik let do „baťulace“, o níž se vyprávělo, že je to společnost pražských milionářů a výkvětu pražského světa. Měli do ní přístup jen uvedení hosté. Byla to soukromá společnost, jejímž jakýmsi praesesem byl vážený profesor MUDr Pawlik, který přišel do Prahy z wienské kliniky. Společnost se scházela buď ve své separátní místnosti, jako na př. v prvém poschodí v plzeňské restauraci U Choděrů na bývalé Ferdinandově třídě, nebo u zvláštního stolu v hotelu U černého koně, nebo nejčastěji u Jezdínského (později U Bumbrlíčků) naproti Národnímu divadlu. Z divadelního světa mimo mne sem chodívali Krössing, Šamberk, Florjanský a j. Mnozí nám záviděli přístup do této společnosti, mezi nimi i bodrý Veselý, jenž by byl býval rád ve společnosti viděn, ale nebyl si v ní jist svým samorostlým chováním.

Dokud byl u stolu ve společnosti její praeses prof. Pawlik, nikdo se neodvážil hrát v karty. Nerad to viděl. Mne si prof. Pawlik, velmi hodný pán, oblíbil. Dostal jsem od něho k vánocům briliantovou jehlici, a když jsem se loučil s Národním divadlem, velkou palmu, kterou mám dosud.

Do „baťulace“ byli uváděni i cizí hosté, zavítavší do Prahy; mezi jiným se pamatuji ná návštěvu dvou profesorů přírodopisců až z Brazilie. V „baťulaci“, ve které se scházelo aspoň několik členů denně, bývalo veselo, bývaly tu krásné večery.

Vzpomínám si, bylo už pozdě večer 28. ledna 1896. Sedělo nás několik U Choděrů. Veselá zábava byla v proudu. Tu jsme zaslechli zděšené volání: „Hoří Sovovy mlýny…“ Ztrnuli jsme, vždyť ve společnosti seděli přátelé, jichž se Jobova zpráva přímo dotýkala. Ihned jsme se zdvihli a běželi za Jindřichem Odkolkem a za Friedländrem do mlýnů. Byli se mnou Heberle, továrník Procházka a ještě jiní. Jakmile jsme vyběhli z restaurace, již jsme spatřili rudou záplavu na temné obloze.

Na rohu u Národního divadla zarazila nás hrůzně krásná podívaná. Sovovy mlýny byly v jediném plameni. A nad šlehajícími plameny sršelo až do oblak tisíce a tisíce žhavých jisker z hořícího obilí a padalo zpět jako zlatý déšť na rudě zbarvenou, zamrzlou Vltavu, na níž stáli lidé, dívající se na požár. Běželi jsme k mlýnům. Ozývaly se povely hasičských trubek, zdatné hasičstvo se však marně snažilo zdolati zhoubný požár.

Nedávno mi bylo dopřáno promluviti si s paní Zdeňkou Pinkasovou, bývalou sl. Odkolkovou, která se svou sestrou, ovdovělou pí Götzlovou, podnes v mlýnech bydlí. Nezapomněla dosud, jak byla onoho osudného večera v Národním divadle na „Sábské královně“ a jak hodinu po návratu byla vzburcována příšerným voláním „Hoří!“ – – –

V „baťulaci“ bývalo veselo. Když prof. dr. Pawlik se zdvihl a odešel domů, hráli jsme v karty. Hrál Šamberk, já i jiní.

Jednou mi prodal Šamberk olejový obraz svého syna, odalisku. Za model stála mladému Šamberkovi známá mladá baronka. V „baťulaci“ se mluvilo o tomto obrazu, který jsem koupil za sto zlatých a Staus povídal mladému Vladimíru Šamberkovi:

„Vidíš, já bych ti býval dal za ten obraz pětkrát tolik, co Berger.“

Obraz jsem však už nevrátil. Před svým odjezdem do Dresdén jsem jej potom prodal Benoniovi se ztrátou. Nechtěl jsem se s takovými nahotinkami vozit do Dresden, ač jsem toho potom litoval; v Dresden jsem dostal darem dva krásné akty od svého tamějšího přítele Otty Gebühra, jenž jest dnes slavným státním hererm (Der groẞe Fritz – Velký král).

Šamberk měl velké stříbrné hodinky, takové cirkusácké, velmi se mi líbily a několikrát jsem ho žádal, aby mi je prodal.

„Milý hochu,“ usmál se jednou Šamberk, „ty ti neprodám, ale dostaneš je po mně, až umřu“

„To budu dlouho čekat,“ řekl jsem tenkrát.

Nenadál jsem se, že Šamberk tak brzy zemře a že skutečně po jeho smrti hodinky dostanu. Byl jsem už v Dresden, když ke mně zanedlouho po Šamberkově smrti vstoupil do baletního sálu jeho syn Egon s krásnou dámou. Byl jsem překvapen nenadálou návštěvou.

Přivítal jsem ho upřímně a otázal se s úsměvem:

„Co tady děláš, snad se nechceš u mne učit baletu?“

„Nesu ti hodinky, které ti tatínek slíbil a také odkázal,“ a podával mi Šamberkovy velké hodinky. Měly sice obě ručičky zlomené a chyběl jim kroužek k řetízku, ale byl jsem dojat, že Šamberk ani před smrtí nezapomněl. Dal jsem si hodinky spravit a mám je podnes na nočním stolku, jdou stále přesně. V létě jsem se potom setkal s Egonem ještě při koupání na Syltu.

Na Svaté tři krále jsme bývali zváni na lití olova do mlýna u Karlova mostu k Jeřábkovům. Jeřábek byl intendantem Národního divadla. Jednou před začátkem masopustu, když se hovořilo u Jeřábků o starých historických tancích, zahorovala paní Jeřábková, rozená Doubková, abychom si o masopustě zatančili menuet. Ta myšlenka se zalíbila i kritiku Kuffnerovi a celé společnosti. Zaútočili na mne, abych návrh pomohl uskutečnit. Řekl jsem, že by bylo možno nacvičiti pěkný figurální menuet, ale musilo by jej tančiti aspoň osm párů.

Myšlenka zaujala už celou společnost. Rozhodli jsme se proto uspořádati maškarní ples pro sezvanou společnost v krásném sále restaurace ve Stromovce, který se k tomu neobyčejně hodil. Začal jsem ihned osm dam a osm pánů ze společnosti cvičiti figurální menuet a polonézu.

Kuffner se v „Národních listech“ rozepsal o připravovaném soukromém večeru jako o společenské události, Jan Neruda napsal o menuetu celý feuilleton.

„Národní listy“ uveřejnily velmi pěknou kritiku o zdařilém a zajímavém stylovém večeru. V referátu se rozepsaly s pochvalou i o mém aranžování polonézy a menuetu.

Bývaly to překrásné masopusty. Býval jsem zván jako poradce na různé skvělé zábavy, maškarní merendy Měšťanské besedy a jiné maškarní plesy na Žofíně a jinde. Radívala se se mnou vždycky paní Podlipná, protektorka předních maškarních plesů. Spisovatel Ignát Herrmann rád chodíval na maškarní merendy Měšťanské besedy a míval vždycky s sebou i svou oblíbenou kytaru. Odcházíval vždy až s těmi nejposlednějšími…

Vzpomínám si i na jinou pěknou společnost. Vznikla ve vinárně Rodega, v níž měli znamenité portské a jiná portugalská a španělská vína. Scházela se tam velmi pěkná společnost pánů i dam. Vinárna byla v Ovocné ulici v místech, kde byly později sklady nábytku firmy Thonet. Přicházeli do ní herci z německého i českého divadla, seznámili se navzájem a vznikla družná společnost. Chodívali tam se mnou Heberle, Friedländer a j. Z herců Národního divadia přicházívali Heš, Benoni, Florjanský, někdy i Vojan, Veselý a j., z německého divadla Alberti, Stieglitz, basista, jenž později odjel do Münchenu, Artur Bauer, pozdější režisér a ředitel ve Frankfurtu a. M. Scházívali jsme se potom pravidelně také v hotelu U císaře rakouského na Poříčí nebo v Niklově vinárně na Perštýně. Bavili jsme se navzájem velmi dobře. Každý vyprávěl něco z veselého divadelního života a pořádaly se pěvecké závody. Zpívali třeba dva i tři výteční tenoři společně Strettu z „Troubadoura“, arie z „Wilhelma Tella“, dva basisté zpívali „Zbrojíře“ nebo arie z opery „Car a tesař“. Ve zpěvu veselých písní se střídali herci z německého i českého divadla. Bauer zpíval znamenitě jemné, dvojsmyslné chansony.

Někdy jsem chodíval také do vinárny Girardi, která bývala v nádvoří starého domu, v místech dnešní „Koruny“. I tam jsem se scházíval s velmi pěknou společností. Chodili tam s námi malíři Scheiner, Šimůnek, tehdy ještě mladý spisovatel Hilbert a stejně mladičký básník Fa Presto (Karel Mašek), Kohout, syn nakladatelův, Kirschbaum, ředitel Hypoteční banky, architekt Pfeifer, jenž potom postavil v oněch místech velkou moderní stavbu „Korunu“, Jeho chotí byla dcera malíře Ženíška.

V té době komponoval už Oskar Nedbal nový balet „Pohádku o Honzovi“. Byl jsem několikrát za ním v Táboře, kde bydlil u svého tchána v hotelu U Setunských u nádraží. Domníval se totiž, že budu aranžovat pro „Honzu“ balety v Národním divadle. Tento balet scénoval jsem však až po letech, po svém návratu do Národního divadla. Když jsem byl v cizině, režíroval jej Šmaha.

Dne 23. listopadu 1899 byla v Národním divadle slavná premiéra nové Dvořákovy opery „Čert a Káča“, kterou režíroval sám Šubert. Konali jsme k ní velké přípravy. Aranžoval jsem do opery velké balety, rušný balet při muzice a velkou baletní scénu v pekle. Holzer maloval pro operu nové dekorace, Štapfer kostymy a figuriny pro balet. Úspěch opery byl ohromný. Maturová zpívala kněžnu, Káču Klánová-Panznerová, čerta Marbuela Kliment, ovčáka Pták. Opera byla hrána do konce prázdnin 1900, tedy také do mého odchodu, za pouhých sedm měsíců jedenadvacetkrát. Byl to jedinečný úspěch české opery. Mistr Dvořák byl mým aranžováním tanců do opery „Čert a Káča“ nadšen a slíbil mi za ně krabici trabuk. To už byl druhý slib. Na první, za „Hedu“, Fibich zapomněl a Mistru Dvořákovi jsem brzy po jeho slibu odjel, pročež jej ani splniti nemohl a po mém návratu do Národního divadla už nežil…

Dne 3. března 1900 byla premiéra úspěšné Horákovy opery „Babička“. I do této opery jsem ještě aranžoval pěkné tance, na př. do úvodu druhého aktu o žních v Ratibořicích. Byla to vlastně poslední premiéra domácí opery za Šubrtovy éry. Hrála se do konce června ještě jedenáctkrát. V březnu byla nově nastudována „Nitouche“.

Dne 11. dubna byla vypravena nově Glinkova opera „Ruslan a Ludmila“ s velkým baletem.

Už předtím, v březnu 1900, jsem se dověděl, že z Národního divadla odchází staré družstvo, že se stane můj dobrý přítel Karel Kovařovic po prázdninách šéfem opery, Jaroslav Kvapil, s nímž jsem si tykal, šéfrežisérem činohry, že ing. Schmoranz, jenž se mi vždy líbil svou grandseignerskou postavou z plesů a ze společnosti, bude místo Šubrta ředitelem. Když jsem se to vše dověděl, bylo mi, jako by vedle mne z čista jasna blesk udeřil. Uvažoval jsem, co mám dělat, neměl-li bych snad zrušit smlouvu v Dresden, ale bránilo mi velké penále, stanovené ve smlouvě na 10 000 M. To byl v tehdejších dobách velmi velký peníz. Svěřil jsem se Kovařovicovi, že mám po prázdninách nastoupit v dresdenské Dvorní opeře.

„August, kam bys chodil? Teď přece zůstaneš u nás,“ zasmál se Kovařovic.

„Ale, Karlíčku, já už podepsal před třemi čtvrtěmi roku smlouvu. Nemůžeš se mi divit, vždyť víš, jak staré družstvo bylo liknavé k mým spravedlivým požadavkům, jak mě briskně odmítlo. Byl jsem rozmrzen a proto jsem podepsal výhodnou smlouvu; jsem teď vázán, nebo bych musil platit deset tisíc marek penále.“

„Že jsi se dal vázat tak vysokým penále?“ podivil se Kovařovic, „to je ovšem velká suma…“

Začal však mne ihned konejšit:

„Budeš mít zato dobré místo, dresdenská Dvorní opera je znamenité divadlo. Výtečný je generální ředitel orchestru von Schuch, kterého znám. Lituji velmi, že tě ztratím jako dobrého pracovníka, ale jestliže ses zavázal, nedá se nic dělat. Jak tě znám, neodmítneš nám připraviti přes prázdniny, ovšem za zvláštní honorář, repertoár ze svého oboru na zimní sezónu.“

Ochotně jsem Kovařovicovi slíbil, co si přál.

Se mnou kromě ředitele Šubrta odcházeli z Národního divadla Florjanský, Cavallarová a Srnová.

Až nyní jsem řekl známým, že mám už skoro rok podepsanou smlouvu s dresdenskou Dvorní operou, kam po prázdninách nastoupím.

To byl údiv, že nikdo nic nevěděl, že jsem nikomu o tom nic neřekl. Ani mi to nechtěli věřit, musil jsem svým přátelům ukázat už loni podepsanou smlouvu.

V březnu 1900 aranžoval jsem tance na večeru, pořádaném pražskou šlechtou v Nostitzově paláci na Malé Straně. Proslov ve verších sepsal a přednesl Moritz Lobkowicz. Byla v něm zmínka o každém z účinkujících. Tančily šlechtičny. Choť knížete Karla Schwarzenberga, rozená hraběnka Hojosová, zatančila „gavottu empire“ v empirové toiletě s vysokou hůlčičkou v jedné a lorgnonem v druhé ruce. Byl to rozkošný večer. Šlechta mi věnovala za aranžování tanců krásnou stříbrnou kasetu, na které byly vyryty vlastnoruční podpisy všech šlechtičen a šlechticů, kteří na večeru tančili.

A čas rychle utíkal.

Nastal den mého rozloučení s Národním divadlem. Bylo to 25. června v baletu „Coppélia“; hrál jsem se svou žačkou Annou Koreckou, kterou jsem prohlásil za primabalerinu. Mohl jsem tak směle učinit, ta první vyškolená česká primabalerina byla skvělá, vyrovnala se každé sólové tanečnici ze Scaly. Aninku Koreckou jsem přijal do své dětské baletní školy v Národním divadle jako malou holčičku, dcerušku chudého předměstského obuvníka. Stala se z ní baletní hvězda. Byl jsem velmi vzrušen při představení na rozloučenou. Divadlo bylo plné. Přišli se se mnou rozloučiti všichni známí a přátelé.

Byl jsem se svou vyučenou žačkou mnohokrát vyvolán, dostal jsem na scéně mnoho darů a upomínek, mnoho překrásných věnců, na jejichž stuhách byly nápisy: Tvůrci českého baletu, Na rozloučenou, Na shledanou a j. Mezi nimi byla i velká palma od prof. dr. Pawlika, věnec od Měšťanské besedy v Praze a od „baťulace“. Má žačka, primabalerina Korecká, která tančila v „Coppélii“, věnovala mi na otevřené scéně stříbrný věnec, poděkovala mi za vyučení a políbila mi přes můj odpor ruku. Byl jsem dojat k pláči. Bylo mi náhle těžko odejít, rozloučit se se vším, zanechat všechno, co jsem za léta vytvořil. Vychoval jsem několik generací českého baletu – podnes jsou z mých žaček ještě dvě nebo tři aktivní, některé se vdaly, mnoho jich už zemřelo. Má dětská baletní škola… Co tu bylo vzpomínek za ta léta. Znovu připomínám, co napsal o ní Ladislav Novák v kapitole „Děti školy baletní“ ve své knize „Pásmo vzpomínek“:

„U štangle se děti učily i na špičkách stát, ale to už bylo zábavnější a méně bolestné, než když jim baletní mistr všelijak nožky natahoval a ohýbal, aby se staly ohebnými.

Když se děti u štangle poněkud „oblomily“ a klouby jim změkly, následovala cvičení volná, kterým se říkalo „Študýrka ve frei“. Plných šest měsíců byly nastávající tanečnice takto dresírovány, než se dostaly do dětského sboru, zaměstnaného velmi pilně ve velkých baletech.“

A dále vzpomíná L. Novák na dětskou baletní školu:

„Velmi okázale byly oslavovány Mistrovy jmeniny. Toho dne se baletní sál přioděl ve slavnostní roucho a všechen personál svátečně oblečen se shromáždil, aby přivítal svého šéfa, kterému nejoblíbenější žačka podala kytici a přednesla veršované přáníčko. Poté blahopřály oslavenci i dámy baletního sboru, které Mistra obdařily velkým dortem, jejž dvě žačky, hodné důvěry, odnášely slavnostně do bytu svého učitele v Konviktské ulici. č. 12.“

L. Novák pokračuje:

„Dni radostné i strastné chvatně míjely a rok za rokem se skláněl do věčnosti, až posléze nastala nejradostnější chvíle, která přinášela vytoužené osvobození, když baletní mistr po zkoušce se napřímil, vyvolal dvě nebo tři nejpokročilejší žačky a slavnostně zahovořil:

‚Rychle se přistrojte, půjdete se mnou k panu řediteli.‘ To už všichni věděli, kolik uhodilo.

Za chvíli uvedl Berger děvčátka k řediteli Fr. A. Šubrtovi, jemuž představil své vyučenky, a lichotivé ‚slečny‘ sjelo po prvé s jeho rtů.

Ředitel podal rozechvělým ‚slečnám‘ obřadně ruku a vyzval je, aby podepsaly smlouvy, kterými byly zařazeny do dámského baletního sboru.“

A ke konci své kapitoly píše L. Novák, znalec baletu a jeho poměrů:

„Baletní mistr Augustin Berger odchoval několik set tanečnic, z nichž mnohé dospěly až na sólistky. Z jeho školy vyšla v roce 1900 1 první česká primabalerina, půvabná Anna Korecká, která brzy nahradila tanečnice vlašské, jež bezmála plných 20 let stály, vlastně tančily v čele českého baletu.

Ze všech žaček Bergrových nezbyla u divadla už ani jediná. Mnohé odešly do ciziny, kde zmizely, jiné se provdaly a jsou dnes šťastnými maminkami a babičkami, některé si vysloužily smutná místa biletářek, garderobiérek a už jen vzpomínaly na veselé mládí, prožité v zákulisí i na jevišti, a ostatní odtančily navždy do lepšího světa, z něhož není návratu…“

Ano, zcela správně. Vychoval jsem několik baletních generací. Z jedné z posledních generací mnou vychovaných je i Svobodová, která byla angažována v Národním divadle, do Lublaně pak odjela jako sólová tanečnice a po čase se stala baletní mistryní v Brně. A také Aubrechtová, která přišla do mé baletní školy jako dítě, byla mnou vyučena. Aubrechtová si pak založila baletní školu, vyučuje rytmice a akrobatice; stala se z ní dovedná baletní mistryně, zkušeností nabyla i v Paříži a v Londýně.

Za své působnosti v Praze zaučoval jsem tanci při různých příležitostech i dramatické umělkyně. Tak do Ibsenovy „Nory“ jsem učil tarantelle nejprve paní Bittnerovou a po ní Hanu Kvapilovou.

O mém představení na rozloučenou se rozepsaly i všechny denní listy:

„Včera se rozloučil s obecenstvem Národního divadla baletní mistr p. Augustin Berger v Délibesově baletu ‚Coppélia‘. Balet tento zvolil si odcházející umělec proto, aby mohl předvésti obecenstvu ve větší sólové partii svou Žačku sl. Koreckou, která také skutečně se dělila se svým učitelem značnou měrou o zasloužený úspěch večera. Potlesk, který po celé provedení baletu mnohokráte se opakoval, platil jak panu Bergrovi, tak slečně Korecké. Panu Bergrovi bylo podáno nesčetné množství květinových darů, jako od Měšťanské besedy pražské, od správy Národního divadla, od pí Ortové de Pauli, paní Benoniové, pana Zadáka, od Cicvárka, od sl. Lannerovy, od společnosti osobních přátel umělcových, od členů činohry Národního divadla, p. Friedländra, tanečníků Národního divadla, a slečna Korecká věnovala svému učiteli skvostný stříbrný věnec, dámský baletní personál stříbrné psací náčiní, dámy sólistky baletu skvostnou schránku, od soukromé společnosti ‚Akademie‘ hůl se stříbrným kováním atd. Na jevišti při spustčné oponě se rozloučili s odcházejícím umělcem místopředseda družstva p. dr. Fleischmann a členové výboru pp. J. V. Novák, F. Ruth, dr. Pečírka a řed. Štech, četní kolegové členové Národního divadla a jednotlivé deputace.“

Asi v březnu předtím dopsala mi z Dresden primabalerina Grimaldiová, že nezbytně potřebuje míti pro Petrohrad nastudovánu „Giselu“. Věděla, že jsme ji hráli v Praze, a proto mě prosila, abych ji s ní nastudoval. Odpověděl jsem ji, že tak milerád učiním. Přijížděla potom do Prahy vždy v pátek, kdy v dresdenské Dvorní opeře byly hrány symfonické koncerty, a „Giselu“ jsem s ní nastudoval,

Zůstala potom u mne v Dresden ještě přes rok. Tančila „Giselu“ v Petrohradě jako host před svým angažmá a dobře obstála, ač před ní ji tam tančila slavná Krandcowová.

Před nastávajícími prázdninami požádalo mě nové ředitelství Národního divadla, abych jim – podle úmluvy s Kovařovicem – přes prázdniny připravil pro podzimní sezónu balety do oper „Tannhäuser“, „Mignon“, „Faust“, „Prodaná nevěsta“, „Čert a Káča“, „Carmen“, „Car a tesař“, „Stradella“ a pro výpravnou hru „Cesta kolem světa“. Před svým odjezdem do Dresden jsem toto přání ochotně splnil.

Primabalerina Korecká po nastoupení nového baletního mistra Národního divadla Viscusiho si připravovala pro své tance většinou všechno sama. Viscusi se svou chotí, dřívější slečnou Dobromilovou, jí toho mnoho neukázali. Paní Viscusiová-Dobromilová protežovala později svou mladou jmenovkyni – svou neť. Když jsem se po letech vrátil do Prahy, docházela slečně Korecké smlouva, kterou už správa neobnovila. Asi před dvěma lety první česká primabalerina Anna Korecká zemřela.

Na prázdninách v roce 1900, před odjezdem do Dresden, byli jsme s maminkou, Boženkou a Lisettou v Kunštátu. Byl s námi jako můj host i Rudáček Friml. Svou skladbu „Tanec chrysantém“, který mi napsal pro „Gejšu“, rozšířil na můj celoaktový balet „Den v Japonsku“, jejž jsem připravoval už pro dresdenskou Dvorní operu. V Kunštátě mne i Frimla zvával baron na zámecké hony. Konala se i velká léč na zajíce v lese, při které nadháněči v lese volali:

„Brhahaha, brhahaha…“

To se Frimlovi nesmírně líbilo. Smál se tomu a ještě dlouho potom volával na mne se smíchem, i když mne přijel navštívit do Dresden: „Brhahaha, brhahaha…“

Kunštátský baron byl náboženský podivín. Když umřel, podle zanechané závěti odvezli jeho rakev do hrobky na žebřinovém voze a jeho dceruška vstoupila do kláštera.

Před koncem prázdnin jsem se vrátil s rodinou do Prahy. Pro přestěhování do Dresden bylo už vše připraveno. Část nábytku jsem v Praze prodal. Zatím jsem v Dresden najal menší byt o dvou pokojích a kuchyni nedaleko Dvorní opery. Až se po Dresden rozhlédnu, najdu si vhodný, větší byt a nově se zařídím. Loučil jsem se s Prahou. Těžce jsem se loučil. Bylo mi až do pláče. Vzpomínal jsem na Heše, jenž tehdy už slavil triumfy ve wienské Dvorní opeře, jak se i on před několika lety těžko s Prahou loučil, ač také odcházel z Prahy do lepších poměrů.

Vzpomněl jsem si, jak jsem o prázdninách, než nastoupil do hamburské opery, byl za ním v Karlsbadu a jak jsem mu tam dělal napovědu při studování německých operních textů pro Hamburg.

Loučil jsem se ve všech společnostech, do nichž jsem chodíval, loučil jsem se s „baťulací“; mnoho přátel bylo ještě mimo Prahu.

Srdečně se se mnou rozloučili Benoniovi. Benoni mě utěšoval v mém zármutku, že přece neodcházím daleko, a líčil mi úspěchy, jakých se dopracuji ve svém novém působišti, do kterého odcházím za tak výhodných podmínek. Ale ani upřímná slova přátelské útěchy nezmírnila můj žal, teprve nyní jsem si náležitě uvědomoval, jak mám Prahu a celý její život nesmírně rád.

Zašel jsem k večeru před odjezdem na Malou Stranu. Rozpomněl jsem se, jak jsme tam před mnoha lety s bratrem, sestrou a rodiči přijeli z Moravy k strýci Josefovi, jak mne uchvátila již tehdy v dětských letech starobylá krása malostranských paláců, uliček a zákoutí. Zašel jsem až na Hradčany a pod Hradem jsem se zadíval přes malostranské prejzové střechy na Prahu, holící se do nafialovělého závoje podzimního večera. A připadal jsem si znenadání cizí v té božské kráse. Vždyť už sem nepatřím, vždyť ji opouštím, odjíždím z ní do neznámých poměrů – to bude konec všemu…

Zamyšlen jsem sestupoval po Starých zámeckých schodech a šel jsem bezděčně dále. Šel jsem po Kampě, až jsem stanul na nábřeží naproti Národnímu divadlu. Bylo už osvětleno. Už v něm hrají, už je v něm plno ruchu a šumu, bez něhož, jak se mi vždycky zdálo, bych ani nedovedl žít – a já tu stojím vyřazen, cizí, už tam nepatřím, a nejtrpčí bylo, že jsem se sám svým rozhodnutím z něho vyřadil…

A tu zalila mé nitro vlna hluboké lítosti, až mi oči zvlhly – a já jsem se rozplakal…

Příštího dne, 1. září 1900, byl jsem už v Dresden. Přijel jsem zatím sám. Maminka s Boženkou a Lisettou zůstaly ještě v Praze, přijely za mnou až za čtrnáct dní.

Vstupoval jsem do nových poměrů, maje v duši stesk po Praze a nejistotu, jak se mi povede.

Hned z dresdenského nádraží jsem šel k velkému Theaterplatz, jež sousedí se skvělými stavbami královského zámku, katolického dvorního chrámu, princovým palácem, Zwingrem, překrásným to zlomkem knížecího paláce, vybudovaným na začátku osmnáctého století v barokním a rokokovém slohu. Na Theaterplatz jsem se na chvilku zastavil před Schillingovou jezdeckou sochou krále Johanna a zahleděl jsem se na rozlehlou budovu Dvorního divadla, vystavěnou Gottfriedem a Manfredem Semperym. Šel jsem blíže a zadíval jsem se na bronzovou quadrigu Dionysia a Ariadny v levhartím voze nad hlavním vchodem Dvorního divadla.

„Tak tady teď' budu působit, v tomto velkém divadle, jež je také krásné, jež má světovou pověst,“ pomyslil jsem si. Nahlédl jsem do foyeru divadla, jemuž vévodí poprsí Richarda Wagnera.

Nabýval jsem zase své obvyklé pevnosti. Bylo třeba vzchopiti se k nové práci, abych neutkvěl ve stesku nad minulostí. Měl jsem přece vždycky dosti energie – ano, je třeba jít kupředu – dokud má člověk síly.

Obrátil jsem se a vešel jsem do budovy nedaleko divadla, kde, jak jsem už věděl, byly divadelní kanceláře. Ohlásil jsem intendantovi, hraběti Seebachovi, své nastoupení. Radostně mě přivítal. Dověděl jsem se, že můj předchůdce, baletní mistr Time, už nežije; podlehl těžké chorobě.

Intendantní rada Jensen uvedl mě do divadla a představí mě jeho členstvu. Baletní sbor už mě očekával. Znal mě už z vyprávění primabaleriny Grimaldiové a sólového tanečníka Zöbische, kteří mě také mile přivítali. K baletnímu sboru jsem měl proslov. Upozornil jsem ihned při svém vstupu, že jsem přísný, že vyžadují přesnosti, dochvilnosti, discipliny, pilného cvičení, že všeho toho je nezbytně třeba, má-li se skutečně něco krásného, uměleckého dokázat, ale že zdařilé výkony budou těšit nejen obecenstvo, správu divadla, mne, ale nás všechny, kteří se o to přičiníme, a že také všichni, budou-li plniti dobře své povinnosti, naleznou ve mně nejen zastánce svých spravedlivých požadavků, nýbrž i upřímného přítele a rádce. Slova má byla přijata s pochvalou a také hned dosvědčuji, že se mi s dresdenským baletním souborem po celých deset let dobře pracovalo, že všichni chápali mé snahy a že vše, co jsem s ním vytvořil, bylo zásluhou všech, bylo zásluhou jejich poctivého přičinění.

Baletní sbor byl celkem už v dobré kondici. Pravidelné cvičení, exercis, bylo už přede mnou řádně zavedeno a přesně prováděno dále mimo zkoušky k opakovaným a připravovaným baletům buď v baletech samých, nebo operách a výpravných hrách.

Začal jsem s vykrystalisováním tanců do „Prodané nevěsty“, které už podle mne sestavili primabalerina Grimaldiová a Zöbisch. Přearanžoval jsem podle svého i tance do jiných oper.

V bytě se ujala vlády zase maminka, která přijela za mnou s dětmi, Boženkou a Lisettou. Boženka odjela do brněnské „Vesny“, v níž byla už rok předtím. Lisettu jsem dal ihned po příjezdu zapsat do baletní školy Dvorní opery.

Práce v divadle mě zase cele zaujala. Mohl jsem nyní zlepšiti balety, které jsem už dříve předváděl, neboť jeviště Dvorní opery v Dresden je hlubší než jeviště Národního divadla a mělo již tenkrát dokonalé strojové zařízení.

Krásný jest i vnitřek prostorného divadla se čtyřmi pořadími. V jeho vestibulu, foyerech a hledišti jsou krásné malby.

Na Prahu jsem však nezapomínal. Těšil jsem se, že se do ní zase podívám, a udržoval jsem stálý styk se svými pražskými přáteli, z nichž někteří mě přijeli hned z počátku navštíviti. V upřímném přátelském styku byl jsem zejména s Kovařovicem; dopisovali jsme si a Kovařovic často přijížděl do Dresden na představení. Svůj příchod a žádost o obstarání lístků oznámil mi obyčejně telegraficky.

A tak jsem jaksi žil jako na vzdálenějším předměstí Prahy.

Rád bych byl brzy ukázal něco nového. Na příležitost jsem nečekal dlouho.

Kterčhosi rána přišel ke mně do baletního sálu generální ředitel hudby von Schuch a podával mi svazek not:

„Tady ti přináším,“ von Schuch tomu, koho si oblíbil, tykal, „klavírní výtah opery ‚Samson a Dalila‘. Ted' můžeš ukázat, co dovedeš. Je tam výtečná baletní hudba.“

Poděkoval jsem a pustil jsem se ihned do práce. Baletní hudba v opeře od Saint-Saënse byla skutečně překrásná. Byla jemná a tryskala jako perlící se šampaňské.

Nastudoval jsem balety v závěru prvního aktu a velký balet ve třetím jednání. Měl jsem ze své práce radost, a tu jsem měl vždycky jenom tehdy, když jsem byl se svou prací spokojen, když jsem ji považoval za dobrou.

Pro kostymy tanečnic kněžek užil jsem figuriny, kterou jsem měl ještě z Prahy od malíře Olivy. Byla to dlouhá vzdušná říza se sponou na prsou; od spony se vinuly girlandy lotosových květů po obou rukou a v zápěstí byly připjaty k náramkům.

Bylo to velmi efektní.

Zkoušky na jevišti se konaly ve Dvorní opeře už v divadelních kostymech. Měl jsem už ke zkoušce na jevišti vše nastudováno a připraveno, byl jsem náležitě smluven s režisérem, zvláště pokud se týkalo velké baletní scény ve třetím aktu.

Proto šla jevištní zkouška hladce. První akt, v jehož závěru je malebná baletní scéna, byl skončen.

Začal třetí akt v chrámu Dagona.

Je jitro po noci prohýřené na oslavu, že byl Samson přemožen. Na schodech chrámu pod sloupovím se probouzejí kněžky; vedle nich se povalují zpití bojovníci; jiné kněžky leží na kožišinách. Byly to většinou sboristky, jen několik baletek bylo mezi nimi. Hlavní část baletu byla připravena v zákulisí. Při probuzení a odcházení kněžek hrála jemná hudba.

A začíná jiná hudba. Z pozadí mezi sloupy vchází ve velké diagonále sbor kněžek s lotosovými girlandami na rukou; ve velké diagonále se staví celý baletní sbor, všech osmačtyřicet baletek. Když už vše stojí a začíná jiná hudba, vstupuje šest sólistek, také oděných ve vzdušná roucha, s harfami z lotosových květů a staví se na schodech – pak teprve vychází z pozadí primabalerina Grimaldiová jako hlavní kněžka, jde podél velké diagonály a po několika taktech do středu, kněžky ji obstupují a začíná velký balet – zprvu adagio a v závěru grand forte, velké bacchanale.

Generální ředitel hudby von Schuch seděl s partiturou na jevišti. Z mého klavírního výtahu, podle kterého jsem studoval a cvičil, hrál můj korepetitor klavírista. Pozoroval jsem už na začátku von Schucha, jak po několika prvních taktech hleděl překvapeně do své parutury, jako by v ní něco hledal, jak se udiveně zadíval na mne a na pianistu, co to hraje, potom však pozoroval vše se založenýma rukama, nechal na sebe působit hudbu i tance. Byl to velký znalec hudby a mohl vše rázem zarazit, neboť, jak se po skončení ballabile ukázalo, nenašel baletní část ve své partituře. Když byl balet u konce – byla to první zkouška na jevišti – ozval se hlučný potlesk veškerého personálu. Tak se všem balet líbil. Byl jsem tím ovšem velmi potěšen, von Schuch se usmíval a hleděl na mne. Tušil jsem už, že se stalo něco zvláštního. Zavolal mě k sobě:

„Provedl jsi to znamenitě – ale skoro celý začátek nemám v partituře – odkud jsi to vzal?“

„Pane tajný rado, sám jste mi přece ráčil dát výtah opery k nastudování,“ odpověděl jsem trochu rozpačitě a ihned jsem dodával:

„Škrtneme tedy v mém výtahu to, co nemáte ve své partituře, vynecháme také část tance a budeme pokračovat podle vaší partitury.“

„Ale kde! To by byla škoda. Vynechanou část partitury si musíme opatřit“

Von Schuch vzal klavírní výtah od mého korepetitora a přesvědčil se, že tu hudbu tam skutečně mám. Dal si tedy přinést klavírní výtah od sbormistra, ale ani ve sbormistrově klavírním výtahu nebyla ona část, kterou jsem cvičil podle svého klavírního výtahu. Von Schuch poslal i pro svůj klavírní výtah, ale tam také nebyla ona část baletní hudby.

Kroutil nad tím hlavou. Vzkázal do kanceláře hraběte Seebacha, aby pan intendant přišel laskavě ihned do divadla, že běží o velkou zajímavost.

Když hrabě za chvíli přišel dal von Schuch opakovat celý balet.

Hrabě seděl na jevišti vedle von Schucha. Opakovalo se vše před ním. Hrabě znal dobře „Samsona a Dalilu“. Hleděl udiven, co se to děje, a byl zřejmě překvapen. Von Schuch se na něho usmíval. Když jsem vše zpozoroval, přistoupil jsem ke generálnímu řediteli a zeptal se ho znovu, mám-li pokračovat.

„Ano, proveďte celý balet.“

Hraběti se balet velmi líbil a také mě pochválil; když mu von Schuch vše vysvětlil, řekl:

„Musíme si opatřit chybějící část partitury. Zatelegrafujeme Saint-Saënsovi do Alžíru.“

Pětašedesátiletý skladatel Saint-Saëns, velký přítel přírody, prožíval za svého stáří většinu času v Alžíru, na Kanárských ostrovech a v Egyptě.

Telegrafická odpověď skladatelova zněla:

„Vynechanou část partitury zašle ihned pařížský nakladatel.“

A následoval skladatelův dopis hraběti. Saint-Saëns psal, že nařídil telegraficky svému pařížskému nakladateli, aby vynechanou, neotištěnou část partitury zaslal neprodleně do Dresden. Ve svém dopise projevil radost, že se konečně našel baletní mistr, který provedl celý balet, tedy i onu část, jež nebyla tančena ani na premiéře; tenkrát nastudoval balet do „Samsona a Dalily“ dánský baletní mistr Hansen. Saint-Saëns ve svém listě příslíbil hraběti svou účast na premiéře v Dresden.

Bohužel, k dresdenské premiéře nepřijel, byl churav. Zato však přijel na premiéru v Německém divadle v Praze, kam jsem byl pozván ředitelem, abych scénoval balety do „Samsona a Dalily“, a kde jsem je také nastudoval se svolením intendanta dresdenské Dvorní opery. Na premiéře v Praze poznal jsem skladatele osobně. Děkoval mi velmi upřímně, že jsem provedl celý balet jeho opery, což dosud nikdo neučinil. Byl mu dobře znám velký dresdenský úspěch. Už po prvním dějství přišel ke mně a přes veškeré mé zdráhání uchopil mě za ruku a musil jsem se jíti s ním děkovat. Po velkém úspěchu třetího dějství táhl mne za sebou několikrát. Po premiéře v Praze byl velký banket v hotelu U černého koně; banketu jsem se musil také zúčastnit a skladatel tam se mnou dlouho rozmlouval.

K nastudování baletu do Prahy pozval mě tehdejší ředitel Německého divadla Neumann. Opera byla dobře scénována. Také balet – dvaatřicet tanečnic – byl dobrý. Baletní mistryní v Praze byla tehdy má dobrá známá Grondonová, která se mnou tančila už v Berlinu.

Premiéra opery „Samson a Dalila“ měla v Dresden obrovský úspěch. Rozepsaly se o ní snad všechny noviny nejen německé nýbrž i evropské, Byla to premiéra po sedmnácti letech původní premiéry ve Weimaru a všechny listy psaly, že v Dresden byla po prvé provedena část baletní, jež se nehrála ani o premiéře v Paříži. O dresdenském úspěchu se také obšírně rozepsala ve velkém článku s několika obrázky a dvěma celostránkovými ilustracemi z baletu na konci prvního jednání a z velkého baletu ve třetím jednání divadelní revue světové úrovně „Bühne und Welt“ v 6. čísle III. ročníku v prosinci 1900. Ve zmíněném článku se o prvním jednání píše m. j.:

„Veškerá energie a hybnost nezastínila v tomto aktu dojem zdlouhavé epiky. Nezdařilo se to ant tehdy, když v nádherně zbarveném obrazu Dalila svádí vítěze Samsona a když jí napomáhá sto přehezkých a rozkošně ustrojených baletek, Až baletní scéna sama zachránila závěrečný akt. Pan baletní mistr Berger vynikající talent, stal se v Dresden Samsonem pro Saint-Saënse a porazil tu všechny odpůrce.“

Na jiném místě téže divadelní revue a v témže čísle se píše dále:

„Pan režisér Moris, pan dvorní malíř Rieck, pan garderobiér Metzker, pan elektrotechnik Bähr překonáním obtíží slavili trumfy a obzvláště však nový baletní mistr pan Berger.“

A dále se píše:

„Zejména dresdenská část baletu, kterou nakladatel A. Durant přenechal hraběti Secbachovi jako ‚v Paříži škrtnutou a netištěnou‘, měla znamenitý úspěch…“

Na dresdenské premiéře byl intendantní rada berlinské Královské dvorní opery Piersohn, jenž se o „Samsona“ zajímal. Po premiéře jsem byl pozván do kanceláře intendanta hraběte Seebacha, jímž jsem byl představen panu Piersohnovi, a ten mě pozval, abych v Berlinu aranžoval balet do „Samsona“. Hrabě mi k tomu dal ihned svolení. O honoráři nebylo řeči. Když intendantní rada Piersohn odešel, řekl mi hrabě:

„Dostanete od Jeho Veličenstva jistě vyznamenání nebo krásný dar.“

Měl jsem radost, že začínám nové angažmá s takovým úspěchem. Ochotně jsem souhlasil a těšil jsem se na „Samsona“ v Berlinu.

Na příští představení opery přijel Jeho Excelence hrabě Hochberg, intendant královských pruských divadel. Opera, jak jsem slyšel, velmi se mu líbila. Byl v intendantské lóži. Nepřišel jsem s ním do styku. Následujícího dne po představení zavolal si mě hrabě Seebach a řekl mi, že se opera berlinskému intendantu velmi líbila a že si přeje, abych v Berlinu aranžoval balety do „Samsona“. Za několik dní mě však hrabě zavolal zase do své kanceláře a přečetl mi psaní od berlinského intendanta, jenž v dopise litoval, že nemohu přijeti do Berlinu nastudovati balety do opery Saint-Saënse, protože starý, ve válce vyznamenaný baletní mistr Královské dvorní opery Greb prosil, aby do Královské pruské opery v Berlinu nebyl povoláván cizí baletní mistr, a sám se nabídl, že ochotně zajede do Dresden na několik zkoušek v baletním dresdenském sále a že se zúčastní jednoho nebo dvou představení opery, aby dobře poznal její balety.

Hrabě mě požádal, abych si z toho nic nedělal a abych berlinského baletního mistra vlídně přijal.

Za několik dní skutečně starý pán z Berlinu přijel, přihlížel několika zkouškám v baletním sále a byl na dvou představeních opery. Má naděje na vyznamenání nebo na královský dar byla ta tam, což bylo hraběti, jak jsem pozoroval, velmi líto.

Ochotně jsem však Grebovi všechno podle přání hraběte Seebacha ukázal a dal jsem opsat noty netištěné baletní části, za což mi starý pán velmi vřele poděkoval.

Byl jsem povděčen, že jsem měl tak skvělou primabalerinu, jako byla Grimaldiová, která byla jedinečnou nejvyšší kněžkou, a obdivoval jsem se zájmu a nadšení saského obecenstva.

Brzy po úspěchu opery „Samson a Dalila“ byl jsem potěšen novým uznáním své práce. Dostal jsem dopis od sekretáře milánské Scaly Bariliho, v němž se mne tázal, zda bych nescénoval pro Scalu v Miláně německý balet „Míšeňský porcelán“, jenž se hrál v Leipzigu. Slyšel jsem o něm už v Praze a četl jsem kritiky. Napsal jsem proto řediteli milánské Scaly, že jsem ochoten balet vypravit, ale zároveň jsem jej upozornil, že to není žádná „Královna loutek“. Má nabídka byla Scalou přijata. Z baletu „Míšeňský porcelán“ zůstala jen hudba G. Helmesbergera a základna děje, jinak jsem si zkomponoval celý balet sám.

Z Milána mi oznámili, že balet „Míšeňský porcelán“ s mou choreografii bude dán ve Scale na lednový pořad v roce 1903, a požádali mě, abych si přijel do Milána vybrat pro balet personál a rozhodl o výpravě dekorací a o úpravě kostymů. Požádal jsem hraběte Seebacha o dovolenou na několik dní do Milána. Ochotně svolil. Považoval to za vyznamenání dresdenské Dvorní opery, že její baletní mistr jest vyzván k aranžování baletu v milánské Scale. Všechny dresdenské noviny o tom uveřejnily zprávu. Hrabě Seebach mi celou dovolenou platil. Ať jsem jel kamkoliv, vždy mi dovolenou platil, ač mu to někdy nebylo ani příjemné, neboť jsem musil jezdit dosti často.

V roce 1901 jsme připravovali Paderewského operu „Manru“. Byla to zase sensace. Paderewski, klavírní virtuos, proslavený po celém světě nejen svou mistrnou hrou na klavír, nýbrž i svými klavírními salonními skladbami, variacemi, polskými tanci, figurami, klavírním koncertem f-moll, svými „Legendami“ a melodiemi, napsal operu, pro jejíž premiéru si vyhlédl Dvorní operu v Dresden. Byla k nám obrácena pozornost celého světa.

Manru byl cikán, jenž zahořel láskou k Ulaně, selské dívce, zradil, opustil svůj cikánský tábor a přes hoře a proti vůli Ulaniny matky se s Ulanou oženil, vzdal se potulného života a stal se sedlákem. Ulaně se narodí dítě. Cikáni považují Manrua za zrádce, odpadlíka, a ve vsi nenávidí Manrua jako cikána-vetřelce. Cikánská krev přece jen nakonec zvítězí. Po rozčarování, po poznání svízelného života na vesnici, za krásné měsíční noci, do jejíhož ticha vnikají toužebné melodie cikánských houslí a cimbálů, Manru uteče od ženy a děcka a vrátí se do cikánského tábora. Ubohá Ulana, pronásledovaná matčinými výčitkami, najde pokoj a klid ve vlnách jezera a Manru umírá rukou žárlivého náčelníka cikánů…

Byla to romantická opera s dějem v Tatrách. Skvělé byly balety, které jsem do opery varanžoval; byly to selské tance horalů s čakany, cikánské tance a melodie. Baletům s těžkou zádumčivou hudbou jsem dal děj, Grimaldiová a já jsme tančili sóla, znamenitě zpíval Urok. Obecenstvo bylo nadšeno, úspěch byl obrovský. Paderewskému, jenž byl na premiéře, se velmi líbilo vypravení opery a zvláště balety. S Paderewským přijel na premiéru i ředitel newyorské Metropolitan opery Maurice Grau, jenž chtěl provésti „Manrua“ v Metropolitan opeře, neboť jméno Paderewského bylo v Americe proslaveno již třicet let. Po premiéře byla na jevišti uspořádána slavnost, při které Paderewski z vděčnosti za úspěšné provedení své opery věnoval krásné dary generálnímu řediteli hudby, režisérovi, mně a účinkujícím v hlavních rolích. Dosud nosím krásný briliantový prsten, věnovaný mi Paderewským.

Po představení mě vyzval skladatel, abych jej a ředitele Metropolitan opery příštího rána navštívil v hotelu Bellevue, kde společně bydlili. V hotelu mě Paderewski představil řediteli Grauovi, jenž pochválil mé balety v opeře a zeptal se mne, nechtěl-li bych je vypravit v New Yorku v Metropolitan opeře. Byla to první nabídka na cestu do Ameriky. Byl jsem překvapen a řekl jsem, že bych jel velmi rád, ale že musím nejdříve požádat intendanta hraběte Seebacha o povolení, Paderewski měl velkou radost z mé ochoty, ale hrabě Seebach, když jsem ho požádal o povolení jeti do New Yorku, prohlásil velmi kategoricky, že mě do Ameriky nepustí, protože bych se mu z ní už nevrátil právě tak jako basista Fischer, jemuž zájezd povolil.

Paderewski mě potom požádal, abych vypravil balety v jeho opeře „Manru“ aspoň v Lembergu a v Německém divadle v Praze, kde se „Manru“ měl hrát. Přislíbil jsem s podmínkou, že intendant mi dá k tomu svolení. Nepochyboval, že je dostanu, poněvadž ani Praha, ani Lemberg nevyžadovaly mé dlouhé nepřítomnosti v Dresden. Také jsem se nemýlil, hrabě Seebach ochotně svolil.

V Lembergu byla opera „Manru“ ve velkém Městském divadle krásně vypravena. Lemberský baletní sbor mi věnoval za výpravu baletu velký vavřínový věnec se stuhami, na nichž byly podpisy všech členů baletního sboru. Ředitel Pawlikowski, jenž se dobře znal s pražským ředitelem Šubrtem, přijal mě velmi vlídně. V lemberském divadle jsem se seznámil s českým členem orchestru fagotistou Fiegrem. Tančil jsem sólo v „Manruovi“ v Lembergu i v Německém divadle v Praze, kde měla Paderewského opera také znamenitý úspěch. V pražském německém divadle jsem zahlédl při premiéře opery v hledišti baletního mistra Národního divadla Viscusiho se svým přítelem z „baťulace“ Nolčem. Nezbývalo mi tehdy v Praze času, abych vyhledal své přátele.

Brzy po svém nastoupení v dresdenské Dvorní opeře vypravil jsem také balet „Sylvii“. Primabalerina Grimaldiová hrála hlavní úlohu, já jsem hrál Oriona, kterého v Praze hrál Krössing. Generální ředitel von Schuch sám dirigoval. Balet měl velký úspěch.

Než jsem přišel do Dresden, děti z baletní školy netančily v baletech oper, ač v některých je to velmi efektní. Zavedl jsem to po svém pražském způsobu a velmi se to líbilo. Tak jsem vypravil velké divertissement „V maškarním plese“ s dětským baletem. Děti v něm velmi pěkně tančily a také tato hra měla veliký úspěch.

O velikonocích jsem byl v Praze a setkal jsem se se svými starými dobrými přáteli.

V baletním sboru tančil syn bývalého sólového tanečníka Dietze, jehož jsem znal z Novoměstského německého divadla a který za mne byl zaměstnán v divadelní kanceláři. Vycvičil jsem jeho syna, mladého Dietze, na sólového tanečníka, a tím zůstal nejen pokud jsem byl činný v dresdenské opeře, ale i po mém odchodu z Dresden.

Byl jsem vyzván, abych aranžoval různé tance na dvorní slavnosti v královském zámku. Účinkovaly vesměs děti ze šlechtické společnosti a mezi nimi i dvě královské princezničky. Už za zkoušek jsem poznal protektorku slavnosti, královnu Karolu. Zkoušky se konaly v komnatách královského zámku, a když jsem učil tanci obě královské princezničky, byl jsem zván na čaj, při němž nás obsluhovala nešťastná, avšak velmi sympatická a krásná princezna Luisa Toskánská. Tehdy jsem ji po prvé viděl. Někdy se na zkoušky přišli podívat i tři mladí princové, ale ti netančili. Při královské slavnosti, která byla pořádána k dobročinnému účelu, hráli a zpívali i nejlepší umělci z Dvorní opery. Tance se velmi líbily. Královna Karola mi blahosklonně poděkovala a byl jsem tehdy představen i starému králi Albertovi, který zanedlouho zemřel.

Král Albert, když jsem mu byl představen, pochválil mé tance a otázal se mne, odkud jsem. Řekl jsem mu, že jsem z Prahy.

„Tak, tak, tedy jste – Rakušan,“ odpověděl mi král a tím byl náš rozhovor skončen. Byl jsem však šťasten, že jsem mluvil po prvé v životě s králem a že jsem přispěl k lesku dvorní slavnosti,

Starého krále Alberta, ani jeho nástupce Georga, jenž vládl jen krátce, nikdy jsem v divadle neviděl. I král August chodíval velmi zřídka do divadla; přišel, jen když musil, a to obyčejně v lóži usnul. Pamatuji se, že byl na Webrově „Preciose“, do které jsem nastudoval svůj původní balet „Vyzvání k tanci“ na Webrovu hudbu; před baletem krále Augusta probudily hlučné fanfáry, a jak se mi zdálo, sledoval potom balet se zájmem až do konce.