Paměti Augustina Bergra/Naše svatba a křtiny

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
„Excelsior“	Naše svatba a křtiny	Vítězství „Prodané nevěsty“ ve Wien

Údaje o textu
Titulek:	Naše svatba a křtiny
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 148–173. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Giulietta byla, jako Italky bývají, velmi zbožná. Chodívala ráda do pražských kostelů. Zvláště se jí zalíbil starobylý kostelík u sv. Vojtěcha, kamž chodívala nejraději. Sem také nosívala na oltář Panny Marie veškeré květinové dary, které dostávala na jevišti jako projevy chvály za svá vystoupení. V tomto kostele chtěla také, abychom měli svatbu, na niž konečně jsme měli vše potřebné sehnáno. Byl už věru svrchovaný čas. Obdivoval jsem se Giuliettině trpělivosti, s kterou dovedla snášeti muka, jež jí jistě působilo sešněrování; ustavičně trnula strachy, aby nikdo na ni nic nepozoroval. Někdy jsem se už proto skutečně zlobil, ale všechno bylo marné. Giulietta stále ještě vystupovala.

Svatbu jsme měli brzy dopoledne 5. května roku 1886 v Giuliettině oblíbeném kostele u sv. Vojtěcha. Byla zcela tajná. Mimo naše svědky a primadonu Sittovou nikdo v divadle, nevyjímaje ani mé intimní přátele, o ní nevěděl.

Giuliettin svědek byl Ital, tenor Národního divadla, také můj dobrý známý Carlo Raverta, mým svědkem byl můj příznivec a dobrý přítel Václav Petzold, majitel plzeňské restaurace a člen správního výboru Národního divadla, u něhož jsme měli také svůj svatební oběd. O přítomnosti M. Sittové, primadony Národního divadla, nevěděla ani Giulietta. Nevím už ani, jak se Sittová o svatbě dověděla; snad jí to prozradil Raverta nebo ještě spíše Petzold. Stála schována na chrámovém kůru.

První svůj byt jsme měli v Ječné ulici; bydlili jsme v něm jen několik neděl. Ještě před narozením naší dcerušky přestěhovali jsme se do většího bytu v Příčné ulici, kam se k nám přestěhovala i naše maminka, aby nám pomáhala vésti domácnost, neboť Giulietta byla stále zaměstnána v divadle.

Oddychl jsem si, když bylo po svatbě. Tak jednu velkou turu máme za sebou, teď na nás čeká ještě druhá, horší, jak se mi zdálo. Ale jinak jsem byl šťasten. Měl jsem svou Giuliettu.

Ač všichni v divadle věděli o naší lásce, nenadálá zpráva o naší svatbě přece jen vzbudila neobyčejný rozruch. Se všech stran nám bylo nyní gratulováno. Také noviny oznámily dodatečně náš sňatek a projevovaly radost, že je sympatická primabalerina úže připoutána k našemu Národnímu divadlu.

Nejupřímněji nám gratulovali ovšem moji, v té době už intimní přátelé, Vilém Heš a Bohumil Benoni, kteří již před naší svatbou často chodívali s námi na koncerty na Žofín, na procházky a kratší výlety. Nyní po svatbě často přicházívali k nám do bytu nebo se zastavovali pro mne, abych šel s nimi do kavárny nebo na víno.

S Hešem jsem žil v upřímném přátelství už z dob u Nového českého divadla, s Benonim jsme se spřátelili hned po jeho vítězné hostování ve „Faustu“, v němž zpíval s velkým úspěchem Valentina. Bylo to v roce 1883. Někdy s námi chodíval i Krössing. Byli jsme denními hosty Pařížské kavárny, kde jsem hrával s Hešem kulečník. Dával mi vždy padesát napřed do dvou set, ale obyčejně jsem přece jen prohrál.

Do Pařížské kavárny chodíval i Mistr Dvořák a často přihlížel naší kulečníkové hře. Někdy jsme také zacházeli do Novoměstské kavárny u Myslíků, kde jsme vídali Bendla, někdy i Dvořáka.

Karel Bendl mi byl velmi nakloněn. Věnoval mi za balet ve svých „Černohorcích“ empírovou hůlčičku a po letech pěknou jantarovou špičku za krásný lidový balet „Česká svatba“, jejž napsal pro Národopisnou výstavu a jehož premiéra byla ještě před výstavou 13. února 1895.

Starost mi působilo nyní jen to, že Giulietta chtěla stále ještě tančit. Přemlouval jsem ji, prosil, někdy se až hněval. Všechno však bylo marné. Dne 20. června 1886 byla nově vypravena Glinkova opera „Ruslan a Ludmila“ s baletem a předtím 10. června premiéra opery „Krištof Kolumbus“, s velkou výpravou a baletem. Giulietta v obou ještě vystupovala.

Konečně jsem zakročil. Zašel jsem k řediteli Šubrtovi a oznámil jsem mu, že má choť je nemocna, že jí nebude možno několik neděl tančit. Ředitel se velmi divil náhlému onemocnění, a proto mi nezbývalo, než mu důvěrně svěřit, o jakou nemoc běží. Prosil jsem ho k vůli Giuliettě, které si Šubert velmi vážil, aby o všem pomlčel. Ujistil mě o tom a také svému slovu dostál. Telegraficky byla objednána náhradní primabalerina Angelina Spotti, také z milánské školy, Giuliettina známá. V několika dnech přijela a Giulietta, která ještě vystoupila ke konci června, byla donucena přerušiti své vystupování. Vzbudilo to ovšem v divadle velký podiv a neobešlo se to bez různých úvah a pověstí, které se ovšem vesměs ukázaly mylnými, když se po krátkých červencových prázdninách v divadle dověděli, že jsem šťastným otcem a Giulietta přešťastnou maminkou, protože se nám narodila dne 29. července na sv. Boženu zdravá dceruška, mající se čile k světu.

Bylo to už v našem větším bytě v Příčné ulici, kdy už u nás bydlila maminka. Tatínek zůstal u nejstaršího bratra Jana, ale chodíval k nám denně.

Už než se nám narodila dceruška, znepokojoval maminku Giuliettin nehezký kašel, který Giuliettu trápil zvláště v noci.

„Gustýnku, ten Julinčin kašel mi působí starosti – není nějak nemocna – to už tak dříve kašlávala?“ svěřila se mi starostlivě matka. Byl jsem šťasten, že mám i druhou starost za sebou, že Giulietta vše dobře přečkala, a vysmál jsem se maminčině úzkostlivosti a upokojil jsem ji, že teď už bude všechno v pořádku, teď že už bude Julinka zase zdráva.

V divadle zpráva o narození naší dcerušky všecky ohromila. Zprvu tomu ani nevěřili. Vždyť nikdo na primabalerině nic nepozoroval a ještě v červnu vystupovala se svou obvyklou gracií.

Podivoval jsem se tomu v duchu i sám a mnohokrát jsem si vyčítal, co Giulietta musela asi vytrpět pro naši lásku, která se na nic neohlížela, a byl jsem rád, nesmírně rád, že nejhorší máme už za sebou.

„No, to jste si ale pospíšili,“ smáli se mi v divadle, když mi upřímně gratulovali k dceruščině narození.

A Giulietta byla v bytě zahrnuta květinami, které jí posílali z divadla i její četní ctitelé a ctitelky. Všechny ty kytice posílala Giulietta hned druhého dne do svého zamilovaného kostela Panně Marii u sv. Vojtěcha.

Byla přešťastna, usmívala se na mne z bělostných polštářů, od nichž se odrážely její tmavé vlasy, které jsem něžně hladíval. Dívala se na mne zářícírna očima, jemně mi tiskla ruce a šeptala mi, jak je šťastna, že je maminkou, že máme dcerušku.

Křtiny naší dcerušky se konaly v kostele u sv. Štěpána a kmotrou byla primabalerina Angelina Spotti. Holčička dostala při křtu jméno Angelina po své kmotřence a druhé jméno Boženka, poněvadž se narodila dne 29. července na svátek sv. Boženy a z úcty k našemu příteli Náprstkovi, jehož dceruška se jmenovala také Boženka.

Při premiéře velkého baletu „Flik a Flok“ s mou choreografií Giulietta zatím nevystoupila. Bylo jí to velmi líto, ale vždyť premiéra byla 1. srpna. Zastupovala ji Angelina Spotti. Jako přídavek byl vypraven poslední obraz Vítězství Amora z velkého baletu od Manzottiho „Amor“. V obou těchto velkých baletech vynikala potom Giulietta neobyčejně. V „Amoru“ tančila titulní roli. Sestupovala jakoby s nebeských výšin s několikametrové výše, s vrcholu prodlouženého jeviště až skoro k napovědově budce – sestupovala obrácena zády k obecenstvu – a ještě nebyla ani v polovině a už se hlediště otřásalo nadšeným potleskem. Po obou stranách tančil baletní sbor se stříbrnými věnci, z čehož se nakonec vyvinulo velké ballabile.

Dne 19. září byla premiéra Moniuszkovy opery „Halka“ se dvěma balety: mazur a chlopský. V opeře vystoupil jako host výtečný tenorista Vladislav Florjanský z lemberského divadla; byl potom příští rok po náhlém odchodu italského tenoristy Raverty ke konci května 1887 angažován a doplnil také náš přátelský trojlístek Heš, Benoni, Berger.

Už předtím mě ředitel Šubrt vyzval, abych připravil na vánoce nějaký balet. Hovořil jsem o tom se svým přítelem kapelníkem Angrem. Anger se zamyslil a řekl mi:

„Poslouchej, Auguste, kdybys měl nějaký děj, napsal bych ti k tomu vánočnímu baletu hudbu.“

„Budu o tom přemýšlet, muselo by to být něco pro děti, něco nádherného.“

Měl jsem doma starý obrázek, už ani nevím, byl-li z italského nebo z francouzského ilustrovaného listu: u stromu v zasněženém lese stojí srnec, zajíček, medvěd s medvídky a děti nesou z lesa dříví. Obrázek mě uvedl na myšlenku.

Chudé děti o Štědrém dni jdou do lesa pro dříví. Doma je zima a nouze. Pod tíhou dřeva v zasněženém lese zmořeny zimou klesnou a usnou. Obklopí je zajíčkové, pestré sýkorky, srnky, krkavci. Náhle se objeví starý medvěd s medvídky, zajíčkové i srnky před medvědem prchnou a ten se chce vrhnout na spící děti pod velkým stromem. Z dutiny starého stromu vystoupí však vánoční muž, ochrání děti a přikouzlí vánoční strom.

Objeví se anděl míru, jejž tančila Giulietta, vše splyne ve velký balet, vánoční muž přivádí děti s matkou, všichni jsou v krásných šatech, vede je k vánočnímu stromku a k hračkám. Anděl míru jim žehná, s výše splývá nápis:

„Gloria in excelsis Deo.“

Angrovi se můj motiv velmi líbil, ba byl jím dojat a začal ihned komponovat. Posílal mi potom hudbu po částech, takřka po archu, neboť byl už svrchovaný čas ke zkouškám, měl-li se náš „Štědrovečerní sen“ hráti o vánocích. Hrál se. Nejlépe se Angrovi zdařila hudba u vánočního stromku a také k mým tancům složil velmi pěknou hudbu. Tančil jsem velkého krkavce a mezi hračkami šaška se šestnácti dětmi.

Balet měl úspěch a hraje se podnes – jenom za časů baletního mistra Achilla Viscusiho v době ředitele Schmoranze se nehrál… Jinak i za mé nepřítomnosti vedla tento balet vždy v patrnosti má žačka Zdeňka Zabylová, která hrála v „Štědrovečerním snu“ chlapce. Giuliettě se můj „Štědrovečerní sen“ velmi líbil.

Ředitel Šubert se byl už předtím podívat v Miláně na velký balet „Narenta“ od Manzottiho. V únoru mi oznámil, že „Narentu“ vypravíme, abych si na ni v březnu zajel do Milána.

Oznámil jsem to Giuliettě. Skoro mi záviděla, že pojedu do jejího milovaného Milána, kde byla vychována. U tety Elisy byla nyní Giuliettina sestra Ema a nejmladší sestřička, ani ne čtyřletá Lisetta.

Teta si Giuliettě často stěžovala, že už je stará na vychovávání tak malé dívčinky, a Giuliettě bylo ubohé Lisettky líto.

Zahleděla se náhle na mne a já již tušil, čeho si asi přeje.

„Gustýnec, tys tak dobrý, podívej, máme Boženku, malá Lisetta by si s ní hrála, snadno bychom ji vychovali. Teta už je mrzutá, je mi Lisetty velmi líto a maminka jistě by se také nehněvala, kdybys ji přivezl k nám. Způsobil bys mi velkou radost.“

Souhlasil jsem a Giulietta mi padla do náručí, mnohokrát mě zlíbala, šeptala mi, jak jsem hodný a jak mě má ráda. Už mi mou cestu nezáviděla.

Dne 23. března jsem odjel do Milána. Zajel jsem ihned po svém příjezdu k tetě Turconiové. Přišel jsem k ní, právě když Lisettku peskovala. Stěžovala si mi, že ji Lisetta neposlouchá, že je zlostná. A skutečně jsem viděl, že je Lisetta pravým opakem mé ženy, která byla vždy tichounká, hodná. Lisetta křičela, jako by ji na nože bral, válela se zlostně po zemi, až ji teta sebrala a zavřela do komůrky. A Lisetta křičela dál. Požádal jsem tetu, aby mi dovolila s Lisettou promluvit. Otevřel jsem komůrku, vytáhl jsem z ní Lisettu a začal jsem s ní mírně hovořit, aby byla hodná a nebála se mne, že si ji vezmu s sebou do Prahy k Giuliettě a ke své holčičce Božence. Lisetta se utišila, usmála se na mne, rozpovídala se se mnou, a když jsem se jí zeptal, pojede-li se mnou do Prahy, přikývla radostně a nemohla se už ani dočkat, až pojedeme.

Zašel jsem potom do Scaly k maestro Coppinimu, který mě mile přijal a ujistil mě, že „Narenta“ je krásný balet a že se bude v Praze jistě líbit. Zasvětil mě do jeho choreografie. Dne 30. března jsem potom „Narentu“ viděl ve Scale. Bylo to slavnostní představení, v kterém vystoupily v passo a tre, složeném A. Coppinim, tři absolventky milánské baletní školy na rozloučenou. Byly to Cleofe Legnaniová, Luigia Algisiová a Maria Tossiová. Velký balet „Narenta“ se mi líbil, ale „Excelsior“ už to nebyl. Před „Narentou“ se hrála opera „Lucrezia Borgia“ od G. Donizettiho.

Ve Scale jsem se také sešel s Manzottim. Byl to starý přitloustlý elegán, v slaměném kloboučku girardi. Měl radost, když jsem mu vyprávěl o úspěších jeho „Excelsioru“ v Praze.

Procházel jsem se po Miláně, vzpomínal na doby, kdy jsem vystupoval v Teatro dal Verme a kdy jsem byl hostem u Averina v Teatro Politeama. Averinovy jsem však už nenašel.

Rozloučil jsem se s tetou Turconiovou, Lisetta už měla vše připraveno na cestu, na kterou se se mnou vydala s úsměvem. Vracel jsem se přes Benátky, jež jsem chtěl poznat. Lisetta byla po celou cestu roztomilá, ale potom doma jsem musil často krotit její dětskou vzdorovitost.

Před mým odjezdem do Milána tančila Giulietta opět s velkým úspěchem ve velkém baletu o premiéře francouzské opery „Etienne Marcel“ od Saint-Saënse, která se hrála po prvé 21. března, ale nelíbila se a dlouho se na repertoáru neudržela.

Dne 28. dubna byla hrána po prvé francouzská opera „Vlast“ od E. Paladilhe s velkým baletem a výpravou. „Vlast“ byla komponována na stejnojmenné drama Sardouovo. Tančili jsme v ní Giulietta i já. Přijeli jsme na scénu lodí. V této opeře potom vystoupil jako host slavný francouzský Jean Lassalle, největší tehdejší barytonista, který už v březnu 1886 vystoupil v Národním divadle s jedinečným úspěchem. Ve „Vlasti“ zpíval hraběte Rysoora v červnu 1887, kdy zavítal do Prahy po druhé. Tenkrát zpíval také Mefista v Gounodově „Faustu“, jakož i „Dona Juana“ a „Tella“. Byl velmi potěšen aranžovaným baletem ve „Vlasti“ a chválil výbornou primabalerinu Giuliettu.

Připravovali jsme „Narentu“ a nově vypravené „Jiříkovo vidění“.

V červnu po pohostinských hrách Lassalla se hrál „Excelsior“, na nějž přijel z Karlsbadu princ Ibrahim, jen aby se mohl pokochat baletním uměním Giulietty Paltrinieriové, jejímuž umění se obdivoval již v milánské Scale. Poslal Giuliettě velkou kytici s nádherně vyšívanými stuhami, kterou Giulietta věnovala opět madoně u sv. Vojtěcha.

Prvního července bylo po prvé nově vypraveno „Jiříkovo vidění“ s Angrovou hudbou a velkými tanci. Tančil jsem já i Giulietta. Tančila v komické polce jako markytánka se Šavličkou-Mošnou a gavotu. Nově vypravené „Jiříkovo vidění“ mělo velký úspěch, opakovalo se čtyřikrát za sebou a hrálo se v červenci devětkrát, ač 24. července začínaly již prázdniny. Na repertoáru se udrželo potom ještě dlouho.

Jak nastaly 24. července prázdniny, které trvaly jen do 6. srpna, odjel jsem s Julinkou, Boženou a Lisettou na Křivoklát. Ubytovali jsme se tehdy u Sýkorů. Giuliettu křivoklátské lesy okouzlily. Na Křivoklátě bylo tehdy už mnoho hostí, mezi nimi byl i Mistr Dvořák, Bendl, Cavallarová a j.

7. srpna už se zase zahajovala podzimní sezona „Jiříkovým viděním“ a 14. srpna byla premiéra velkého výpravného baletu „Narenta“ od Manzottiho, který jsem obhlédl na jaře v milánské Scale. Tančili jsme v něm oba, já i Giulietta, mezi jiným též mladého cikána a cikánku. Balet se hrál hned v srpnu sedmkrát, mnohokrát také v září a udržel se na repertoáru až do konce roku. Právě tak často se hrálo a bylo velmi oblíbeno „Jiříkovo vidění“.

K našemu přátelskému trojlístku Heš, Benoni, Berger se připojil čtvrtý přítel – Florjanský. Stali jsme se brzy všichni čtyři nerozlučnými přáteli. Znali nás po Praze a říkalo se nám, že my čtyři hýbáme Prahou. Chodívali k nám nebo přišli pro mne, abych šel s nimi, a Giulietta, vždy předobrá, sama mě posílala, byla ráda, že se bavím, že jsme veselí. Scházívali jsme se ve Viktorinově vinárně na Václavském náměstí, byla nedaleko Adamovy lékárny, tam s námi chodíval i Jiří Kolár a mluvíval se mnou rád italsky. Byli jsme známi u Brejšků, u Choděrů, u Fleků.

Do rodiny k nám často chodíval i Kovařovic, hrával u nás rád na klavír, Boženka, s kterou by si byl rád také pohrál, bála se však jeho červené brady, vždycky se rozplakala a volala po babičce.

Aranžoval jsem také za zimních sezón v různých korporacích, na př. v besedních plesích, půlnoční scény, o čemž píše m. j. velmi pěkně Ladislav Novák ve své knize „Pásmo vzpomínek“ v kapitole „Děti baletní školy“:

„Život v baletním sále býval dosti jednotvárný, ale rozjasnil se zpravidla, kdykoliv se na prahu zkušebny objevil neúnavný pořadatel zábav, merend a silvestrovských mumrajů Měšťanské besedy, pan Rutner, aby požádal baletního mistra o součinnost. Z této návštěvy se na děti usmíval – zlatkový honorář, výborná večeře, hojně pamlsků, pěkné dárečky a hlavně fiakr, který účinkující svážel do Měšťanské besedy a po produkci rozvážel domů.“

Šamberk a Veselý chodívali pravidelně do kavárny Imperial na Ferdinandově třídě (dnešní Národní kavárna). Býval tam i Benoni, někdy sem zavítal i Mistr Dvořák a přihlížíval, jak hraje prof. Trneček šachy. Často jsem se schválně na ulici postavil zády k oknu, u kterého seděl Šamberk nebo Veselý, a stál jsem tam, až na mne začali ťukat na okno. Obrátil jsem se k nim, usmíval se a pozdravil a zase jsem se obrátil k nim zády dělal jim tlusté sklo, až na mne poslali ven pikolu, abych jim nezacláněl výhled. Bývaly to veselé dni.

Dne l7. ledna 1888 měli jsme v Národním divadle velkou slavnost, oslavu čtyřicátého výročí Národní besedy, o čemž jsem se už zmíníl ve vzpomínce, jak jsem chodil se sestrou do tanečních hodin k slečnám Feigertovým. Byl jsem pověřen nacvičením a aranžováním Národní besedy na jevišti Národního divadla. Po prologu, předneseném paní Maruškou Bittnerovou, zatančili besedu ve čtyřiadvaceti carré zčásti tanečnice baletního sboru, zčásti dámy a pánové z pražské společnosti. Jeviště bylo k tomu velmi pěkně přizpůsobeno. Tančilo se na šikmé ploše, zdvíhající se od napovědovy budky až do prodloužené zadní části jeviště.

Dne 21. února byla premiéra „Labutího jezera“, při kteréžto premiéře měla Giulietta opět velký úspěch. Balet se opakoval třikrát za sebou a také hned v první polovině března byl několikrát proveden. Dne 23. února dirigoval jej sám autor. A brzy nato, 15. března, byl opět opakován balet „Labutí jezero“. Ke konci jednání, když se Giulietta pozpátku loučila s princem, byla by náhle upadla naznak, zachytila se však v zákulisí a vymkla si přitom loket. Byl jsem ihned u ní, zatáhl ji za ruku, slyšel jsem, jak to zapraskalo, a ruka byla zase napravena.

Dne 26. dubna byla premiéra velkého baletu „Sylvia“, byl to opět náš krásný, úspěšný večer.

Ředitel Šubert zamýšlel uvésti na scénu velký balet „Coppélia“, jenž se hrál ve Dvorní opeře ve Wien. Vyslal proto mou ženu Giuliettu do Wien k její přítelkyni primabalerině Ceraleové, aby „Coppélii“ obhlédla. Giulietta jela už jarně oblečena. Nastalo náhle chladno a Giulietta se cestou do Wien nachladila.

Dne 10. června 1888 byla premiéra nově vypravené Tylovy hry „Lesní panna“ s hudbou od Kovařovice a se dvěma velkými balety, které se velmi líbily. Ve hře vynikli také miláčkové obecenstva Frankovský a Mošna. Hra se mnohokrát opakovala. Dne 13. června zpíval v opeře „Němá z Portici“ Masanella znamenitý Perotti Julio. Giulietta hrála výtečně němou Fenellu, dřívější úlohu Sklenářová-Malé.

Těšili jsme se na prázdniny, poněvadž zvláště Giulietta se cítila unavena. Považovala to za následek jarního nachlazení, jež si utržila cestou do Wien.

Sliboval jsem Giuliettě už dávno, že se spolu podíváme v létě do mého rodiště do Boskovic na Moravě. A jak nastaly prázdniny, hned jsme se tam rozjeli. Bylo krásné počasí. Děti jsme nechali s babičkou v Praze.

Zavedl jsem Julinku k zříceninám hradu nad Boskovicemi, vžil jsem se s ní do dob svého dětství a vyprávěl jsem jí o něm.

Usedli jsme pod zříceninou a kochali se pohledem do kraje. Navštívili jsme tetinku Šamšulovou v Kunštátě a ani na mysl nám nevstoupilo, že k ní zase a velmi brzy Giuliettu zavezu.

Zajeli jsme i do Brna. Prožili jsme sami spolu několik krásných dní. Giulietta mi začínala působit starosti. Stále pokašlávala, a ačkoliv mě ujišťovala, že je jí zase zcela dobře, že se úplně zotavila, přece jen se mi stále zdálo, že je mdlá, malátná. Leželo to jako stín na mém štěstí a celkem bezstarostném, veselém životě.

Hned po prázdninách byl vypraven velký balet „Fantaska“ od Taglioniho, autora „Flika a Floka“. Ve „Fantasce“ slavila Giulietta skvělé triumfy. Tančil jsem s ní. „Fantaska“ byla opakována několikrát za sebou a byla potom hrána velmi často. Dne 20. listopadu byla velmi úspěšná premiéra Straußova „Netopýra“, 6. prosince premiéra „Eugena Oněgina“ a 21. prosince „Sen noci svatojanské“. I v těchto všech hrách měli jsme s baletem krásné úspěchy.

A byly zase svátky vánoční. Našemu miláčkovi Božence bylo už půl třetího roku. Roztomile žvatlala a těšila se na Ježíška. Byla Giuliettinou radostí, Giulietta žila jen pro ni a milované divadlo. Tichá, skromná, málomluvná, hluboká duše byla jakoby zasněnější a zasněnější.

Radost dětí Boženky i Lisetty u vánočního stromku byla velká, mně však nebylo nijak veselo. Stálé pokašlávání a poslední dobou časté postonávání Giuliettino mi působilo mnoho starostí. Hledíval jsem nepozorovaně, ale tím starostlivěji na její čím dál bledší, průsvitnější obličej. I v jejích očích jsem četl rostoucí smutek a zádumčivost. Maminka dobře pozorovala, jak se soužím, věděla proč a hledívala na mne s ustaranou tváří.

Nikdy bych si byl však nepomyslil, že jsou to naše poslední vánoce s drahou Giuliettou…

Byla něžná k Božence, něžná jako vždy ke mně, pozorná a uctivá k mé mamince. Světice…

A nastal nešťastný pro nás rok 1889.

V divadle jsme připravovali fantastickou baletní báchorku o třech jednáních a desíti obrazech „Pohádku o nalezeném štěstí“, děj a choreografie byly ode mne, text – nepodařeně – napsal Stroupežnický, hudbu složil Karel Kovařovic. Báchorka byla uvedena na scénu 6. dubna 1889 s velkou slávou. Připomněl jsem si při premiéře, jak Karel Kovařovic „Pohádku o ztraceném štěstí“ komponoval. Chodíval k nám do bytu a radíval se se mnou. Přehrával u nás jednotlivé motivy nového baletu na klavír a hovořil s mou ženou Giuliettou, která se zájmem umělkyně sledovala naši práci.

V baletu byl i krásný národní tanec „Královničky“. Zajel jsem s Karlem Kovařovicem schválně do Olomouce na Velkou národní lidovou slavnost, abychom ten tanec dobře poznali a aby mohl Kovařovic „Královničky“ správně instrumentovat. Velmi se v baletu líbily. „Pohádku o nalezeném štěstí“, uvedl jsem později pod názvem „Babička vypravuje“ na scénu Dvorní opery v Dresden, když jsem tam byl baletním mistrem, a velmi se tam líbila.

Karel Kovařovic se tu skryl za svůj pseudonym Forgéron Maréchal.

Giulietta stále častěji postonávala a mívala hrozivé záchvaty kašle, ale o lékaři nechtěla ani slyšet. Zažádal jsem si společně s Giuliettou po velkých úspěších baletu o přídavky.

Ředitelství však naši žádost nevyřizovalo.

Na jaře, když jsem pozoroval, že se nemoc Giuliettina horší, uprosil jsem jí, že si vzala delší dovolenou – do Milána. Byla to mnou vymyšlená lest, abych dostal Giuliettu na venkov. Namluvil jsem jí, že bude dobře, zažádá-li si o dovolenou do Milána, že se ředitel Šubert toho zalekne, aby snad v Miláně nezůstala, a že nám pak správa divadla rychle vyřídí naši žádost o přídavek. Mezitím už jsem dopsal tetince Šamšulové, že k ní přivezu nemocnou Giuliettu, aby se u nich na několikanedělní dovolené zotavila. Giuliettu jsem navedl, aby napsala na několik obálek mou adresu do divadla a poslala je své tetě do Milána se žádostí, aby mně v nich posílala listy, které jí Giulietta z venkova pošle. Giulietta s úsměvem souhlasila. Jinak nám psala častěji z Kunštátu do našeho bytu na Tylově náměstí.

Odvezl jsem Giuliettu do Kunštátu. Těžce se loučila s Boženkou, chtěla ji míti s sebou, zabránili jsme tomu však, aby si u tety v samotě lépe odpočinula. V divadle se všichni domnívali, že Giulietta odjela do Milána. Všichni v poslední době pozorovali její skleslost, únavu. S nikým se již nebavívala. Přicházela do divadla na představení nebo do zkoušek, odcvičila a spěchala domů, neboť domov jí byl vším, byla nejraději u své Boženky.

Když Giulietta odjela, tu fantasie a pomluvy ještě vzrostly. Bůhvíjak se to rozšířilo a kdo to živil. Na mne potají hleděli jako na despotu, ba surovce, který Giuliettu uštval.

V Kunštátě hned po příjezdu jsem zavedl Giuliettu přes její zdráhání k našemu starému, dobrému a zkušenému lékaři MUDr Hynkovi. Prohlédl ji důkladně, předepsal ošetření a léky a po straně mi doporučil, abych už Giuliettě nedovolil tančit… Rozplakal jsem se… Nenechte rybku plovati ve vodě – zahyne…

Kde je, kam utíká naše štěstí…

Po několika nedělích zastavil mě ředitel Šubert a řekl mi:

„Pane baletní mistře, co je na tom pravdy, po divadle se povídá, že se k nám už vaše paní choť z Milána nevrátí?“

Takový dotaz mě ovšem rozehřál; nezdržel jsem se a řekl jsem řediteli pravdu, že Giulietta vůbec do Milána nejela a že se léčí u mé tety na venkově v Kunštátě. Podivil jsem se rozhořčeně i tomu, že ředitel věří nicotným lžím, klepům, rozšiřovaným po divadle bůhvíkým a bůhvíproč.

Ke konci května jsem jel do Kunštátu pro Giuliettu. Měla nesmírnou radost z mého příjezdu, těšila se už domů, zvláště na svého miláčka Boženku, o které jsem jí musil vyprávět všechno dopodrobna. Ujišťovala mě, že už je jí skoro dobře, a těšila se na divadlo. Ač se mi zdálo, že je Julinka mnohem svěžejší, tetička Šamšulová mě nikterak nepotěšila. Přijeli jsme do Prahy. Babička, Boženka i Lisetta nás očekávaly již na nádraží. To bylo radostné shledání. Giulietta ani nechtěla pustit Boženku ze svého náručí.

A hned šla do divadla. Hrál se „Excelsior“. Tančila v něm Luigia Ceraleová, primabalerina wienské Dvorní opery, tehdy host Národního divadla. Giulietta seděla v prvé řadě křesel u jeviště. Rázem se rozneslo po divadle, že Giulietta Bergerová Paltrinieriová je v divadle, že se už vrátila. Celé divadlo hledělo na ni a pozdravilo ji bouřlivým potleskem; Giulietta, miláček obecenstva, musila vstát, obrátit se k obecenstvu a děkovat mu za neustávající potlesk. Po celý večer byla pak středem ovací. Po každém vystoupení Ceraleové náležela bouře potlesku vlastně Giuliettě, nepřekonatelné Civilisaci v „Excelsioru“. Obecenstvo zřejmě dávalo Giuliettě najevo, že se už těší.

Dne 7. června byla premiéra dlouho připravované féerie „Cesta kolem světa v 80 dnech“. Byla to velká féerie podle známého Verneova románu. Nebyla to novinka. Féerie byla už hrána dříve v německém i českém divadle, ale nyní byla vypravena zcela jinak – velmi bohatě, nádherně. Balety byly krásné, tančila Ceraleová jako host; tančil jsem s ní pas de deux, ač předtím jsem hrál opici. Seskočil jsem se stromu a tančil jsem. Premiéra byla v předplacení a měla takový úspěch, že už první reprisa byla hrána mimo předplacení, jakož i mnoho dalších repris. Do konce roku 1889 byla tato féerie hrána dvaatřicetkrát. Giulietta chtěla tančit. Marné bylo veškeré přemlouvání. Vystoupila ve své oblíbené „Fantasce“, pozdravována dlouho trvajícím potleskem, který doprovázel každý její výstup. Tančil jsem s Giuliettou naše pas de deux, při němž se dopustila Giulietta malé chybičky, kterou snad mimo nás nikdo nepozoroval. O přestávce jsem zašel k Giuliettě do šatny, abych se přesvědčil, není-li příliš unavena. Byla u ní právě šatnářka. jako obyčejně hovořil jsem s Giuliettou italsky. Když jsem vstoupil k ní do šatny, řekl jsem jí:

„Julinko, ta chybička byla zbytečná. Je přece jen patrné, že bys měla ještě odpočívat…“ Nic jsem tím nemyslil, leda to, že jsem chtěl Giuliettu přesvědčit, že přece by snad bylo lépe kdyby ještě netančila.

Giulietta na mne pohlédla a po mých slovech vytryskly ji z krásných očí slzy…

„Augusta, ani nevím, jak bylo možné, že jsem udělala chybu. Nikdy se mi něco takového nestalo… vždyť to víš…“

Usedla a rozplakala se. Snad si v té chvíli uvědomila svou malátnost, snad ji rozlítostnilo vědomí, že ji, skvělou primabalerinu zdolává zapíraná choroba už tak, že netančí správně…

Snažil jsem se ji ukonejšit.

Šatnářka vyšla ven, a jak jsem se potom dověděl, vyprávěla kdekomu, že jsem přišel do šatny za ženou a že jsem jí vynadal.

Opakují, že jsem s Giuliettou mluvil italsky a nikterak vzrušeným hlasem.

Šatnářka snad po mé poznámce zpozorovala Giuliettiny slzy a ve své fantasii, vydrážděné tím, co se po divadle šeptalo, slyšela v mé nevinné italské poznámce nadávku

Ale u mne doma bylo neveselo. A vše se ještě zhoršilo po neočekávané návštěvě pana Špačka. Přišel k nám do bytu mezi polednem. Giulietta seděla ve své lenošce v pokoji, v němž jsem Špačka uvítal.

Zahleděli jsme se udiveně na Špačka, proč k nám tak nenadále přichází.

„„Pane baletní mistře, posílá mě k Vám pan ředitel Šubert. Prý jste se opět ptal, co jest s vaší žádostí o přídavek, že není tak dlouho vyřizována. Pan ředitel vám a milostpaní vzkazuje, že žádost byla zamítnuta, že se teď přidávat nebude.“

Ani jsem svému sluchu nevěřil. Byl jsem ohromen takovým neomaleným vyřízením naší žádosti. Pohlédl jsem úzkostlivě na Giuliettu, protože ji v její nemoci všechno rozlítostnilo. Zašeptala: „Gravemente malata.“ Přiskočil jsem k ní, neboť už v lenošce omdlévala. Ukázal jsem panu Špačkovi na dveře. Pochopil. Vyporoučel se ihned. Nešetrný způsob ředitelův se mé ženy nesmírně dotkl. Zase ulehla a konečně svolila, abychom požádali o radu řádného odborníka.

Zavolal jsem znamenitého profesora MUDr. Thomayera, svého dobrého známého, a ten Giuliettu důkladně prohlédl. Znal ji dobře z divadla. Ke konci dlouhé prohlídky splynulo mu bezděčně se rtů slovíčko:

„Škoda!“

Já je vůbec neslyšel, ale zaslechla je dobře Giulietta. Častokrát se mě potom ptávala s tázavým zrakem:

„Gustýnec, co znamenalo to slovíčko profesora Thomayera ‚škoda‘?“

Marně jsem jí vymlouval, že se mýlila, že nic takového profesor neřekl. To slůvko jí utkvělo v paměti a často o něm přemýšlela.

Thomayer zakázal Giuliettě tančit vůbec. Nebylo už ani třeba toho zákazu. Vůčihledě slábla a ulehla. Už ani do divadla nešla. Ovšem, to bylo něco pro divadelní klepaře. Teď teprve v divadle rozbujely divoké pověsti.

Spal jsem s Giuliettou stále v jednom pokoji, ač mi náš domácí lékař dr. Vach doporučoval, abych byl velmi opatrný. Nemocná Giulietta mě často objímala a říkávala:

„Gustýnec, víš, už proto se musím uzdravit, abych jim všem v divadle pověděla, jaká je to lež, abych jim pověděla, jak jsme se měli vždycky upřímně rádi, jak jsi byl na mne vždycky dobrý…“

Nevěděla ubožáček do svého skonu, že je konec, že se už nemůže uzdravit, že její plíce jsou zničeny. Proto tenkrát splynulo slůvko „škoda“ se rtů prof. Thomayera; byl sám velmi dojat jejím beznadějným stavem.

Dne 20. září byla premiéra dlouho připravované kouzelné výpravné báchorky „Sedm havranů“. Měla skvělý úspěch. Premiéra byla hrána mimo předplacení a do konce roku 1889 byla hrána ještě devatenáctkrát. Celkem byla hrána asi stodevatenáctkrát. Na začátku představení, kdy padaly na jeviště růže, zavanula celým divadlem růžová vůně.

Dne 18. října 1889 se hrála premiéra nové opery „Krakonoš“ od Rozkošného, šťastného autora úspěšné „Popelky“, na libreto od Jaromíra Boreckého. Byl v ní velký balet „Živlové“, ale mne už tehdy nic netěšilo, vždyť doma nám zhasínalo mé štěstí…

Maminka chodila ustaraná, hýčkala ubohou Boženku, po níž se co chvílí ptala její maminka, drahá naše Giulietta.

Až konečně přišel osudný den 28. listopadu 1889.

Bylo to k večeru.

Skláněl jsem se nad svou nejdražší bytostí na světě, nad dohasínající Giuliettou. Seděl jsem u ní na jejím lůžku, držel jsem ji ve svém náručí.

Zdálo se mi, že mi usíná v rukou, a otázal jsem se jí tiše v její mateřštině:

„Mi riconosci…?“ Podívala se na mne svýma krásnýma očima a její rty zašeptaly sotva už slyšitelně:

„August…“ nedořekla, z očí jí vytryskly jako velké perly dvě slzy – a byl konec.

Ztratil jsem navždy tu jemnou, tichou duši, ztratil jsem svou dobrou ženu a výtečnou divadelní družku a tříletá Boženka ušlechtilou milující maminku.

Dne 2. prosince 1889 měla Giulietta pohřeb. Krásně píše o Giuliettě i o jejím slavném pohřbu Ladislav Novák ve své knize „Stará garda Národního divadla“:

„Byl to rozhodně šťastný tah Šubrtův, kterým získal Manzottiho výpravný balet „Excelsior“, tudíž něco, co Praha ještě neviděla, a s ním výtečnou mladistvou primaballerinu assolutu, Giuliettu Paltrinieri, kterou k Národnímu divadlu trvale připoutal sňatek s baletním mistrem Bergrem, získavším s krásnou Italkou nejen spanilou ženušku, nýbrž i vydatnou pomocníci v baletním sboru.

Byla to umělkyně neobyčejně sympatická, v jejíchž úchvatných výkonech v celek nejladnější se pojily gracie antická s virtuositou školy milánské.

Giulietta Paltrinieri nevydobyla si přízně obecenstva pražského jen svým velkým uměním, ale i svou srdečnou a skromnou povahou, která jí získala mnoho upřímných přátel v hledišti i na jevišti.

Milánská hvězda nalezla v Praze druhý domov, z něhož se, bohužel, dlouho netěšila, neboť již dne 28. listopadu roku 1889 podlehla zákeřné chorobě, která ji sklátila do hrobu sotva čtyřiadvacetiletou.

Praha se roztesknila nad jejím předčasným odchodem, nepřehledné davy doprovázely ji na hřbitov olšanský a básník Bohdan Kaminský zalkal nad jejím hrobem těmito tklivými verši:

A padá sníh, tak zvolna tiše padá,
na pustý hrob, kde ona dříme mladá,
kde krása její v rakvi smutně zetlí,
a navždy zmizí ona – ten zjev světlý,
že růže v kráse žárlit mohla na ni
a fialky že zvaly ji svou paní…
Tak umřela, jak v máji kvítek zvadá,
ó ty, kdo tady stavíš svoje kroky,
přej dceři jihu ten klid přehluboký,
jejž v druhé vlasti nalezla tak mladá…

Nad olšanským hrobem krásné Giulietty se tyčí skromný pomník s jejím obrazem a posledními deseti verši uvedené básně, připomínajícími pietně smutný osud mladistvé umělkyně první primabaleriny Národního divadla.“

*

A opět na chvilku přerušuji vyprávění Mistra Augustina Bergra.

Když jsem začal psát jeho životní paměti, svěřil mi mimo jiné i svůj zápisník, do něhož si pečlivě zapisoval od vstupu do Nového českého divadla jména všech her, v nichž tančil nebo jejichž balety aranžoval, i se svým honorářem za ně.

Je tam první zápis z 26. dubna 1883 za první vystoupení v Novém českém divadle: pas de deux a Kozáček, a hned za tím zápis za vystoupení v „Černohorcích“. Zápisy postupují den ze dne, rok za rokem s poznamenáním i všech premiér, velmi přesně a přehledně až do konce roku 1888. Rok 1889 jest již zapisován jen tužkou a velmi ledabyle. To už byl rok bolesti před koncem štěstí…

A pak už je zapisováno jen tužkou, kolikrát ve kterém měsíci Mistr vystoupil, bez uvádění her, premiér, krátce bez zájmu…

Augustín mi také donesl posmrtné referáty o Giuliettině skonu a o jejím pohřbu. Donesl mi i časopisy, které o ní psaly ještě po kolika letech po její smrti. Jsou to referáty z „Národní politiky“, „Hlasu národa“, „Národních listů“ a j. Četl jsem mezi jiným:

„Paní Bergrová byla miláčkem našeho obecenstva a úcta, kterou jí Praha vzdala při pohřbu, nejvýmluvněji tlumočila účastenství na osudu jejím. Operní repertoár náš ztrácí ve skromné, nad jiné talentované umělkyní hlavní representantku a vůdčí hvězdu genru baletního, jenž zásluhou primabaleríny vyspěl k nevšední dokonalostí. Netřeba připomínati, že památka její nikdy nevymizí z mysli naší, že při každém bývalém výkonu jejím, ať dostane se v příštích dobách do rukou kterýchkoliv, každý navštěvovatel Národního divadla vzpomene si vždy na krásnou, dechem smrti v rozkvětu svém sežehnutou ‚růži jihu‘, zesnulou paní Paltrinieri-Bergrovou.“

Ale vypravujme dále vzpomínky Mistra Bergra.

*

Po měsících bolestného očekávání, co bude, stál jsem tu náhle sám se svou dceruškou Boženkou, zdrcen krutostí osudu, jenž nás stihl. Měl jsem ovšem mnoho známých a přátel v divadle i mimo ně, byli mezi nimi i ti, kteří k nám chodívali a znali dobře náš vzájemný poměr, naše štěstí a lásku. Ti mě utěšovali, dávali mí najevo svůj soucit, litovali mě a zvali do svých rodin.

Dne 6. prosince 1889 byla premiéra Donizettiho opery „Favorita“.

Blížily se vánoční svátky, bál jsem se jich a v duchu jsem si přál, aby byly už raději za námi.

Prožili jsme je u ředitelů Kratochvílových. Pan ředitel dr. Kratochvíl i se svou chotí se snažili o vánočních svátcích všemožně zmírniti naší bolest svým roztomilým pohostinstvím a přátelskou rozšafností.

Byly to první vánoce bez drahé Giulietty…

Byl jsem zván dále, často do předních pražských rodin, v nichž měli porozumění pro můj zármutek nad ztrátou Giulietty.

Dne 15. prosince 1889 vystoupila zase jako host primabalerína wienské dvorní opery Luigia Ceraleová, přítelkyně zvěčnělé Giulietty. V tomto představení tančila k uctění Giuliettiny památky ve prospěch naší Boženky, což bylo uvedeno i na divadelním návěští. Toho večera se zřekla honoráře. Peníze byly uloženy až do Boženčiny plnoletosti a po letech má dcerka dostala i s úroky vyplaceno 2000 K. Ceraleová vystoupila potom ještě asi ve dvou nebo třech hrách. Vzpomínala na Giuliettu, jež u ní spala za svého zájezdu do Wien, když se byla podívat na „Coppélii“.

Primabalerína Angelina Spotti se vrátila ještě za života Giuliettina do Milána, také však nebyla dlouho živa.

Pro „Excelsior“ a jiné velké balety neměli jsme po smrti Giuliettině primabalerinu. Proto byla hned po smrti mé ženy angažována nová balerina Enrichetta Grímaldiová; neměla však milánskou baletní školu, nýbrž turinskou. Řediteli Šubrtoví ji doporučil Carossi, známý milánský baletní agent. Šubert byl s ním velmi dobře znám.

Enrichetta Grimaldiová přijela se svou matkou, nepatrnou drobnou osůbkou. Enrichettě nebylo ještě sedmnáct let, ale byla hezoučká, elegantní, aristokratického zjevu. Nikdy jsem se při pohledu na ni neubránil domněnce, že byla šlechtickým dítětem.

Už na zkoušce „Excelsioru“ bylo patrné, že na velmi těžkou úlohu Civilisace nestačí ani fysicky, ani technicky. Snažila se všemožně, ale v „Excelsioru“, jak bylo lze předem očekávat, propadla. Nelíbila se ani obecenstvu, ani řediteli. Šubert si mě zavolal k sobě:

„Pane baletní mistře, se slečnou Grimaldiovou to nepůjde, to není náhrada, potřebujeme přece rutinovanou primabalerinu. Na štěstí má slečna Grimaldiová jen tříměsíční smlouvu. Poohlédneme se ihned po jiné.“

Oznámil jsem to šetrně matce mladičké baleriny. Byla tím zdrcena, rozplakala se a prosila mě, abych šel s ní a s dcerou k řediteli. Přece se nemohou hned vrátit, co by jim řekli v Turině, taková hanba.

Dal jsem se konečně uprosit a šel jsem s oběma k Šubrtovi. Byl tím velmi nemile překvapen.

Matka Grimaldiové ho úpěnlivě prosila za dceru, chtěla před ním dokonce kleknout. Bylo mi jí líto. Ředitel byl v trapných rozpacích.

„Pane řediteli,“ řekl jsem, „mohli bychom to přece jen se slečnou zkusit. V ‚Excelsioru‘, pravda, to zatím nepůjde, ale slečna má hezký zjev, snad bude míti mimický talent, zkusím to s ní v ‚Coppélii‘, kterou máte v úmyslu vypravit. V té není takových technických obtíží, třebaže vyžaduje také rutinované tanečnice. A na ‚Coppélii‘ slečna stačí. Zdá se, že má mimické disposice…“

„Tak dobrá, pane baletní mistře, zkuste to,“ přerušil mou řeč Šubert, aby trapný výjev skončil.

Když jsme vyšli z ředitelovy kanceláře, div že mi matka Grimaldiová nepolíbila ruku, jak mi děkovala.

Dal jsem se ihned s Grimaldiovou do cvičení a byl jsem překvapen, jak se na „Coppélii“ hodila. Učila se také velmi pěkně, snažila se všemožně a při premiéře „Coppélie“ se obecenstvu neobyčejně líbila.

Grimaldiová byla potom také výtečnou Fenellou v „Němé z Portici“. (První mou výbornou Fenellou byla Giulietta, potom Grimaldiová a po mém návratu do Národního divadla Eva Vrchlická.)

Grimaldiová velmi brzy v Praze zdomácněla. Pobyla v Národním divadle několik let. Naučila se žvatlat česky i německy a pohybovala se – a velmi dobře – ve vybrané společnosti. Byla znamenitou Mošnovou partnerkou v „Českém dobrovolníku a francouzské selce“, v „Jiříkově vidění“, byla výborná i ve „Výletu pana Broučka na výstavu“. Po ní přišla primabalerina Michelina Taveggia. Měli jsme na primabaleriny štěstí. Byla také výtečná – měla milánskou školu. V Národním divadle byla nejméně tři léta, často však byla nemocna. Z Národního divadla nám ji odvedl její ženich dr. Quido Rossi, oženil se s ní, a když jsem je po letech navštívil v Italii, měla už čtyři děti.

Novou velkou premiérou byl „Asrael“ od Franchettiho. Premiéra byla 30. března 1890. Opera byla hudebně sice málo cenná, měla však skvělý úspěch svým provedením a výpravou. Byla to nejoblíbenější a nejvýnosnější hra v roce. Neftu překrásně hrála Lautererová, Florjanský byl sladkým Asraelem, Hynek výtečným Luciferem. Obecenstvo bylo nadšeno i skvělou výpravou.

Na „Asraela“ se jezdili dívat i hosté z ciziny. Z Wien přijel do Prahy schválně arcivévoda Ludwig Viktor a arcivévoda Karl Ludwig si vyžádal „Asraela“ při návštěvě Prahy 14. května 1891 – před zahájením Jubilejní výstavy.

Dne 12. května byla nově vypravena Smetanova „Čertova stěna“ a byla vypravena skvěle. Byla provedena devětkrát takřka za sebou. Znamenitým byl Heš v úloze Raracha, kterého zpíval po prvé. V červnu byla nově vypravena i „Mignon“.

Dne 16. července 1890 byla po prvé sehrána velká výpravná féerie „Ďáblovy pilulky“ se zpěvy, balety a přeludy o 3 jednáních a 18 obrazech s hudbou Karla Kovařovice pod pseudonymem Forgéron Maréchal. Ve hře bylo několik baletů. Tančila primabalerína Grimaldiová, já a celý baletní sbor. Mošna měl v „Ďáblových pilulkách“ zase báječnou roli. Byla to hra velmi krásně vypravená. Chodila na ni celá Praha. Byla hrána mnohokrát.

Dne 29. listopadu měla úspěch premiéra nově vypravené populární operety „Mamzelle Nitouche“ s baletní vložkou v posledním jednání, kterážto vložka se nazývala „baletní zkouška“.

Dne 16. prosince byla po prvé hrána Lisztova moderně romantická „Svatá Alžběta“. Hra byla přijata s velkým zájmem. V opeře byl tanec dětí, naše třiapůlletá Boženka hrála sv. Alžbětu v jejím dětství.

A zanedlouho, dne 28. ledna 1891, byl nově vypraven se skvělým úspěchem Wagnerův „Tannhäuser“.

Jaký to byl rok! Rok Jubilejní výstavy byl významným rokem Národního divadla. Zprvu po zahájení výstavy se zdálo, ze divadlo zle doplatí na výstavu, neboť zelo prázdnotou, protože celá Praha byla na výstavě. Ale po několika dnech, když přijížděli návštěvníci výstavy z dalekého venkova i z ciziny, nastaly pro divadlo zlaté časy.

V předvečer zahájení výstavy 15. května byla hrána „Libuše“ po proslovu a slavnostní předehře, 16. května, v den zahájení výstavy, byla hrána „Prodaná nevěsta“. 17. května dopoledne Dvořákovo „Stabat mater“, večer „Jakobín“. František Kolár vypravil za výstavy třiadvacet živých obrazů při divadelních slavnostních představeních.

Nezapomenutelně krásný, veselý a srdečný byl život v Praze, a zvláště na výstavě. Překrásné byly večery u výstavní fontány. Když večer nebyl balet, byl jsem na výstavě a se mnou moji milí přátelé. Uspořádali jsme hromadnou vycházku z Národního divadla na výstavu.

Na výstavu mám však i poněkud méně příjemnou vzpomínku.

V rybářské ochutnávárně jsem snědl poněkud větší porci raků a dostal jsem mírnou žloutenku. Nosil jsem tehdy letní žluté šaty ze surového hedvábí a v divadle se mi potom smáli, že jsem celý žlutý jako kanárek.

Dne 24. července o výstavě byl vypraven jednoaktový český balet „Rákoš z Rakoczy“, obrázek z moravského Slovácka s původními tanci a zpěvy. Byla to ukázka moravského folkloru v probouzející se době národopisného zájmu. Tance baletní byly ode mne, text napsal Jan Herben a hudbu složil Leoš Janáček.

Bylo to jeho první vystoupení v Národním divadle.

Někdy večer jsme si na výstavě zazpívali i rozpustilou písničku, kterou tenkrát zpívala celá Praha:

„Máš-li prach a nejsi cápek,
chceš-li užít legraci,
vyjdi sobě na výstavu
po té denní štrapáci.
Tam náš „Cumel“ dělá švandu
a neseká žádnou kšandu.
Ze všech stran se ozývá –
to se vajs, se ozývá.“

Dne 29. října byla premiéra Moniuszkova „Strašného dvora“, v němž byly dva balety.

Ke konci roku 1891 byla hostem Národního divadla má dobrá známá z Paříže z Théâtre des Variétés slavná Mme Judicová, ale žel, to už nebyla ta krásná, skvělá dáma, kterou jsem poznal před několika lety v jejím pařížském divadelním budoáru. Zklamala mne svou už příliš plnou postavou zejména v úloze vojáčka v „Mamzelle Nitouche“. To naše Cavallarová byla jiný vojáček – roztomilá, okouzlující.