Palestýna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Palestýna
Autor: František Klement (jako Kvido Mansvet)
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 38–41.
Licence: PD old 70

Původní jméno Palestýny bylo Kanaan po druhém synu Chámově Kanaanu. kterýž prý se v ní usadil. Když se později židé země té zmocnili, nazývána „zemí Hebreův“, „zemí Jehovy“, „zemí zaslíbenou“ někdy též Judskou (Judaea), kterýžto název ve smyslu užším však pouze na jižní Palestýnu se vztahoval. Ve středním věku slula obyčejně „Svatou zemí“. Zobecnělé nyní jméno Palestýna vzniklo buď ze sanskrtského „palli“, t. j. pastýř, tedy „Pallisthan“ země pastýřův, nebo z hebrejského „Pelešeth“, t. j. země cizincův.

Hranic dávného kočujícího národa židovského nelze zcela přesně určiti; obyčejně stanoví se takto: na východě řeka Jordán a Mrtvé moře, na jihu asi čára za špičkou Mrtvého moře, na západě moře Středozemní, na severu čára od pramenů Jordánu přes horu Hermon. Lépe lze vytknouti objem Palestýny dle oblastí přírodou utvořených: skládáť se z vysočiny východně od Jordánu, kdež se usadily kmeny Ruben, Gad a polovice Manasse, z přímořské roviny, z Jordánské nížiny a z vysočiny západně od Jordánu. Délka krajiny té od Danu až po Bersabu jest 224 kilometry, a největší šířka asi 130 kilometrů, plošní obsah asi 470 čtverečních mil. Když se Římané Palestýny zmocnili, rozdělili ji ve čtyři kraje: Peraei za Jordánem, Samaří, Judsko a Galilaei na západě. V nynější době, pod vládou tureckou, náleží Palestýna k Syrii a skládá se z pašaliku Jeruzalémského, z Akky a částky vlastního Suristanu čili Syrie.

Z nynějšího obyvatelstva Palestýny jsou nejryzejším národním živlem beduini, tito synové Ismaelovi, kteří ve svých stanech dosud ráz života patriarchálního zachovávají. Ostatní tak zvaní Arabové v městech a vesnicích mají sotva krůpěj krve svých předků v žilách, jsouce pomíšeni se všelikými ostatními mohamedanskými národy. Mezi židy v Palestýně bydlícími nepochází snad ani jeden původně z této země; všichni přistěhovali se tam hlavně ze Španělska. Bylo mi snadno dorozuměti se s mnohými, zejména v Jeruzalémě, v kastilském nářečí. Křesťanský živel v plné ryzosti zachoval se v Maronitech na Libanonu. K těmto národům druží se Řeci a přistěhovalci ze všech končin křesťanského světa, mezi nimi zejména četní osadníci němečtí.

V Syrii celé (i s Palestýnou) žije 1,400.000 Arabův a jiných příbuzných kmenů mohamedánských, 900.000 křesťanů, 300.000 Turků, 80.000 Turkomanův, Ansariův a Kurdů, 79.000 Drusů, 30.000 židův a 30.000 Metualiů, celkem tedy 2,819.000 obyvatelů. Z toho připadá dle spolehlivých dat na Palestýnu nejvýše asi 510.000 duší.

David mohl shromážditi ze kmenův israelských dle knihy královské milion třikrát sto tisíc brancův. Tempora mutantur! Nyní turecká vláda v Palestýně jen s těží sebéře několik vojákův. Jak úžasnou měrou obyvatelstva ubylo, poznáváme nejlépe z popisů starořímských, dle nichž měla Syrie s Palestýnou patnáct milionů obyvatelův!

Pohledneme-li na mapku Palestýny, poznáme na první pohled, že jest to země převahou hornatá. Z rovin zasluhuje zvláštní zmínky nížina kolem Mrtvého moře, jejíž povrch klesá o 400 metrů pod hladinu Středozemního moře. Tam spatřiti lze pusté skaliny, rozervané úžlabiny a rozsedliny půdy zemské s neklamnými stopami někdejších výbuchů sopečných; je to krajina nejsmutnější, kterou jsem kdy viděl.

Hlavní řeka palestýnská Jordán, kterouž jmenují židé „Jardén“ a beduini „Eš Šeria“ (napajedla), vzniká nedaleko Janty na Hermonu, sesiluje se na začátku své dráhy četnými potoky a vpadá v jezero Meromské, kteréž leží ještě 82 metry nad hladinou mořskou; opouštějíc toto jezero, níží se k Mrtvému moři pamětihodným sklonem, jenž obnáší od jezera Meromského až k Mrtvému moři 480 metrův a celkem, od pramenův až k ústí řeky, 911 metrů. Břehy Jordánu z počátku jsou hornaty a rozervány, po východu jeho z moře Genezaretského však rovny, ačkoliv prudké jarní vody hlinité jeho stěny rozrývají a podmílají. Rákosí a křovin, mezi nimiž vynikají tamarisky svými hojnými růžovými květy, roste kolem Jordánu veliká síla.

Západně od Jordánu prostírá se rovina Sarónská s Cesarejí, pak rovina Filištýnská a požehnaná, hluboko do země se prostírající rovina Esdrelonská.

V pohořích severozápadních objevuje se hlavně vápenec a vedle něho růžový pískovec, jenž poskytuje staviva velmi vzácného. Na horských planinách zelenají se nejkrásnější pastviny; mnohá údolí horská jsou velice úrodná, i daří se v nich obilí, hlavně pšenice a ječmen, nejlepší jakosti.

Palestýna a Syrie přes malou pilnosť obyvatelstva vydávají přece dosti plodin; hlavní o to zásluhu má ovšem matka příroda, jež kraje tyto obzvláštní přízní svou zahrnuje. Byla-li země v dešťových měsících lednu a únoru náležitě vlahou napojena a pak ještě dodatečně v dubnu řádným deštěm občerstvena, tu bývá rozkoš pohleděti, s jakou báječnou rychlostí a bujností rostlinstvo vzdělávané země vzrůstá a zraje, jak za několik dní obilí vymetává a brzy potom zvláště na rovině Jerišské, již ve druhé polovici dubna žatba začíná, kteráž v polovici června již i na vysočinách se skončí. V dobře pěstovaných, opravdu nádherných zahradách v Damašku, Nablu, Sidonu, Beirutu. Jaffě a Hebronu rodí se výborných oranžů veliká síla, a také banány, cukrová třtina, palmy, granátová jablka, fíky, citrony, mandlovníky a stromy kdoulové daří se výborně.

Ovšem poškozují někdy úrodu zhoubné odchylky povětrnosti od obyčejného pořádku. Nastane-li koncem března na místě očekávaných pozdních dešťů zima, nebo padá-li dokonce sníh, ubohý fellah pohlíží na „sůl země“, jak nazývá sníh, okem beznadějným; víť dobře, že bude rok ten hubený, a s truchlivým vzdechem „mektub rebbi!“ (tak to Bohem psáno) uchyluje se jektaje zuby do své chatky.

Od května již nepršívá, obloha stává se bezoblačnou, pražící vítr jižní střídá se s plamenným „dechem Božím“ od východu, i nastává tropické vedro, jímž obyvatelé rovin strašně trpí. Tvářnosť veškeré krajiny mění se rychle; zeleň ustupuje sinavé šedosti, všechno usýchá a vadne, příroda znenáhla umírá, a jen žhavé vlny úmorného vedra vanou nad mrtvě tichým krajem. Jest věru málo tak strašných věcí na světě jako letní měsíce v rovině Jerišské u Mrtvého moře. Řeč lidská nemá slov, aby náležitě vyjádřila hrozná ta muka, kteráž obyvatelům této země za letního vedra snášeti jest a jež často i smrť způsobují. Zdává se ti tu, jako by všemu kolem hrozila pozvolná bídná záhuba, jakoby brzy děsná katastrofa nastati musila; lidé a zvířata sotva se vlekou rovinou; znenáhla dostavuje se nedostatek vody, a rozličné nemoci, zejména zážeh sluneční a nebezpečné zimnice řádí mezi obyvatelstvem.

Ale konečně po pěti děsných parných měsících slituje se nebe nad vyprahlou, rozpukanou zemí; oblaka vystupují na oblohu, a brzy po tom rozzuří se hrozný boj rozpoutaných živlů, že si úžasnějšího ani pomysliti nelze. Prostor nebeský elektřinou všecek nasycený zžíhá se šlehavými plameny, ohlušující rachot neumlká, země jako by se chvěla ve svých základech, zuřivý orkán bouří přes krajinu — nyní slétají první krůpěje — pak již otvírá nebe všechna stavidla svých vod, a žíznivá země loká plnými doušky občerstvující vláhu, po níž tak dlouho práhla. Arab vychází tu z chaty a zdvihaje k nebi ruce i vděčné oči, ulevuje svým citům slovy: „Ja rabb!“ (Ó, Pane!). Co všechno obsaženo v tom krátkém „Ó, Pane!“, pochopiti může pouze ten, kdo prožil v Palestýně vody prázdnou letní dobu od května do října. Nyní překypuje opět země vlahou. Cisterny naplňují se až po kraj, půda pokrývá se bujnou zelení, a čas dešťů slaví svůj vjezd v krajinu plesně ozdobenou, přerušován jsa častěji překrásnými slunnými dny, plnými lahody a svěžesti.