P. František Doucha (Vodička)

Údaje o textu
Titulek:	P. František Doucha
Podtitulek:	Jeho život a působení
Autor:	Karel Štěpán Vodička
Zdroj:	VODIČKA, Karel Štěpán. P. František Doucha : Jeho život a působení. Praha : vlastním nákladem, 1884. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Doucha

Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne.

Jan Kollár

Staletým utrpením přiveden jest slavný druhdy národ náš český na pokraj bídy a zmalátnělosti tak hrozné, že konečně za dob panování císaře Josefa II. r. 1784., když posvátný jazyk domácí vyloučen jest ze škol a úřadů zemských, nikdo nepozvedl hlasu svého proti bezpráví tomuto, ale že spíše největší část s ochotností neslýchanou vzdávala se svatosvatých práv svých, kde toho nikdo neporoučel. Před padesáti lety ještě každý téměř hoch, jenž do Prahy přišel na učení, každé děvče, v Praze ve službě jsoucí, na rychlo odvykali české mluvě, a nemohouce se naprosto bez ní obejíti, aspoň na polo německy blabonili, přiměšujíce poctivé češtině, kterouž v úplné ryzosti po slavných předcích zdědili, zde onde pochycená slova cizí, německá, přestrašným znetvořením. A což teprv mládež navštěvující školy pražské? Dítky tyto, jazyka německého neznalé, přicházely do škol německých, kdežto páni učitelé, ovšem také z velké části Češi, s nimi jen německy mluvili, po celý rok slůvka českého z úst nevypouštějíce. Aby pak mládež tím spíše do němčiny přinutili, ustanoveny jsou tresty těm, kteří by se česky promluviti opovážili. Trestu vyhýbá se každý, a proto lámali hoši němčinu jak se dala. Takto dosti učiněno jest přísnému rozkazu opatrného pana učitele, a němčina šířila se z matičky Prahy vždy dál a dále po celé zemi utýraných potomků, věhlasných druhdy Čechův. Následky takového vychování musely se záhy objeviti. Hoši vycházející ze škol těchto na řemesla, naučili se čísti v knihách německých aniž tomu, co čtli, rozuměli. Měl-li takovýto vyučenec, mistrem jsa, napsati někomu účet, můj Bože, jak vyhlížela písemnosť tato!

Řekl-li pak někdo takovému panu mistru, proč nepíše účty své raději česky, byl tu hned s odpovědí: „Já česky psáti neumím, my jsme se učili ve škole jen německy.“ Česky se tedy neučil a německy se nenaučil, kterak se měl v řemesle svém zdokonalovati? Proto zůstával pozadu, a Němci od vysoce postavených nepřátel našich všemožné podporováni, přicházeli k nám v celých zástupech, a přinášejíce třeba jen ledajaké, přece však lepší vzdělání, než-li měl lid náš domácí, zařizovali továrny i jiné rozličné závody a domohli si v krátké době zámožnosti a nezřídka i velikého bohatství, kdežto zatím lid zdejší, všeliké příležitosti ku vzdělání svému postrádaje, konal u nich povždy služby nejnižších dělníků. V obmezenosti své ale přičítal lid náš tento neblahý osud svůj jenom té okolnosti, že neumí německy, nepomysle ani, že pouhá mluva nečiní člověka vzdělaným, nýbrž jest teprv prostředkem ku vzdělání, i že nejsnáze jest vzdělávati se jazykem mateřským.

Hle! tak daleko přivedli náruživí nepřátelé národ náš, že sám mateřský jazyk, posvátné otců dědictví, od sebe odmítaje, všemožně se vynasnažoval, aby poctivý původ český zapříti mohl. Z přemnohých Čechů stali se zarputilí nepřátelé vlastního jazyka otcovského, tak že šlechetný básník náš Jan Kollár, bolestně praví o nich: „Odrodilí synové přečasto bič macechy hříšně lízajíce, vlastní matce své lají.“ V trudných okolnostech takových, kdežto nejedni nad kleslou národností českou zoufali, vzbudil Bůh, jako druhdy v Israeli, i mezi námi muže nadané, kteříž nedbajíce příkoří a ústrků od bezohledných nepřátel našich jim činěných, nevážíce ani vlastního prospěchu, jali se buditi hluboko pokleslý národ náš z tuhé netečnosti, do které uvrhlo jej staleté úsilí mocných zuřivců. Do řady našich proroků z doby novější počísti sluší též váženého kněze a spisovatele našeho Fr. Douchu, který slaviti bude v neděli dne 6. dubna r. 1884. své padesátileté kněžské jubileum.

Mnohému zajisté dopřáno posud nebylo, vlastníma očima spatřiti tohoto přemilého vlastence, jehož přímé srdce cele provanuto jest nejněžnější láskou ku své milé rodné vlasti české a českému národu. Komu jednou již bylo popatřiti v jeho lásky plné oko, tomu zajisté z duše ono utěšené okamžení nikdy nevymizí. Šťastný ten národ, jenž čítá v řadě těch, kteří o povznešení literatury jeho dbají, tak činných, skromných, a nezištných pracovníků, jako náš Fr. Doucha, jehož jméno dnes v nejnižších kruzích národa známo, všude s úctou nelíčenou a s obdivem se vyslovuje. Jako pilná včelka pracuje Doucha již po dlouhá léta na nivách naší literatury, nedbaje ni prospěchů osobních, z té činnosti plynoucích, ni slávy nevyhledávaje. Ač o něm a celé jeho podivuhodné činnosti teprv budoucnosť vynese pravý úsudek, tož přece jest povinností naší, vzdáti česť tomuto nad jiné silou duševní a pevností mravní povahy vynikajícímu muži, který předrahná léta se stálou chorobou zápase, každého zotavení používá, aby rozšiřováním vzdělanosti a čistě lidských zásad ku povznešení a mravnímu utužení svého národa přispěl. V dobách našeho probuzení byl jedním z nejhorlivějších pracovníků na národa roli dědičné a nyní po uplynutí celého půlstoletí jest posud tak pilným dělníkem jako dříve kdy písemnictví české spočívalo v rukou několika mužů horlivců národních.

Náš proslavený, milý P. Doucha narodil se dne 31. srpna r. 1810 v Praze, v Karmelitské ulici č. 374. nové 23. z rodičů chudých, však o vzdělání četné rodiny velmi pečlivých; neboť po dokonaném učení ve farní škole u sv. Tomáše, studoval Doucha na Malostranském gymnasium. Jsa z většího dílu sám na sebe odkázán, zakusil jako student mnoho chvil trpkých, zápase často s nedostatkem hmotným, ale vše to nedovedlo utlumit lásku jeho ku vědám, ba spíše rozmahalo ji a bylo základem té pevné povahy, jíž Doucha při všem konání svém tak vyniká. Po skončení filosofických studií vstoupil do arcibiskupského semináře, kdež probuzeno v něm smýšlení vlastenecké, takže posud v žádné škole pražské ani slova českého neslyšev, přiložiti musel píli ku prvním počátkům spisovného jazyka mateřského. Arcibiskupský seminář Pražský býval v dobách těch neposledním ohniskem probouzejících se snah vlasteneckých; jako z myšlenkového oulu vycházela z něho každým rokem celá řada mladého nadšeného kněžstva, které šířilo po krajích vědomí národní a samo účinně zasahalo v rozvoj domácí literatury. Také Douchu pojal všeobecný tento ruch a velmi záhy již setkáváme se s prvotinami literárními v nečetných tehdá vycházejících časopisech a sbornících. Skončiv r. 1833. studia theologická a nemaje posud čtyři a dvacet, církevně k ordinací předepsaných let, čekal na doplnění potřebného věku a zároveň též na příchod nového arcibiskupa Pražského, v kteroužto dobu zatím v Brandýse nad Labem u tamního děkana a vikáře, jemu přátelsky nakloněného trval. Připravoval se v ten čas na professorství gymnasiální, jehožto první dráhu r. 1834 jako auskultant na Praž. akad. gymnasiu skutečně nastoupil. Avšak téhož roku 1834. dne 6. dubna od dosazeného zatím arcibiskupa na kněžství vysvěcen, byl rozkazem hned na to odeslán jakož kaplan do Petrovic-Obděnic blíže Vysokého Chlumce, v tehdejším kraji Berounském, kdež v přeobtížné duchovní správě porušil si mluvní ústroje, takže r. 1838. jako chorý vrátil se do Prahy a navždy veškeré činnosti kazatelské vzdáti se musel. V těchto těžkých dobách vznikl a uzrál v Douchovi úmysl nastoupiti dráhu spisovatelskou. Když nebylo mu přáno živým svým slovem působiti k ušlechtění a povzbuzení rodáků, chtěl pérem šířiti myšlénky své, a ač choré tělo dosti se tomu vzpíralo, zvítězil přece nezlomný duch jeho a upřímná láska k národu nade všemi překážkami.

Pobyv delší čas u rytíře Bedřicha Neupaura v Golčově-Jeníkově, dostal se za domácího kněze k rodině Karla hraběte Pachty, přebývaje střídavě v Praze a na Mníšku. Když pak r. 1846. hrabě a po roce i vdova jeho skonali, zvolil si P. Doucha hostinský byt v minoritském klášteře u sv. Jakuba v Praze. Letní pak čas trávíval na mnohých statcích šlechtických, aby jim v zámeckých kaplích mši svatou sloužil. Jako jmenovitě u rodiny hrabat z Harrachů v Hořeních a Dolních Rakousích, hrabat z Trautmannsdorfu v Heralci, hraběte ze Schönbornu ve Dlažkovicích, hr. Šternberka ve Šternberce nad Sázavou, hrabat Otakara a Heřmana Černínů ve Vinoři, Dymokurech, a na Krásném Dvoře, u šlechtice Ant. Veitha na Libichově, u rodiny z Wagnerů v Jirnách, hr. Deyma v Nemyšli blíže Tábora, hr. Rud. Chotka ve Veltrusích, u členů hraběcí rodiny Valdštejnské v Doksích, Mnichovém Hradišti a Podmoklí, u hr. Westfalena ve Chlumci blíže Teplic, barona Schönberga v Roth-Schönbergu v Sasích, též na faře Škramnické u Peček a jinde kdež všude pěstováním vlastenecké literatury se obíral.

R. 1850. vyvolen jest P. Doucha za člena královské České společnosti nauk. R. 1867. vyznamenán čestným titulem arcib. notáře. Svatobor jmenoval jej r. 1865. pro veliké zásluhy jeho o literaturu českou skutečným a Beseda umělecká svým čestným členem. „Pražská Učitelská beseda“ a „Písecký Učitelský spolek“ honosí se jím pro jeho činnosť na poli pedagogickém co čestným členem svým, jakož i mnoho jiných spolků literarních, uměleckých a učitelských. Od Jednoty proti týrání zvířat poctěn za působení své spisovatelské v tom oboru stříbrným záslužným penízem.

Před 10ti lety potkalo ho však neštěstí následkem spisovatelského namahání, že dostal do pravé ruky tak zvanou křeč písařskou, pročež přinucen byl, pracně naučit se psáti rukou levou. Co do mnohostrannosti literární produkce jest Doucha zjevem skutečně velice vzácným. Co do neunavenosti a pilnosti stal se u nás téměř pořekadlem. Puzen od mládí touhou po všestranném vzdělání literárním, seznámil se s veškerými vynikajícími zjevy literatury evropské a výsledek této činnosti jest, že stal se vzácným prostředníkem mnohých těchto zjevů ve prospěch literatury naší. Znalost evrop. literatur, jakou se Doucha honosí, jest všestranná. Abychom pak použili porovnání ne sice nového, avšak vždy pravdivého: Snášel Doucha jako pilná včelka, z květů všechněch literatur bohaté plody do našeho domácího oulu s neobmezenou láskou a s vytrvalostí vší úcty hodnou. Literární působení Douchovo, nechť zasáhlo v kterýkoli obor, bylo vždy zdarem provázeno. Pěvec a mravokárce mládeže, tlumočník Shakespeara, Thomsona, Dantea, Calderona, Camoense, V. Huga, Tégnéra a jiných cizonárodních veličin literárních, buditel českého vlastenectví, spisovatel církevní, kritik, dějepisec literární, lexikograf, vypravovatel a básník — toť jest náš Doucha. Jak z toho vidno, jest on jeden z nejúčinlivějších spisovatelů českých, jemuž není cizí téměř žádný obor písemnictví.

První prací, která vzbudila širší pozornosť, byly výtečným šestiměrem přeložené slavné Thompsonovy „Počasy“ (Seasons) r. 1842., jichž 3tí vydání v krátce vyjde v Kobrově „Ústřední knihovně“. Od té doby věnoval Doucha překládání arciděl cizojazyčných veškeru svou píli a co v oboru tom vykonal, postačilo by samo, nehledě k ostatnímu jeho rozsáhlému působení literárnímu, aby mu pojistilo památku vděčnou i trvalou.

Záhy též přilnul k Shakespearovi, o jehož uvedení v národní jazyk stále pečoval a byl jedním z hlavních původců usnešení „Matice české“, aby se veškerá díla britického velikána českým jazykem vydala. Uvádím celou řadu jeho překladů dramat Shakespearových, jichž osvěžující působení na rozvoj naší produkce literární svého času bylo nepopíratelným. Jsou to: především tragédie Romeo a Julie; po té následovaly hry: Král Richard II., Život a smrť Richarda III., Sen v noci svatojanské, Večer tříkrálový, Koriolanus, Julius César, Král Jan, a Dvé šlechticů veronských. Vyšly vesměs pomocí „Matice české“ s jinými spisy Shakespearovými od překladatelů Jos. Jiř. Kolára, Čejky, L. Čelakovského a Malého. Kdo Douchovy překlady Shakespearovy četl, musí zajisté uznati, že on náleží u nás k nejpečlivějším převoditelům děl anglického velikána.

Z francouzské literatury dramatické přeložil tragédii Ruy Blas od Vikt. Huga, Silné ženy od Sardoua, Mladý Richelieu na prvním potýkání od Bayarda a Dumanoira, a Ze života Ludvika XIV. od A. Dumasa St. a jiné. Z němčiny: Kleistovu Katinku Heilbronskou a mnoho jiných drobnějších prací cizojazyčných dramatických.

Rozkvět a zdar českého divadla ležel Douchovi vždy na srdci, jako každá jiná důležitosť národní. Přes čtyřicet let jest Doucha stálým navštěvovatelem českého divadla. Prožil s ním všechny přeměny od her odpoledních za Štěpánka a první krátké samostatnosti v Růžové ulici až do našich dob, kdy nejhorší překážky ku řádnému rozvoji českého umění dramatického jsou překonány.

Mimo svrchu jmenované, přeložil z anglického též Washingtona Irwinga: „Život a plavby Krištofa Kolumba“ s mapou a litografovanými obrazy, a z francouzského „Svědectví cizozemce o vlasti naší“.

Na poli theologické literatury jmenován budiž především překlad: „Tomáše Kempenského: Čtvero knih o následování Krista“ se životopisem a krátkou obranou skladatele (r. 1843. v Lipsku, první stereotyp český, skvostné vydání s illustracemi). Přidány jsou: Modlitby k veřejné i domácí pobožnosti od překladatele. Původní spisy jeho na témž poli jsou: Zajímavá studie: „Druhá zpráva o Remešském rukopisu sv. Prokopa“ (Texte du sacre, r. 1844.); „Dějepis katolické Církve“ (1849.) sepsaný spolu s Prokopem Dvorským, jako školní kniha pro gymnasia; částkou „Jádro katol. náboženství“ pro dospělejší mládež a pěstouny její (1849.—1851.) spolu s Jos. Fabianem, též pro gymnasia; „Modlitby pro studující“ v Král. Hradci 1852. a mn. j. Jeho „Sedmero skutků milosrdenství“ ve verších a znamenitými illustracemi opatřené, náleží k nejúpravnějším dílům toho druhu. Též vydal „Manuale Ritualis Pragensia“ 1848., kde též český a německý text opravil.

Mimo to súčastnil se Doucha vydatně při vydávání mnoha spisů z oboru náboženské literatury, jakož při „Bibli České“ r. 1857., při „Velkém kancionálu“, při Řehákově „Patristické Encyklopoedii“ a j. Přispíval do „Časopisu pro katol. duchovenstvo“ a do „Blahověsta“.

Linquistická vycvičenosť Douchova jest podivuhodná. V té stránce máme v něm věru spisovatelskou vzácnosť. Podalť nám překlady básnické ze čtrnácti jazyků evropských a sice: z ruského (Puškin), polského (Mickiewicz). slovinského (Prešírn), chorvatského (Preradović, Kukuljević), hornolužického (národní písně, O. Sejler, Herta Vićazova, Jan Vela, M. Hórnik, Jan Ćěsla, J. Buk, M. V. Bjedrich, N. Cyž, J. Kapler, K. B. Pful-Lužan, J. Skala), dolnolužického (F. Balcár, P. Broniš, J. B. Nyčka, R. Rocha); z anglického (mimo Shakespeara a Thomsona: Rob. Burns, Byron, Campbell, J. lord Littelton, Long-Fellow, J. Milton, Tom. Moore, W. Raleigh. P. B. Shelley, E. Spenser, Earl of Surrey, J. Watts, Margaret Bayley, Carolina Gilman, Miss Mitford, Will. Broome, John Dryden, John Huges, Will. Somervile); z italského (Dante, L. Ariosto, Torq. Tasso, V. Filicaja, P. Quadagni, Silvio Pellico, J. Vittorelli); ze španělského (Calderon); portugalského (Aires Telles de Menezes, Camoens); z francouzského (Victor Hugo); ze švédského (E. Tegnér); z latinského (Tibullus) a německého (Herder a Kleist).

Naše starší i novější literární a zábavné časopisy, zejména Časopis Musejní, Květy, Světozor, Česká Včela, Lumír, Literární Listy, Vlastimil, Dennice, Osvěta, Rodinná Kronika, jakož i sborníky: Krasořečník, Slovanská poezie aj. mají v básnických překladech Douchu za nejpilnějšího přispívatele.

Vydání všech těchto prací bylo by samo o sobě již velmi pěknou sbírkou i anthologií z literatur evropských. Zároveň snesl by se celistvý důkaz, jakou měrou Doucha svými překlady přispěl k vytříbení českého jazyka a k důkazu, kterak týž jazyk náš schopen jest rozmanitých forem básnických.

Doucha jest výtečníkem mezi filology českými a jeho znalosť jazykův cizích, jakož i jiných nářečí slovanských, vřaďuje jej mezi první české spisovatele naší doby. Tvůrčí jeho duch pak jeví se tím, že přečetné práce své básnické i překladatelské uložil od r. 1848. až po dnešní den ve více než čtyřiceti časopisech českých. Co Doucha dosud napsal aneb přeložil, má ceny nemalé. Vynikáť on jako básník neobyčejně nadaný, a všechny poetické výtvory jeho svědčí, že jest v literatuře naší básnické zjevem samorostlým, který vlastní cestou kráčí. Jeho básně vynikají nejen hlubokostí myšlének, ale i formou velmi ušlechtilou, a nad míru uměleckou. V původní své produkci básnické Doucha prováděl náš jazyk školou nejtěžších rozměrů a rhytmů, jakými zejména honosí se písemnictví národů románských. Ve čtvrté a páté desítce tohoto století básníci čeští Čelakovský, Vinařický, Sušil, Vocel (jejž Douchu k tornu povzbuzoval) a j. zabývali se nápodobením těchto cizích rhytmických vzorů velmi piln2, a některé skladby z tohoto oboru náležejí vůbec mezi nejzdařilejší jejich poetická díla. Nyní Doucha téměř jediný vzdělává tuto důležitou formální stránku českého básnictví. Máme od něho terciny, decimy, rondeaux, tenzóny, nenie, sestíny, kancóny a kancióny, glossy, ghasely, ritornelly, siciliány, madrigaly a jiné veršované hříčky, v nichž jazyk náš s největší plynností přizpůsobuje se nezvyklým formám slovesným a v nichž spisovatel dokazuje svou zručnosť, ovládati svou mateřštinu, i jaksi v cizí podobě. K tomuto druhu původního tvoření počítáme též Douchovy rhapsodie, elegie, heroidy, a idylly; neboť i v nich jeví se především snaha zachovati ve slovesnosti české takové způsoby verše a rhytmu, které by jinak z užívání vyšly, a které přece k úplnosti domácího básnictví, a jakož příklady, ku čítankám a podobným sbírkám nemálo přispívají.

Z ukázek roztroušených v rozličných časopisech lze posouditi, jak velice litovati musíme, že neuskutečnil se Douchův záměr, vydati stručnou anthologii českou dle rozličných druhův metrických (rozdílnou od jiné též od něho zamýšlené „anthologie světové“), při čemž měla zároveň býti vytknuta pravidla v dotčeném směru, jaksi ve způsobu stručné „Metriky“. Vyzval sice Doucha některé přednější básníky české ku spolupůsobení, ale ku provedení samé myšlenky nedošlo.

Doucha jest mezi těmi, kteří pro příští naši anthologie pracovali, velmi čestně zastoupen, a mohl-li by kdo anthologii z cizích literatur u nás uskutečniti, byl by to zajisté Doucha ještě ve spolku s jinými. Rozhled a vytrvalosť jeho byla by nám však rukojemstvím k úkolu tomu nade vši pochybnosť postačitelným. Doucha by literární činnosť svou v tomto oboru překrásné dovršil, kdyby se v práci podobnou uvázati mohl; že by ji provedl, jsme jisti.

V přečetném počtu původních básní Douchových jest mnoho básní humoristických, velmi dobře ku přednášení ve vybranějším kruhu se hodících a řízným vtipem vynikajících. Za touž příčinou naslouchávalo jim rádo obecenstvo při besedách a jiných zábavách společenských.

Co do obsahu, jsou původní veršované práce Douchovy dílem humoristické (jak jsem již pravil) a satyrické, dílem výpravné (balady, romance, bájky), didaktické a lyrické. Škoda, že nemáme posud žádného úplného souborného vydání původních jeho básní po všech časopisech roztroušených, ač mezi nimi mnoho jest perel pravé poezie.

Na poli slovníkopisectví českého zjednal si Doucha zásluh velikých, nesnadno ocenitelných, neboť práce jeho v tom oboru rozptýleny jsou po všech slovnících doby novější, co jich máme. Každý jeho letní pobyt na venkově poskytoval pilnému spisovateli hojné příležitosti k neúnavné práci na zvelebení jazyka českého a jeho písemnictva. Trvaje na příklad v Dlažkovicích u Lovosic v Českém Středohoří, v českém to „ráji“ rovně vyhlášeném pro své ovocnictví, jako bohatstvím na krásné české granáty, sbíral pilně mezi lidem tamním ryze české názvy ovocnické a broušení granátů se týkající, aby tím obohatil nemálo drahou naši mluvu spisovnou, jako byl již dříve učinil k technologii J. S. Presslové. Pomáhal vydatně Jungmannovi, Čelakovskému, Frantovi Šumavskému, Rankovi a Špatnému tímže způsobem, a nyní přispívá přehojně k důkladnému slovníku Kottovu. Samo sebou se rozumí, že náležel též k nejlepším spolupracovníkům Velkého Slovníka Naučného. Též o literární historii slovanskou a jmenovitě bibliografii českou má Doucha převeliké zásluhy, podávalť do všech téměř časopisů našich, též i německých hojné zprávy o literaturách slovanských, při Časopise Musejním obstarával po dlouhá léta bibliografii a sbíral doplňky k Jungmannově Historii České literatury. Po celou řadu let sestavoval s mravenčí pílí seznamy dílem vyšlých, dílem vycházejících spisů československých, přikládaje je ku svazkům Časopisu Českého Musea. Přebohatého materialu tu snešeného, jakož i dalších jím společné s Alex. Dundrem sebraných zpráv užito velmi vhodně ku sestavení známého, Velikého Knihopisného slovníka československého r. 1868., při jehož úpravě bibliografické vydatně pomáhal F. A. Urbánek. Dílem tímto a ohromnou neunaveností po dlouhá léta snášeným, podán první úplný seznam knih, drobných spisů, map a hudebních věcí, vyšlých v jazyku národa československého od r. 1774. až do r. 1865. Pracná kniha ta vyšla nákladem Kobrovým jako vhodná rukověť všem přátelům literatury, zároveň pak jako dodatek k Jungmannové Historii literatury české.

Erbenovu sbírku národních písní obohatil Doucha asi třemi sty čísly. Trvaje na venkově, cestoval po kraji a kdekoliv zaslechl žence nebo dívky zpívající, zašel si s pěšiny nebo silnice k nim do polí a přímo z úst lidu písně ve svůj zápisník přenášel. Měl při tom mnohé obtíže. Musel vyhledávat pomoci učitelů, tehdy vesměs hudby a skládání znalých, a buď jim písně sám předzpěvoval, nebo když si nápěv nebyl pamatoval, zpěvačky nebo zpěváky k týmž učitelům přiváděl, aby se původní nápěv zachoval. Často byly takové exkurse po národních písních spojeny též obětmi hmotnými, jež chudý venkovský kaplan, pokud mohl, milerád nesl ve prospěch dobré věci národní. Mimo písně Erbenovi podané, chová on ještě jich několik set s nápěvy, i přáti jest, aby mu choroba v urovnání a vydání jich nepřekážela. Doucha byl svou dobou též jedním z hlavních buditelů národního vědomí a vzájemnosti slovanské, mezi mladšími Srby lužickými. Docházel pilně jako dříve Dobrovský, s Hankou (po smrti jeho sám) do semeniště srbského na Malé Straně v Praze ku přednáškám a cvičením slovanským, pobádaje příkladem svým studující k lásce k otčině a k pěstování jazyka mateřského. Trvaje za příčinou choroby své v lázních Liebwerdských, vešel v přátelský svazek s vlastencem lužickým Jordánem, pak v Praze prostřednictvím Čelakovského se Smolerem, Hornikem a Bukem, a snažil se od té doby pozornosť českého obecenstva k snahám lužických Srbů obrátiti a vzbuditi účastenství s tímto kmenem slovanským, jenž o bytí své s německým živlem krutě zápasí. Za tím účelem vydal: Lužicko-srbské národní písně v původním znění i s překladem v Čas. Česk. Musea r. 1840. sv. III., v České Včele r. 1842. č. 7., 24., 47. Některé z nich podal P. J. Šafaříkovi pro jeho Slovanský Národopis roku 1842. Uveřejnil výbor z básní lužickosrbských též na ukázku v českých překladech, v Čas. Česk. Mus. r. 1860., ve Květech r. 1870 č. 41., ve Světozoru r. 1875. a ve Slovanské Poezii. Psal články o postupu literatury lužicko-srbské do starších Květů 1841. (Příloha XI., XXIII. atd.) a jinde, hlavně v Časop. Česk. Mus. r. 1845. str. 426., r. 1877. I. str. 675. II. str. 65. Na žádosť, kterou naň vznesli Čelakovský a Smoler, pořádal vydání lužicko-srbské Čelakovského: „Ohlasu ruských písní“, jež byli přeložili Smoler a Várko (Vothlos pěsni ruskich. Praha r. 1846.) atd.

Z lásky k zesnulému příteli svému Kalinovi uvázal se Doucha ve vydání spisů jeho a sepsal s J. Vlčkem básním těmto připojený životopis. Rovněž pomáhal J. Čuprovi při sestavování čítanek pro gymnasia.

Zvláštních pak a největších zásluh dobyl si Doucha hojnými spisy svými o mládež. Upřímné srdce jeho záhy přilnulo ku milým dítkám láskou nejvroucnější. A ta láska byla pohnutkou, že počal přemýšleti, čím by jim mohl prospěti nejplatněji. Poznav, že útlá srdéčka jejich mileráda lnou k tomu, jenž mladistvého ducha jejich utěšenou kratochvíli baví, snažil se způsobem tímto získati si vděčnosť jejich, aby se tak mohl státi druhem jejich nerozlučným. Uchýlil se proto na cestu spisovatelství pro mládež, v níž je vzácným specialistou. Nikdo nedovedl u nás dětem tak mile vypravovati a tak jemné působiti ve snivou jejich duši něžně osnovanými příběhy prostého života dětského, jako pravé on. Na nesčíslných spiscích a knížečkách s pestře malovanými obrázky setkáváme se s jménem Douchovým; vlídné rysy jeho tváře utkvívají nám v mysli z oněch dětských ještě dob, kdy kochávali jsme se sami roztomilým vypravováním, jež podávala nám tak štědře ruka jeho. V tomto svém způsobu je Doucha pravým mistrem; se zvláštním taktem dovede uhoditi vždy na jemnou strunu rozepjatou v duši děcka, vžíti se úplné v myšlenkový jeho malosvět, a vyvážiti odsud zlatá zrnka podivuhodné oné poesie, která obestírá útlé mládí lidské.

K útlému srdci dětskému mluviti srozumitelně a takovým způsobem, že i čtenáře dospělého spis pro děti lahodnou svou formou i případným obsahem hluboce dojímá, to dovede jen málo spisovatelů. Doucha zaujímá mezi nimi v našem písemnictví první místo a tudíž se vysvětluje ohromná rozšířenosť a oblíbenosť jeho dětských knížek. Každého roku vydá aspoň jednu novou knihu pro mládež, obyčejně ale jich několik, a sice většinou s obrázky, jež v dřívějších letech, nemoha si je pro nesnadnosť nákladu zjednati ku svým spisům v Praze, až i z cizích zemí si je objednával, jako z Německa, Anglie a j.

Nakladatelé čeští rádi vydávají spisy Douchovy, vždyť jsou již napřed jisti úspěchem. Urbánkův Věstník bibliografický vykazuje přes 80 publikací Douchových pro mládež, které celkem ve statisících exemplářích byly vyslány do světa. Aby pak laskaví čtenářové aspoň poněkud nabyli rozhledu o tom, co Doucha na tomto poli vykonal, podán zde, pokud možné, úplný seznam spisů pro mládež vydaných od roku 1848. až do nejnovější doby:

Abeceda: 1865 sklad Mikoláše Lehmanna; pak Augusta Lehmanna v Praze, v Karlině; tiskl Vilém Nitzschke ve Stuttgartě; 1.—6. vydání. — Bajky. Viz doleji: „Mluva němých tvorů“ a „Pravidla života“. — Besídka dítek: 1863 sklad Karla Janského v Jindřichově Hradci; pak J. H. Brandeis v Praze; tiskl P. C. Geisler v Norymberku. (Částka výtisků na plátěných listech, které se netrhají.) — Blahé doby: 1869 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—4. vyd. — Bludičky: 1850 Vác. Hess v Praze; 1858 a 1869 K. Bellmann v Praze — Bodláčky: 1854 Jos. Jelínek v Praze; 1858. Jar. Pospíšil v Praze; 1877. I. L. Kober v Praze. — Bratříček a sestřička, pohádka: 1874 Dr. Grégr a F. Datel v Praze; tiskli Emrik & Binger v Haarlemu. — Dárek upřímnosti: 1854 Jos. Jelínek; pak Jos. Šálek v Praze; 1873 I. L. Kober. — Deklamovánky pro dítky menší: 1853 Jos. Jelínek. — Deklamovánky pro dítky větší: 1858 Jos. Jelínek. — Dítky jako kvítky; s velkými obrazy: J. Otto 1882. — Dohlasy, zpěvy ku příležitostem, na slavné uvítání, ke jmeninám atd., s nápěvy: 1878 I. L. Kober; přídatek ke „Zpěvomilu“. — Drobné výkresy. Dítkám na poučení a zábavu: 1877 B. Stýblo v Praze. — Drobnůstky: 1861 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě 1.—5. vyd. — Dvě dítky: 1851 Jos. Jelínek; 2. vyd. předělané 1875 I. L. Kober. — Hájení ptáčků, milých zpěváčků: I. L. Kober. Uchystáno k tisku. — Hovory zvířat, bajky: 1876 Dr. Grégr a F. Datel; tisk v Haarlemu. — Jaré listy: 1855 Jar. Pospíšil. (Připojený ozdobný obraz kreslila Anna hraběnka z Harrachů, roz. kněžna z Lobkovic.) — Kam dítko rádo chodí: 1863 K. Janský; pak Brandeis; tisk v Norymberku. (Částka výtisků na plátěných listech.) — Klasné pole. Básně pro čtvrtý stupeň mládeže: J. Otto 1883. — Kniha dítek: 1851 Jos. Jelínek; pak Jos. Šálek; 1874 I. L. Kober. — Kocour v botách, pohádka: 1875 Dr. Grégr a F. Datel; tisk v Haarlemu. — Korálky: 1863 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—4. vydání. — Kratinké povídky o nakládání se zvířaty: 1848 sklad Karla Henniga v Praze; vydáno péčí Ant. Veitha, pána na Liběchově. (Toto vydání potkal osud, že při červencových událostech r. 1848 v Praze, jsouc náhodou v celém balíku na okně Týnské fary, bylo s protějšího domu od vojska rozstříleno.) Pak 1850, 1858, 1865 u Jar. Pospíšila. — Kratochvíle: 1871 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—2. vyd. — Krůpěje: 1862 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—5. vyd. — Květné ratolesti: 1862 M. Lehmann, tisk ve Stuttgartě 1.—4. vyd. — Květný sádek. Básničky pro druhý stupeň mládeže: J. Otto 1881. — Laskavý dárek: 1863 K. Janský; pak Brandeis; tisk v Norymberku. (Částka výtisků na plátěných listech.) — Lipový věnec. Oddíl I.: „Básně dítkám menším“; 1871 Jar. Pospíšil. Oddíl II.: „Básně mládeži odrostlejší“; 1874 Jar. Pospíšil. — Lupínky. 1862 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—4. vyd. — Malá společnost: 1874 B. Stýblo. — Maličkosti maličkým: 1861 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě, 1.—7. vyd. — Mlsálek: 1856 Jos. Jelínek; 1863 M. Lehmann. — Mluva němých tvorů; první řada bajek, dítkám na zábavu a poučení, veršem, a s obrázky: B. Stýblo. Uchystáno k tisku. — Modrovous, pohádka; 1874 Dr. Grégr a F. Datel; tisk v Haarlemu. — Na domácím dvoře: 1872 B. Stýblo. — Na pravo — na levo, to jest kam hodný a kam zpustlý došel. Dva k sobě pobočné děje na poučení a výstrahu. Veršem: J. Otto v Praze 1883. — Nápravy na dobrou cestu. Příklady na odvrácení nepravých a škodlivých zvykův, předsudkův, jaké se v občanské společnosti, mezi mládeží a dospělým lidem zhusta nacházejí; ve vázané řeči, s obrázky [spolu zásoba deklamac pro mládež]: 1875 B. Stýblo. — Nestejné cesty: 1851 Jos. Jelínek; 1861. a 1869. H. Ad. Šeiba, pak Silber & Schenk v Praze. — Oblíbená kniha: 1863 K. Janský; pak Brandeis; tisk v Norymberku. (Částka výtisků na plátěných listech.). Česky, polsky, francouzsky, německy, anglicky. — Obrazy věku mladistvého: 1854 Josef Jelínek; 1871 I. L. Kober. — Obrázky posvátných příběhův: 1861 I. L. Kober. (V barevné zábalce 56 rytých vyobrazení na jednotlivých nespojených listech, kde po rubu vytištěny jsou výkladné básně, písně, místa biblická atd.) — Obrázková kniha k názornému vyučování dítek: 1863 M. Lehmann; 1.—5. vyd. — Ochrana stromů: 1859 I. L. Kober. — Tu knížku metricky do německého přeložil Karel baron Margelik pod názvem: „Schützet die Bäume! Für Jugend und Volk“; 1860 Kober & Markgraf v Praze; — pak vyšla pod názvem „Das grüne Buch“ etc.: 1863 J. P. F. E. Eichter v Hamburku; Pradel & Ewald ve Vídni; F. Schneider v Berlíně. (Připojený název „oder die Giesskanne hübscher Lieder aus Wald und Feld“ pochází od Hamburského nakladatele Richtra bez vědomí spisovatele.) — Paběrky: 1861 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—5. vydání. — Perličky: 1863 K. Janský; pak Brandeis; tisk v Norymberku. (Částka výtisků na plátěných listech.) — Pestré kvítí: 1861 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—4. vyd, — Počítání na obrazech: 1865 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—3. vyd. — Podívání na zvířata: 1861 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—8. vyd. — Pohádka o lesním stromku: 1875 Dr. Grégr a F. Datel; tisk v Haarlemu. — Pohádka o sedmi havranech: 1874 Dr. Grégr a F. Datel, tisk v Haarlemu. — Divadlo malých, to jest Pohádka na pohyblivém divadélku: 1876 L. Pospíšil ml. ve Hradci Králové; dvanácte vytažených obrazů ve Stuttgartě. — Polní kytička: 1861 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—5. vyd. — Po práci: 1868 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—2. vyd. — Poupátka: 1854 Jos. Jelínek; 1858 Jar. Pospíšil; 1876 I. L. Kober. — Pravěnky: 1850 Václ. Hess; 1858 a 1869 K. Bellmann. — Pravidla života v podobnostech: druhá řada bajek, dítkám na zábavu a poučení, veršem, s obrázky: J. Otto 1880. — Přehled obrazů o nakládání se zvířaty: 1851 K. Hennig. (Na největším archu tiskem dvojbarevným na kameni; ku vyvěšení ve školách.) — Příklady v bájeném rouchu, bajky: 1876 Dr. Grégr a F. Datel; tisk v Haarlemu. — Přípravy na budoucnost. Obrázková kniha na poučnou zábavu: J. Otto. 1877. — Radostné chvíle dítek: 1854 Jos. Jelínek; 1863 M. Lehmann; 1.—2. vyd. — Robinson a jeho divodružné příhody. Mládeži stručně vydal atd.: 1875 Dr. Grégr a F. Datel; tisk v Haarlemu. — Růžové kvítky: 1852 Vác. Hess; 1873 Aug. Lehmann. — Semínka: 1863 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—4. vyd. — Schránka dobrého naučení: 1853 Jos. Jelínek; 1863 M. Lehmann; 1.—2. vyd. — Skladnička poučné zábavy: 1862 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 1.—4. vyd. — Smyšlenky a pravda, bajky: 1876 Dr. Grégr a F. Datel; tisk v Haarlemu. — Svět mladosti: 1863 K. Janský; pak Brandeis. tisk v Norymberku. (Částka výtisků na plátěných listech.) Česky, polsky, francouzsky, německy, anglicky. — Šípková Růženka, pohádka: 1874 Dr. Grégr a F. Datel; tisk v Haarlemu. — Trnky, kniha černých obrázků čili silhouet: 1873 J. Otto v Praze. Spis ten přeložil do německého E. Züngel pod názvem „Die Kleinen“: 1873 J. Otto. — Veselé dítky: 1864 Adolf Kuranda v Praze; 1872 Bedř. Stýblo. — Vínek: 1849 a 1851 Vác. Hess; 1874 I. L. Kober. — Výstava pestrých obrazů. Kniha na podívanou: 1876 Aug. Lehmann; desatero velkých obrazů s mnohými výkresy. — Vojáci rozličných národů: 1865 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě; 2.—4. vyd. — Všelicos, obrázková kniha na podívanou: 1875 B. Stýblo. — Záhonek malých. Básničky pro první stupeň mládeže: J. Otto 1880. — Zástupek domácích zvířat, kniha na podívanou; obrazy v Londýně barvami tištěny; 1875 K. Janský v Táboře a Jindř. Hradci. — Zelený luh. Báseň pro třetí stupeň mládeže: Otto 1883. — Zlatá písmenka abecedním pořádkem, ku prvnímu vyučování: 1873 B. Stýblo. — Zpěvomil, písně nejvíce školní a některé jiného druhu, s nápěvy atd.: 1876 I. L. Kober. Viz nahoře: „Dohlasy“. — Živé kukátko: 1863 M. Lehmann; tisk ve Stuttgartě. (Obrazy veliké, jež se při zatahování pohybují.) — Des Kindes Lust und Glück: J. Otto. [Kniha pobočná s ozdobnými obrazy vedle české: Doby mládí — doby štěstí: 1872 J. Otto.] Uschováno k tisku. — Sedmero skutkův tělesného milosrdenství; připojené obrazy [velké a umele] nakreslil Ant. Jedlička: 1876 Dr. Grégr a F. Datel. Básně vyššího druhu; dospělým: též odrostlé mládeži.

A Doucha píše stále nové a nové knížky, neboť u vynalezavosti vhodné látky pro maličké jest on mistrem nevyčerpatelným. Nebožtík Vinařický o něm říkával: „Doucha vydává více knih, než já stránek“. A to u plodného Vinařického znamená mnoho.

Však Doucha za to jest u nás též nejen spisovatelem toho druhu nejplodnějším, nýbrž i nejobratnějším. Vzhledem k této obrovské činnosti jednotlivce, není to smělá myšlenka, řekne-li se, že Doucha u nás pracoval za celou literární společnosť, za celou akademii.

Pro mládež nepsal u nás dosud téměř nikdo s takovým úspěchem jako Doucha; neboť co ostatně v literatuře naší v oboru tomto se naskytá, pochází velikým dílem z literatur cizích, a dosud odvážil se málokterý ze spisovatelů našich domácích, aby sil svých věnoval výhradně oboru tomuto, jejž u národů jiných s velikou péčí pěstují síly přemnohé. Avšak dovedla-li přičinlivosť jednotlivců za dob tak trudných zatřásti národem skoro již mrtvým, nalezne se snad mezi lidem uvědomělým tím snáze sil vydatných, kteréž na dráze tak těžce ražené povedou národ Český za cílem vytknutým ku vzdělanosti a slávě.

Všecky práce Douchovy tohoto druhu mají však ještě podklad hlubší — ethický, jsouť prosyceny duchem dobře si vědomým požadavků moderního vychování mládeže; uznané zásady paedagogické nalézají zde praktického provedení; proto dlužno pohlížeti na tuto činnosť Douchovu se zvláště vděčným uznáním.

Však spisy pro mládež, jak již praveno, jsou jen částí záslužné činnosti jeho literární, k níž dospěl teprv v pozdějším věku, když jméno jeho bylo již dávno v zápisnících upřímných vlastimilů zlatým písmem zaznamenáno. A byla to jen šťastná náhoda, která jej přiměla ku pěstování literatury pro mládež. Byl totiž kdysi v jednom pražském knihkupectví svědkem výstupu, v němž hlavní úlohu měl otec nemohoucí nalézti vhodnou českou knížku s lepšími obrázky pro svého synka. Knihkupec podával otci asi tři knížky, avšak ty synek měl již doma dávno přečteny, a jiných na trhu knihkupeckém nebylo. „Nuže dejte mi aspoň knížku v jazyku jiném, který není mateřským ani mně ani mému synkovi,“ pravil s bolestným povzdechem otec. A ta slova uvedla spanilomyslného Douchu na novou dráhu literarní: umínil si dle možnosti vyplňovati v našem písemnictví citelnou mezeru, na niž mu otcův povzdech v knihkupectví bezděčně ukázal. Doucha o tom vypravuje v úvodu ke spisu „Obrazy věku mladistvého“, a se skromností, kteráž jest karakteristickou známkou jeho povahy, dokládá, že odhodlal se psáti pro mládež jen tak dlouho, pokud by se tomu odvětví někdo s větším úspěchem nepropůjčil. Od té doby minulo však více než 30 let, však Doucha jest podnes předním miláčkem mládeže.

Mimo to byl Doucha pilným spolupracovníkem vychovatelských časopisů Škola a Život, Štěpnice, Zlaté klasy, Přítel mládeže, Komenský, Školník, Posel z Budče, Budečská zahrada, Naší mládeži, Mladý čtenář a j. Také mu byla nabízena redakce Školy a Života, již však on pro nestálé zdraví přijmouti nemohl. Navrhl na důležité toto místo P. Fr. Řezáče, jenž v postavení tomto mnoho pro české školství prospěšného vykonal.

V této mnohostranné činnosti dočkal se P. Doucha v poměrech dosti trapných čtyři a sedmdesáti let svého věku a svého padesátiletého kněžského jubilea. Učenců a badatelů takového stáří se doživších měli jsme v novém veku již několik, však básníci čeští umírají nám obyčejně ve věku mladším, ba často právě v nejkrásnějších letech mužných; ano i v prvním rozpuku básnického nadšení. Doucha jest nám jako zázrakem zachován. Onť náleží v řídký již hlouček oněch nadšených buditelů literárních, kteří naučili se pracovati pro veřejné dobro národa a platné rozhojnění české literatury nikoli za odměnu hmotnou. Za větší díl literárních výkonů svých nedostal Doucha nic, za menšinu velmi málo, zejména hledí-li se k nutnému zjednávání potřebných pramenů, k obstarávání přepisů a ku práci samé na mnoze dlouho trvalé. Turnovský ve svém spisu „Z našich dob“ píše, že byl toho svědkem, kterak choť jednoho pražského redaktora a nakladatele musela Douchovi honorář za báseň v pravém slova smyslu vnutit. O vezdejších potřebách sotva kdo slyšel Douchu stěžovati si, a kdyby naň sebe krutěji doléhaly. Když však počne starého muže trápiti choroba, což se často stává, tu přece zasteskne si.

U nás to bývá jaksi zvykem, že teprve tehdy, když vroucí vlastenec, který svému národu svůj život, všechnu práci svou, všechno své snažení v oběť přinesl a k poslední cestě se uchystal, tklivě vzpomíná se jeho strádání, utrpení — však již pozdě.

V těchto řádcích nejsou arci všechny zásluhy Douchovy ani vytknuty, tím méně oceněny. Chtěl jsem jen přispěti k uznalosti, jíž národ náš jest povinen Douchovi nejen jako básníku, na němž spočinulo Boží požehnání, nýbrž i jako horlivému, nezištnému, vroucímu Čechu, jenž na obzoru českém stkví se co vzácný příklad čistého vlastenectví, jako jasná hvězda první velikosti.

A v krátce přijde slavná chvíle, v níž tento stařičký kmet, ctihodný stoupenec Jungmannův, který v skromném zátiší, nehledaje hluku a nebaže po slávě, literaturu naši mravenčí svou pilností tak neobyčejnou měrou obohatil, tento spanilomyslný národovec, přítel náš, jenž nám obětoval život, své práce, myšlenky, jenž nám dal své láskyplné srdce, oslavuje pamětihodnou událosť života svého. Slaví totiž v neděli dne 6. dubna 1884. ve klášterním a farním chrámu Páně minoritském u sv. Jakuba v Praze, převzácnou památku velké chvíle, kdy vstoupil před 50ti lety v řady sluhů Páně. A protož také my všichni věnujmež tomuto stařičkému pěstiteli domácího písemnictví, v tuto dobu veleslavnou, upomínku vřelou, a zvláště prosme nebes i země Pána, aby ho ještě dlouhá léta zachovati ráčil, by nadšení, o němž zmínili jsme se na počátku těchto slov, ozařovalo dlouho ještě skráně jeho, a dalo původ mnohé svěží, omlazené myšlénce, v níž rádi se ještě pokocháme.

*

K životopisu Fr. Douchy podávají větších, menších článků:

Velký Slovník Naučný, díl I. str. 266; díl X. str. 168; díl XI. str. 379. — Jak. Malého Stručný Všeobecný Slovník věcný, díl II. str. 548. — Jos. Ranka Příručný Slovník všeobecných vědomostí, díl I. str. 508. — Rittersbergův Kapesní Slovníček novinářský a konversační, díl I. str. 233. — Jak. Malého Naše znovuzrození, 1880, čásť 1. str. 80. — Českomoravská Pokladnice 1858, str. 89. — J. L. Turnovského Velký Slovanský Kalendář 1881, str. 105. — Urbánkova Nová Knihovna pro mládež, pořadatelé Weinfurt a Zeman, 1876, svaz. 27. — Vojt. Kryšpína: Tři upřímní přátelé české mládeže, Laciné bibliot. pro mládež seš. 16, 1876, str. 17. — J. L. Turnovského Z naší doby, 1884, str. 39. — Noviny Pokrok 1875 č. 294; 1880 č. 309. — Národní Listy 1880 č. 209. — Noviny Čech 1875 č. 244; 1880 č. 152; 1880 č. 200; 1884 č. 30, 55. — Politik 1881, Nr. 68. S. 5. — V. Vlčka Osvěta 1880 č. 9. — Květy 1868 č. 42; pak 1880 str. 351. — Lumír 1880 č. 25. — Světozor 1871 č. 38; 1880 č. 35—36. — Humoristické Listy 1878 č. 51. — Bartlův Slavín 1877 str. 59. — Bartlovy Obrazy života roč. VI. č. 1. — Domácí Krb 1882 č. 7. — Divadelní Listy 1881 č. 31. — Pichlova Česká Včela 1879 č. 1. — Komenský 1866, č. 9. — Budečská Zahrada 1875 č. 9; 1880 díl II. č. 10. — Naší mládeži 1873 č. 1; 1877 č. 1. — Jarý věk 1884 č. 4. — Veleslavín 1879 č. 11; 1880 č. 17. — Zachův illustr. časopis Praha 1872 č. 17. — Koledníček 1880, str. 38. — Blicke über das böhm. Volk, seine Geschichte und Literatur von Jos. Wenzig, 1855, S. 136. — Libuša, Jahrbuch für 1860, herausregeben von Paul Aloys Klar, S. 157 ve článku „Die böhm. Literatur der Neuzeit.“ — Bohemia 1880 N. 242. — Ant. Arn. Řeháka Patristická Encyklopedie 1851—58. — Biographisches Schriftsteller-Lexikon der Gegenwart, von Franz Bornmüller. Leipzig 1882. — F. A. Brockhaus Conversations-Lexikon, Leipzig 1882; 13. Aufl., V. — Dizionario biografico degli scrittori contemporanei, diretto da Angelo de Gubernatis. Firenze 1879; str. 410, s opravou v „Suplemento“ str. 1137.