Původní bajky/Vlk a daněk

Původní bajky Bohumila Klimšová
Opatrný motýl	Vlk a daněk	Brouček (2)

Údaje o textu
Titulek:	Vlk a daněk
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. Původní bajky. Praha: Alojs Hynek, 1891. s. 58–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Chromý vlk, kdy selhal mu skok pružný
a kdy nadál přestal mu zdar kvésti,
umínil si novým řádem vésti
ode dneška život dobrodružný.
Uchýlí se ke zvířatům v lese
a jim měkce hovořiti jme se,
vypouštěje z prsou povzdech mnohý:
„Politujte, ach, já přeubohý!“
A jim ukazuje chromé nohy.

„Ubližoval jsem vám často, viďte?
Odpusťte, svou dobrotou se řiďte!
Nejsem již ten, jakým dřív jsem býval,
kdy jsem všechny čtyry zdravé míval,
teď bych nemohl vám škodit ani;
jak bych chytil zajíce neb lani?
Přátely mně buďte, prosím vás!
Pro mne život postrádá všech krás! —
Přece-li kdo z vás se však mne bojí,
aspoň někdo zůstaň při mně tedy!“

A kdy viděl, jak kol všechno mlčí,
zapíral dál povahu svou vlčí;
jako k přísaze zved’ k nebi hledy
a jak zlomen na třech nohách stojí:
„Sám jsem teď, a samota mě bolí,
nejkrotší jsem z lesů teď a z polí!“

Zvířata však zakroutila hlavou
sbíhajíce čerstvě měkkou travou
a se ztrácejíce křovin šeří:
„Vlk je vlk, a kdo chce, ať mu věří!“

Smuten vlk se vrací po výpravě,
divé myšlénky mu krouží v hlavě:
„Tedy tak!“ a po nedlouhém čase
zočí daňka, jak se v loubí pase.

Daněk mladý. „Nezkušenýť jistě,“
rozpřádá vlk myšlénky své čistě,
„uvidím, zda činiť se co nedá?“
a již k daňku cestičky si hledá.

„Na zdar! Neviděl jste, milý daňku,
tady někde kolem běžet laňku?“
přívětivě ptá se, záměr kuje
a se volně k předa posunuje.
Schválně hodně kulhá, očividně,
daněk vzhlédne útrpně a klidně:
„Ach, toť vlk! však chromý, chodí bídně,
a pak mluvil pokorně a vlídně;
neublíží, odpovím mu tedy,
kdo ví, co chce laňce naposledy!“

„Neviděl,“ dí nahlas potom daněk;
„včera jenom jednu poblíž planěk
táhnoucích se břehem u poruby.“

„Děkuji,“ vlk praví a se blíží;
získal čas; a dojda, celou tíží
skočí naň a špičatými zuby
zakousne se daňku v kyprou hruď.

Daněk sténá; tichne víc a tichne,
v posled sobě z hloubí duše vzdychne:
„Pane Bože, milostiv mně buď!“

Tichý jeho vzdech se táhne šeří:
vlk je vlk, a kdo chce, ať mu věří!