Původní bajky/Ptačí soud

Původní bajky Bohumila Klimšová
Sedmihlásek	Ptačí soud	Peří a chudobka

Údaje o textu
Titulek:	Ptačí soud
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. Původní bajky. Praha: Alojs Hynek, 1891. s. 25–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Orel dával ples. Z dalekých krajů poslali ptáci své zástupce. Přišla rajka, přišel zlatý bažant, přišel kolibřík, pštros, marabu, slavík, skřivan — všecko se to hemžilo nádherným i skromným ptactvem. Přišla i domácí husa a každého pronásledovala svým štěbotem; všichni se jí až vyhýbali. Zpozorujíc to posléze, pravila rozhorleně k lednáčkovi, který tam stál stranou zamyšlen:

„Ráda bych věděla, co je zvláštního na takové labuti nebo na takové pěnici, že se tolik baví. Mne jako by tu nebylo. Vždyť nejsem přec ledajaká! Mí předkové zachránili Římě Kapitol!“

„To bylo hezké od nich,“ přisvědčil lednáček, husu si dobíraje; „jestliže však nepožíváš důležitosti, jaké bys si přála, aneb zneuznává-li tě snad kdo, nezavinili to dojista tví předkové.“

„To si také myslím,“ odvětila husa. „Lidé si mne váží, ale ptáci nejsou dosti vzděláni a neznají zajisté mého slavného rodu.“

A, neporozuměvši úštěpku, byla dvojnásobně spokojena, že jest husou.

II.

Zaslechnuv rozprávku jejich ibis posvátný, přistoupil vznešeně k lednáčkovi a řekl: „Ku podivu, co si taková husa do sebe myslí! Předkové její prozradili Římanům nepřátele ze strachu; kdo by ji za to ctil? Ostatně nevynikají husy ničím. Větším právem dojista ctí Benátčané holuby, že včasnou zprávou prospěli jim za války s Turky; holuby, kteří i Slovanům jsou ptáky božskými…“

„Asi tak, jako Egypťané božskou poctu vzdávají ušlechtilým ibisům,“ uklonil se lednáček potutelně.

Ibis se samolibě vypjal. „Jak vidím, není pověsť o vaší učenosti klamná; znáte opravdu dějiny…“ pravil ibis dvorně a odešel.

„Ovšem, že jsem učený,“ přisvědčil lednáček v sobě, pověstí svou potěšen jsa.

III.

„Ha, ha, ha,“ rozkejhala se tu čejka, s vážnou dobrosrdečností k němu přistoupíc. „Málo mluvíte, ale každé slovo vydá! — Povězte mi, prosím vás, kdo ze všech ptáků je vám nejmilejší!“

Lednáček se chvilku zamyslil a pak odpověděl: „Na orlu chválím jeho sílu, odhodlanosť a rozmysl na kajce, na huse jejich užitečnosť, na labuti vznešenosť, na kolibříku půvab, na pávu krásu, na slavíku zpěv, na každém to, co chvály zasluhuje. A trvám, že každý má na sobě krásného, příjemného a úctyhodného něco, žádný všecko.“

„A já soudím,“ odpověděla čejka, „že každý vidí na sobě nejlíp, čím vyniká sám, a nejméně vidí to, čím vynikají druzí.“