Původní bajky/Brouček a pomněnka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Brouček a pomněnka
Autor: Bohumila Klimšová
Zdroj: KLIMŠOVÁ, Bohumila. Původní bajky. Praha: Alojs Hynek, 1891. s. 53–56.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

U břehu, kde v pravém letě
stává hojně bylin v květě,
třepotal se brouček nad vodou;
jasné krovky roztahoval,
černým očkem svítil,
brzy sem a tam se schoval,
ve trávě se třpytil;
a že teplo slunka cítil,
radosti pln v zhor se vznesl,
vesele si poletoval,
čtveračivě, skotačivě
bručel, takto rozumoval:
„Aj, jak slunko libě hřeje;
vše se na nás kolem směje,
všecko se má milo k světu,
i ty, broučku, měj se k letu!“

Bujněji si povyskočil,
zakroužil, se pozatočil,
vítr zavál, a tou náhodou —
brouček chudák do hlubiny klesl.
Ruče proudí dravá řeka,
za vlnkou v ní vlnka těká,
proudy ženou broučka v před,
v hrob jej chvátí;
dech se krátí,
tělíčko mu tuhne v led.
Ó, že má tak křídla měkká!
Nerozrazí jimi vodu,
a nech sebe víc se brání,
proud ho k předu popohání,
nepřijde již na svobodu!

Marně, marně křídla zvedá,
marné jeho veslování,
život uchrániť se nedá!
A jak smutno kolem hledí,
šedý stín přeletnul vodu —
brouček má to za náhodu,
ohlédne se: pode strání
na lodyze kvítko sedí,
obklopené stínem kříčků;
modrým očkem usmívá se,
lahodu kol porozlívá,
dolů k vodě nahýbá se,
květem na něj pozakývá:
„Pojď a sedni na větvičku!“

Brouček, jak to slyšel, v spěchu
sebral sílu naposledy,
vyhoupnul se, chytil kmínek;
odtud chvátal bez oddechu,
až se dostal na lupínek.
Potom mžiknul svými hledy,
jak pod ním proud hází pěny,
a pak zplesal zachráněný!
Radostí se všecek chvěje,
květu poděkovat spěje:
„Aj, pomněnko moje milá,
čím as odměním se tobě?
Ty jsi ochranou mně byla
v života nejkrutší době,
jinak utonul bych v řece.“

Vlídně pomněnka mu vece:
„Neděkuj tak, broučku můj,
zachrániti život tvůj
bylo mojí povinností;
hodnými-li slouti dbáme,
podporou být sobě máme
ve velkém i v maličkosti.
Nemluv, čím jsem byla tobě,
dobrý čin má díky v sobě.
Z pola jenom dobře činí,
odměnu kdo chce mít za to,
kdo vyčítá dobrodiní,
třeba sypal zlato,
ctnosti jemu nepřibude;
jenom tomu budiž česť,
kdo chce konat dobro všude,
protože to dobré jest.“