Při česání chmele

Údaje o textu
Titulek:	Při česání chmele
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 44, č. 304. str. 1–2 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	03. 11. 1904
Licence:	PD old 70

Z dlouhých, ze dřeva vystavěných budov ozývaly se hovor, smích a zpěv. Rovina u Spaltu až k Norimberku ležela v mlze, ze které čněly jako složené jehlance pušek vojenského tábora složené tyče chmelnic. Jenom místy ještě jako les stály tyče, na nichž úponkovitě visely pruhy chmele.

Rovina teskná, smutná nyní, kdy většina velkých chmelnic již jest obrána, byla mlhou zbarvena do šediva.

Jenom tam na jihu černaly se obrysy lesa a houfy černých havranů prorážely mlhou, zapadaly do ní, zase se objevovaly na složených tyčích chmelových s křikem „krá“, „krá“.

Ale v budovách bylo živo.

Kolem dlouhých, dřevěných stolů sedělo množství lidí, kteří sem přišli z celého Německa; muži, ženy, ba několik větších dětí, lidí, kteří kolik měsíců před tím vypravovali si, že v srpnu vydělají trochu peněz při česání chmele.

Byli zde vandráci, otrhaní, rozbití, kteří pracovali jen proto, aby vydělané peníze mohli v nejbližších krčmách propít, vedle těch byli zde lidé nemocní, neschopní těžší práce, kteří pracovali, aby si něco nastřádali a celé to množství hovořilo nyní jeden přes druhého, zpívalo, smálo se s pocitem klidu, který jim dlouho před tím scházel a při tom česalo voňavý chmel ze stonků do košíků, za tím, co ranní srpnové slunce vytlačovalo mlhu z opuštěné roviny.

Vůně chmele dráždila příjemně pracující množství, nutila časem ke kašli, ana zatím vůně pryskyřice, vycházející z čerstvě sroubené budovy, je opájela.

„Eh,“ řekl na kraji stolu sedící otrhaný muž, „tak se mně zdá, že je to přece jen lepší, než žebrat.“

„Jest to lehká práce,“ prohodil jiný vedle něho, „jaké pak máš řemeslo?“

„Kovář jsem,“ odpověděl otrhaný muž, „jmenuji se Karel, jsem z Hannoverska.“

„Já jsem z Hamburku,“ řekl druhý, „jsem zedník. Říkají mně Hajs.“

„Už nedělám dvanáct let,“ děl kovář, „dříve jsem dobře pracoval, ale přijdu ti ke dráze a tam jsem si zlámal při práci nohu. Ležel jsem tři neděle v Duryňsku v nemocnici. Invalidní kartu jsem měl a myslíš, že ti chlapi mně potom zaplatili za úraz? Chtěli darebáci, abych si ještě nemocnici zaplatil. Prý jsem byl opilý a tak si zlámal nohu.“

„Chudý člověk zkusí jako pes,“ řekl Hajs, „a nemá nikde zastání. Mně ti jednou dal mistr výpověď, protože jsem chodil za jeho dcerou. „Má dcera se nehodí pro vás.“ Byl to obyčejný polír. Řekl jsem mu, že je darebák. Rozzlobí se ti ten chlap, chytí do ruky hůlku a na mne. Bylo to na lešení, asi tři metry vysoko od země. „Hrome, darebáku,“ vykřiknu, ještě tohle. A bác s ním. Už ti letěl dolů s lešení. — Veřejné násilí.“

„Kolik jsi dostal, kamaráde,“ ptal se naproti sedící mladý muž, dle čepice pekař.

„Šest neděl,“ odpověděl zedník.

„Málo,“ vmísil se do hovoru od druhého stolu stařeček, přežvykující v ústech kus doutníku, „tři metry od země a shodit ho. Tak šest měsíců a ne neděl. To, kamarádi, se mnou jinak zatočili. Šel jsem přes lineburskou ladu na Šlesvicko. V jedné vsi, už u mořského břehu žebrám ještě s jedním. Nevím už, čím byl, je to dlouhá doba. Vzali jsme kolkolem celou ves a v tom tu četník. „Půjdete se mnou!“ „Oho,“ povídám, „teď, když máme hrst peněz v kapse (tam ti dají všude), máme jít s tebou?“ Hádám se s ním, ale na konec pomyslil jsem si, co, zde máš plno lidu, počkej až venku ve volnu! Povídám, že půjdeme. A tak když jsme byli daleko za vsí a přišli k průplavu, chyť jsem četníka za krk, strčil ho do bahna. Než se vyškrábal, my byli už daleko mezi travinami. Za rok šel jsem s jedním přes Pruské Slezsko a u Kladska zastaví nás četník. Taková ti známá tvář. „I hrome, podívám se lepší na něho, to je ten, co byl v bahně tam u moře.“

U stolu se dali do smíchu.

„Dostal jsem,“ řekl stařeček, „šest měsíců, pak donucovací pracovnu také šest měsíců.“

„Což na lineburské ladě jest dobře častovat,“ řekl zedník. „Všude dostaneš a sedlák třebas sám tě zavolá, ale vada je veliká, že vesnice jsou tak daleko od sebe. Jedna ves třebas pět hodin. A to jdeš takovým podrostem lesním a travou vysokou, že ti jde až přes hlavu. A když se spustíš s pravé cesty, třebas tři dni bloudíš. Pořád se ti zdá, zde jsem už byl. Obrátíš se a přijdeš zas tam, odkud jsi vyšel. Ale ve vsích je velmi dobře i když přijdeš na takový velký rytířský statek. Najíš se, a co peněz dostaneš. Jdeš ze vsi ven, a chce se ti spát, lehneš si do trávy a spíš. To máš až k Šlesvicku. A na Šlesvicku je také dobře.“

„To je,“ přisvědčil kovář, „ryb se najíš plno. Ryb je u moře spousta. Jednou v jedné vsi se nám to nevyplatilo. Můj kamarád a já vešli jsme k starostovi, že máme hlad. „Posaďte se, přinesu vám kousek ryby,“ jde vedle do síně a tam plný hrnec pečených ryb. Přinese nám každému kousek. Sníme a jdeme. A poněvadž nám chutnalo, proto, když jsme šli kolem hrnce s rybami, můj kamarád celý hrnec vyprázdnil do kabátu. Nastrká si do kapes a vyrazíme ven. Nejsme ani venku ze dvora, když tu ze námi starosta. Můj kamarád zapomněl, že má děravé kapsy a tak mu vypadala na cestě přes dvůr jedna ryba za druhou. To bylo naše neštěstí. Běžíme a lidé kolem, když viděli, že starosta nás chytá, hnali se za námi také. I psy poštvali. Pak nás zavřel starosta do prázdného chléva. A ráno přijde k nám a přines jehlu a nitě, aby prý si kamarád zašil kapsy.“

Kolem stolu smáli se a stařeček, žvýkající tabák, podotkl: „Všemu se také nemusí věřit, ale umíš povídat. Já znal jednoho a ten vyprávěl a vyprávěl, kde byl, co tam dělal a na konec podívám se do jeho pracovní knížky a on teprv tři neděle cestuje.“ Stařeček zakašlal a odplivl si.

Kovář stal se nepokojným. „Já znal jednoho dědka,“ řekl, „a ten nebyl s ničím spokojen, jenom bručel.“

„Starý člověk má vždy lepší rozum,“ podotkla u stolu sedící žena nepěkného obličeje.

„Cha, cha,“ smál se kovář. „Fodková promluvila, naposled jsi se do toho dědka zamilovala?“

„Je jako můj táta,“ smála se Fodková, „a já jako jeho dcera, on sice bručí, ale je dobrák. Šla jsem s nim až od virtemberských hranic.“

„Co teď vlastně děláš?“ ptal se zedník.

„Chodím po světě,“ ušklíbla se Fodková, „a žebrám. Moje dcera chodí se mnou.“

„Kde máš dceru?“ otázal se kovář.

„Tamhle u třetího stolu, hezké děvče, ale…“

Fodková vzdychla. „Co z ní bude později,“ doložila tiše, „nikdo neví…“

„Co z ní bude,“ prohodil naproti u stolu někdo, „bude z ní tulačka, umře někde na cestě jako ty a my. A jiní přijdou, budou se toulat jako ty a ona, umřou a přijdou zase jiní.“

„Ten rozumuje,“ smál se pekař vedle za stolem. „Přijdou jiní… Che, che. Teď jsme ale tu my. Co je nám do druhých.“ „Celého života je mně líto,“ mluvil rozumující muž.

„Nám je tebe líto, že blázníš,“ řekl kovář, „nač říkat: je mně lito života. Teď česáš chmel.“

„Teď jsme pod střechou,“ zvolal kovář.

„Máme se dobře,“ pravil zedník.

„Teď, jenom teď,“ namítl rozumující muž.

Chvíli panovalo ticho. Všichni u stolu cítili, že jest to pravda. Mimoděk podívali se na rovinu, která před nimi ležela. Pustá dálka, jako celý život většiny zde česajících chmel.

„Plné košíky odnést,“ ozval se hlas zaměstnavatelův.

Slunce hřálo do dřevěné budovy a mlha zmizela z roviny.

„Za dva dni se rozejdeme,“ pravil kovář.

„Rozejdeme se,“ přisvědčil zedník.

„Krá, krá,“ ozvalo se venku a hejno havranů přeletělo pomalu přes chmelové tyče a záchvěv podzimního větru otřásl okny z promaštěného papíru.