Přemyšlování o dokonalosti křesťanské/Kapitola IV. - Jak vroucí láska k Bohu býti a čím se pronášeti musí.

Přemyšlování o dokonalosti křesťanské Jan Amos Komenský
Kapitola III. - O milování Pána Boha, odkud se v srdcích zaněcuje.	Kapitola IV. - Jak vroucí láska k Bohu býti a čím se pronášeti musí.	Kapitola V. - Jak se milování Boha i na bližní rozplývati musí.

Údaje o textu
Titulek:	Přemyšlování o dokonalosti křesťanské
Podtitulek:	Kapitola IV. - Jak vroucí láska k Bohu býti a čím se pronášeti musí.
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka
Licence:	PD old 70

Jak pak silné to milování Boha býti musí, sám to Pán Bůh v příkázaní svém oznámil řka: Milovati budeš, člověče! Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše, mysli, moci i síly své.

Kdež toto dvé pověděl Pán Bůh: Jedno, že chce nade všecko milován býti; jak mnoho člověk moci a síly má, všecko aby k milování jeho vynakládal, tak jmenovitě, aby hned lnulo srdce jeho k Bohu, kdy se koli na něj rozpomenouti udá, ovšem pak, když o něm a dobrodiních jeho přemyšluje. Zatím chce Pán Bůh milováním tím nejvyšším sám toliko milován býti, aby člověk žádného většího v žádné věci kochání neměl jako v něm, nebo dí, z celého srdce. Nechce tedy, aby půl srdce jemu dáváno bylo a půl světu zanecháno, ale celé chce. Neboť jest hřlch, archu Hospodinovu vedlé Dágona stavěti, to jest, milosti světa vedlé lásky Boží místo dávati. A v chrámě, kterýž sobě byl Bůh vzdělati poručil, nedal žádných obrazů stavěti kromě dvou cherubínů, ukázati chtěje, že které srdce chrámem jeho býti má, tu on sám místo míti musí, kromě že také anjelům svatým a nebeským věcem, abychom je v srdci měli, místa přeje.

Nezapověděl sic Pán Bůh i jiných věcí milovati, kteréž nám v světě potřebné a pohodlné jsou, ale zapověděl je tím velikým milováním milovati; tomu jmenovitě chtěje, s jakýmikoli věcmi v světě my zacházíme, milost však a žádost k Bohu všudy aby předčila, Bůh aby nejlepší útěcha naše byl, nejdražší poklad, naše nejmilejší dědictví. Pakli i stvořené věci milujeme, život, zdraví, poctivost, statek, jídlo, pití, přátely, rodiče, dítky, manželé sebe vespolek a cokoli jiného, tedy aby to jen v Bohu a pro Boha a do Boží vůle bylo; sic mělo-li by to bez Boha býti a přes Boží vůli, od Boha odvoditi, tak že by člověk v lásce Boží překážku měl, tedy aby všecko to mile opustiti hotov byl. To jest Boha nade vše, ze vší duše, moci a síly své milovati.

A kdo tak Boha miluje, ten

Předně, všech hříchů nenávidí a hledí, kterak by se Hospodinu líbi] a jemu v každou hodinu sloužil. Aniž se čeho více bojí, jako aby v něčem neurazil Pána Boha svého. Protož šetrně při všem postupuje a v skutcích, slovích i myšleních sám na sebe pozor dává, aby nic pohoršlivě nepromluvil ani nepomyslil věda, že oči a uši Boží tu jsou. Pakli se mu co udá z přehlédnutí neb nedopatření učiniti, nad tím se kormoutí, sám sebe uvinňuje, v srdci svém se stydí a pokoje sobě nedá, dokudž se o to pokornými modlitbami se Pánem Bohem dostatečně neumluví. Ó blahoslavená duše, kteráž tak činí!

Druhé, kdož Boha nade všecko miluje, tomu věci časné ne tak příliš hrubě voní. Užívá jich sic, jakožto bez nichž na světě býti nelze, ale mysl jeho v nich se nevkořeňuje, proto že jinou tajnou vnadu cíti, budouci věčné věci, radost, utěšení a slávu skrytou v Bohu, kamž se mu mysl pne a vznáší.

Třetí, ani sám sobě člověk takový není příliš stkvostný a vzáctný, nýbrž se před Pánem Bohem co nejnížeji opomítá a za nic klade; jako Abraham, kterýž mluvě se Pánem, prachem a popelem se nazýval. Před lidmi také nízce, tiše a pokorně sobě vede. Aniž toho takový pečlivě vyhledává, jak a v čem by tělu povoloval, než co k zachování statčuje, toho jemu toliko podává, jinak hotov jsa i hladem i nahotou i mečem i ohněm je zkaziti dáti, jestliže by sláva Boží toho vyhledávala. Ó šťastné takové těla opatrování!

Čtvrté, pravé a plné Boha milování žádnými se časy a proměnami nemění a přítrže nebéře. Dává-li Pán Bůh věci utěšené, kochá se v nich člověk takový, jako v Božích dařích, a chválí Pána Boha; odjímá-li je zase, říká s Jobem: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, jméno jeho buď pochváleno (k. 1, 21); dopouští-li kázeň svou, byť i trpká byla, říká s Davidem: Prut tvůj a hůl tvá, Bože! tyť mne potěšují (Žal. 23, 4); bi, tresci, švihej, jen milosti neodjímej! Nýbrž i když se Hospodin zůřivě k němu stavěti začíná, předce se ho srdcem nespouští, ale s Jobem svatým říká: Byť mne pak i zabil Hospodin, a což bych nedoufal v něj? (k. 13, 15). Vysvobozuje-li zase, říká: Miluji Hospodina, že vysvobodil od smrti duši mou (Žal. 116, 1. 8.). Summou, dělej Pán Bůh s milovníkem svým, co dělej, předce mu on do rukou leze, lásky se od něho naděje a láskou jemu odměnuje.

Páté a poslední znamení milování Boha jest, že takoví i bližní své všecky milují, to jest, všechněm lidem dobrého přejí a žádnému nic zlého nepřejí. O kterémž bližních milování šiřeji pomysliti sluší.