Přehled dějin literatury řecké/Sofistové

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Filosofie (věk římský)	Sofistové	Epické básnictví

Údaje o textu
Titulek:	Sofistové
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 50. Sofistové.

Obnovené studium attických řečníků vedlo za Augusta zvláště v Malé Asii k rozkvětu řecké výmluvnosti, který dosáhl vrcholu ve II. století za Hadriana, Antonína a Aurelia (117—180). jako kdysi Gorgias vystupovali i nyní mužové jednak jako učitelé rhetoriky, pěstujíce řeči cvičné, jednak jako slavnostní řečníci. Nešlo jim tedy o poučení posluchačstva, nýbrž o uchvácení jeho krásnými řečmi a duchaplnými obraty. Ale pod skvostnou formou tajila se nedověcnost obsahu, nedostatek exaktního vědění a vnitřní prázdnota, která dokořán otevírala dvéře nekritičnosti a pověře. Mužové ti nazývali se sofisty. Z velikého počtu jich vynikli nejvíce:

1. Dion Zlatoústý (Χρυσόστομος) narodil se okolo r. 50 po Kr. v Pruse v Bithynii. Těšil se obzvláštní přízni císařů Nervy a Traiana. Žil dlouhá léta v Římě, ale za prvých let vlády Traianovy vrátil se do Prusy a odtamtud procházel města maloasijská a egyptská, všude přednášeje. Dion patří ještě k těm sofistům, kteří spojovali umění řeči se studiem filosofie. Aspoň v jeho řečech, kterých se 80 zachovalo, je studium stoické filosofie patrno.

2. Aelius Aristides (Αΐλιος Ἀριστείδης okolo r. 117—185) mnoho cestoval, provozuje své umění. Vlastní sláva jeho spočívala za starověku na řečech, ze kterých se nám 55 dochovalo. Nás v nich zaráží prázdnota a bezobsažnost, zamotanost period a nejasnost výrazu.

3. Claudius Aelianus (Αἰλιᾱνός) z konce II. století, narodil se v Praeneste, ale naučil se řecky tak, že spisoval pouze řecky. Zachovaly se od něho důležité spisy dva:

Περὶ ζῴων ἰδιότητος (de natura animalium), který obsahuje rozmanitá vypravování ze života zvířat, a
Ποικίλη ἱστορία (varia historia), která je téměř cele věnována dějinám lidí.

4. Athenaios (Ἀθηναῖος) z Naukratidy (v Egyptě) žil, jsa grammatikem a sofistou, ve druhé polovici II. století v Alexandrii a v Římě. Byl muž velmi sečtelý. Vědomosti své uložil do »Hostiny sofistů« (Δειπνοσοφισταί) o 15 knihách. Kniha je pro nás náramně důležitá proto, že obsahuje ohromné množství zajímavých zpráv starověkých o dějinách, literatuře, starožitnostech, umění a jiných věcech.

5. Julius Pollux (Πολυδεύκης) taktéž z Naukratidy byl učitelem sofistiky v Athenách. Mimo mnoho jiných spisů napsal důležité pro nás Ὀνομαστικόν v 10 knihách. Je to slovník dle kategorií uspořádaný; ale ani jednotlivé oddíly nejsou sestaveny dle abecedy. Pro zprávy literární je nejzajímavější kniha čtvrtá jednající o vědách a uměních, o divadle, maskách a hudebních nástrojích.

6. Lukianos (Λουκιανός) ze Samosaty (v Sýrii u Eufratu) daleko vynikl nad sofisty, jichž slabé stránky bezohledně odkrývá a směšnými činí.

Narodil se asi r. 125 po Kr., pocházeje z chudé rodiny. Začal se učiti sochařem, ale utekl mistrovi a věnoval se rhetorice. Po způsobu tehdejších rhetorů konal rozsáhlé cesty po říši, všude přednášeje. Na dlouhou dobu usadil se v Athenách a oddal se spisovatelství, ale sestárnuv opět putoval po městech, až se mu dostalo výnosného úřadu v Egyptě, kde také zemřel.

Pod jeho jménem zachovalo se 82 spisů v próse, z nichž je mnoho podvržených, dva dramatické žerty ve verších a 53 elegantních epigramů v anthologii. Ze spisů prosaických jsou některé deklamace, jeden satirický román (Λούκιος ἢ ὄνος), některé jsou provedeny ve formě dopisů, z největší části však jsou to dialogy.

Lukianos je nejduchaplnější a formálně nejobratnější spisovatel doby císařské. Mistrné ovládání attické mluvy, bezvadný sloh, plastické líčení, ohromná sečtelost a bystrý úsudek druží se k znamenitému obsahu. Znaje se výborně v rhetorice a filosofii, stíhá výsměvem a satirou tehdejší rhetory, sofisty a filosofy, ale také nechutné stránky grammatiků a směšné výjevy tehdejšího života vůbec, zvláště pověrčivost, přiživnictvi a pochlebenství. Ale pod vším tím výsměvem tají se vysoký mravní účel. Pro tyto vynikající vlastnosti Lukianos našel hojně čtenářů v starověku a množství obdivovatelů a ctitelů i v nové době mezi filology, básníky a umělci.^[1]

↑ Ukázku z jeho Lodi nebo žádosti v českém překladě Jana Nejedlého viz v Truhlářově Výboru z literatury české na str. 26. Za doby střední překládali z Lukiana Mikuláš Konáč z Hodištkova, Oldřich Velenský z Mnichova i Adam z Veleslavína. Na počátku nynějšího století překládali z něho Jos. Jungmann, Jan Nejedlý, G. L. Ziegler, Dom. Kinský, Frt. Šír a j. Překlady uveřejňovány nejvíce v »Hlasateli« a v »Prvotinách pěkných umění«. Samostatný výbor vydal Ignác Hájek: Některé spisy Luciana. V Praze 1832. — Václav Petřík: Lukianův Rybář (v Progr. gymn. v Slaném 1901).

[p106-1-1] Ukázku z jeho Lodi nebo žádosti v českém překladě Jana Nejedlého viz v Truhlářově Výboru z literatury české na str. 26. Za doby střední překládali z Lukiana Mikuláš Konáč z Hodištkova, Oldřich Velenský z Mnichova i Adam z Veleslavína. Na počátku nynějšího století překládali z něho Jos. Jungmann, Jan Nejedlý, G. L. Ziegler, Dom. Kinský, Frt. Šír a j. Překlady uveřejňovány nejvíce v »Hlasateli« a v »Prvotinách pěkných umění«. Samostatný výbor vydal Ignác Hájek: Některé spisy Luciana. V Praze 1832. — Václav Petřík: Lukianův Rybář (v Progr. gymn. v Slaném 1901).

[1]