Přehled dějin literatury řecké/Platon

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Žáci Sokratovi	Platon	Aristoteles

Údaje o textu
Titulek:	Platon
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 39. Platon.

I. Život Platonův.

1. Doba vzdělávání se. Platon narodil se roku 427^[1] v Athenách z rodiny velmi vznešené a prožil tam též své mládí cviče se v hudbě (k čemu patřila i poesie), gymnastice i malířství, a jsa povzbuzován ke všemu krásnému a šlechetnému vrstevníky svými jako Sofoklem, Euripidem, Aristofanem, Menandrem, Thukydidem, Xenofontem, Praxitelem, Feidiou a Polykleitem. Z počátku pudilo ho přirozené nadání a bujná fantasie k básnictví; zvláště oblíbil si básnictví dramatické.

Epicharmos a Sofron byli i později jeho oblíbenou četbou. Také sám skládal dithyramby a tragédie; několik krásných epigramů i nám se dochovalo.

Jsa dvacetiletým jinochem seznámil se se Sokratem, jenž ho způsobem vyučovacím a badacím tak okouzlil, že od té doby upustil od básnictví a věnoval se úplně filosofii. Žákem Sokratovým zůstal po osm let (407—399) až do smrti mistrovy.

2. Cesty.

Po smrti Sokratově Platon boje se, že i přívrženci Sokratovi budou pronásledováni, opustil Atheny a odebral se nejprve do Megar, kde se shromáždil okolo Eukleida kruh stejně smýšlejících. Odtud vydal se na cesty po Kyreně a Egyptě.

Důležitější však pro život Platonův jsou tři cesty, které podnikl na Sicilii a do Italie.

Prvou cestu tam podnikl z Athen, když mu bylo asi 40 let, tedy okolo r. 388 v posledních dobách korinthské války. Na Sicilii byl uveden svým ctitelem Dionem ke dvoru Dionysia staršího v Syrakusách, ale upřímnou svobodomyslností brzy tak na sebe tyrana popudil, že byl vydán spartskému vyslanci (byliť Atheňané a Sparťané tehdy v nepřátelském poměru) a málem by byl býval prodán na Aigině za otroka. Už na prvé této cestě mnoho obcoval s Pythagorejci.

Druhou cestu sicilskou podnikl po smrti Dionysia staršího (367) opět na podnět Dionův, doufaje, že získá Dionysia mladšího své filosofii a politickým ideálům. Ale když mladý král Diona vypudil, i Platon ušel do Athen.

Nicméně ještě jednou dal se Platon po sedmi letech pohnouti pozváním Dionysiovým, aby navštívil Sicílii (360). Ale tehdy pořídil ještě méně. Neboť nejen že nesmířil Diona s panovníkem, ale i sám upadl v nebezpečenství života, jsa podezříván u krále, a unikl jen prostřednictvím Pythagorejců, zvláště Archyta, do Athen.

3. Založení školy. Hned, jak se vrátil z první cesty na Sicílii, Platon založil školu r. 387 (Mír Antalkidův!), vyvoliv k tomu místo asi 20 minut od města na severozápad vzdálené, kde bylo uprostřed platanových a olivových sadů gymnasion, jež se nazývalo po heroovi Akademovi (Ἀκάδημος) Akademie (Ἀκαδημία). Vedle něho Platon koupil si zahradu, kde jsa neženat trávil všecek život svůj, spisuje a obcuje s vyvolenými žáky. Tam také zemřel u věku 80 let r. 347.

II. Spisy Platonovy.^[2]

pod jménem Platonovým zachovalo se 42 spisů, 13 dopisů a definice (ὅροι). Ale i ze spisů i z dopisů jsou mnohé podvrženy. Co do zevnější formy spisy Platonovy jsou vesměs (mimo apologii) dialogy (rozmluvy), z nichž jest skoro ve všech Sokrates předním mluvčím. Veškery rozmluvy vynikají neobyčejnou lahodou mluvy a uhlazeností slohu attického, názorným líčením scenérie, jemnou kresbou povah, bystrým vývojem pojmů i živostí hovoru.

Spisy Platonovy možno rozděliti ve tři skupiny.

1. Menší dialogy v duchu Sokratově. Sem náležejí hlavně spisy, jež se týkají tragického osudu Sokratova.
   1. Ἀπολογία jest obrana Sokrata proti obžalobě Anyta Lykona a Meleta. Řeč celá dělí se na tři části:
      1. Na vlastní řeč obrannou před soudci, která směřuje
         1. proti dřívějším žalobníkům,
         2. proti Meletovi,
         3. proti lidu.
      2. Řeč o výměře trestu.
      3. Oslovení soudců, když Sokrates byl odsouzen.
   2. Κρίτων, rozmluva Sokratova s přítelem Kritonem ve vězení o tom, proč Sokrates tak tvrdošíjně zdráhá se uprchnouti. Krásná je personifikace mluvících zákonů.
   3. Εὐθύφρων obsahuje rozmluvu Sokratovu s Euthyfronem o pojmu zbožnosti (ὅσιον καὶ εὐσεβές).
   4. Λύσις jedná o přátelství (περὶ φιλίας).
   5. Χαρμίδης ἢ περὶ σωφροσύνης (rozvážnost, opatrnost) obsahuje nejvyšší definici tu, že σωφρονεῖν záleží na vědění a jest spojeno se sebepoznáním (γνῶθι σεαυτόν).
   6. Λάχης ῆ περὶ ἀνδρείας.
2. Větší dialogy, ve kterých Platon neobmezuje se učením Sokratovým, nýbrž podává již i výsledky svého přemýšlení. Z nich jsou nejdůležitější tyto:
   1. Γοργίας jedná o rhetorice a vysvětluje poměr mravného a příjemného.
   2. Πρωταγόρας vyniká skvělou scenerií a jemnou ironií, kterou Platon stíhá nadutost sofistů vůbec a Protagory zvlášť. Thematem tohoto dialogu je otázka, je-li ctnost učebna čili nic.
   3. Φαῖδρος patří mezi nejkrásnější díla Platonova. Sokrates a jeho blouznivý žák Faidros sedíce pod vysokým platanem u potůčku Ilissa (Ἰλισσός) rozmlouvají o erotu. Sokrates vykládá, že je ἔρως touha po původním krásnu a po světě idejí.
   4. Φαίδων ἢ περὶ ψυχῆς je dialog, v němž Faidon vypravuje jako očitý svědek o tom, kterak Sokrates strávil poslední den svého života. Při tom Sokrates vede důkazy o nesmrtelnosti duše.
   5. Συμπόσιον je nejpůvabnější a nejumělečtější dílo Platonovo. Hostiny, kterou dává Agathon, po prvé zvítěziv tragediemi (416), účastní se mimo jiné i Faidros, lékař Eryximachos, básník Aristofanes a Sokrates. Thematem stolních řečí je ἔρως. Nejhlubši řečí je Sokratova, v níž se ἔρως vyhlašuje za touhu po nesmrtelnosti. Ke konci řeči Sokratovy vrazí do síně Alkibiades jsa napilý s jinými hodovníky a má nadšenou chvalořeč na Sokrata. Když už ostatní buď odešli neb usnuli, rozmlouvají vespolek Agathon, Aristofanes a Sokrates o dramatickém básnictví. Když pak konečně oba první usnuli, Sokrates odešel ráno do Lykeia, umyl se, celý den tam strávil a teprve večer na odpočinek se odebral.
3. Soustavné (konstruktivní) spisy, v nichž Platon podává své vlastní učení filosofické positivně. Mimický živel a umělecký rámec zde ustupují v pozadí; ve spisech o politice a o fysice i dialog ustupuje do pozadí, jsa zastiňován delšími přednáškami. Sem patří zvláště spisy tři:
   1. Πολιτεία (Stát) o 10 knihách; v nich se ukazuje, jak by stát dostál nejlépe svému úkolu, vychovávati občany ke ctnosti a tím k blahobytu (εὐδαιμονία). Svůj ideál státu Platon popisuje velmi podrobně a právě ty podrobnosti jsou příčinou, že stát takový není možný — jest to vznešená utopie.
   2. Τίμαιος obsahuje nauku o povstání, o stvoření světové a lidské duše Stvořitelem, o hmotě a vlastnostech těles, o organismu člověka a harmonii duše i těla.
   3. Νόμοι ve 12 knihách je poslední dílo Platonovo, jež zůstalo nedokončeno. V něm Platon odříká se státu ideálního, jejž vylíčil v Politeii, a přizpůsobuje své myšleky skutečnosti. Cicero napodobil poměr obou spisů Platonových tím, že po dialogu de republica napsal později Leges.

III. Učení Platonovo^[3] zahrnujíc v sobě nejdůležitější soustavy starých filosofů, zakládá se na idejích. Platon totiž znamenal, že, ačkoli podoba věcí vezdejších (na př. stromu), jest podrobena neustálé proměně, přece v duši lidské trvají jisté stálé, neměnivé pojmy (νοήματα). Proto prý musejí též býti jakési věčné, neproměnlivé a vždy stejné bytnosti (οὐσίαι) nebo pravzory (παραδείγματα), k nimž se pojem odnáší tak, jako představa k jednotlivému předmětu. Tyto věčné, neproměnlivé a tedy dokonalé pravzory Platon nazývá idejemi, tak že ideje jest mu předmětem pojmu, kdežto zjevy věcí jak je pojímáme svými smysly, jsou jen nedokokonalými jejich obrazy (εἴδωλα). Ideje jsou to, co skutečně jest a trvá (τὰ ὂντα), z nich pochodí všechny pojmy krásna, dobra a pravdy, a člověk si je osvojuje vnitřní činností duševní, ode všeho smyslného odvrácenou, t. j. rozumným myšlením. Proto je mu dialektika (=logika), jež vede poznání idejí vůbec a konečně k poznání nejvyšší ideje dobra, též nejvyšší vědou.

Duše lidské, dříve než byly spojeny s tělem lidským, byly v dokonalejším stavu, ježto, nejsouce mateny tělesností, bezprostředně tyto ideje věcí postřehovaly; sloučivše se však s tělem smrtelným, pozbyly sice po čas nejútlejšího dětství jasného vědomí oněch idejí, ale znenáhla si je přece mohou zpomínáním (ἀνάμνησις) vybaviti. Tak pronikají opět k poznání idejí vůbec, zvláště pak ideje svrchované, která je původem všelikých věcí, totiž poznání ideje božstva nebo božského rozumu (ὁ νοῦς), který ducha lidského osvěcuje a veškeren smyslný svět (κόσμος) pořádá a řídí. Tato pak prapříčina všech věcí jest zároveň ideje dobra nebo dobro samo (αὐτὸ τὸ ἀγαθόν). Připodobiti se k ideji dobra nebo k božstvu jest nejvyšším cílem mravní snahy lidské.

---

1. Téhož roku Gorgias přišel do Athen.
2. Saska přeložil »Platonovu Obranu Sokrata« (Bibl. klass. seš. 15), Kosina Gorgia (tamž 21, 22), Jan Desolda Faidona (tamž 27, 28), Protagoru, Euthyfrona (41, 42), Frt. Velišský Lacheta, Kritona (33) a Hostinu (47, 48), T. Snětivý Euthydema (Progr. gymn. v Pelhřimově 1902). — Fr. Krsek a Schulz vydali Platonovy spisy: Obranu, Kritona a Lacheta s úvodem a poznámkami.
3. J. Schulz, Platonova Obrana Sokrata a Kriton. Str. IX, Viz také Krskův Úvod k Platonovu Kritonu str. 6, a Drtinův Myšlenkový vývoj str. 77—87.