Přehled dějin literatury řecké/Komedie

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Rozkvět tragedie	Komedie	Divadlo athenské

Údaje o textu
Titulek:	Komedie
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 19. Komedie.

Κωμῳδία^[1] značí zpěv (ᾠδή) veselého davu (κῶμος) při slavnosti Dionysově. Začátky neumělé komedie sluší hledati hlavně u kmene dorského; nejvíce vyznamenávali se žerty a fraškami Megařané a Sikulové.^[2]

A. Komedie sicilská.

1. Ze sicilských skladatelů komedií nejvice proslul Epicharmos, jenž pocházeje z ostrova Κῶς, přišel jako chlapec do Sicilské Megary a později do Syrakus. Tam počal roku 486 provozovati své kusy, jež byly buď: 1. a to většinou mythologické travestie, jak tomu nasvědčují tituly Κύκλωψ, Προμαθεύς, blížící se takto satyrskému dramatu, buď 2. obrazy ze všedního života, jako »Sedlák« a »Účastníci slavnosti«. Psány byly sicilským nářečím. Na dějovou živost v jeho kusech naráží Horatius v Epist. II, 1, 58: Plautus ad exemplar Siculi properare Epicharmi. Slaven byl zvláště pro hojnost sentencí, jež svědčily o bystrém pozorování a hluboké spekulaci autorově.

2. V Syrakusách vyvinul se i μῖμος t. j. nápodoba určité situace neb osoby. Nejproslulejším skladatelem jejich byl Sofron (Σώφρων) ze Syrakus, vrstevník Euripidův, jenž skládal mužské mímy (μίμους ἀνδρείους), jako ἄγγελος, γέροντες, ἁλιεῖς a ženské (μίμους γυναικείους).

Mímy byly psány prósou a v nářečí dorském. Platon prý často Sofrona napodobil ve svých dialozích, a také některé idylly Theokritovy vznikly prý napodobením mímů Sofronových.

B. Komedie attická.

Komedie attická vznikla dle zpráv starých z neumělého žertu megarského (Μεγαρικὸν σκῶμμα). Ale jak se z něho vyvinula v Athenách k výši umělecké, není známo, »ano jí s počátku nevěnováno opravdové péče: neboť i sbor komoedů později teprva vypravil úřad, před tím byli ochotníci«.^[3]

To stalo se teprva mezi r. 465 a 460 poprvé. Komedie začala se tedy teprva po válkách perských a počátky její spadají do doby Periklovy, kdy mocná demokracie poskytovala slovu neobmezenou svobodu (παρρησία). Ve vývoji komedie jeví se mezníkem konec války peloponneské. Co je před ním, patří ke komedii staré, co po něm, patří ke komedii nové.

I. Komedie stará.

1. Stavši se veřejnou, komedie jala se překypujícím vtipem a výsměchem bičovati slabosti a chyby veřejného života a vynikajících státníků. Byla tedy básnictvím politickým, směru konservativného. Rospustilost jevila se jednak pitvorným šatem a směšnými maskami herců, jednak fantastickým převlečením choreutů, kteří brzo představovali vosy, brzo žáby, brzo čápy a podobně.

Zvláštností staré komedie jest παράβασις, ve které se sbor obrací k obecenstvu (πρὸς τὸ θέατρον παραβῆναι) a žertovně nebo vážně vyslovuje se jménem básníkovým o poměrech politických, náboženských i literárních.

2. Nejvýtečnější ze všech básníků staré komedie byl Aristofanes (Ἀριστοφάνης, nar. okolo 450, zem. po r. 388), jehož působení spadá do války peloponneské. Byl vřelým přívržencem strany aristokratické a směle vystupoval proti demokracii. Ze 44 komedií zachovalo se 11 kusů nejslavnějších a nejvýznačnějších.^[4]

Aristofanes v Rytířích (Ἱππῆς) bičuje demagoga Kleona, ve Vosách (Σφῆκες) sporůmilovnost Atheňanů, ve Ptácích (Ὄρνιθες) choutku Atheňanů dělati plány; v Žabách (Βάτραχοι) zvrácený směr Euripidův. Nejlepšími komediemi jsou Ptáci a Rytíři, ale nejvíce prosluly »Oblaky« (Νεφέλαι), ve kterých Aristofanes obrací se proti novému směru sofisticko-rhetorického vychování, za jehož představitele předvádí Sokrata. »Oblaky« byly provozovány o Dionysiích r. 423 a propadly. Nemohly tedy přispěti k odsouzení Sokrata.

Sokrates představuje se nám v Oblacích (zcela proti učení, jehož se za živa držel) jako filosof hloubající o přírodě. Vznáší se ve vzduchu na stroji a zkoumá hvězdy. U něho chce se vyučiti nevzdělaný rolník Strepsiades, jejž žena a syn přivedli do dluhů. Doufá, že se naučí úskokům nové moudrosti a že tak unikne věřitelům. Když však ho Sokrates pro neučelivost a zapomětlivost vyžene, povzbudí syna, aby se šel učit k Sokratovi. A skutečně, syn se tak vyučí, že starý jásá, slyše, jak učelivý synáček odbývá věřitele. Brzo potom však syn nabije otci a dokazuje mu, že je to úplně v pořádku, splatí-li děti rodičům bití, jež od nich za mlada dostaly. Tím rozlícen jsa Strepsiades zapálí dům Sokratův (φροντιστήριον), aby zahynul i se svými pomocníky.

Umělecký význam Aristofanův. Látka kusů jeho jest geniálná. Vtipem vládl jako málokdo, ale užíval ho k tomu, aby převrácenost a sprostotu učinil směšnou. U něho platí známá slova: ridentem dicere verum. Proto mají kusy jeho vyšší tendencí mravní.

Zvláště však veleben byl u starých půvab řeči i lehkost veršů.

II. Komedie nová.

1. Obmezení politické svobody^[5] a vzmáhající se chudoba občanstva athenského měla v zápětí proměnu staré komedie v novou (νέα nebo καινή). Ta neobírajíc se životem politickým a nemajíc sboru vynikla umělým zauzlením, jemou kresbou povah a vzácným slohem. Doba trvání jejího jest dlouhá, neboť sahá od konce války peloponneské až přes dobu alexandrijskou. Zvláštností její jest řada povahových typů, jako hltavý břichopásek, šibalský otrok, lakotný stařec, lehkomyslný syn, koketující hetaira, pyšný aristokrat, domýšlivý povýšenec.

Úplný kus nezachoval se nám z nové komedie ani jediný, ale ráz jejich lze poznati z více méně věrných kopií jejich — z komedií Plautových a Terentiových.

2. Nejproslulejším z básníků nové doby byl Menandros (Μένανδρος) (342—291) z Athen. Mužným věkem spadá do doby, jež bezprostředně následovala za Alexandrem. Sepsal přes sto komedií, z nichž se zachovaly jen četné zlomky.^[6] Kusy, které byly nadepsány Ἀδελφοί, Ἀνδρία, Ἑαυτὸν τιμωρούμενος, Εὐνοῦχος zpracoval Terentius po latinsku.

Druhé místo mezi spisovateli nové komedie zaujímal Filemon (Φιλήμων), vrstevník Menandra, jehož často přemohl, jsa oblíbenějším u Atheňanův. Dva kusy Ἔμπορος a Θησαυρός nadepsané známe z Plautova zpracování (Mercator a Trinummus).

1. Dle Arist. Poet. 5. jest komedie nápodoba všednějších povah; ale nenapodobuje každé špatnosti, nýbrž směšno, jež jest částí hanebna: směšno totiž jest jakousi vadou a příhanou bezbolestnou a nezáhubnou, právě jako směšná tvář je cosi úhonného a pitvorného bez bolesti. (Z části dle Vychodilova překladu.) Ἡ κωμῳδία ἐστὶν μίμησις φαυλοτέρων μέν, οὐ μέντοι κατὰ πᾶσαν κακίαν, ἀλλὰ κατὰ τὸ γελοῖον, τοῦ δ' αἰσχροῦ ἐστι τὸ γελοῖον μόριον. τὸ γὰρ γελοῖόν ἐστιν ἁμάρτημά τι καὶ αἶσχος ἀνώδυνον καὶ οὐ φθαρτικόν, οἷον εὐθὺς τὸ γελοῖον πρόσωπον αἰσχρόν τι καὶ διεστραμμένον ἄνευ ὀδύνης.
2. Srv. Cic. in Verr. IV, 43, 95. »Numquam tam male est Siculis, quia aliquid facete et commode dicant.«
3. Aristoteles Poet. 5 (1449 b.), αἱ μὲν οὖν τῆς τραγῳδιας μεταβάσεις καὶ δι᾽ ὧν ἐγένοντο οὐ λελήθασιν, ἡ δὲ κωμῳδία διὰ τὸ μὴ σπουδάζεσθαι ἐξ ἀρχῆς ἔλαθεν· καὶ γὰρ χορὸν κωμῳδῶν ὀψέ ποτε ὁ ἄρχων ἔδωκεν, ἀλλ᾽ ἐθελονταὶ ἦσαν.
4. Šafařík P. J.: Zlomky z Oblaků Aristofanesových. (Čas. č. mus. 1831.) — Václ. Nebeský: Acharnští. (Č. č. m. 1849.) Rytíři (Čas. č. mus. 1850). Žáby. Komoedie Aristophanova. V Praze. 1870. — August Krejčí: Plutos a Žáby. (Královy Sbírky klassiků řec. a řím. seš. 31—33, 34 a 35. v Praze, Storch.) Úryvky z Ptáků v Hrubého Výboru z lit. řec. a řím. pro reálky. Vyd. 4. str. 148 n.
5. Horatius ars. poët. 283. a 284. lex est accepta chorusque (t. j. komedie) turpiter obticuit sublato iure nocendi.
6. V posledních letech nalezeny na papyrech egyptských tři sceny z Menandrovy komedie Γεωργός a zlomek z komedie Περικειρομένη (Ostříhaná), o nichž referuje Fr. Groh v Listech filologických XXV, 280 n. a XXVII, 81 n.