Přehled dějin literatury řecké/Chorické básnictví

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Melické básnictví	Chorické básnictví	Počátky dramatu

Údaje o textu
Titulek:	Chorické básnictví
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 15. Chorické básnictví.

Chorické básnictví, jež u lidu od dob nejstarších se objevuje, bylo zvláště u Dorů uměle pěstěno. Zpěvy chorické, jež byly básněny v nářečí dorském, byly přednášeny při veřejných slavnostech od tančících sborů k průvodu kithary nebo flétny. Ježto bývali v nich slaveni hlavně bohové a hrdinové v zápasech zvítězivší, byl ráz jejich vážný a velebný.

Taneční pohyby způsobily rozčlenění ve strofu, antistrofu a epodu.

K nejslavnějším pěstitelům této poesie patří:

1. Alkman (Ἀλκμάν), vrstevník Alkaiův, pocházel z lydských Sard a přišel jako zajatec do Sparty; tam však stal se plnoprávným občanem. Nejvíce proslul svými partheniemi (τὰ παρθένια), písněmi to pro dívčí sbory, v nichž vedle chvalozpěvu boha velebil půvab náčelnice sborové.^[1]

2. Arion (Ἀρίων) z lesbické Methymny žil a působil na dvoře Periandra, umění milovného tyrana korinthského (625—585). Známa jest krásná pověst, jak jej plujícího z Tarentu do Korintha zachránil delfín, vynes ho na zem u Tainaru. Arion první umělecky vzdělal διθύραμβος, t. j. zpěv na boha révy Dionysa, proměniv jej ve zpěv na strofy pravidelně rozdělený a zřídiv dithyrambický sbor 50 mužů, kteří v kruhu okolo oltáře rozestaveni (κύκλιος χορός) a jako satyři oblečeni jsouce, zpívali dithyrambos.

3. Stesichoros (Στησίχορος) (okolo 640—555) strávil větší část svého života v Himeře, pročež zván Ἱμεραῖος. Ve vývoji řeckého básnictví má veliký význam. Nebo mimo to, že byl velmi plodným básníkem, vynalezl nové formy básnické a přenesl pěstění poesie z východu do Italie a Sicilie. Ve svých epicko-lyrických básních vypravoval báje v rozměrech lyrických.^[2] Velmi důležitou pro vývoj italských pověstí byla báseň Ἰλίου πέρσις, poněvadž obsahovala pověst o tom, jak Αἰνείας přišel do Hesperie. Vedle herojských bájí řecké pravlasti zaváděl i sentimentální báchorky lidové, sicilské. Tak zavedl poprvé do poesie proslulého pastýře Dafuida, jehož nymfa milovala, ale nevěrným shledavši zahubila.

4. Ibykos (Ἴβυκος) z Regia, starší vrstevník Anakreontův, vedl jak on život potulného pěvce. Prošel města jižní Italie a Sicilie, žil delší dobu na dvoře tyrana samského a přišel konečně na cestě blízko Korintha o život. Smrt jeho byla později oslavena krásnou pověstí o jeřábech (ἴβυκες), kteří prozradili vraha shromážděným při slavnosti na Isthmu.

Proslul svými zpěvy chlapeckými, které staví se po bok partheniím Alkmanovým.

5. Simonides Kejský (Σιμωνίδης) (556—468) přišel nejprve do Athen k Hipparchovi. Když ten byl zavražděn (514), odešel do Krannona v Thessalii, kam ho volal Skopas. Známo jest, jak byl zachráněn při sřícení se sálu on jediný, kdežto Skopas a jiní hodovníci do jednoho zahynuli. Po bitvě marathonské dlel v Athenách až odebral se na Sicilii. Tam žil na dvorech knížat Gelona a Hierona, jež smířil. Tam také zemřel.

Jeho básně byly velice rozmanité a četné. Nejvíce však proslul v epigramech (viz § 12.) a v žalozpěvech (θρῆνοι). Staří velebili při něm vůbec umění úchvatně líčiti a soustrast vzbuzovati.^[3]

6. Bakchylides (Βακχυλίδης) jsa se Simonidem spřízněn rodištěm i rodem, dlel s ním na Sicilii, kde vzbudili oba žárlivost Pindarovu. Ač nebyl tak původní jako jeho mistr a vzor Simonides, ani tak vznešený jako Pindar, jehož druhdy též napodobuje, přece vyniká tou měrou vynalézavostí, živou obrazotvorností, skvělým slohem a bohatou výmluvností, že právem mohl nazvati sám sebe »Kejským slavíkem s hlasem jako med sladkým«.^[4]

7. Pindarem dosáhlo chorické básnictví vrcholu. Pindaros narodil se ve vesnici Κυνοσκεφαλαί u Theb. Žil od r. 522 do 448 a jest tedy vrstevníkem Aischylovým. Mužný věk jeho spadá do těch velikolepých dob, kdy Hellas odrazila na vždy barbarskou despotii. Sláva Pindarova brzo rozšířila se po všech krajinách Helleny obývaných: mnoho tyranů a vládců ucházelo se o přízeň básníkovu, na jejichž dvorech býval vítaným hostem. Tak přišel asi touž dobou jako Aischylos na Sicilii, kde setkal se na dvoře Hieronově se Simonidem a Bakchylidem. Žárlivost na ně asi způsobila, že se brzo vrátil do Theb. U vysokém věku asi 75 let zemřel vzdálen jsa domoviny v Argu, a sice, jak pověst vypravuje, v divadle. Dlouho stál dům jeho blíže pramene Dirky neporušen; známo jest, že jej jediný z Theb neporušený uchoval Alexandr Veliký, dav na něj napsati: Πινδάροι τοῦ μουσοποιοῦ τὴν στέγην μὴ καίετε. Od pramene Dirky, jejž tak rád slaví ve svých básních (Δίρκας ἁγνὸν ὕδωρ Isth. V, 74), Pindaros nazván labutí Dirkaiskou (Dircaeus cycnus, Horatius Od. IV, 2).

V hojných básních svých, jež staří rozdělili v 17 knih pěstoval výlučně chorickou lyriku — ovšem že v nejrozmanitějších způsobech. Tak věnoval své písně oslavě bohů (διθύραμβοι, ὕμνοι, παιᾶνες), chvále heroů a lidí (ἐγκώμια), velebil vítěze v zápasech (ἐπίνικοι) a truchlil nad mrtvými (θρῆνοι).^[5]

Z básní Pindarových zachovalo se úplně 44 zpěvů na oslavu vítězství ve hrách národních složených (ἐπί-νικοι), jež přednášely sbory skládající se z vrstevníků nebo přátel vítězových za průvodu buď lyry, buď flétny, buď obou nástrojů dohromady. Zpěvy ty rozděleny jsou ve čtvero knih dle národních her, při kterých bylo vítězství získáno. Na místě prvém jsou zpěvy na vítězství ve hrách olympijských, potom následují zpěvy pythické, nemejské, isthmické.

Nemůžeme se více podivovati nápěvům písní, jež staří tak velebili, poněvadž se ztratily, avšak dosud divíme se hloubce myšlenek, vznešené, smělé mluvě^[6] a velikoleposti metra.

---

1. Alkmanské metrum u Hor. Carm. I., 7., 25.
2. Velmi případně charakterisuje ráz jeho básní Quintilianus X, 1, 62. »epici carminis onera lyra sustinuit«.
3. Tak praví Quintilianus X, 1, 64: praecipua eius in commovenda miseratione virtus. Srv. Výbor Hrubého-Vaňorného str. 96 n.
4. μελιγλώσσου … κάριν Κηίας ἀηδόνος. Na papyru egyptském nalezeno r. 1897 dvacet básní Bakchylidových více méně kusých, tak že známe nyní téměř 1400 veršů tohoto básníka. Básně ty pocházejí asi z nějaké anthologie z poloviny 1. století př. Kr., kdy Pindar byl sice slavnější, ale Bakchylides čtenější.
5. Tyto nejhlavnější druhy básnické vytýká i Horatius ve své proslulé ódě na Pindara (IV, 2).
6. K bohatosti a plnosti mluvy Pindarovy táhne se krásné srovnání Horatiovo v Carm. IV, 2. monte decurrens velut amnis, imbres quem super notas aluere ripas, fervet immensusque ruit profundo Pindarus ore.