Přehled českých jmen křestních/O křestním jménu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O křestním jménu
Autor: Antonín Brousil
Zdroj: Brousil, Antonín, Přehled českých jmen křestních, Praha 1934
Licence: PD old 70
Index stran

V prvních dobách křesťanských nebylo jméno na křtu sv. měněno. Tak podrželi apoštolové a jiní židé svá původní jména aramejská. Ani Řekové a Římané, obrácení na víru křesťanskou, neměnili svých jmen. Až sv. Augustin († 430) vybízí své vrstevníky, aby na křtu byla křtěncům dávána jména nová, jména sv. mučedníků nebo jiných ctihodných, o církev zasloužilých mužů, jejichž život může býti příkladem. Taková jména bývala potom dávána nejen novorozeným dětem na křtu sv., nýbrž i dospělí někdy, jsouce křtěni, své původní jméno změnili.

U národů germánských v prvních dobách křesťanských dávána byla křtěncům skoro výhradně jména německá, tedy pohanská. Tak bylo i v Čechách. „Sami vévodové a králové čeští z rodu Přemyslova (vyjímajíc jen Oldřichy, Bedřichy, Kunráty) bývali pokřestěni staroslovanskými jmény: Bořivoj, Spytihněv, Vratislav, Václav, Boleslav, Břetislav, Soběslav, Jaromír atd.“ (Palacký: Radhost, I, 115.)

Do koncilu Tridentského nebylo o volbě křestních jmen závazného nařízení církevního. Církevní sněm Tridentský rozbírá zevrubně dogmatické učení o svátosti křtu, dává také nařízení hledíc k ritu při udělování této svátosti, ale otázky o volbě jmen křestních nedotýká se ani slovem. Teprve katechismus Romanus, následkem církevního sněmu Tridentského roku 1566 vydaný, učí a nařizuje: „Jméno křtěnci se dává, které má se vzíti od někoho, kdo pro vynikající zbožnost duše zařaděn jest do počtu Svatých. Tak zajisté snadno se stane, že každý podobností jména bude povzbuzován k následování ctnosti a svatosti, a kromě toho, že koho snaží se následovati, toho také bude vzývati a naději míti, že mu bude přímluvčím k ochraně duše i těla. Pročež zasluhují výtky, kteří jména pohanů, zvláště těch, kteří byli právě největšími zlosyny, tak bedlivě vybírají a je dětem dávají: neboť odtud lze vyrozuměti, zač snahu po křesťanské zbožnosti pokládánu míti chtějí, když se z památky bezbožných lidí tolik radují, že chtí, aby v sluch věřících odevšad zaznívala taková světská jména.“

Souhlasně s tímto nařízením ukládá Rituale Romanum, r. 1614 vydané: „Pečuj (kněz), aby nebyla dávána jména neslušná, bájeslovná, směšná neb od bohů nebo bezbožných pohanů vzatá, nýbrž raději, pokud možno, jména Svatých, jejichžto příklady by věřící byli ke slušnému žití povzbuzováni a pomocí chráněni.“

Z uložení sněmu Tridentského (sess. XXIV. de Reform. c 2.) konány potom hojné synody diecésní a provinciální; mnohé z nich dotýkají se této věci, spravujíce se podstatně uvedenými nařízeními církevními s některými změnami podle místních potřeb. Hledíc k volbě křestních jmen, některé synody ponechávají dosti volnosti. Zákaz jmen pohanských vztahuje se věrojatně jména vzatá z pohanství řeckého a římského, zvláště z mythologie, která svým zvukem již připomínala neřesti svých prvních majetníků. Zákaz takovýchto jmen pohanských týkal se hlavně humanistů, kteří takovými jmény své proticírkevní smýšlení na jevo dávali, nikoli však jmen starogermanských a staroslovanských.


Přísnější nařízení některých synod, kterými se výhradně jmen svatých za křestní jména povolovala, Řím sám v jistém případě uvedl na pravou míru. Když totiž papežský legát pro Indii, pozdější kardinál Tournon, dne 23. ledna 1704 dekretem „nařizoval“, aby se na křtu podle chvalitebného zvyku církve vždy dávalo jméno některého svatého z římského martyrologia, Congregatio sacri officii ze dne 22. dubna 1733 tento dekret pozměnila: slovo „nařizujeme“ škrtla, začež ustanovila přídavek: „Pečuj (kněz) …, jak psáno v Rit. Rom.“

Která jména křestní byla v Čechách v době předbělohorské rozšířena a v jakém rozsahu, o tom podává nám zprávu „Tytularz“ z r. 1589, jenž uvádí jména 2156 zletilých šlechticů. Nejrozšířenější a tedy nejoblíbenější jméno, jak u rytířů a vladyk staročeských tak u pánů bylo jméno Jan. „Tytulárz“ jich uvádí 426. Druhým nejoblíbenějším jménem bylo jméno prvního patrona zemského, sv. Václava; bylo jich 203. Jiříků bylo 138, Adamů 122, Jindřichů 91, Mikulášů 90, Kryštofů 57, Zykmuntů 56. (Sv. Zykmunt byl jedním z patronů zemských, ctěn v době Otce vlasti — syn Zykmunt, zvon Zykmunt.)

Petrů bylo 52, Pavlů však jen 27, Albrechtů 51, Bohuslavů 42, Frydrychů 40. Karlů bylo poměrně málo — jen 39, ačkoli památka Otce vlasti slavila se i v české reformaci. Hendrychů bylo 33, Šebestiánů 30, Vylímů 22, Jaroslavů 21, Henrychů 17, Zdenků rovněž 17.

Dosti rozšířeno bylo jméno Buryan — 16. (Vlastně Burjan, burja Jan, bouřící Jan, prostonárodně Burda, podle jednoho ze sv. bratří Jana a Pavla, byzantských princů, jimž zasvěcen den 26. června.) Ladislavů bylo 15, Divišů 14, Hanušů 14, Danyelů 12, Dětřichů, Bernartů a Bartolomějů po 10, 9 Ctiborů, Matějů a Vojtěchů po 8, Benešů 7, Davídů a Matoušů po 6, Alexandrů 5, Baltazarů, Erazymů, Filipů, Kunešů, Heřmanů a Alešů po 4.

Velmi zřídka přicházela tehdy jména dnes a zvláště před světovou válkou velmi četná; byli jen 3 urození Antonínové a 3 Františkové (Francové) a 2 urození Josefové. Za to byli jen mezi vysoceurozenými 3 Ferdinandové (2 Češi, 1 Němec). Jméno Rudolf přichází mezi pány jedenkrát, mezi rytíři čtyřikrát.

Slovanská jména — kromě uvedených — přicházejí a to vesměs mezi rytíři a vladyky tato: Břeněk 1, Smil 7, Radslav 3, Vratislav 2, Všeslav 2, Zdislav 5, Vojislav, Myslibor, Mstidruh, Přech, Stanislav, Vladislav 3, Věněk 1, Břetislav 2, Drslav 1, Ctibor 4. Jména slovanských věrozvěstů přicházejí jen jedenkrát ve formě Cyrylla a Strachoty. Jméno Prokop přichází třikrát, Ivan jedenkrát.

Přicházejí též ojediněle staročeská jména jako křestní — Bavor, Borotín, Častolár, Hovor, Sezyma, Chval, Zbyněk. Setkáváme se ještě se středověkými jmény českými: Kuneš (Kundrat), Čeněk (Vincenc), Jošt, Brikci, Aleš, Hertvík. Jméno Felix naši předkové překládali na Šťastný.

Bratrský kult bible projevuje se ve jménech jak Samuel (9), Symeon, Eliáš, Ezechyel, Gabriel, Joachym (18), Jakub (31), Izaiáš, Absolon, Jonáš, Josue.

V pobělohorské době „naše krásná domácí jména křestní“, stěžuje si vším právem Fr. Bartoš (Hlídka 1896), „docela vyšla z oběhu a módy; zachovalo se jediné jméno Václav, ale namnoze ve potvořeném německém tvaru Vencl. Až v dobu našeho obrození někteří vlastenci na svém vlasteneckém křtu přibírali si ke svému prvnímu kosmopolitickému jménu křestnímu druhé jméno vlastenecké. Tak přizval se Karel Erben Jaromírem, F. Čelakovský Ladislavem, Josef Chmelenský Krasoslavem, Josef Kamarýt Vlastimilem atd. Od té doby jména česká vyskytují se už častěji jako skutečná jména křestní a podle jejich většího nebo menšího počtu lze měřiti stoupání nebo klesání vědomí vlasteneckého. — Seznamy českých jmen křestních přinášejí i katolické kalendáře; není tedy proč, aby se jich častěji neužívalo, nežli se posud děje. I v této nemálo důležité věci mohli bychom býti více svými. Tak v kalendáři „Moravanu“ zaznamenána jsou tato česká jména křestní: Boleslav (Magnus), Bořivoj. (Abdon), Ctibor (Honorát), Čestmír, Dobroslav (Agathon), Duchoslav (Spiridion), Jaromír (Gebhard), Jaroslav, Miloslav, Milota (Amandus), Pravoslav (Justus), Rostislav (Crescenc), Svatopluk, Václav, Vladimír, Vojtěch — Božena, Dobravka (Benigna), Libuše (Amalie), Ludmila, Milada. — Myslím, že by nebylo nesnadno stotožňovati takto jako překlad i jiná česká jména s původními jmény cizojazyčnými; zvláště by toho zasluhovalo ryze křesťanské jméno Božetěch (opat benediktinského kláštera na Sázavě 1091—1096) a Božetěcha (manželka kronikáře Kosmy).“

Přání slovutného moravského kulturního historika a folkloristy Fr. Bartoše dochází v následujícím přehledu svého splnění. Jména v našem přehledu uvedená nejsou snad nahodilé novotvary nebo libovolné překlady, nýbrž jsou to osobní jména staročeská, jména historická, která v prastarých listinách našel a zaznamenal (Radhost I, 117-128) otec českého dějepisu Frant. Palacký a z části před ním Josef Dobrovský, otec katolického dějezpytu českého a zakladatel novověké literatury.

V podobných seznamech Ben. Meth. Kuldy a Jana Paulyho, jakož i v četných kalendářích nenašli jsme již dalších jmen staročeských, zato ale byli jsme upozorněni na namnoze správné vztahy křestních staročeských k původním cizojazyčným jménům křestním, v katolické cirkvi užívaným.

*

Přehled je rozdělen na dvě části: V první jsou abecedně sestavena česká a zčeštěná jména (různým písmem tištěna: česká polotučným, zčeštěná proloženým písmem) a k nim příslušná obecná jména křestní s označením původu a významu; v druhé části — kalendářní — jsou tato křestní jména abecedně seřazena s označením třídy každého světce a dnem jeho památky.

Ke snazšímu porozumění významu jmen staročeských podotknouti, že kmen „bole“ nemá co činiti s bolem nebo bolestí, nýbrž pochází ze staroslovanského „bolij“ = větší, lepší; kmen „jaro–“ znamená skoro výlučně jarost, sílu, čilost. — Koncovka „–mír“ nemá nic společného se slovem „mír“, nýbrž znamená jako německá koncovka „–mar“, řecká „–klés“ a česká „–slav“ tolik jako: slavný, proslulý, věhlasný.

*

Pro duchovní správce budiž zde ještě připomenuto toto:

Nový církevní zákoník v kán. 761 ustanovuje: „Faráři ať pečují o to, aby křtěnci bylo dáno jméno křesťanské; nemohou-li toho dosáhnouti, ke jménu dávanému od rodičů ať připojí jméno některého světce a v knize pokřtěných ať zapíší oboje jméno.“ Totéž opakuje Rituál římský v nejnovějším vydání z r. 1926.