Příspěvky k životopisu Prokopa Diviše, vynálezce hromosvodu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Příspěvky k životopisu Prokopa Diviše, vynálezce hromosvodu
Autor: Eduard Albert
Zdroj: Osvěta, 10. ročník (1880), s. 789–795. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Prokop Diviš

Zásluhy slovutného krajana našeho Prokopa Diviše jsou již dostatečně zaznamenány v historii lidské vzdělanosti. M. Pelzl vypsal jeho život ve svých vyobrazeních učenců českých; Wurzbach o něm pojednává ve svém biografickém slovníku vynikajících osob rakouských; proslulý pak Poggendorf ve svých dějinách fysiky registruje vynález Divišův a řadí jej mezi učence pověsti světové. Avšak i přes kruhy vědecké se známost jeho jmena rozšířila. Před nedlouhým časem přinesl známý týdenník německý Gartenlaube životopis Divišův s vyobrazením stroje hromosvodného, jejž vynalezl a postavil; odtud se jmeno Divišovo dostalo do všech velikých politických listů Vídenských, kteří věc, u nás dávno známou, jako novinku přinesly; na Moravě konečně p. dr. Müller, úředník bibliothéky Olomúcké, v časopise Moravia uveřejnil některé zajímavé zprávy o Divišovi, čerpané z literární pozůstalosti jeho, chované v bibliothéce Olomúcké. Zejmena upozornil p. dr. Müller na to, že Diviš se zanášel léčením rozličných neduhů pomocí proudu elektrického, že tudíž byl jedním z prvních elektrotherapeutův. Já sám o této věci jsem podal obšírnější zprávu do listu Wiener med. Presse, 1880. Zásluhy našeho krajana jsou tedy ve všeobecnou známost dostatečně uvedeny.

Ježto však citu našemu národnímu nepostačuje, abychom pouze obsah myšlenek Divišových a skutky jeho vědecké znali; anobrž i potom toužíme, aby život a osudy jeho vešly v bližší známost národa českého, z něhož byl pošel: považoval jsem, jsa sourodák Divišův, za svou povinnost, pátrati po některých datech o jeho životě, jehož běh není podrobněji znám.

Především o to běželo, abych literární pozůstalost Divišovu seznal. Laskavostí p. ředitele bibliothéky Olomúcké se mně této příležitosti dostalo. Náhodou šťastnou jsem též přišel na tištěné dílo Divišovo, jež r. 1768 v německém překladě vyšlo a jež pro svou řídkost je vzácným; koupil jsem je v jednom antikvariátě Vídenském. Konečně jsem se obrátil do Solnohradu, kde Diviš byl na doktorát theologie promovován, a velikou ochotou pana bibliothékáře Hammerle jsem se dopídil několika malých podrobností.

Co jsem takto shledal, tuto budiž oznámeno.

Tištěné dílo Divišovo má titul následující: Procopii Divisch, Theologiae Doctoris et Pastoris zu Prendiz bey Znaim in Mähren, längst verlangte Theorie von der meteorologischen Electricite (sie) welche er selbst Magiam naturalem benahmet. Sammt einem Anhang vom Gebrauch der electrischen Gründe zur Chemie. Frankfurt und Leipzig. 1768. Spisek obsahuje 180 stránek v malé osmerce.

Z předmluvy, již podepsal (Herrenberg, den 15. May 1768) F. C. Oetinger, Spec. Superintendent, se dovídáme tohoto: „Man hat des durch Zeitungen längst berühmten Procopii Divisch Theorie von der Electricité schon längst gern durch den Druck bekannt gemacht gesehen. In Wien hat dieser Theologiae Doctor seine Experimente vor Sr. Majestät der Kayserin selbst gemacht, also dass Sie selbst geruhet haben, ihme Dero Bildnis anzuhängen. Zu dem Ende hat Herr Divisch die allergnädigste Erlaubnis erhalten, dieses Tractätlein dem Publico durch den Druck bekannt zu machen. Da ich nun längst mit diesem Herrn correspondirt, so hat er mich ersucht, dieses Werk zum Druck zu bringen. Der Verleger aber wollte es nicht übernehmen, wenn es nicht aus der lateinischen Sprach in die teutsche übersetzt würde. Sein Buch hat den Titul: Magia Naturalis. Dieses ist nun grösten theils ins Teutsche gebracht worden. Meine Gehülfen waren, der Hochgelehrte und Hochehrwürdige Herr Pfarrer Fricker, welcher durch einen langen Umgang mit dem Herrn Divisch selbst seinen Sinn am besten hat einsehen lernen, und etliche aufgeweckte Magistri, besonders Herr Magister Rösler, Sr. Hochwürden Herrn Consistorial-Raths in diesem Stück vorzüglich gelehrter Herr Sohn etc. etc.

Spis sám je rozdělen na tři části: I. Herrn Divischs theoretische practische Abhandlung von dem electrischen Feuer p. 1—70. — II. Herrn Divischs theoretische praktische Abhandlung der Electricität, systematisch zusammen gefasst von Herrn Pfarrer Fricker 70—107. — III. Anhang zu der Theoria Electricitatis, von dem Einfluss derselben in die Chemie und Alchemie, p. 107—170. — IV. Kleiner Anhang von Herrn Ammersins, eines grossen Electrici in der Schweitz, wunderbahren Versuchen mit dem Feuer p. 170—180.

Jak z pozůstalých rukopisů Divišových na jevo vychází, byla první část spisu od Diviše samého buď německy prvotně sepsána, nebo z latiny přeložena, tak že vydavatel Oetinger pomocí svých v předmluvě jmenovaných spolupracovníků jen o II. a III. části pracoval.

Celkem spisek ten jest velmi chudý. Nehledě k tomu, že obsahuje jen málo dát životopisných, zůstavuje ve čtenáři i obsahem i formou svou dojem nemilý. Všude se vkrádá theologická disputace do diskuse výjevů přírodních, a to spůsobem tak nezáživným, že třeba velikého sebezapření, chcemeli se do celého myšlení Divišova ponořiti. Nezdá se mi na ten čas příhodno, čtenáři o tom šíře vykládati; až budou snešeny hojnější pomůcky k sestavení životopisu Divišova, nadejde příležitost o věci této promluviti blíže. Budiž pouze podotknuto, že právě kosmologické náhledy Divišovy, které v něm povstaly z přemýšlení o elektřině, byly dílem příčinou, proč dílo toto nemohlo vyjíti na jevo v tehdejším Rakousku.

I literární pozůstalost Divišova jest velmi chudá. Obsahujeť následující části: 1. Latinský rukopis (14 velikých archů) spisu Divišova Magia naturalis (§. 1—72). 2. Německý rukopis téhož díla (18 archů velikých) a sice §. 1—56 a dupplikát téhož až do §. 20. 3. Německý rukopis téhož díla, prvních 11 archů velikých. 4. Latinský rukopis (6 archů velikých) nadepsaný: Ad censuram Olomucensem. 5. List Oetingerův latinský. 6. Latinský koncept předmluvy ke spisu Magia naturalis. 7. Jeden arch latinského rukopisu, nadepsaného: Crises scripturisticae, jednající o známé větě, že je duše člověka dvojí, jedna pozemská a jedna nebeská. 8. Čtyři svazečky kvartového rukopisu latinského, obsahující na čisto opsaný text díla Magia naturalis. 9. Kopie listu, jejž Divišovi byl poslán od Caesarea mathematika. 10. Několik smíchaných archů; německé obsahují část konceptu Magia naturalis; dva latinské archy obsahují popis stroje elektrického a stroje hromosvodného.

Ježto den narození Divišova, jak jej Pelzl udává, je patrně nepravý, poněvadž se v matrice Žamberecké Diviše tou dobou narozeného dopátrati nemůžeme; domníval jsem se, že v aktách university Solnohradské, kde se Diviš stal doktorem, naleznu den a rok narození Divišova. Avšak naděje moje se nesplnila. Pan bibliothékář Hammerle vyhledal z akt university Solnohradské všecka místa týkající se Diviše a uveřejní je německy pod záhlavím: Aus den gesammelten Notizen für das allgemeine Salzburgische biografische Lexicon von A. F. Hammerle; podobné poznámky p. Hammerle uveřejňuje už po delší dobu v Solnohradských novinách. Některá tato dáta stůjtež zde v plném znění.

V protokolech fakulty theologické nalézá se sub anno 1733, sub decanatu P. Corbinian Thomas:

August. 27ma, fer 5ta. Tentamini Theologico se subjecere odm. Rlgmi. ac Eximii D. D. P. P. Procopius Divisch ct Vincentius Hoditz, Sacri Candmi. et Exempt. Ord. Praemonstrat. Regiae Ecclesiae Lucensis in Moravia Professi, ibidemque sstae Theologiae Professores actuales.

28ma, fer 6ta. Examen Theologicum praefatorum DD. Candidatorum, quia ob praeclarissima sua responsa, vere Professoribus digna, unanimi calculo inter summas laudes praedicata dignissimorum reportarunt. Singulariter autem hic votandum venit, quod cum post finitas jam Lectiones Theologicas advenerint, adeoque, ut oportuisset, frequentare Lectiones pnblicas non amplius potuerint, a Magnifico ex singulari gratiâ ipsis injunctum fuerit, ut Theses pnblicas frequentarent, taxâ tamen pro redemtione Thesium singulis ad 50 flor. auctâ.

29a. Sabb. Gradus Doctoratus Theologici Promotore Clarissimo Dr. Alano Ritter, Wessofontano etc., qui in Aula Acad. inter consuetas Caeremonias supra laudatis DD. Candidatis supremam Lauream impertivit.

Léta 1733 tudíž byl Prokop Diviš profesorem bohosloví v klášteře Luckém a přišed s kollegou svým Vincentiem Hodicem do Solnohradu po skončených už přednáškách veřejných, odbyl tam ke konci srpna zkoušku theologickou s prospěchem velmi znamenitým, a byl dne 29. srpna na doktora bohosloví povýšen.[1]

V aktách fakulty filosofické však nikde zaznamenáno není, že by Diviš kdy byl v Solnohradě doktorátu filosofického dosáhl. Poněvadž se však podepisuje Theologiae et Philosophiae Doctor, musil doktorátu filosofického dosíci jinde.

Bohužel v aktách university Solnohradské o době, kdy se Diviš narodil, nižádné zmínky není. —

Prozatím z pramenů uvedených podávám tuto věci týkající se elektrotherapeutického působení Divišova; především vypsání elektrického stroje z rukopisů Divišových, z nichž obraz stroje pohříchu se ztratil. Zníť vypsání toto, figury stroje se dovolávající a latinou velmi kroucenou sepsané, takto:

O stroji, sloužícím elektrickému hojení nemocných.

Pozorovati sluší předně. Stroj elektrický, z něhož by se nejvíce síly elektrické vydobyti dalo, budiž koule skleněná, osm palců veliká, vytvořená ve zvláštní peci skelné, opatřené především čistým kamenem křesacím; z látek připravených ve zvláštní větší pánvi, vyžadující prudšího ohně v peci, třeba odníti od obyčejné dávky potaše hodnou část a ponechati jí jen tolik, aby sklo vůbec rozteklo a potom stuhlo; na místě toho třeba přidati jeden nebo dva díly benátského kamene tvrdého, dobře roztlučeného (vulgo venetianischer barter Tripel), jímž se skleněná koule čistí a polštářík ku tření elektrickému natírá. Dokud sklo je roztavené a tekuté, budiž nafouknuto v kouli, čili formě dřevěné ze dřeva bukového (ne tenkého a suchého, anobrž hrubého), kteráž prvé bedlivě v dutou kouli byla vypracována tím spůsobem, aby bylo lze ji otevříti a když sklo tam vhozeno bylo, zavříti a v ní sklo nafukovati tolikráte, kolikráte je toho potřeba, aby sklo nabylo tvaru dokonale kulovitého; forma mějž na obou koncích průměru otvory kulaté o půldruhém palci, aby sklo nafouknuté otvory těmi vystupujíc nabylo dvou násadců; sklo pak budiž tlusté asi čtvrt palce; potom budiž v peci schlazovací ponecháno nejvýš osm hodin, aby se náležitě stáhlo. Násadce buďtež potom od sklenáře odříznuty, aby se staly otvory do koule, které se kuželem měděným na soustře vyhladí do tvaru přesně kruhovitého, což se pozná na ose (a) od soustružníka k tomu připravené z toho, zdali se koule, když se otáčeti přestává, kloní na jednu stranu průměru. Oba otvory nebuďtež stejného průměru, anobrž otvor z pravé strany (b) buď poněkud větší, t. j. as půldruhého palce, druhý pak (c) o čtvrtinu menší; otvory těmi probíhejž osa dřevěná z jasanu dobře vyschlého; aby pak vše dobře upevněno bylo, budiž v otvoru menším učiněn dvojí vrub (aneb v otvoru větším jeden jediný, jak se nahodí) přes půl čtvrti palce široký a hluboký; do toho zapuštěna budiž zdířka měděná, na které připevněn nejtek (d) procházející osou, aby koule při otáčení osy zůstala připevněnou. V ose samé budiž učiněna rýha, aby vzduch z koule volně vycházeti mohl; ostatní se podá z obyčejné praxe!

2. Co se láhve týče, pozorovati sluší toto. Láhev budiž zhotovena v tétéž pánvi, jako koule elektrická právě vypsaná, a nafouknuta ve zvláštní formě od soustružníka učiněné; budiž i tétéž tlouštky a jeden střevíc a jeden palec dlouhá; hoření část mějž ve světlosti půlšesta palce a budiž 6 palců dlouhá; dolní část měj průměr půlpáta palce a budiž sedm palců (f) dlouhá; dolní část budiž objata pouzdrem plechovým (g), horní budiž bez pouzdra. Potom zhotovena budiž tyčka, na dolním konci opatřena kulatou deštičkou, aby na dno láhve postavena býti mohla; a budiž tak dlouhá, aby na půlšesta palce z láhve vyčnívala a na půltřetího palce do pouzdra sahala, jsouc připevněna na desku (h) dvěma nýtky (i i). Než se tam ponoří, posype se dno čistými pilinami železnými až k většímu průměru láhve; pak se nasype čisté kalafuny tolik, aby přikrývala piliny na půl palce, aby když pružnosti ohně elektrického přibývá, jemné mluno nevylítlo; tím se zvětší pružnost, jíž potřeba buď k hojení, buď k vyvozování blesku.

3. Co se tkne dvojitých desek (k k), buďtež oba konce natřeny čistým voskem (l l), aby mluno na rozích neprchalo. Koule měděná (m) s křížem jest v případu hojení jen pro ozdobu; jindy slouží k vyvození obyčejné jiskry; dole jest krabice k desce přiletována a jak h et i ukazuje, nýtky (šroubky) připevněna.

4. Recipienty skládají se ze šesti dvojitých kroužků, čtvrt coule tlustých, a jemnými pilinami hlazených, aby nikde nijaká drsnost nezůstala, kterouž by mluno k hojení potřebné prchalo. Recipienty tyto, ježto z koule mluno přejímají, musejí se dotýkati koule těsně, až to chrastí, jsouce šroubkem (n) připevněny k desce, aby pevně ke kouli přiléhaly.

5. Polštářík, pomocí kterého se poznává, zdali jiskra k hojení potřebná je dostatečné síly (NB. následuje místo nečitelné), a jejž technicky nazvati možno ephippiolum electricum (uzdice elektrická), jest dřevěná koule potažená telecí kůží, jejíž strsť hledí do vnitř, aby se tření prudčeji díti mohlo; mezi dřevo a kůži se nastrká koňských chlupů dobře vyvařených.

6. Tyčky půldruhého střevíce dlouhé, jsou na horním konci zahnuté, na dolním jsou podoby kuželovité. Tyčkami těmito se oheň elektrický v pacientu elektrisovaném zháší a sice koncem zahnutým; dolním koncem kuželovitým se mluno vyluzuje v té míře, jaké pro nemocného potřeba.

Než se k elektrisování přistoupí, třeba jest zříditi si stoličku elektrickou, spočívající na čtyrech nohách z bílého a čistého vosku; jsou 7 palců dlouhé a 5 palců tlusté a snadno jest je poříditi takto. Vezme se forma plechová tétéž délky a tlouštky, vymaže se olejem a naplní se voskem rozpuštěným; když vše vychladlo, snadno se noha vosková vytáhne. Potom se vezme deska z dobře vysušeného dříví lipového, dlouhá as tři a široká půltřetí stopy, na kraji všude dobře ohlazená. Když pak přijde doba elektrisování (dělávám to as hodinu před obědem, o 11. hodině ranní, a odpoledne as o 4. hodině), rozprostře se nedaleko stolu, na němž stroj elektrický stojí, přikrývadlo, jakéhož se u lidí vzácnějších na stůl užívá, na zem; je dlouhé as 4 a široké as 3 stopy, aby prach na zemi ležící a jiná tělíska nebyla přitažena na stolici elektrickou. Na prostěradlo postaví se čtyři nohy voskové do čtyr rohů, a na ty se položí deska vzpomenutá, kterouž, ježto elektřina z pacienta elektrisovaného na ni přejde, nazývám stoličkou elektrickou. Stroj tento nazývati „insula“, jak tomu kdosi chce, nikterak nelze, poněvadž podobnosti té nikterak nemá.

Když vše už připraveno jest, tuť elektrista — člověk povahy suché, ne pak serosní, čili vlhké — vezme do levé ruky kus plsti bílé sahající až k palci a otírá stroj, jejž otáčí, tu koží, tu rukou; kdy by se na stroji shledala vlhkost nějaká, tuť se plsť posype trochu práškem tvrdého kamene benátského a znova se stroj otáčí a tře, až jiskry elektrické prskati a do ruky píchati začnou; pak se přiloží polštářek a recipienty ke kouli, a celý stroj začneme otáčeti klikou, při čemž clektrisátor levou rukou polštářík ke kouli přitlačuje, aby tření podporoval, v pravé ruce pak drží tyčku rozdělující; nemocný zatím stojí na stoličce připojen jsa ku deskám stroje prutem železným, a nabývá elektřiny; elektrista pak zkouší palcem pravé ruky, zdali mluno z koule vylinuje. Jeli tomu tak, tuť dá znamení nemocnému, aby jednou nohou prut železný zdvihl a od desky odloučil; sám pak, dotkna se zakřiveným tyčky koncem prutu železného nebo některé části těla nemocného, nebo i stoličky, elektřinu zháší. Přeskočíli jiskra z prutu na tyčku na vzdálenost jednoho palce, bylo elektřiny dost málo a pokračuje se v elektrisování dále; t. j. nemocný se spojí prutem železným s deskou, a takto se kdokoliv může elektrisovati. Trpíli však nemocný neduhem očním, nebo v hlavě, nebo na sluch, tuť se užívá kuželovitého konce tyčky, aby totiž nepřeskočila plná jiskra, anobrž mluno jemně vyprchlo. Praxis ostatně spojená s theorií, o všem, čeho tu šetřiti třeba, člověka poučí, obzvláště, když učenec nějaký při tom jest a z vlastního názoru na okolnosti skrytější poukáže.

Toto jsem sdělil krátce a slohem ne vysokým a temným, jenž není podstatným pro vědu aniž užitečným, anobrž slohem nízkým a jasným, jakož sv. Augustin o tajnostech víry praví: Lépe jest, aby nás tepali gramatikové, než aby nám nerozuměli katolíci, což výborně platí i o tajnostech přírody, která nevyžaduje skladby ozdobné, neboť věc sama zakazuje ozdobnost přestávajíc spokojeně na tom, aby se jí vyučovalo. Aniž já cti nějaké ze slohu hledám, nýbrž ze smyslu, pro slávu boží a užitek bližního; ku kterémuž účelu krátké tyto zprávy spolu s podařenou theorií věnovány buďtež.“ —

Diviš jest patrně jedním z nejprvnějších, t. j. nejčasnějších elektrotherapeutův vůbec. První pokusy elektrotherapeutické děly se okolo polovice minulého století. Kruger v Helmstadtu elektrisoval r. 1744, Herman-Klyn r. 1746. Kdy Diviš začal, je neznámo. V tištěném díle jeho praví se (str. 53): „Von diesem insgemein mikrokosmischen Electrisiren und dessen einigermassen bekannt gewordenen Nutzen, den ich aus allerhöchstem kayserlichen Befehl zu untersuchen verbunden gewesen, sey es dermalen pro theoria genug gesagt.“ Na dvoře císařském byl Diviš r. 1750. Avšak z toho nutně nenásleduje, že by byl teprve z rozkazu císařského byl pokusy elektrotherapeutické začal; spíše se zdá, že se rozkazu císařského jenom proto dovolával, aby se proti lékařskému jeho účinkování nikdo nestavěl na odpor. V ohledu tom byl Diviš opatrným, a zajímavá jest jeho korrespondence se slavným Van Swietenem, velmožným tehda lékařem tělesným císařovny Marie Teresie. Díť o tom (l. c. p. 50): „Zur Beschützung meiner Lehre, muss ich hier pro auctoritate den Wohl- und Hochgebohrnen Herrn Baron von Swieten, Ihro kayserl. königl. Apostolischen Majestät Leibmedicum, des grossen Boerhavii grossen Ausleger, einen in der Welt hochberühmten Mann anführen. Als ich diesem hochgelehrten und mir wohlgeneigten Herrn einsmal in Angelegenheit der electrischen Cur gehorsam geschrieben, wie dass sie dem einen hilft, dem andern aber nicht; und dadurch eine Unterweisung verlangt, habe ich folgende gütige Antwort hierüber erhalten: Erstlich die Kirchen-Canones verbieten, wie bekannt ist, denen Priestern das Exercitium (nicht die Wissenschaft) der Medicin; ich sehe aber nicht, wie das Verbot könne auf die Electrisation ausgedehnt werden, usw. Dahero ist es erlaubt zu zeigen, was das elektrische Feuer in denen schweren Zuständen zu würken vermögend seye…“ Že ze strany lékařské se proti počinání Divišovu námitky děly, vysvítá z následujícího místa (l. c. p. 48): „Ueber diese meine Ausführung hat mich einmal ein Medicus bestraft, ich sollte mich nicht so weit und tief einlassen, dem ich aber erwiedert, er solle nur den Leib, in so fern er durch die Arzneyen heilbar seye, betrachten, mir aber günstig überlassen, denselben, in so fern er beweglich ist (als mobile) zu examiniren, und durch die neu entdeckte electrische Wissenschaft genauer zu untersuchen. Denn das alte Sprüchwort: Ubi desinit Physicus, ibi ineipit Medicus, gilt noch jezo.“ —

S jakou opravdivostí se Diviš měl ku zpytování elektřiny zvířecí, vysvítá z toho, že zkoumal na mrtvole, otevřené od krajského fysika Znojemského, jak se jednotlivé části těla lidského chovají k elektřině.


  1. Pelzl udává chybně „dne 5. srpna“.