Příběhy Odysseovy/III.

Příběhy Odysseovy Jan Šafránek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Jan Šafránek
Zdroj:	ŠAFRÁNEK, Jan. Příběhy Odysseovy. Praha : Jos. R. Vilímek, 1887. s. 48–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

IX. zpěv: Příběhy s Kyklopem. Domluvil Alkinoos; velebné ticho rozhostilo se vůkol. Všickni upřeli zraky své na cizince, který přehlédnuv řadový sbor hostí, králi v odvet tato dává slova:

„Jsemť Odysseus, Laërtiades, jenž lesť pro odvážnou
lidstvu na mysli trvám, do nebes má sláva doráží.
V Ithace pak bydlím širovidné, v ní hora jestiť
Neriton ústrmné, šumolisté; — — —
Rodná výspa leží v moři ploska, k západu míří,
drsná, leč to reků bodrá živitelka; nijaktě
nad svou vlasť sladčího pranic mně spatřiti nelze!“

Vědí tedy shromáždění, kdo jich hostem; slyšeli dříve o rekovství jeho, o rozmyslu jeho písně čarokrásné, nyní zří na něho tváří v tvář. Divili se dosud sličnému, urostlému tělu švarného jonáka, jenž silou nadán jsa byl vítězem v zápase herním: podiví se nyní velikému důmyslu a důvtipu toho muže, jemuž nikoli bez příčiny říkáno, že veleobratným, že miláčkem bohyně Athény. Pověděv tedy jméno své dí dále:

„Aj nuže! tobě i mou přestrastnou cestu vylíčím,
již mně byl určil Zeus, když z Troje se pryč jsem ubíral.“

Začínají pověstná vypravování Odysseova. Jaké tedy byly jeho osudy, kdy vyplul ode Troje?

Větrem zahnáni byli nejprve Achajští na cestě zpáteční ku břehu Kikónskému. V severních končinách kdesi při řece Hebru v Thrakii rozkládalo se Kikonův město Ismaros. Na ně udeřili a nabrali hojné kořisti. Neopatrní vítězové hověli si při jídle a pití, když tu od hor přihnali se bezpočetné zástupy Kikonův, jako listí a květů na jaře bývá; obnovena půtka, ve které těžká sudba stihla také Odyssea; po šesti z každé lodi ztrativ soudruhů jen útěkem kvapným sebe a druhé zachránil. Sotva octli se na hlubokém moři, již tu mrakosběrce Zeus děsnou rozbouřil seveřici. A ta zmítala loďstvem achajským, až u předhoří Malejského odtrženo bylo loďstvo Odysseovo od ostatních a po devítidenním bloudění zahnáno bylo k Lótofagům. Přistáli u pevniny, jíž neznali. Opatrný Odysseus vyšle ihned dvé druhů s hlasatelem, aby zvěděli, kteří a jací to lidé tamo bydlí. Bylo to pokolení lidí krotkých; požívajíce sladké byliny lotu poskytli ihned cizincům svého pokrmu. A hle! okusivše tito, nechtěli se navrátiti k loděm,

„nýbrž u Lótojedů zde raděj si zatoužili zůstat,
jídati plod medový a nepomnít návratu nikdy.“

Užil tedy násilí Odysseus; plačky musili nazpět do korábův a tu na lavičkách veslařských jsou uvázáni. Ostatním poručeno rychle chopiti se vesel a jimi siné brázditi moře, by nikdo lotu ochutnaje tuto nezůstal. Pluli tedy dále. Před nimi záhy rozestřen ostrov nízký, lesnatý, od lidí neobydlený, na němž plno stád divokých koz. Vepluli ve pohodlný přístav a nalezše pramenitou vodu vstoupili na břeh.

Z rána vydal se Odysseus na lov. Byl vydatný. Na každou loď po devíti kozách dostalo se z kořisti, a lodí všech měl Odysseus dvanácte. Na druhé straně ostrova táhl se břeh země Kyklopů. Svolal tedy Odysseus družinu a ohlásil jí, by tuto v zátoce ukryti jsouce, vyčkali jeho návratu; on sám s jednou toliko lodí že k zemi Kyklopů přirazí a ji ohledá. Umluveno, vykonáno. Stanuli na její břehu. Vysoká jeskyně, břečťanem zarostlá, kynula jim vstříc a v mohutné kolem ohradě bečelo bahnic a koz množství náramné. V jeskyni bydlil velikán, pastýř, jenž podoben lesnatému předhoří vysokých hor, kdy osamělé do vzduchu trčí, a pod čelem jeho jediné zářilo oko jak Foibova lampa na podnebesí. U lodí zanechal Odysseus junáky a s sebou pouze dvanácte nejodhodlanějších vzav nezapomněl na měch ruměného vína, které kdysi jemu Marón, kněz Apollonův, byl dal, že ho při záhubě Ismaru zachránil. Víno to mělo božskou vůni a sílu neobyčejnou; na pohár samotoku třeba bylo nalíti dvacet pohárů vody do měsidla a vůní rajskou naplněno ještě ovzduší. Tak silné tedy s sebou měl víno;

„záhy totiž mu zbádal duch přemohutný,
že s mužem ozbrojeným ohromnou sejde se silou
se sveřepým, ani práva ni zákona dobře vědoucím.“

Vkročili do jeskyně. Na plotnách rozestřen sýr, kolem ve zvláštních kotcích jehňátka jarní a pozdní. Opodál puténky a dížky naplněné syrovátkou. Marně prosili soudruhové Odyssea, by vezmouce sýra a jehňata vrátili se nazpět. Neposlechl. Oheň rozdělav, připravil si jídlo, pak čekal. Za chvíli přižene se obr. Nesmírnou otepí suchého chrastí metl na zem, a děsná ta rána zahnala družinu Odysseovu do odlehlých v jeskyni koutů. Vehnav stádo nechal berany a kozly před jeskyní v ohradě, kterou zatarasil balvanem tak těžkým, že by dvacet dvoukolových vozů jím nehnulo. A usednuv podojil ovce i kozy, mléko ztvarožil a práci dokonav oheň si rozdělal a večeři chystal. Nyní při světle teprve zahlédne, že má u sebe hosti. „Kdož jste cizinci? — ihned se na ně oboří — odkud plujete? za jakým účelem? či jako lupiči těkáte za kořistí?“ Z hromového hlasu jeho bylo všem úzko; konečně vzmuží se Odysseus:

„Myť synové Achajů bludní zahnáni ze Troje
větrem rozmetaní sme po velké prohlubi mořské,
zpět toužíce domů, po všech všudy poutech a dráhách
připluli“ —

vece. — Z Agamemnonova prý vojska jsouce, jako prosebníci pod ochranou šírovládného Dia prosí za pohostění a podar. Kyklops na slova ta nepěknou odvetu dává. Bohův se nebojí, ale je zvědav, kde má příchozí loď. Ale nad chytráka Kyklopa chytřejším je Odysseus. Tuší úklady, vezme tedy sám útočiště ku lsti a vymluví se, že mu koráb mořevládný Poseidon roztříštil. Nedomluvil a svědkem byl hrozného divadla. Dva ze soudruhů polapiv velikán mrštil jimi o zemi, až mozek půdu zmokřil načež úd po údu hltaje, sytil se jich masem. Užasl Odysseus a druhové. Než o ně se nestaraje natáhl se Kyklops mezi bravem a oddal se spánku.

Osud nebohých dvou soudruhů dojal nad míru Odyssea. Chtěl již ostrým mečem roztíti obrova prsa, ale rozpomněl se, že by tím jen záhubu všem urychlil. Kdo byl by jim odvalil balvan ode dveří? Nebylo tedy tou cestou žádného zbytí. Čekali do rána. A ráno, když pastýř opět dva z družiny Odysseovy za oběť svou byl vybral a na to hřmotným hvizdotem ku horám odehnal stáda svá, rozhodl se Odysseus k činu velikému. Stál tam opodál v ohradě Kyklopův kyj, náramný, olivový, ještě zelený kmen. Z něho asi na sáh uříznuv, kůru zloupati, na konci přiostřiti a v plameni připáliti soudruhům kázal. Na to ukryl kyj takto upravený v hromadě mrvy a ohlásil, co vykonati zamýšlí. Čtyři nejsilnější k němu, jenž sám pátý byl, losem se přidali, že Kyklopovi, až se večer vrátí, učiní násilí. Nadešel večer a pastýř vraceje se domů zahnal tentokráte snad z nějakého vnuknutí božího všecko stádo do jeskyně. A když podojiv a sýr ztvaroživ lidského zase nasytil se masa, tuť Odysseus maje korbel naplněný ruměným vínem přistoupil k němu a vece:

„Pij! Kyklópe, na, víno, jakož jsi pojed maso lidské,
bys znamenal, jakovýť naše loď byla tenhle tu nápoj
skrývala; tobě na žertvu přináším.“ — — —

Vzal Kyklops a vypil. Zalahodilo mu silné víno, prosil ještě za trochu a rozjařený, když po třikráte se napil a víno mu vstoupilo již do hlavy, tázal se po jméně příchozího, že by mu za to i podar dal na upomínku.

„Na jméno mé slavné — dí Odysseus — se ptáš Kyklope? to já ti rád je povím, ty podar mi podej zase, jak jsi to slíbil.

„Nikdo“ jméno je mé; volajíť mne na to slovo Nikdo
máti otec, tolikéž ostatní soudruzi vesměs.“

Leč — jak nyní odpoví opilý Kyklops?

„Nikdo budiž po svém tovaryšstvu naposledy pozřen,
dříve ti ostatní — to za dar bude tobě počestný.“

Děl tak; ale překonán jsa vínem padl na znak a záhy v těžký chrapot spícího mísilo se dávení pozřeného masa lidského. Nadešla rozhodná chvíle. Pokynul Odysseus. Ihned ještě teplý kyj pod popelem žhavil, načež pak zvolení druhové vzavše jej na dané znamení rázem

„vtiskli ve důl zrakový; pak on se shůry podepřev
jal se vstať, jak muž kdy vrtá dřevo kýsi korábné.“ —

Hrůzostrašně zaúpěl velikán Kyklops a nesmírný jeho řev polekal i druhé Kyklopy, kteří z dálnějších skrýší houfně se scházeli a tázali po příčině takového nářku. Jim odpoví raněný: „Nikdo lstí mne ničí, nikdo násilou.“ Ti pak rozmrzelí na to:

„Pakli tě nikdo tudíž násilně samotna nehrdlí,
tož Dia velmožného neduh nijak odbyti nelze.“ — —

Myslí totiž, že nějaká šílenosť o Kyklopa se pokouší a tak se rozejdou. Pomsta byla vykonána, ale co dále? Vždyť šlo o hrdlo! Brzy věděl si zase Odysseus rady. Tré beranů vždy jemným proutím svázal a ten prostřední vzal vždy jednoho druha pod sebe. Tak uloživ soudruhy sám v rouno náramného berana se zakryl a dlouhé vlny jeho se přidržel. Z rána Kyklops stěží že ohmatal kámen u dveří: odvalil jej a mezi dveřmi usednuv podojil nejprve bahnice a pouštěl je ven, na to berany, omakávaje jejich záda. Naposled přišel veliký beran, jenž druhdy prvý býval a v čele kráčíval stáda. Podivil se tomu Kyklops Polyfém a dojat jsa vykládal si, žeť asi nad ztrátou pánova zraku i on sám truchlí. Vyvázli tedy šťastně z jeskyně Polyfemovy. První vyprostil se z vlny beranovy Odysseus, na to odvázal soudruhy. Sebravše něco bravu chvatem spěli ku svému korábu a všedše veslovali ode břehu. Byli již opodál, když tu Odysseus na Kyklopa vzkřikne a pravé své jméno mu ohlásí, by věděl, kdo ho za ztrátu šesti soudruhů ztrestal. Jméno Odysseovo Polyfema omráčí. Rozpomene se na starou věštbu Telemovu; i vzúpí k otci svému Poseidonu, vládci širého moře, by pokořil zpupného Odyssea a zhubil ho na vodách. A v hněvu svém dvakráte mrští balvanem za lodí, jak dle hlasu souditi mohl, kudy pluje; ale nedohodil. A druhové rychle veslovavše přirazili k ostrovu a ku družině ostatní: tuto celý den odpočívali a po děsném tom dobrodružství se posilňovali. Na zejtří pak odepluli dále.

X. zpěv: Příhody Aiola, Laistrygonův a Kirky. Dopluli k ostrovu Aiolskému. Kolem něho kovová táhla se hradba, ostrov pak sám na hladké skále z moře vyčníval, ve kterém stále se pohyboval. Tu vládl Aiolos, miláček bohů nesmrtelných; přijal cizince velmi vlídně, celý měsíc je hostil a na osudy Trojské se vyptával. Ježto pak byl vládcem větrů, dal Odysseovi na rozloučenou měch, do kterého zavřel všecky nepříznivé větry; toliko jemný zefyrek vanul mu na lodi a hnal je rychle směrem k Ithace. Devět dní a devět nocí bez ustání pluli; desátého dne uzřeli již rodné země své půdu, když tu záhubný spánek seslali na něho bohové. Soudruhové nemyslili jinak, nežli že zlata a stříbra veliký poklad ve měchu tom uložen, neb nač byl by ho Odysseus tak bedlivě střehl? Užili chvíle osudné; zvědavi kořisti rozváží měch; než nastojte! bouří náramnou vyletí větrové a záchvatná vichřice unese loďstvo zas na šíré moře, zas na výspu Aiolskou. Podruhé prosí Odysseus za příznivý vítr, podruhé, že soudruhy oklamán byl, pro sebe návratu žádá; ale marně. Zamračený Aiolos odmítá jeho prosby:

„Kliď se ze výspy honem, ty živý tvore nejzvrhlejší,
neb mně není záhodno takého přijímať a vyslať
člověka, jenž by bohův blažených měl zášť a nelásku,
kliď se! neboť jsa bohům protiven hle, zpátky přicházíš.“

Na mysli roztrpčen je Odysseus; nastoupí tedy cestu další. Sedmého dne přistane u Laistrygónského města Telepylu, výšebranného to sídla velikých jedlíků. Ten asi je význam názvu kmene i jeho sídla. Do pohodlného přístavu vehnali všickni druhové Odysseovi lodi a v něm zakotvili; on sám pouze z opatrnosti neučinil tak, ale u vyčnívající skály poblíže přístavu ji uvázal. I do tohoto města vypravil hned dvé poslů se hlasatelem, aby se poohlédli po krajině. Ti po široké cestě vozové záhy potkali dceru krále Laistrygonského Antifata, která u studánky Artakijské vodu vážila. I smluvili se s ní a ona dovedla je do příbytku svého otce. Antifata doma nezastihli, byltě ve shromáždění lidu; ale vzezření jeho manželky málo dodalo mysli poslům Odysseovým. Byla prý vysoká jako témě horské, a když ihned muže domů zavolala, tuť čeho u Kyklopa zakusili, chystáno jim podruhé. Jeden z nich zmařen rukama královýma, jenž na mase jeho hned si pochutnával, načež pak za utíkajícími pospíšiv, celé město pobouřil a obyvatelstvo jeho k zátoce přístavní sehnal. I obklíčili Laistrygoni loďstvo a s muži tuhý vedouce boj, na dlouhá dřevce jich těla napichovali. Tu ztratil Odysseus všecky lodi až na svou, všecko mužstvo až na to, které dlelo na lodi s ním. Pohroma nad pohromy jiné osudnější! Vyvázl arci z nebezpečí smrti; ale kam nyní s jedinou lodí? Bloudil po moři dále až přistál na pobřeží ostrova Aiaiského, na kterém vládla čarodějná bohyně Kirka, sestra Aetova, dcera Okeana a Persy. Celé dva dni prodlel se družinou svou na břehu a bál se postoupiti dále; konečně dne třetího vzav kopí a ostrý meč vydal se sám na obhlídku. Rozvažoval, co by činiti měl a rozhodl se, že soudruhům nejprve dobrou uchystá večeři. A náhoda mu přála. V tom seslal kýsi bůh mu v ústrety paroháče jelena, který volně z pastvy ku řece kráčel. Rozmáchl tedy Odysseus oštěp a rázem pronikla zbraň páteř a raněný jelen zamečev, skácel se v prach. Přistoupiv k němu blíže, shledal teprve, že důkladný to lov. Z roští a proutí vazák asi sáhový si zrobiv, svázal jelenu běhy a provléknuv si břímě kolem šije nesl je na zádech k lodi opíraje se o silný oštěp. A došed soudruhů povzbudil jich; oni pak chutě do práce se dali a uchystali večeři libou. Z rána dne druhého radí se Odysseus co činiti. Upomínka na strasti u Kyklopa a Laistrygonů příliš se živě ozývala v jich mysli; není tedy divu, že lkali a nechtěli zkoumati, kdo by na Aiaiském ostrově bydlil. Než Odysseus rozdělil všecky druhy ve dva díly, jednomu dílu sebe, druhému Eurylocha za vůdce dada metal losy; i padl los na Eurylocha, který se dvaceti dvěma spoludruhy měl se podjati toho úkolu. Šli tedy. V údolí našli dům z hlazených kamenů zbudovaný, kolem něhož prostírala se stinná doubravina. Tu vlci, šakalové, lvi zcela krotcí vidouce příchozích, hned se k nim lísali. Neobvyklý to u lvův a vlkův úkaz. Stanuli tedy poslové a rozvažovali; v tom zaslechnou z vnitřka domu libý hlas, spatří tamo sličnou bohyni, ana kolem stavu obcházejíc krásně zpívá. Hlasitým hovorem upozornili ji, že přišli cizinci. Na to bohyně pozývá jich, by vešli. Učiní tak všickni; jen Eurylochos zůstane venku na stráži. A přišedších pohostí v nádherné komnatě své vínem Pramnejským, do něhož kouzelných přimísila tekutin. Netušili nejmenších úkladů a bez starosti, bez bázně popíjeli. Tu však kouzelný proutek vzavši dotekla se Kirké jich těla a proměnila všecky ve vepře. Ve svinské chlívky je zavřela, žaludy a svídu předhodila k snědku. Podivná to proměna! Ač byli tučnými štětináči, nicméně mysl jim zůstala táž jako dříve! Když pak se nevraceli a Eurylochos dočekati se jich nemohl, tušil, že jim se přihodilo něco zlého. Celý bez sebe přiběhne k Odysseovi, vypoví, co byl viděl a dodá, že o soudruzích od té chvíle, kdy do paláce Kirčina vešli, ani vidu, ani slechu. To byla novina neblahá! Vzal tedy Odysseus ostrý meč, opásal se jím a kázal Eurylochovi, by mu cestu k paláci onomu ukazoval. Ale Eurylochos objal kolena pána svého a úpěnlivé prosil, by nevydával se v nové nebezpečí, zahyne prý jako soudruhové. Prosil nadarmo. Dal se Odysseus na cestu bez průvodčího. Trapné zmítaly myslí jeho předtuchy — z těch však vysvobodil ho posel boží, rychlozjevný Hermes. Poučil ho, jak by odolal nástrahám mocné kouzelnice a dal mu ochranný kořen květiny liliovité jíž bozi „moly“ říkají. S odvahou tedy Odysseus vstoupil do paláce Kirčina. Přivítavši ho pobídla hned, by na krásném stříbrohřebém křesle se usadil. Ve zlatém poháru podala nápoj kouzelný. Odysseus vypil, ale kouzlo neúčinkovalo. Vzala tedy Kirka čarovný proutek a hlasno vykřikla: „Jdiž do chléva nyní, mezi soudruhy lehni předešlé.“ Tak děla; on však vytasiv břitký meč hnal se po kouzelnici, jako by ji usmrtiti hodlal. Vzkřikla a na kolena padši postrašená se táže:

„Kdo jsi ty? odkud? otec kde i máti bydlí tvoje rodná?
Div mě pojal, že vypiv ten nápoj, nejsi okouzlen;
Nikdo, ba nikdo jiný člověk toho nápoje nesnes!
Snad jsi velezkušený Odysseus, jenž někdy že přijde
stále mi říkával zlatoberlý bůh posel Hermes,
z Troje domů jdoucí běhutém na korábu brunátném?“

Děla pravdu; uhodla, byl to Odysseus. Zavolala ruče na služky, které vodními byly vílami; z nich jedna krásnými koberci křesla pokryla, druhá ku křeslům stolky přistavila z ryzího stříbra a na ně položila chleb ve zlatých košíčkách; třetí libé mísila s vodou víno, čtvrtá pak v lesklém kotlíku vodu hřála. Když voda vřela, umyl se Odysseus a přisedl k hostině uchystané. Než neměl ani chuti k jídlu, ani veselé mysli. I pověděl toho příčinu své božské hostitelce. Rmoutil ho osud nebohých soudruhů. Co činiti? Povolila přání jeho bohyně, otevřela chlívky, natřela protijedem vepře zčarované a hle! — opět tu před Odysseem stojí junáčtí druhové, sličnější ještě a urostlejší. Poznali ho a radostí až zaslzeli. Nyní již nebylo příčiny k dalšímu smutku; proto pobídla ho Kirka, by loď svou a zásoby dobře uklidil i všecko nářadí, sám pak se soudruhy ostatními by se k ní vrátil. Stalo se tak, ač Eurylochos nedověrný násilím musil býti donucen a svou tvrdohlavosť málem by byl zaplatil životem; neboť rozhněvaný Odysseus tasil již meč na vzdorovitého a jen stěží se dal od soudruhův uprositi. U Kirka prodleli po celý rok a měli se tam výborně všickni. Ale je-li dobra přes příliš, toužíváme po změně. Tak i soudruzi připomněli pánu svému, že by na čase bylo dále plouti. Kirka svolila jejich prosbám a ohlásila, že jest jim plouti dříve do podsvětí. Zkrušeno tou řečí srdce nelekavého Odyssea.

„Kirko milá — dí — kdož medle na té bude cestě mi vůdcem?
V Hádovo ještě rychlým se nedostal nikdo korábem!“

Kirka dobře mu radí. Kde podzemní řeky Pyriflegeton a Kokytos se stékají, tam je vchod do podsvětí. Tu vykoná oběti, zeptá se věštce Teiresia na příští osudy. Poučen jest Odysseus o cestě do podsvětí; z rána opatřen jsa od bohyně vším potřebným nastupuje cestu. Jsou všickni druhové uchystáni — jen Elpenor schází. Druh to ze všech nejmladší, jenž vínem jsa stížen, ulehl na střeše palácové; zaslechnuv pak hlomoz na cestu chystajících se rodáků

„náhle se ze sna vytrhnul a čidly svými zapomněl
zpátky sejíti dolů ke stupňům pokroče dlouhým,
nýbrž zpříma na zem padl se střechy, tak že se vaz mu
z obratlů zpřelomil, duše pak v říš Hádovu zašla.“

XI. zpěv: Odysseus v podsvětí. Dáno znamení. Ostatní druhové usedli a lanoví spořádavše vypluli. Cesta trvala celý den, a když s večerem slunko ku hranicím hlubokého Okeanu se sklánělo, octli se v zemi mužů Kinmerských. V krajinu tu nikdy již nepřicházejí paprsky sluneční, ale tma pouhá klene se nad ubohým tím lidem. A ještě dále pluli a brzy byli u cíle, u místa, které označila jim Kirka. Tu Odysseus vytasiv od boku břitký meč, jal se kopati jámu loket zdélí, zšíří a zhloubí, do ní úlitbu čině všem dušem zemřelých nejprve medoviny, pak vína, potom do třetice vody uléval a tlučí (ječnou to hrubozrnou moukou) jámu posypal. A když všickni vroucně se pomodlili a hojné po návratu do otčiny slíbili oběti, tuť Odysseus vzav černou ovci zařízl hrdlo, že krev z hlavy do hlubiny nachýlené řinula se v jámu. Hned

                                        „přichvátaly ze všad
stíny nebožtíkův umrlých zpod mrákot erebských;
dav nevěst, panicův se starci velezkušenými,
dívčin i outlotělých, svěžebolné srdce majících,
přemnoho pak zbodaných ocelohrotnými kopími
v bitvě mužů zabitých, zakrváceny pláty majících,
jižto ze různých stran kol jámy se míhali houfně
s vřeskotem ohromným; zsinalá ho pojímala bázeň.“

Z velkého toho duší zástupu prvou duši Elpenorovu poznal Odysseus; i slíbil, že vrátě se na výspu Aiaiskou nebohého pohřbí. Druhou poznal duši drahé své mateře, Antikleje, kterou byl živou opustil, odjížděje ku Troji. Zaslzel Odysseus, než dle příkazu nejprve s duší Teiresiovou měl se potázati. Ta napila se černé krve a věstila Odysseovi neveselou budoucnosť.

Že oslepil Polyfema Kyklopa Odysseus, rozhněval vládce moře boha Poseidona, jehož synem byl Polyfem. A Poseidon hněvu svého nezapomene. Jen stěží snad vyváznou, nedotknou-li se na ostrově Trinakrijském skotův a bravu, který nymfy Faethusa a Lampetié tam pasou vševidoucímu Jasoni Slunci. Nezdrží-li se skotu toho, pak soudruhové i koráb zkázu vezmou a Odysseus unikne-li záhuby, přece pozdě, prabídně domů se navrátí a to na korábě cizím, doma pak shledá trampoty mnohé. Než překoná to vše a smíře se s bohy klidně zemře a národové vůkol šťastni budou. Poznal tak Odysseus svou budoucnosť; rád by ještě s mateří milou rozmlouval, i ptá se Teiresia, jak to možno. Dí tento:

„Věz to: nebožtíkův z umrlých komu dáš koli vůli
blíž krve přistoupiť, vypoví ten pravdu ti jistou;
však komu zabránil bys, onen ti zpátkem odejde.“

Dle té rady zařídí se Odysseus. Jakmile napila se krve duše mateře jeho, ihned poznala milého syna a prvá její otázka platí domovu. Viděl již Odysseus Ithaku, svou manželku a syna Télemacha? Či teprve ode Troje přichází? A syn zase rád by zvěděl, proč matka již není mezi živými! Co sklátilo ji v říši Hádovu? Snad střelosypná bohyně Artemis smrtícím šípem stařenku zasáhla? O jak rád by zvěděl od ní, co doma dělají!

Duše matčina nejprve o Penelopě hovoří. Ta je Odysseovi věrnou, stále čekajíc jeho návratu. V hoři a slzách mijí den za dnem, noc za nocí. Telemachos dorostl a vládne si svým údělem a zemi za otce spravuje. Stařičký Laërtes dlí na venku, do města nechodí pro zármutek a s čeledí přebývaje nemůže se zhostiti žalu, dokud syna svého zase nespatří tváří v tvář. A má nyní říci co bylo její smrti příčinou? „Touha po tobě, a věhlasu v jemnocitu tvém, můj synu, proslavený hrdino, život mi oloupily sladký.“ Tak dí — a Odysseus rozplývaje se v slzách v říši mrtvých od duše mrtvé mateře zvídá po toliku létech poprvé o svých nejmilejších! Jsou tedy na živu milý otec, věrná choť, mladistvý syn! Aspoň kdyby mohl stín zemřelé mateře obejmouti! Leč — marný to pokus!

        „takový je lidem, když zemřeli, výměr a zákon,
neb svazy nespojí masité již části ni kosti,
nýbrž to vše krutá plamenův moc a síla horoucích
ztráví, jakmile duch bělavé jen kosti opustí,
pak duše pryč zaletíc jako sen třepotá se a míhá.“ —

Tu zamihly se duše slavných žen. Rozmlouvá s nimi Odysseus; tak Ifimédeia vypráví mu o záhubě synů svých Óta a Efialta, kteří proti nebešťanům válku začali, Ossu na Olymp vztýčili a šumolistou horu Pélion na onu postavili, by ztekli říš nebeskou. Nebylo jim souzeno zvítěziti. Plavovlasý Diův syn, dalekostřelný Apollon zasáhl hruď jejich ostrými šípy a ztratili život mládi, neboť sotva že jim brada i líce prvním se pokrývaly pýřím. — —

Vypravování Odysseovo zalíbilo se sice všem poslouchajícím, zejména však královně Aretě; nechce, aby pospíšili si Faiačané s dopravou Odysseovou, ale přeje si, by hojně byl obdarován. S ní souhlasí sám Alkinoos; rád by věděl, setkal-li se Odysseus s dušemi oněch hrdin, se kterými před Trojou bojoval. Na odpočinutí dosti času. Jinak soudil Odysseus.

„Jest sice čas k besedám hojným, však i poklidu čas jest“ vece; nicméně ve vypravování svém pokračuje by zodpověděl otázku Alkinoovu. A jak na zemi, na pláních, před hradbami Trojskými slynuli hrdinové rekovností, zásluhami, slávou: tím pořádkem zmiňuje se o jich dušech. Nejvíce překvapil Odyssea v podsvětí stín Agamemnonův. Vždyť živ a zdráv ubíral se vítězstvím věnčený hrdina se zástupy řeckými ode Troje domů; toho se Odysseus nenadál. Co tedy schvátilo reka toho velestatného v říši mrtvých? Slyšme, co sám řekl Odysseovi:

„Neschvátil mě Poseidaon záhubně na vodstvu
vichrů vírovitých výšlehné výhně vypustiv,
též mě lidé sveřepí nezkláli na pevnině zemské,
však mě to Aigisthos, zhotoviv smrť a sudbu žalostnou
lotrovskou se ženou, do paláce na hostinu pozvav,
zavraždil, jako někdo zabíjí býka při jeslích.“

Navrátil se tedy Agamemnon i s kořistí až do Mykén; ale zradou vlastní manželky Klytaimnestry od Aigistha se světa byl zprovozen. Dcery Tyndareovy neblaze po Helladě se proslavily. Helena prchši s Paridem stala se příčinou války Trojské a sestra její Klytainmestra provinila se smrtí slavného Agamemnona. Ba ani mu nedopřála, by shledal se s Orestem, jehož mladičkého byl zanechal doma! Neví o něm pranic. Ale Odysseus také ho nemůže lépe zpraviti, vždyť na půdu hellénskou ještě nevkročil a povídati na prázdno není čestno.

Druhý tu stín Achilleův ve průvodu duše Patroklovy. Za živa nerozdílnými byli přátely, i nyní pohromadě jsou s Antilochem věrným sluhou. Blahoslaví Odysseus duši Achilleově; dokud živ byl, slávou a silou vynikal nade všecky vrstevníky a i nyní mocně vládne v říši mrtvých. Ne tak soudí Achilleus sám.

„O smrti jen, čacký Odyséve, mi útěchy nemluv.
Radš bych chtěl jsa parobem oráčovi sloužiti za mzdu,
venkovskému nuzáku, jemuž je pomálu majetku,
nežli nebožtíkům zhynulým vládnouti navezkrz.“

Než — i on se táže po svých milých, které zanechal na zemi. Především jak daří se stařičkému otci Peleovi? Jeli ctěn a vážen u Řekův? A co syn jeho Neoptolemos dělá? Jak on se proslavil, když po otcově smrti ku Troji přišel do boje? — O starém Peleovi Odysseus neví ničeho; ovšem pak o synu Achilleovu, Neoptolemovi, chvalné dáti může svědectví. Sám se věhlasným Nestorem přivezl ho z ostrova Skýru před Troju; ve válce vynikal vždy statečností i důmyslem. A když kůň Epeiův na zkázu nepřátelského města byl dobudován a jiní statní hrdinové váhali se ukryti v jeho nitru, tuť on nezhrožen mezi prvními se přihlásil a při pádu Troje věhlasnou svou udatnosť osvědčil. Bez úrazu všelikého, kořistí hojnou byl obdařen a domů se vrátil. Uspokojen odešel stín Achilleův,

„rozradován, že rozence milého tu oslavu slyšel.“

I Aiantův stín mihl se kolem Odyssea. Hrdinu toho zvali Řekové svou věží, svou hradbou; však tě také štítonosce Aias ani souboje s Hektorem se nebál. Slynul-li Odysseus důmyslem, slynul Aias rekovností. A přece se znepřátelili. Po smrti Achilleově darovala bohyně Thetis Achajským zbroj syna svého a v zápas o ni vešli Aias a Odysseus. Vítězství ze zápasu toho přiřkli náčelníci Odysseovi. Uražený Aias zbavil se života. Tu s jeho duší potká se Odysseus. Přál by si usmířiti ji, osloví ji vlídně, ale duše Aiantova ani

                                   „neodvece, než za jinými
stíny duší umrlých odešla do mrákot erebských.“ —

V jiném zástupu duší jiné divadlo namanulo se zraku jeho. Tu Minós seděl, žezlo zlaté třímaje v ruce a soudil stíny zemřelých: tamo zas obrovský Orión jak za živa činíval, i nyní stíny zvěře honil, kterou ve hvozdech byl kyjem proklál. Onde Tityos za pych a zpupnosť od bohů trestán. Na devíti lánech náramné jeho tělo, po boku mu dlí dva supové, požírají játra a drápy svými rozrývají útroby jeho; opodál Tantalos uprostřed řeky stojí, nad hlavou jeho vlní se hojnosť hrušek, jablek, oliv — a přece nebožák žízní a hladem ustavičné týrán. Dotkne-li se ovoce některého, vítr honem je zavane do stinných oblaků vrstev, sehne-li šíji svou k vodě, ihned pohlcuje země proudy její. A dále Sisyfos nešťastný, kámen ohromný na vrch horský valí. Sotva že k cíli se blíží, tuť zvrací se tíže jeho a nezbývá než práci začíti znova. Ba i se stínem Herakleovým střetl se tu Odysseus. Rozmlouvají spolu a Herakles připomíná svého činu, kdy z rozkazu Eurystheova psa Kerbera bylo mu vynésti z podsvětí. Leč — zástupu duší nebylo by konce; a Odysseus maje strach, aby neshlédl stvůry Gorgonské, Medusy totiž, a aby nezkameněl, prchne raději z podsvětí. Pomodliv se bohům káže odepjati koremná lana, vesel se chopiti, odrazili dále. Na slovo poslechnou soudruhové a záhy příznivý vítr duje v plachty natažené a loď spěje dále. —

XII. zpěv: Příhody u Seirén, Skyly, Charybdy, stád Héliových. Jak Elpenor v podsvětí Odysseovi napověděl, tak se i stalo; připluli opětně ku břehu ostrova Aiaiského. První jich péčí byl pohřeb nebohého soudruha. Přinesli mrtvolu jeho z Kirčina paláce a

„rychle polen narubavše na výtoň, kde čněla nejvýš,
pohřbili jej zunylí, slzy prudké hořce roníce.
Když pak trup byl spálen a mrtvoly sezžena výzbroj,
rov nasypavše a sloup přivalivše na kopku památný,
vetkli na náhrobném leporučné veslo na vršku.“

Do příbytku bohyně Kirky již nešli; sama však přišla k nim a hojně pokrmu i nápoje poskytla jim na posilněnou. Zatím co soudruzi sobě hověli, vyzvídala Kirka na Odysseovi, čeho v říši podsvětí zvěděl, na to sama poučovala ho dále o příští cestě. Ohlásila mu hrozící nebezpečí od Seirén, pak od skal, jež „Planktai“ (srazky) zovou, protože jsou pohyblivé a lodi, přijdou-li mezi ně, rozrážejí; také na Skyllu i Charybdu ho pozorným učinila a před stádem na ostrově Thrinakrijském náležitě varovala. O všem jsa poučen mohl nyní plouti Odysseus dále. Příznivý vítr hnal jeho loď a záhy již blížili se k ostrovu, na němž Seireny přebývaly, dvě nymfy, které zpěvem svým líbezným lákaly cestujících. I Odyssea čarovný zval jejich hlas:

„Ajta, veleslavný Odysséve, ty pýcho Achajců!
Sem jda přiboč si koráb, by naším hlasem obradoval se.
Nikdo tě nikda nejel tudy rychloletém na korábu,
z úst by nebyl naše sladkotoké hlasy poslechl dříve.
Známe totiž všeliký toho běh, co se ve Troji šíré
Argejové Trojané z libovůle natrpěli božské;
víme také cokoliv kdes udá se na půdě všeživné.“

Odyssea však lákaly marně. Vzav dle rady Kirčiny z kola kus vosku, uhnětl jej a zalepil jím uši soudruhův a sám dal se Perimédem a Eurylochem přivázati při stěžni. A když úsilně druhů prosil, aby ho odvázali a k lákavým pustili Seirenám, tuď oni ještě tužší vazbou tělo jeho obemkli. Tak vyvázli z jednoho nebezpečí. Brzy hrozí nové. Pod útesem skalním děsný netvor jim hrozí. To Skylla:

„Dvé a deset věru noh jí ze předu je všepoberných,
šest pak i má šíjí dlouhánských, z nichžto na každé
hrůzyplná hlava dlí, za sebou v nich jdou zuby pásmem
pevně a husté trojím, smrti černé jícny požerné.
Do sluje vyhlubené se dříkem smekla do půle,
ven pak příšerné ze bezedny hlaviznami zírá.“

Proti ní Charybdis, která

„strašně hltem jímá v sebe trpkou příboje vláhu;
a kdykoli vychrlí, jak v ohni kotel prahoroucím
všecka řičíc klokotá, prská a do výšky sršící
šum pěnivý stříká, dopadá na vrchol skal obou dvou.“

I tu se zachoval Odysseus, jak radila Kirka; kdyby byl s korábem té chvíle přišel, kdy vír Charybdin v sebe vodu hltal, veta by bylo bývalo po všech; ze dvou nehod volil menší; přiblíživ se ku Skylle, ztratil ovšem soudruhů šest, které mu žravá ta nestvůra uloupila z lodi, ale s ostatkem dobře vyvázl. Loď hnala se směrem k ostrovu Trinakrijskému. Odysseus nechtěl tu přistáti, by se nesplnila věštba osudná, než Eurylochos pobídne proti němu soudruhův a Odysseus má vzpouru na lodi. Povolí jen tehdy, přisáhnou-li přísahu velikou, že se nedotknou stád na ostrově onom. Byla pak to stáda posvěcená bohu Jasoni Slunci, počtem sedm stád skotu, tolikéž bravu a v každém stádě kusů padesáte. Pastýřkami jich byly sličné rusalky Lampetié a Faethusa. Stád těch nepřibývalo ani neubývalo a dotknouti se jich nesměl žádný smrtelník, nechtěl-li pykati životem. Druhové přisáhli. Zakotvil tedy Odysseus na břehu; než obrátil se vítr, přihnalá bouře zbránila další cestě. Dokud měli soudruhové potravu od Kirky, pojídali z té; ale když došla a již doléhal na ně hlad, tu odvážili se a vztáhli ruce své na skot bohu zasvěcený. Odysseus právě spal; a když ho probudila vůně pečeného masa, bylo již pozdě. Však hned dali bohové na jevo, že spáchán zločin. Stažená kůže se skotu sama se pohybovala, rozsekané maso bučelo a pobíhalo na rožni! Odysseus modlil se k bohům — modlil se za soudruhy nadarmo. Za nedlouho — neboť celý měsíc tu prodleli již — dali se na cestu. Sotva že ocitli se na hladině mořské, zdvihl Zeus velikou bouři, ta překotila stožár a ten padaje třaskl kormidelníka do hlavy a zabitého do moře skácel. V tom mihl se blesk a zachvácena jím loď. Zahynuli soudruhové všickni jen Odysseus, na kýl stožár upevniv lanem, pustil se na troskách těch zoufale na moře. Nastojte! Obrátí se vítr a žene ho směrem ku Skylle a Charybdě. Co nyní počíti? Na hladkou skálu vyšplhati by nemohl. Spasiti by se mohl jen na planém fíku, který nad Charybdou větve své rozkládal. Ale jak se tam dostane? Vyskočiv do výše jako netopýr připjav se držel se ho; byloť mu čekati, až trosky lodi, které nyní tůň pozřela, opět vytryskne nazpět. Po dlouhé době stala se změna. Charybdis vystřikuje proudy vodní k nebesům a v nich objeví se žádoucí jeho lodi trosky. A tu pak

„nohy, páže zatím tu do seskoku ze shora pustí,
do středu metne sebou předlouhých vedle samých dřev,
pak posadiv se na nich vodou vesluje pažemi svými.“

A nyní devět dní a nocí sám a sám takto plul Odysseus po moři, až desáté noci zahnán byl na ostrov Ogygii, kde bydlela bohyně Kalypso. Jak potom od ní k Faiačanům přišel, to již královně Aretě vyprávěl, toho tedy pomine.