Přátelství města a vesnice je zapotřebí pro celý náš stát

Údaje o textu
Titulek:	Přátelství města a vesnice je zapotřebí pro celý náš stát
Podtitulek:	Vánoční projev presidenta republiky dr. Edvarda Beneše
Autor:	Edvard Beneš
Zdroj:	Rovnost, roč. 63, č. 300. str. 1-2. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	25. 12. 1947
Licence:	PD CZ
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský
Související články ve Wikipedii: František August Brauner

Drazí spoluobčané,

i na prahu letošních vánoc, našich nejmilejších svátků, přicházím vás pozdravit v hřejivém prostředí vašich domovů a povědět několik upřímných slov o našich společných starostech i nadějích.

I když jsem loni upozornil, že nás čeká ještě mnoho těžkosti v životě národním, mezinárodním i soukromém, nenadál jsem se — jako nikdo z nás — že vlivem vyšší moci budeme postiženi právě v této době takovým suchem, jaké nemá v našich zemích pamětníka. Není to přehnáno, mluví-li se o pohromě. Ale proto není přeháněním, řeknu-li, že náš venkovský člověk svedl opravdový boj s tímto neštěstím a

že je přemohl přímo hrdinsky.

Máme-li pro obživu aspoň část chleba ze svých vlastních polí, musíme za to býti vděčni malému rolnictvu, hospodářům i hospodyním a všem jejich pomocníkům. Podle zpráv, které mám ze Slovenska, probíhá i tam velmi úspěšně akce pro získání dostatečného množství obilí, která byla právě zahájena. Také tuto obětavost našich zemědělců je třeba vítati. K těm se i letos obětavě přidali dobrovolní brigádníci z měst a, jak jsem se rád dovídal, často se svou prací zasloužili také o prohloubení přátelských vztahů mezi městem a vesnicí.

Toto sbližování je zapotřebí

jak pro národní a státní celek, tak ovšem i pro obě vrstvy. Ty se v moderní době vlivem mnoha činitelů navzájem odcizují, ačkoliv náš městský člověk, ne-li v tomto, tedy v předchozím pokolení přišel z chalupy, jak by to většina z nás mohla osobně doložit. Jsme dnes svědky nejen u nás, nýbrž i v mnoha státech jiných, nového druhu vystěhovalectví, které nesměřuje z vesnice do zámoří, nýbrž z vesnice do velkých měst. Tím je ovšem povážlivě ztenčován selský stav, tak důležitý i pro ustálený, vyrovnaný, o kořeny domácích tradic opřený život národa. Ale tím jsou také přeplňována města, kam často vábí venkovského člověka i přednosti technické civilisace, za které platí rozchodem s obrozující přírodou a s obřadnostmi hluboce vžitých obyčejů.

Jen vzpomeňte, jak tyto krásné zvyky, vytvářené už od dob křesťanství, život poetisují a jak se po nich zasteskne člověku v městě, který po té stránce žije o mnoho jednotvárněji. Masaryk nikdy neskrýval, že má venkov raději než města a že ta čtyři léta za hranicemi mu byla těžká také tím, jak pořád musil žít v hlučných metropolích. Právě naše dnešní reformátorská doba nemá a nesmí čekat, až vesnický člověk přijde do města za vymoženostmi civilisace a kultury, nýbrž musí s nimi jít

za ním do jeho vesnického prostředí,

jako je ochotna nésti mu pokrok všude tam, kde jde o usnadnění jeho těžké práce s pomocí traktorů a jiných strojů. A při výstavbě našeho života na nové základně sociální a hospodářské musí býti právě také stav zemědělský co nejdříve zajištěn nemocensky i starobně a musí býti také touto cestou, cestou demokratické spravedlnosti, mravně i hmotně podepřen za svou věrnost půdě a těžké práci na ní.

Víme z našich národních dějin, jakého bojovníka měly pokrok a svoboda právě v našem lidu selském! Bouře tohoto lidu proti bezpráví, útisku a všeliké nelidskosti, z nichž snad nejpotupnější byly poddanství a robota, měly často nejen v rakousko-uherské monarchii, nýbrž v celé Evropě ráz průkopnický.

Příštího roku, kdy budeme vzpomínat mnoha významných jubileí v životě československém i slovenském a kdy zvláště také náš slavně obnovený život státní dovrší 28. října své třicetiletí, vzpomeneme jednoho výročí, které je těsně spjato s životem našeho selského stavu. V září uplyne totiž 100 let od zrušení poddanství a roboty vídeňským sněmem, který se na něm usnesl na český návrh, připravovaný dlouholetou prací dr. Braunera, pražského právníka a horlivého zastánce práv lidu selského.

Není právě v této solidaritě příslušníka inteligence s jinou trpící národní vrstvou, která se nám v této podobě příštího roku připomene, ukazována

cesta účinlivé, obětavé služby člověka

ideálu a celku i pro naše dnešní budování? Ale ptejme se také s otevřeností svobodných lidí, není-li někde naše dnešní budování ohrožováno přemírou sobecké náročnosti právě tam, kde je — a to zcela správně — vyznáván socialismus jako mravně vyšší způsob života.

Skutky některých jednotlivců — skutky zištné a mravně závadné — upřímně rmoutí všecky poctivé účastníky naší demokraticky prováděné přestavby státu a ženou ovšem vody na mlýn jejich odpůrcům a nepřátelům. A tu si také hned řekněme, že není jen sobectví osobní nebo stavovské, nýbrž je je

i sobectví stranické,

které u nás silně bují a jehož meze bývají překračovány zvláště přede volbami a za voleb. I ty budou významnou událostí našeho života národního a státního v příštím roce a všichni bychom se měli ze všech sil přičinit, aby jak jejich příprava, tak jejich provedení byly klidné, snášenlivé a opravdu demokraticky důstojné.

Připravujme se, přátelé, že příštího roku budeme stále jaksi konfrontováni s mnoha světlými, často nejsvětlejšími stránkami svých dějin. To znamená, že náš život, naše skutky, budou srovnávány s životem a skutky našich předků, z kterýchžto událostí vzpomenu dnes aspoň těchto:

1. Pražské university, slavného díla Otce vlasti, od jejíhož založení uplyne 600 let.

2. Celého toho revolučního roku osmačtyřicátého se svěžím a vzrušeným ovzduším politického jara, a konečně

3. slovanského sjezdu, jehož dějištěm se před 100 lety stala naše vždy krásná a svěží Praha.

Bude tedy na nás, aby jak estetická úroveň, tak ethická kvalita naší demokracie, která na svém dnešním vývojovém stupni chce být skutečnou lidovládou, za těchto konfrontací

potvrdily naši víru v stálý pokrok,

v stálé zlepšování člověka i jeho politických a správních institucí. A bude na nás, aby právě vrcholný akt demokratického zřízení — sněmovní volby — odpovídal ideálům a představám jeho průkopníkům z roku osmačtyřicátého, které byly opravdu tak nadějné a tak pamětihodné.

Skeptik nebo pesimista by mohl ukazovat, jak se nic na světě nemění, jak na příklad všecko úsilí Karla IV., směřující k blahu národního celku, je zcela totožné s úsilím naším, mladším o celých šest věků! Ale my, realističtí optimisté typu Havlíčkova, typu, jak soudím česky nejpříznačnějšího, nemůžeme být zvikláni touto shodou ve své víře v pokrok, v zlepšování jeho životních podmínek na podkladě stálého vývoje.

Je ovšem pravda, že i naše úsilí směřuje k blahu národního celku; starost o ně však nespočívá dnes na bedrech jediného dobrého vladaře a jeho bezprostředního okolí, nýbrž na každém z nás, jimž demokratické státní zřízení umožňuje osobně podílet se na zlepšování životních podmínek všeho lidu. I tomu ovšem věříme s Karlem Havlíčkem, že demokracie, která klade důraz na člověka, klade také

důraz na jeho osobní svědomí,

což znamená, že chce, aby odpovědnost za sebe nesvaloval na jiné a aby tudíž se zdokonalováním, reformováním života a lidí začínal u sebe, u své vlastní duše. Člověk se podle Havlíčka nesmí bát pohledět do očí vlastnímu nitru.

Ale také si s Havlíčkem řekněme, že člověk se vůbec nesmí bát a že každý poctivý muž, to je ten, který má své nitro čisté, se také bát nemusí. I to bude našemu životu prospěšné, že nám příští rok znovu připomene odvahu a statečnost největšího našeho novináře, který ve službě pro národní dobro uměl říci pravdu na všecky strany, i když za to platil existencí, svobodou nebo popularitou.

Bylo by tedy krásné, kdyby družba, jemnost citových vztahů i jejich vnějších projevů, ta láska a vzájemnost, které dnes o vánocích prosycují ovzduší našich domovů, co nejvíce prosytily i veškeren náš život veřejný. Vím dobře, že tento život nemůže být nějakou beránčí idylou, že celá naše doba na přelomu věků přímo určuje jeho dramatičnost a polemický, často až bojovný ráz dialogů. Ale přesto bych si přál, aby právě tam, kde se u nás probojovávají nové směry, nové myšlenky a koncepce a také ovšem tam, kde jsou obhajovány přednosti věcí vžitých, tradičních a prospěšných, byly zachovávány vždy a všude

zvyklosti slušné hry,

mravy slušných, objektivních a snášenlivých lidí.

Milí přátelé, čeká nás ještě hodně starosti doma i ve světě, to já netajím ani sobě ani vám; a proč bychom si neměli tedy zpříjemnit život aspoň tam, kde to záleží jen na nás, na naší trpělivosti, vlídnosti a dobré vůli a kde na to svými silami stačíme?

Vzpomínám, s jakou otevřeností jsem loni touto dobou ukazoval na povážlivou mravní situaci naší mládeže, jak jsem žádal rodiče, vychovatele, všecky nás dospělé, aby přispěli k zlepšení tohoto stavu. Mohu-li dnes říci, že jsou letos zprávy o

mravní situaci o nás mnohem lepší,

že zvláště na některých vysokých školách je mravní stav studující mládeže až příkladně dobrý, je to nejen důvod k upřímné radosti, nýbrž i k pevné víře, že se našemu společnému úsilí brzy podaří zdolat i ty zbytky lží, nepoctivosti a demoralisace, které jsou u nás stále ještě hrozným dědictvím války a poroby a řady našich těžkých let minulého utrpení.

Nechť nás povzbuzuje k lepšímu životu upřímnost, čistota a citová opravdovost vánočních svátků! Prožijte je, milí přátelé, klidně a šťastně jako celý nadcházející velký jubilejní rok republiky s naším slavným všesokolským sletem!