Blahé zlaté mládí/1885/Pět povídek/Vrba a vrbičky

Pět povídek Ladislav Benýšek
	Vrba a vrbičky	Z račí říše

Údaje o textu
Titulek:	Vrba a vrbičky
Autor:	Ladislav Benýšek
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 78–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sedlák Souček obcházel s čeledínem pozemek svůj na břehu říčném.

„Sesypá se nám tu břeh,“ pověděl sedlák k čeledínovi.

„Ano, pantáto,“ potvrzoval čeledín Martin. „Pozoroval jsem to již před několika dny, když oral jsem na tomto pozemku. To již mi tu vadilo. Koně zapadali do jam i děr a klopýtali při práci. To bylo orání!“

„A neřekl jsi nic, Martínku. Vidíš, měl bych příčinu na tebe se hněvati.“

„Zapomněl jsem, pantáto. Nehněvejte se. Máme teď mnoho prací na polích, člověk zapomíná pro jedno na druhé.“

„Již se stalo. Ostatně není ještě tak zle; jen podruhé hleď pamatovati na věci důležité, abychom škody neměli.“

„Budu již pamatovati, pantáto. Ale jak to tady jenom napravíme. Myslím motykou a lopatou vyrovnati důlky.“

„Dobrý nápad, Martine! Ale to není ještě vše, čím bychom tomu odpomohli. Když také prstí jámy zarovnáme, tím přece dalšímu sesypání břehu nezabráníme. Musíme se poohlédnouti po něčem vydatnějším.“

„Jak tedy uděláme, pantáto?“

„Nasázíme sem vrbových sazenic. Ty se ujmou, je tu vlhko, dobře se v zemi zachytí a kořeny břeh celistvý udrží. Tak se to obyčejně dělává. Je to dobrý prostředek, pamatuj si jej pro budoucnosť. Až ti tatík odevzdá stateček, který ti dědictvím slibuje, snad budeš také někdy toho míti potřebu tak si pomoci.“

Stará, vetchá, prohnilá vrba stojící na samém kraji řeky vzdychla si, slyšíc tato slova. Napadlo jí, že ona asi bude ta, jíž ostrou pilkou větví na sazenice od těla odřežou. Povzdechu jejího však nikdo si nepovšiml.

„Zejtra přineseme nástroje,“ pokračoval sedlák Souček, „lopatu, motyku, sekerku, pilku a dáme se hned z rána do práce. Budeme brzo hotovi. Tam ta vetchá vrbice dá nám sazenic.“

Vrba opět vzdychla. Vzpomněla na ostří pilky, hrůza ji pojala, zachvěla se po celém těle.

„Přivstanu si na tu práci,“ sliboval čeledín. „Dnes ještě přibrousím pilku a sekerku, aby ráno šlo vše od ruky.“

„Tak — tak,“ liboval si sedlák. „To se mi líbí, myslíš-li na potřebné před časem,“ pochvaloval čeledína.

Sedlák a čeledín, ohlédnuvše se ještě kolem, zda více není potřebí, dali se na to zpátky k vesničce. Klekání již zvonilo, a stáda ovcí, vracející se k domovu, bečela si ovčím pochodem. Za malou chvíli všecko utichlo, jen ve statku Součkově vrzal brus a skřípal pilník. Martin brousil nástroje. K říčnému proudu bylo jen málo kroků. Vrba slyšíc chřestění vražedných nástrojů, smutně hlavu starou skláněla, dlouhé větve v říčném toku smáčejíc.

Ráno, sotva že se rozednilo, již stál sedlák s čeledínem u řeky. Vrba se ulekla; ani se nenadála tak časné návštěvy nezvaných hostí. Oba muži pospíšili si, aby práci nevelikou vykonali ještě dříve, než hospodyně snídani připraví.

„Tak měj se ku práci, Martine,“ povzbuzoval sedlák. „Dej sem sekeru! Ty vybírej a řež silnější pruty staré té vrbice, já budu přisekávati a do země zatloukati.“

Martin neváhal; býval v práci jako oheň. Okem vyhlédl větev příhodnou i nejbližší a již levou rukou přidržuje, pravou chtěl zaříznouti.

„Ustaň!“ náhle ozvala se vrba. „Čím jsem ti ublížila, že ostřím svého nástroje chceš těla mého se doteknouti? Přej mi k stáru přece ještě trochu toho života; bez toho již zde dlouho břehu držeti se nebudu. Kořeny mé už jaksi se viklají, kdo ví, kam do podzimka voda mě zanese.“

Martin se zalekl; na to nebyl připraven; ohlédl se na svého hospodáře okem tázavým. Ruka se mu smekla, nechtělo se mu již do práce.

„Nelekej se, Martine,“ volal sedlák. „Řež jen pevně, neboj se řečí. Však nám ta stará rachotina bude ještě děkovati, až ze sazenic jejích štípíme jí tu pěknou zahrádku. Pak bude jinak mluviti, až v sazenicích tady na břehu uvidí bujně kypěti zmlazenou sílu svého starého života!“

Martin se zmužil nedbaje již tklivých řečí a bědných vzdechů, vztýčil paži a řezal větev po větvi. Hospodář bral nařezané kusy, osekával z nich nedlouhá polénka a očistiv je ode všeho i dole málo přiostřiv, zarážel takto učiněné vrbové kolíky do vlhké půdy pobřežní. Práce šla rychle od ruky. V malé chvíli byl celý břeh kol pozemku kolíky posetý.

Dokonavše práci tuto, motykou a lopatou vyrovnali jamky a pak se měli k návratu. Z komína statku vystupoval v tu dobu vysoko do výše kouř, jakoby vítal příchozí. Jen stará vrba truchlila. Stála zas na břehu sama, opuštěna; k ozdobě zbylo jí jen několik tenkých, zelených haluzí. Truchlila a truchlila, jen chvilková vzpomínka na přípověď sedlákovu, že ze sazenic větví jejích vyrostou zmlazení potomci, oslazovala jí poněkud trpké okamžiky v jejím zármutku.

Sedlák s čeledínem dlouho k řece nepřicházeli. Zatím srovnaný břeh utuhl a na sazenicích vrbových již vyrůstaly zelené pupeny. Za málo dní z nich rozvilo se listí; všecky sazenice jevily známky mladého života. Tu a tam i na některé sazenici pyšnila se křehká, svěží větvička.

Vrba přestala truchliti. Ač viděla, že sil jí denně ubývá, nebědovala nad stářím svým, ale těšila se z oživených sazenic, jež dcerami svými uvykla si jmenovati. Také s nimi si už povídala. Vypravovala jim často něco ze svého života, také o jich vlastním vzniku a zrození. Sedláku a čeledínovi nelála, na ně se nehněvala, ale těšila se, až se s nimi zase shledá, že vypoví jim všecku radosť svoji. Mladé vrbičky hleděly k staré s úctou, vždy usmívavě, a zvěděvše, že tělem jejím došly života, nazývaly ji svou matičkou.

Když už bylo na břehu všecko zeleno, přišel sedlák s čeledínem. Vrba již jim v cestu usmívavě kynula, ukazujíc na mladý, bujný život sazenic. A když sedlák Souček s Martinem došli až k řece, promluvila: „Pro život těchto mladých dcer odpustila jsem vám, že větví nejmocnějších jste mne zbavili. Již vím, že nezhynu, byť i vichřice z kořene mě starou vyvrátila a v říčném proudu pochovala. Nezhynu, protože síla moje ožila v těchto dětech mých.“

Sedlák usmál se a vida mladé vrbičky, těšil se, že nebude míti více potrhaného břehu. Věděl, že zároveň s větvicemi bují ze sazenic do země kořínky, jež půdu v celistvosti udrží.