Pěstování růžového keře v Bulharsku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pěstování růžového keře v Bulharsku
Autor: Božena Němcová
Zdroj: CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla)
Licence: PD old 70

V Bulharsku, v některých místech na jižním svahu Staré planiny, v někdejší Macedonii, vysazuje a pěstuje selský lid bulharský růžový keř (šipec), z jehož květu vyvarují růžový olej (bulh. šipcovo máslo; tunec. gjuť-jag), výrobek to drahocenný a vzácný pro svoji neobyčejnou libovůni.

Místa, v jichž okolí nejvíce růžových sadů, jsou následující: Sopot, Karlovo, Zlatný Kalofer, Gabarinovo, obzvláště ale Kazan-Luk a Šipka. Poslední toto město leží při samém úpatí Balkánu a vede tamtudy cesta do velikého Trnová; povídá se, že tam za starodávna šipcový keř se již pěstil, jakž na to i jméno jeho poukazuje. Naproti Šipci na jižní straně je město Kazan-Luk. Mezi oběma městy teče rovinou k Zlatnému Kaloferu Javornica, vytékajíc svrchu Balkánu. Na rovině viděti několik mohyl, jež nazývá tamější lid „mohyly cára Jovana“. Růžový keř pěstuje se tak jako vinná réva, s tím jen rozdílem, když se potom okopává, že se nedělají vysoké rovy okolo kořene jako u vinného keře, ale jen nízké ploché. Když vyženou od kořene mladé haluzky, odřežou se a zasadí se všechny do jedné rejhy, a když pustí kořeny, rozsazují se řadami jako ve vinicích vinná réva. Některý keř má druhý rok již hojně květů, ale tříroční a starší keře jsou obyčejně květem obsypány, že se jim větve až k zemi sklánějí, pak zdvihají je dívky a dávají do proutěných obručí tak, že jsou pěkně pohromadě srovnané jako kytice. Květy mají bílé, bledorůžové a červené, a jsou velkokvěté plné i řidčejších květů poloplné, a právě tyto mají silnější zápach, ač nejsou na pohled tak krásné jako ony. Vybírajíť Bulhaři proto také k sázení i vyvarování řidší tyto, ale vydatnější a vonnější květy. Růžový olej nazývají Bulhaři také trandafilovo maslo, což je zkrácené latinské slovo triandrafolio (třicetilistá) a na počet květových listů plnějších růží se vztahuje.

Neníť krásnějšího pohledu jako na tuto krajinu, rozprostírající se při úpatí vysokého Balkánu, z jara, když omlazená příroda zjevuje se v největší své kráse, povzbuzujíc blahodárným svým požehnáním veškeré tvorstvo k všeobecné radosti a plesu! Utěšený to pohled na zelené, svěží roviny, orosené luhy, i planiny ozdobené rozličným květenstvem, plodonosnými keři a uměle vysázenými sady krásně kvetoucího keře růžového, jehož libovůni nadchnut je veškerý vzduch. A z poblízkých hájů ozývá se hlas sladkozvukého slavíka, stálého to obyvatele překrásné té krajiny, jenž opěvá každého jara líbezným svým zpěvem rozkvět krásné růže, své oblíbené milenky. A vysoko nad osněženým vrchem Balkánu vije se mohutný orel, koupaje svá křídla v paprscích jasně zářícího slunce, a člověku naň se dívajícímu šíří se mimovomě prsa, zatouží po svobodě a přeje si míti mohutná jeho křídla, aby vyletěti mohl zároveň s ním k výšině čisto-modrého nebe! — Bystré, studené prameny a potoky, vypryšťujíce se z vrchů balkánských, hadovitě vinou se dolů do rovin, kdežto v řeky se spojujíce ticho dále plynou uprostřed květnatých planin a zelených luhů. Chlad studených těch pramenů a větřík od Balkánu vanoucí, tichý, ale vždy chladný, činí povětrnost čistou, příjemnou a zdravou, a člověku je mílo a blaho v libovonném tom vzduchu!

Avšak nejutěšenější pohled na tyto roviny, posázené růžovými sady, je o květobraní, z jara. Tu panuje všeobecná radost a veselost po všech těch prostorách! Obírajíť se růže zrána před sluncem, za rosy, aby lístky jejich svěží zůstaly, a obírají je opět jen mladinké dívky, oděny v svátečním svém národním kroji, majíce hlavy okytěné růžovými věnci. Přizpěvujíce si milokrásné národní popěvky, kráčejí řadami od keře ku keři, rozstřihujíce — jako sudičky — nitky života nejkrásnějším dcerkám bohyně květeny, kladouce šetrně mladé jejich hlavinky na bílá prostěradla, těšíce je brzkým vzkříšením libovonné jejich duše l A přicházejí přihlížeti k mladým pracovnicem i rodiče i ostatní lid vesnický neb městský, a mladí momci (mládenci) obveselují je vábnými zvuky svíral (píšíal) a mužným hlaholeni junáckých písní, začež je děvčata darují růžovými kyticemi. Růže musejí býti jen polorozkvětlé a svěží. Na vaření oleje berou se jen čisté květové listy; když dívky květ celý ustřihnou, oberou potom aneb dokola ustřihnou jen čisté květové listy, nastelouce je na bílá prostiradla do sít. Obrané tyto listy donesou domů a přes noc potom dají je ven zarositi (rosou navlažiti), zarosené kladou pak se do kotle k převáření na olej.

Měděné kotle, vyleštěné vnitř i zevnitř, že by se v nich zhlížeti mohl, jsou obyčejně na vědro vody a podobné kotlům, v nichž se přepaluje pálenka. Chladicí kádě jsou z dubového dřeva, pobité měděnými obručemi, a malé kbelíky, do nichž kape přepálená silice, jsou z pěkného dřeva javorového. Celý ten stroj je dílo neučených sice, ale velmi důmyslných tamějších sedláků, kteří od pradávna, co a jak potřebují, zvykli jsou urobiti si dle vlastního vtipu a rozumu. Prácemi při pěstování růžového keře od počátku až do konce zaměstnávají se nejvíce ženské, a jmenovitě dívky. Ony odřezují i zakládají do země mladé haluzky, rozsazují i okopávají je, podvazují keře, obírají květy a narosena kladou do kotlů, jež si byly dříve vyčistily, jakož i ostatní nádoby dřevěné. A když si byly nanosily studené vody do kádi, i do kotlů nalily, co třeba, přiklopí jim momci kloboukem kotel a ony ho omažou okolo hlinou, aby nevycházela z něho pára. Listy natlačí do kotle tak, aby zůstala mezi kotlem a listem mezera několik prstů široká. Potom nakladou pod kotle oheň (vatru) a jedna zůstane při něm; obyčejně ustanoví se k práci pozorná a zkušená, o níž se ví, že umí topiti tak, aby se udrželo vždy stejné teplo. A když začíná silice kapati, podstaví dívky pod konec rourky malé kbelíky a na kraj do otvoru nastrčí žlábek ze zeleného lístku šipcového, aby kapky po něm rychleji dolů splynuly. Udělavše to pokryjí kbelík i rourky bílým rouchem, aby silice nevyčichla a čistá zůstala; některé zase ochlazují oteplenou v kádích vodu. Který hospodář má mnoho sadů, tam obírá se i přepaluje se tak dlouho ve dne i v noci, dokud není práce skončena; přitom udělají si dívky z bílých, dlouhých plachet visací kolíbky (Ljuljky),které jim momci zavážou bud na stromy,aneb na dubové koly, a v těch odpočívají v noci spíce, ve dne pak kolébají se (Ijuljaju) na nich pro obveselení, zpívajíce si milé ukolébavky. Když přestane silice kapati, odkryjí dívky nádobu a jedna po druhé polahodí si na přelibé vůni, koliko jí vděka! Potom, pokryvše kbelík, spěchají vyčistit kotel, aby vyrobenou šipcovou vodu, jak ji nazývají, znovu do kotle daly k převáření; a když je tato voda převařena, uhasí se pod kotlem oheň, a kotel zůstane pokryt, až trochu zchladne. Potom se odkryje a usazený na něm olej sbírají dívky stříbrnými lžícemi do skleněných aneb měděných žbánů a láhví, pevně je zatknouce. A to je teprv pravý rů^pv olej, nejoblíbenější a nejdražší vonidlo nejen v turecké říši, ale i v celé západní Europě, kamž je překupníci odvážejí a za drahé peníze v- hlavních městech kupcům prodávají pod jménem perského neb indického růžového oleje, an to zatím drahocenný výrobek důmyslného národu bulharského a práce dívek slovanských. V Kazan-Luku kupují překupníci od bulharského lidu lot za i zl. stříbra, u nás pak je lot čistého růžového oleje za 10 zl. stř.

V tureckých zemích vedou mnozí obchod s růžovým olejem a mnoho se ho tam prodá, neboť je oblíbeným vonidlem četného tam obyvatelstva slovanského, cizinců zdržujících se tam, jmenovitě ale Turků, kteří ho mnoho spotřebují pro harémy a na libry kupují, ba i sprostý Turek koupí si čas od času dram libovonného gjul-jagu. V tamějším obchodu prodává se dram čistého růžového oleje za poloviční cenu co u nás, za 5—6 zl. U nás ale je čistý růžový olej tak velice drahý, že ho ke každodenní potřebě co vonidlo koupiti nemůže leč panstvo a ten, kdo má peněz nazbyt. Po kapkách jen kupuje ho vůněmilovné naše obecenstvo, přimíchaný ve vodičkách, sprostších olejích, mýdle, v pomádě a podobných líčidlech. Nepoznala by dívka bulharská drahocenný svůj výrobek ani v onom vonidle, jež viděti na toaletách módních slečinek v krystalových lahvičkách okrášlených malým obrázkem růže a nadpisem Huile de Roses, a tím méně hlásila by se k tak zvanému rosenolu, kterého se kupuje obyčejně za šesták plná lahvička. Jen v komnatách bohatých pánů poznala by v libovonném zápachu, že tam mají pravý růžový olej, ono vzácné vonidlo, jež ruce její byly vyrobily, a poznala by v komnatách těch ještě jeden drahocenný výrobek svých rukou a svého důvtipu, drahé šály a koberce z hedbáví, vlny i zlatých nití, jež prosté ty dcerky národu bulharského samy předou i tkají s neobyčejnou umělosti, nemajíce k tomu žádného jiného návodu, jen co se naučily od matek svých a co jim káže přirozený jejich ostrovtip. V poslední válce rusko-francouzsko-anglické nakoupili Angličané a potom Francouzové mnoho takovýchto tkanin mezi bulharským lidem a odvezli je s sebou do Francouzska na důkaz průmyslu bulharských Slovanů, a jmenovitě selských bystroumých dívek, a přesvědčili se, že výrobky přicházející z Turecka do obchodu západní Evropy pod jménem tureckých, jako na příklad růžový olej, šály drahé a rozličné tkaniny, sušené švestky a j. a j., vždy jsou výrobky nikoli nepracovitých Turků, ale pracovitých a důmyslných Bulharů a vůbec Slovanů. Komu čest, tomu čest (pastuchovi hůl)! Růžovou vodu, s níž se olej sebral, upotřebují Bulharky v domácnosti, a pálí se také z růží vonná a lahodná rosolka, též dělá se z nich chladící lahůdka, tak zvané sladko, oblíbené i u Srbů. Nechají se močiti růžové květové listy po několik dní a každý den ráno i večer nalijí na ně čerstvou vodu a nádoba nechá se v studenu. Potom svaří se tolik cukru, co je listů, a když sešumován se perlí, dají se do něho osušené růžové listy a po chvilkovém varu vlije se to bud do skleněných misek, buď do majolikových, je-li to ale pro hosta, tedy do stříbrné misky uvnitř vyzlacené, a dá se to do sklepa, aby to zlednatělo. Je to velmi lahodná, vonná pochoutka a v letě zvlášť libuje si ji každý; a Francouzům prý to velmi chutnalo. Pro hosta mají také k stříbrné misce zvláštní stříbrnou lžíci. Hostinnost bulharská je pověstná, každý, i ten nejchudší sedlák, uctí hosta nejlepším, co v domě má, a když nemá, jde si vypůjčit k sousedu.