Písně otroka/XV.

Písně otroka Svatopluk Čech
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Písně otroka. Praha : F. Topič, 1895. s. 37–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kdys otroci dva z cesty daleké
jsme vraceli se širou lesní pouští,
kde shlukem větví kmeny stověké
a přivěšených úpon bujnou houští
den v soumrak měnily. Tyč vzepřenou
jsme na zedraných nesli ramenou,
na které se zbožím se houpal žok.
Co chvíli láním zrychloval náš krok
i ranami náš hlídač, s kopím v pěsti.
Tu náhle zapraskaly ratolesti
a žíhaná srsť protáhlého těla
se mihla vzduchem ohromná jak střela —
— skřek zazněl jediný — žerď klesla s žokem
v prsť rozrytou, již zbarvil krve slap:
to druh můj vpředu, sražen šelmy skokem,
se svíjel pod pazoury děsných tlap.
Náš hlídač bezděky svou napřáh’ zbraň —
tu dravec, pustiv mrtvý raba trup,
jak blesku mihnutím se uvrh’ naň
a v houští unášel svůj nový lup.

Já, zchvácen hrůzou, zdvihl oštěp maně,
jenž hlídači pad’ z ochromené dlaně,
a dal se v běh. Chtě z lesa uniknouti,
než noci mrak se na krajinu zhroutí,
dál, dál jsem bez rozmyslu kvapil v před
a zbloudil s cesty. Do výšky mě ved’
krok bezděčný, kde příze lian řídla.
Však znenadání černá svoje křídla
noc krajem rozpjala — tu zjevil v hod
svit poslední mně skalní sluje vchod,
kam zemdlen na vlhkou jsem klesl drť,
jat brzy spánkem, těžkým jako smrť. — —

Když procitl jsem divně osvěžen,
svět krásný byl jak v první tvorstva den.
Až v dálku tam, kde velký slunce kruh
jak božstva plápolavý štít se hřížil
nad oceánu zamodralý pruh,
les nekonečný pode mnou se nížil
po sklonu horstva nenáhlém a širém,
bez lidské stopy, slavným objat mírem.
Kam hleděl jsem, jen zeleň pralesa,
tak svěží, divukrásná, světlem sytá,
tu byla v jedno valné moře slita
vln smaragdových, z něhož v nebesa
jen orel stoupal modrojasnou šíří
nad nesčetnými palem nad vějíři.

A za mnou daleko, mlhou zastřena,
svým sněhem věčným velhor temena
sem kmitala přes nižší vrcholy.
I zde již čistší, svěžejší byl vzduch,
a pralesa se mírnil bujný ruch,
leč zato smavé příční údoly
se kryly v rozeklané horstva skráni
uprostřed skalních kuželů a bání.
Tam horských bystřin křišťál tekutý
se tříštil vodopádem v sníh a duhu,
a vplétal semo tamo třpytnou stuhu
v trav kyprý samet, nikdy netknutý
snad krokem člověka. Těch květů vděky
as nikdy nessál lidský zrak a čich,
a v kouzlu rajském, nerušeném věky,
sen země dětský zdál se dřímat v nich.
Z vln pažitu se pjaly ostrovy
rozkošně skupeného stromoví,
jež protkávaly svlačce kvetoucí,
a věnce révy kol se pletoucí,
jíž nikdo nepěstil. A haluzemi
ve směsi lupenů se modral hrozen
neb ruměnil se plod, jenž padal k zemi
jen tíhou přezrálý neb větrem shozen.
To panenské byl obraz přírody,
jhem lidským netknuté, ráj svobody.

A náhle myšlenka mi bleskla skrání,
hruď zachvěla se v burném zaplesání:
Jsi svoboden! Prost navždy kletých pout!
Znik’ všechen útisk potupný a bolný.
Skrýš bezpečná ten dálný horský kout,
zde můžeš hnízdit jako orel volný.
Tam daleko je život věčných běd
za stonu zjařmených a drábů skřeku,
jenž denně ronil v rány duše jed,
jed hanby žhoucí, bezmocného vzteku;
ten tam je spolurabů bídný sbor,
jich kleslost, podlost, věčný svár a spor;
vše rázem splynulo jak hrozný sen
tam v dálce mlhavé — Jsem svoboden!

Ó přírodo, tvé v lokty zelené
chci pohřbít druhou polovinu žití,
své zapomenout rány scelené,
a vjedno s duší tvou své nitro slíti!
Ta jeskyně mi za skrýš bude vhod
a tráva ložem; stromů volných plod
a ručej skal mi hlad a žízeň zkojí;
ten oštěp bude proti šelmám zbrojí. — —

A žil jsem tam. Duch okříval jak divem
po změti sporů, běd a lopoty
v tom spočinutí klidném, volném, snivém
na klíně Přírody a Samoty.
Mně zdálo se, že teprv nyní zrak
jsem z prachu zved’, kam jha jej chýlil tlak,
jak ponejprv bych rozhlížel se zemí,
svět viděl teprv s jeho vděky všemi
a překvapen se nemoh’ vynadívat.
Ó, v jakém tehdáž slastném obdivu
jsem vídal v moři slunka terč se skrývat
v par podvečerních vzdušném předivu,
jež prošleháno v posled jeho žehy
roj mráčků nebem tkalo nachový
a čaruplné zlaté ostrovy,
v mih každý divně měnící své břehy!

A když pak po blankytném sklepení
jak drahokamů drobných spousta valná
hvězd zasvítilo skvoucí hemžení,
tu vzlétal duch můj v ona světla dalná,
jak motýl oceánem zlatých květů,
tam v bezdnu těkal ode světa k světu,
a z nebeských těch sadů vynášel
dum velkolepých opojivý pel.
Já přemýšlel: Těch světů bezdný rej
vše chová v sobě — všechny tvarů změny,
jež možno sníti, všechen bájný děj
i ducha divů řetěz neskončený —
vše, co si lidská fantasie spřádá,
i co jen tuší nejasně a hádá,
a nad to ještě zjevů nekonečno,
o nichžto nemá, nemůž’ míti tuchu
duch člověka… A přece vesmír v ruchu
svém oživeném, prostor, čas i věčno
jsou Čeho’s pouhý závoj hvězdotkaný,
co za tím bytím veškerým se kryje,
co nemá hmotné, duchové ni strany,
co jinak, nežli chápem’, jest a žije,
co nelze měřit žádnou ducha mírou
a zdaleka ni tušit žádnou vírou,
co není hmotou ani hmoty duší,
ni duchem, který pod hmotou se chví,
ni prasilou ni bohem — Čemu sluší
jen jedno jméno: Věčné tajemství.
Nic o něm nevíme, jen duše cítí,
ví určitě, že musí Cosi býti
za světem tím, v němž vládne prostor, čas,
a za říší, jež myslí, cítí v nás,
sic jinak celý vesmír neskonalý,
by hluchý byl a nebohý a malý!

Ač do mé duše tedy hvězdný týn
jen taje vrhal neproniklý stín,
oč povznášel mě výše nežli zář,
v niž kněží otroků zde chlubně vijí
nám boha svou malou, lidskou tvář,
i víru jařmem kladouce nám v šíji,
tu víru, upravenou pánu v hod,
by ve tmách sloužil mu náš ztuplý rod.
Však nejen přeohromná světů říš
mou duši vznášela, i kvítků malých
azurná, rosou operlená číš:
co půvabů jsem poznal neskonalých
i v nejdrobnějších dítkách půdy kol,
jež dotud nedbale jsem krušil patou;
svůj různý vděk mi zjevil každý stvol,
list každý s třásní jemně pilovatou
a květů tvary, plné různých vnad,
i barev svěžích čarovábný lad.
I tvorů nejmenších mě vábil ruch:
um pavouka, když robil vzdušné sítě,
i vzhůru dolů přesný tanec much,
jak zavěšených na kmitavé nitě,
a jako trpasličí děj
pod travou mravenců jsem stíhal rej. —

Tak jednou v údolí jsem těsné vešel,
kam s rozličného svahů stromoví
tlum bujný rostlin popínavých věšel
tak hustě ozdobné své věncoví,
že pozvedat mi bylo v každém kroku
ty vzdušné clony, vánkem kolébané,
ze sličných květů různých barev tkané.
A za jednou se mému zjevil oku
zjev krásy kouzelné. Ve travin klínu
pod stromem spala děvice a kol
směs úpon květných skláněla se v dol
jak třásně zářivého baldachýnu,
jak padající květů bystřiny,
jak dštící safíry a rubíny.
A chvějícím se lehkým předivem
těch různobarvých zvonců paprsk ranní
sem vnikal v polosvitu měnivém,
že mihotavých světel, stínů hraní
po sličné podobě, to jemné tělo
v pel pohádkových vidin obláčelo.

Kde vzala se zde tato útlá kněžna
ve vzácném rouchu, lehkém jako dech,
v němž jevila se v libých obrysech
jak pestrou vlnou údů krása něžná?
Leč zaprášen byl jeho řasný lem
a trhlina též sem tam zela v něm,
jíž prohlédala jemně pozahnědlá,
však tím jen půvabnější těla pleť.
Kol skrání nádherná houšť vlasů předla
vln černých volně splývající změť,
v nich zlato čelenky se lesklo drahé,
s níž v předu skvostná perla do čela
jak velká, třpytná slza visela.
Pod hlavu podložené rámě nahé
nad loktem obejímal zlatý had
a jeden pramen vlasů kolem ouška
na hrdlo útlé, panenské se krad’
a ještě níž, kde potrhaná rouška
prs mladý, svěží, oble vypjatý
jen místy halila. Šat řasnatý
kryl ve svých třásních jednu nohu zcela,
leč druhé lepotvárný, něžný vděk
až nad kotníky z nich se povysmek’,
tam, kde se šňůra perel na něm skvěla.

Jak rozkošný ten obličej mne jímal
svým něžným, čistým, sladkým oválem,
tím pelem dívčích snů, jenž na něm dřímal,
i přisnědlosti lehkým zákalem,
jenž divně slušel pleti sametové.
I rozsmekli se rtové ústek malých,
jak pootvírá za jitra svůj kalich
květ nachový, a jak by blazí snové
je oblétali, usmívat se zdáli,
ač stopy slz jí v ranním lesku plály
pod černou řasou víček semknutých
v brv jemných stínu, krásně sklenutých.

V tom zabloudil k ní motýl v poletu,
a důlek její brady zvolil sídlem,
níž, výše pohyboval velkým křídlem
s ok dvojích duhou v modrém sametu.
Tu ze sna ruku k tomu místu vztáhla —
vzlét’ motýl — na skráň jí však used’ zase —
tu sebou hnula, prozřela teď znáhla
a v uleknutí rychle vzchopila se.
Já pravil však: Ó dívko, neměj bázně.
Ni vlasu tobě nezkřivím. Kdos’, milá,
a jaké v poušť tu zavedly tě strázně?

Tu ona zkoumavě v mé líce vryla
svůj velký, černý, sladký sajhy zrak,
mžik ještě váhala i řekla pak:
Nuž, hořký osud svůj ti vypovím.
Jsem otrokyně. Avšak horší bědu
než jarma tíž pod bičem drábovým
mně chystal mrzký oheň v pána hledu,
a jednou místo okovů mi dali
kol ramenou ty skvostné kruhy zlata,
ten šat, jenž nyní rozedrán mě halí,
a tímto z perel poutem noha spjata —
Však oběť zdobenou než mohli vést
v dům násilníka, zoufalost mé síly
jak divem vzpružila i všeptla lest,
že vhodnou k útěku jsem našla chvíli.
I prchala jsem nocí v hustý les
a dny již těkám pouští; doušek vody
mi skýtá pramen, pokrm lesní plody
a skrytou ložnici kdes úpon směs.
Ať příští den mi chystá cokoli —
skon v šelmy drápech lepší, jedem zmije,
neb krutou ranou divochova kyje,
než ozlacená hanba v nevoli.

Já děl: Nás osud stejný k sobě ved’ —
i mně dal uniknouti z rabských běd.
Tam v dáli obou ždá jen zkáza jistá —
nuž, zůstaň zde! Zvol vedle mne svůj krov!
Má záštita ti klidné bydlo schystá,
chci s tebou dělit, co mi skytne lov,
a vnikne-li sem vrah, než tebe chopí,
dřív do těchto mých prsou ocel ztopí.

Tu vděčně s mým se střetl Zajmin zrak
a důvěřivě podala mi ruku;
v mé dlani něžných prstů jemný tlak
mnou celým zachvěl v mocném srdce tluku.
Já tehdáž kvetl v plné mužství síle
a ruce mladých rabek často již
se vášní třásly na mém jarém týle,
když hrubé rozkoše jsem píval číš,
muk rabských lokal krátké zapomnění;
leč světlý obraz jinošského snění,
jenž stále v dáli zářivě se míhal
a po němž náruč nadarmo jsem zdvihal,
teď teprv se mi zjevil v živém těle,
já poznal teprv kouzlo lásky celé.

Však střežil jsem se toužebný ten cit
byť pohledem jen plachým projevit,
stud její dívčí zakalit jen dechem.
Jí přenechal jsem skalní úkryt svůj,
jej vystlav travou květnatou a mechem,
sám opodál si zvoliv jinou sluj.
V les odcházel jsem s oštěpem a domů
zvěř nosil ubitou i vzácný plod,
jenž kdes mě zlákal zlézti vrchol stromu;
pak její rukou zchystán prostý hod.
Ty něžné prsty z různobarvých hlin
tvar pěkný rozmanitých nádob shnětly
a rohož do mé sluje z hebkých třtin
i z lýka brašnu loveckou mi spletly —
vděk domácnosti skrovné počal kvésti
v té pustině, i poznal jsem, jak mála
je třeba k lidí poklidnému štěstí,
že dosti skromných požitků by přála
zem každému, by zbujnost sobců líných
týt nežádala z těžké práce jiných.

Vše upomínky nectné poroby,
ty ramen, skrání zlaté ozdoby
a šňůry perel Zajma s údů sňala
a krasší blýskavého přepychu
šperk za jitra si v černé vlasy tkala
ze sličných, velkých svlačce kalichů,
jež plny rosných krůpějí a pelu,
tu modrem zářily, tu v sněžném bělu.
Pod tímto svěžím skvostem přírody
zrak vzhlédal plný čisté lahody
jak pod kvetoucí větví oko laně,
tu sladkou mlhou zastřen zadumaně,
však nejčastěji v čilém veselí
se jiskře, jak by hravě blyštěly
sluneční blesky v démantové hraně,
a smavé rozkoše ten slunný třpyt
pak hrál jí po čele i na rtech, lících,
v něž mihotavý důlek býval vryt, —
ba zdál se hrát i po hrdle a kšticích,
tak jak by spanilá ta postať celá
zář veselosti byla zosobnělá.

A zponenáhlu veselý ten jas
i mně se sdílel: v čela temné runy,
jež zůstavil tam rabství dlouhý čas,
svůj odlesk vysílal ten paprsk slunný,
s úst rozkošnějších nad květ granátový,
vždy uchystaných v žert a do zpěvu,
host na rty přísně přelétal mi nový —
to hravý, zlatý motýl úsměvu. —

Kdys před jeskyní seděli jsme spolu
a v půvab kraje pohled hřížili:
Pod námi v dálném široširém kolu
se sklony horstva zvolna nížily
ve zvláštním, divném podvečerním třpytu,
jímž zeleň stromoví se proměnila
v zář skvostnou smaragdu a malachitu —
ta bujná zeleň, která všechno kryla,
níž, níž se čeříc protáhlými svahy,
po stupních klesajíc jak říčné prahy,
tu v hustém nakupení mnohohlavém
jak vlny slévajíc své vrcholy,
tu zase nad ostatních korun davem
pnouc osamělé pyšné chocholy,
tu skaliska zas kolmým úpadem
jsouc přerušena, srázem holé stráně,
leč jako smaragdový diadem
houšť palem sličnou vinouc v jeho skráně,
s níž popínavých rostlin věncoví
v dol spouštělo svůj závěs květový — —
Tak v čarokrásném, hustém rounu palem
níž, níž se klonil úval za úvalem
až tam, kde moře lemoval je pas,
v němž, nyní purpurném, žár slunce has’.
A mráčků lehkých příze ohnivá
svá nad ním tkala vidma měnivá,
v něž pohled snivý, když se kolem tratí
tvář země v temnotách, rád matnou tuchu
o jiném, mimohmotném světě šatí,
o kraji divuplném blahých duchů.

Tu náhle cítil jsem, jak něžná dlaň
mně na týl pozadu se vznesla jemně,
jak vlasy měkké rozlily se naň
se skráně, jež se přitulila ke mně,
a když jsem stranou shlédl v Zajmy líc,
zrak láskou zářící mi hleděl vstříc
skrz hojné slzy rozkoše a touhy,
v nichž skvěl se černé řasy hedváb dlouhý —
mým tělem prošleh’ burné slasti plamen,
že chvějící se dívku bezděky
jsem schvátil v prudké objetí svých ramen,
a srdcí dvé se spjalo na věky. — —

Byl ráj to lásky, v němž jsem odtud žil;
den ke dni jako v slastí věnci čarném
květ ke květu vždy nový půvab vil —
jáť nejen v tělu Zajmy lepotvarném
se kochal, než i v ducha kráse vnitřní,
tak čisté, smavé jako paprsk jitřní.

Však přece blahem tím se mihl časem
stín jeden rušivý; jen plaše prv’
a kradmo kmit se někdy duše jasem,
však pozděj’ chmurně sedal v temno brv:
to vystupoval před můj vnitřní zrak
dav bídných, v dálce strádajících druhů,
strast na lících a v čele hanby znak;
já slyšel řinkot ocelových kruhů
a skřipot zubů, stony, bičů šleh —
zněl ve mně hlas: Zda smíš a můžeš v klidu
zde pít jen číši rozkoší a něh,
kdy strast a trud jsou losem tvého lidu?
Tak dumal jsem a tu pak štěstí moje
mne tísnilo jak proti bratrům hřích;
leč rozptýlil vždy opět stínů roje
mé Zajmy vděk a jasný v oku smích.

Kdys ráno se mnou ke zdroji se brala
a s vodou nazpět k jeskyni se dala.
Já na lov jít se chystal; ale chvíli
jsem postál opřen o kopí a zíral,
jak vracela se k sluji krokem víly,
džbán nesouc na hlavě, jejž podepíral
tlak útlé ruky, vzhůru vypjaté,
nad měkkým vlasem, jehož houštku temnou
spjal pružný svlačec v pouto květnaté;
zrak s rozkoší ssál harmonii jemnou
těch krásných linií, jež utkávaly
půvabný obrys štíhlé postavy
a chůzí vděkuplnou zahrávaly
ve vlnách roucha, svůdně míhavy;
a když se skryla, ještě mému sluchu
se hlásil písní sladkozvuký ret,
již často pěla, — dosud zní mi v duchu
ten zpěv, jenž tehdy zazněl naposled:

    Jak v jitřním poupěti
        plá krůpěj rosy,
    jak prsten v objetí
        svou perlu nosí,
    jak nebe hvězdy jas
        a křišťál horská sluj:
    tak chová v každý čas
        mé srdce obraz tvůj.

    Spíš v dol se pohoří,
        v souš moře změní,
    spíš slunce dohoří
        a luny skvění,
    spíš ve mně živoucí
        bít srdce ustane,
    než k tobě horoucí
        v něm láska doplane.

Leč sotva umlknul ten sladký zpěv,
ruch podivný se ozval z hloubi lesa
jak praskot větví, supot, dravců řev,
blíž, blíže houští oživlou se nesa,
až posléz vyřítil se bědný zjev:
zjev sešlé staruchy, jíž v pustém vlání
sníh vlasů polétal kol vpadlých skrání,
kol těla vyzáblého cárů směs,
v něž oděv rozsápal jí trním les,
i svrasklou kůži sem tam zraniv hrotem,
že krev z ní pryštěla. Strach šílený
byl v jejím pohledu. Prach s krví, potem
jí obličej kryl k děcku schýlený,
jež na hruď přivíjela pevným stiskem —
tak mimo mne se kmitla divým tryskem.

Však poznal jsem ji: Jařmo téhož pána
před krátkem šíji svíralo nás obou —
Ó jistě trýzní k zoufalosti hnána
též prchá v pustinu před jeho zlobou!
Či lidokupec chtěl jí urvat děcko,
to vnouče útlé, blaho její všecko?
Hle! již tu z houšti, s lesklou v ruce zbraní,
dvé jeho biřiců se vrhá za ní…

Já, ukryt za pněm obrovského stromu,
moh’ zůstat svědkem tajným štvaní tomu,
a hon, jenž vynořil se z lesních stínů
jak přízrak náhle, byl by zmizel mžikem
zas v pustiny té hluché širém klínu,
jen chvilku zátiší mé vzbouřiv rykem —
leč při pohledu na staruchu štvanou,
s níž kdysi stejné jho mou šíji třelo,
a na ty dráby, pod jichž důtek ranou
se často svíjelo i moje tělo,
krev horkým varem do mé hlavy tryskla
a rudá mlha zvlnila se v oku,
dlaň křečovitě dřevo kopí stiskla
a z úkrytu jsem vylét’ v bystrém skoku —
Na chvilku ztrnuli před náhlým zjevem,
pak na mne drábové se vrhli s řevem.

Tu Zajma zamihla se mezi kmeny —
zřím dosud, zvířeným jak letí prachem,
jak vlají černé vlasy rozvichřeny
kol tváře sličné, bledé o mne strachem,
jak ramena mi vzpíná ku pomoci
a blesk jí šlehá z krásné zraků noci:
to nebyla již sladká holubice,
než za svou mláď v boj chvátající lvice.

Se země v běhu suchou větev zdvihla —
však slabou ranou jen páž dívčí stihla
leb drába jednoho. Ten kopí své
jí v prsa vrazil. Jako stéblo květné,
když útlou lodyhu srp žnoucí přetne,
k mým nohám kleslo tělo mladistvé —
Tu zapomněl jsem boje, všeho kolem,
k ní klesl jsem, jí hlavu mroucí zved’
a lásky pozdrav se zoufalým bolem
jsem v oku hasnoucím čet’ naposled…

Jak bezduch pak jsem snášel bez obrany
vztek pochopů, již spoutali mě v ráz,
jich pěstí údery a běsné hany,
když zpět mne vlekli, bratři, mezi vás,
zpět ve jho potupné. Já jedva cítil
trest ukrutný, jímž pokáral mě pán —
bylť krutší bolestí duch rozerván!
A dlouho palčivý ten bol se nítil
v mém nitru chorém, až pak zpustla duše
a v osud bědný poddala se hluše.
Zas jařmu zvykla udolaná šij,
den za dnem v tupém odevzdání míjel
a douškem hrubých požitků jsem zpíjel
tu časem v ňadrech bující se zmij’.
Však přec i chvíle povzletů jsem míval
a zanícení. Tu jak paprsk luny
zjev zářivý vždy do mé noci splýval
a v toužný zpěv mé rozševelil struny.
Stár nyní jsem, vlas jíním prokvetá;
leč dosud jako tkán ze vzdušných třpytů
mé Zajmy obraz ke mně přiletá
a srdce hrouží v moře sladkých citů,
chřest perel slyším na kotníku jemném
a slyším její zpěv; zřím něžnou líc,
smích sladký zablýskne jí v oku temném
a ruce loudivě mi vzpíná vstříc,
jak zvala by mne k rajské lásky hodu
tam k sobě, za hrob, věčnou na svobodu.