Písně otroka/XII.

Písně otroka Svatopluk Čech
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Písně otroka. Praha : F. Topič, 1895. s. 29–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ze všech kleteb otročiny,
      jíž nás stihl bůh,
nejtrapnější, nejhroznější
      otrocký je duch.
Hleďme kolem na své řady,
co tu klamu, lsti a zrady,
co tu nízkosti se plazí,
co tu zášti srdce mrazí,
      co tu zmijí
před cizím se podle svíjí,
svým pak vztekle syčí v sluch!

Hle! tu rab, jejž za hlídače
      otrokář dal nám, —
kterak zapírá nás rázem
      prodejný ten chám!
Cit svůj, rozum, duši třeba
prodává mu za kus chleba,
číhá na kyn jeho brvy,
by zdvih’ na nás důtky prvý,
      stokrát hůře
proti vlastním bratrům zuře
nežli nepřítel náš sám.

Jiným otroctví tak vniklo
      do všech žil a šlach,
že se hrbí dobrovolně,
      by je šlapal vrah,
že se derou chtivě k němu,
dotknout se jen šatů lemu,
svábit na schýlené hlavy
pohled jeho pohrdavý,
      sypat květy
noze, jež ty kopá skety,
zlíbat jeho stopy prach.

Druzí zas boj mezi sebou
      vedou divoký,
místo na zhoubce kyj berou
      soci na soky,
raděj’ v zisk a radost vrahu
bratr maří bratra snahu,
sami navzájem se bijem’,
v útrobách svých vlastních ryjem’,
      srdce jásá,
i když cizí zloba drásá
padlé spoluotroky.

Což ach! stejný všech nás útisk
      nikdy k pleci plec
nepřirazí, nezvítězí
      nikdy svatá věc
v osobních těch vášní vření,
kde zášť, závist chléb nám denní,
což vzlet vyšší shody duhu
nerozklene v našem kruhu,
      který vřavou
věčně otřásá se dravou
jako šelem lítých klec?!